/ Language: Slovenija / Genre:child_prose

Cirkus Humberto

Eduard Bass

Byť byl napsán již v roce 1930, vyšel román Eduarda Basse (1888-1946) "Cirkus Humberto" až v letech okupace. Většina čtenářů jej chápala jako morální povzbuzení v těžké době války, vždyť příběh několika generací cirkusových umělců ukazoval nezdolnost a pracovitost českých umělců, akrobatů i tenťáků. Bass zde popisuje nejslavnější období kočovných cirkusů i jejich pád na začátku dvacátého století. Příběh cirkusu začínáme sledovat s příchodem zedníka Antonína Karase, jehož nouze o práci přivede k cirkusu. Přivede s sebou synka Vašíka, který v historii slavného cirkusu Humberto sehraje podstatnou roli.

EDUARD BASS

CIRKUS HUMBERTO

ČÁST PRVNÍ

I

!H*V*Ě*Z*D*Y!

Nechte si okénko

31.V.1925

President O'Harrieh

Tento inserát se objevil v listopadu 1924 na celé stránce časopisu "PROGRAM", odborného týdeníku Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců. Vzbudil nesmírnou pozornost tajemným obsahem i neobvyklou formou. Kterýpak artista se nepovažuje za hvězdu? A jaký závažný důvod mohl přiměti ctihodného presidenta, aby doporučil členstvu vynechat představení, tedy věc, které se jevištní nebo manéžový umělec dopustí jen tehdy, když ho nemoc či neštěstí tiskne na obě lopatky? A věc, která znamená ztrátu toho nejnedotknutelnějšího, co artista zná, zač se bije a proč nasazuje život, - ztrátu gáže?

Není tedy divu, že celé Mefevacium (Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců) upadlo v rozčilení a že se generální tajemník organisace, pan Lubitschke-Sailoni, div nezadusil v lavině dotazů. Psali mu artisté všeho druhu, umělci na hrazdě i na bradlech, přízemní akrobaté, krasojezdkyně, clownové, krotitelé, imitátoři, kouzelníci, hadí mužové, skokani, tanečnice španělské, břišní, javajské, závojové, psali žongléři, siláci, trhači řetězů, polykači mečů, cvičitelé opic a majitelé učených psů, psali excentrikové, stepaři, létající mužové a padající mužové, psali trpaslíci, vousaté dámy, umělci v přeměnách, fakiři a otcové kejklířských rodin japonských i čínských, psali provazolezci, králové střelby, umělkyně v potápění a virtuosové na xylofon, psali hypnotiséři, a co to má k čertu znamenat, se psali i četní jasnovidci. Ale přišel i velmi vážný, tak říkajíc obrněný dopis od Mezorvacipod (Mezinárodní organisace varietních a cirkusových podnikatelů) a na první pohled se zdálo, že Mefevacium a Mezorvacipod se octnou po dlouhých letech míru a shody ve válečném stavu.

Pan Lubitschke-Sailoni býval slavný spodák, který s úsměvem držel na ramenou a hlavě pyramidu tří mužů, dvou žen a pěti dětí se psem, ale tenhle příval, zdálo se mu, že neunese. Proklel presidenta Mefevacium do horoucích pekel za neslýchaný nápad a nakonec se rozhodl, že mu to všecko hodí na hlavu. V duchu sice cítil, že je to marné. O'Harrieh měl doktorský diplom právnické fakulty v Massachusetts nebo v Indianapolis a dovedl by mrtvému vemluvit duši novorozeněte. Jakýpak byl O'Harrieh umělec: původně vlastně hrával jen šachy a ty hraje dodnes. A jako každý šachista byl od klukovských let tarokář a na tom velkém paklu si vytahal prsty a pak s nimi dělal kouzla a tak přišel do lóže. A tou svou právnickou chytračinou se stal presidentem; kdopak má hlavu na advokátské fígle, člověk, dejme tomu, si nahodí třicetikilovou kouli a prožene ji po zádech a kolem krku a stojí pod pyramidou, že mu agenti říkají Žula-Rula, ale když pak najednou z ničehož nic přijde to třesení ve svalech, pak už člověk nemůže být untrman, toť se ví; ale kde vzít najednou nápady, jako má to oposum.

A jak to pan Lubitschke-Sailoni cítil, tak to i bylo, Mr. O'Harrieh nalil rozčilenému silákovi whisky a dal mu tlusté cigáro a ze šuplíku vytáhl arch papíru a na něm už byl text odpovědi, která se má vytisknout a každému jako "přísně důvěrné" poslat. Nu, a co se věci týče, teď už to Žula-Rula uznával: když se starý Karas loučí, to je ovšem událost, k níž má přijet každý, kdo se jen trochu může uvolnit. A to je věc, při níž ani Mezorvacipod nemůže napadnout Mefevacium, to je jasné.

I začaly se tedy z ústředny artistů třetího dne rozcházet stohy obálek známkovaných jako tiskopis a po celém světě se začala omílat táž senzační historie: papá Karas odchází z kamenného domu na odpočinek. V šatnách varietních divadel, v chodbách cirkusů, v krčmách artistů v Berlíně, v Kodani, v Barceloně, ve Vídni, v Petrohradě, v Rotterdamu, v Chicagu, všude bzučel týž rozhovor:

"Táta Karas odchází..."

"Tak už i on..."

"Když jsem před patnácti letu u něho pracoval..."

"Když jsem se s ním setkal o světové výstavě v Paříži..."

"To už můj otec, slavné číslo "Riotard et Compagnie", pracoval s ním někdy v letech devadesátých. To mu musím napsat..."

"Dědeček mé paní ho znával jako mladíka, viď, Alice? Nezapomeň zapsat to datum do kalendáře, Alice, pošleme aspoň telegram".

"On tedy vlastně začínal od piky?"

"Jak se můžete ptát. Takový člověk se nemůže jinde vyskytnout. Takový člověk se může narodit jen na kolech".

A to byl stavovsky hrdý závěr všech těch hovorů: tito potomci a nástupci pouťových kejklířů, medvědářů a provazolezců, dnes slavná esa přepychových divadel rozmanitostí, placená v tisících dolarů a liber, nemohli připustit, že by někdo znamenitý přišel na svět jinde než na kolech, to jest v potulném voze kočovného cirkusu.

A přece se mýlili.

II

Začátek... Kde vlastně byl začátek? Patrně u té malé sklenice bledého, řídkého a slabě zpěněného piva, kterou postavili přes Antonína Karase na plechový výčepní pult. Hein Moesecke se jmenoval ten šenkýř a krčma slula U námořníkovy nevěsty. Bylo to v jedné z těch klikatých, nebezpečných uliček, které e rozbíhají v Hamburku na konci Reeperbahn vlevo i vpravo. Chodívali tam čeští dělníci sníst kousek bůčku krájeného vlastní kudlou a vypít sklenici nejlevnějšího piva. Toho dne však Antonín Karas nešel sem za krajany; vracel se z Altony úplně skleslý na duchu, a když minul křižovatku U čtyř rohů, kde uprostřed města královský stát pruský hraničil se svobodným hansovním městem Hamburkem, odevzdal se už úplně proudu lidí jako loď, která ztratila řízení. Vráželi do něho, strkali jím sem a tam, zabrali ho jakýmsi jednotným tlakem a unášeli dál, od ulice k ulici, podél kanálů, přes mostky, po hlavní třídě; a pak to najednou osláblo a vyhodilo ho to na konci Reeperbahn a on už mechanicky dotlapal k Námořníkově nevěstě, jako ztroskotanec leze z mělčiny na břeh. A po cleou tu hluchou cestu ho svírala jenom tupá představa, že není tu pro něho práce, že se už neuchytí a co teď s chlapcem, když všecko vsadil na jedinou kartu.

Už skoro dvacet let se sem jezdilo na léto na práci, docela bezpečně, protože tu bylo díla, že by ses mohl přetrhnout. To tenkrát, tak nějak když se psalo v letopočtu čtyřicet, Hamburk vyhořel. Oheň to musel být hrozný, protože ještě on, Karas, boural po nějakých osmi letech kolikerou vyhořelinu. Prý přes šedesát ulic lehlo se vším všudy, ani kostelům se ten pekelný živel nevyhnul. Celý svět na nešťstné město sbíral, ale hlavně se zvedli hamburští páni sami a usnesli se, že postaví všecinko všudy docela nové, a to mohutně, bytelně, pravé přístavní velkoměsto. už příštím rokem se začalo budovat, v ohromných neslýchaných rozměrech, jen dělného lidu zednického a tesařského bylo k tomu málo. Tehdy přinesli Lannovi plavci na Budějovicko první zprávy o velké pracovní příležitosti a z té oné vesnice se na jaře vypravila parta na práci a na zimu se spokojeně vrátila. Pak už to byl pravidelný tah z Podšumaví na Hamburk a z Hamburku domů. Nějaký Milner to začal v Horní Sněžné a Antonín Karas se dal do jeho party. Milner byl partafír náramný, v podjaří si sjednal cestu na vorech a na podzim udělal ze zedníků muzikantskou bandu, že vydělávali i cestou domů. Do Horní Sněžné přinesli peněz, že to vesnice jakživa neviděla. Hned se začaly zlepšovat chalupy, přikupovat kozy, zvětšovat bramborářská políčka. Antonín Karas sám se na to oženil a pěkně mu to šlo, synka Václava měl, kluka jak řimbuch, jen Márinka od těch čas postonávala, polehávala, že i to chalupní hospodářství stěží přes léto zastala.

A pak přišel tenhle rok 1862 a bylo to jako z učarování. Márinka po Novém roce lehla, a když Milner svolával partu, bylo jí tak zle, že ji Toník nemohl opustit. Za týden po tom, co chlapci odešli, Márinka, dej jí Pán Bůh lehké odpočinutí, umřela. Pěkný pohřeb jí karas vypravil, třebaže ve vsi mužských nebylo, jen ženské a dědci. Pod mezemi ve stráňkách ještě ležel sníh, půda byla, když kopali hrob, jako z jednoho kusu, ale karas nedal, přinesl s Vašíčkem z lesa zelený lerpán, takový malý modřínek, a zasadil jej nebožce za hlavu, aby ji oči nebolely od nebeského jasu. A pak ještě to spořádal s hospodářstvím, něco k Márinčině matce, něco k své sestře, chalupu po prvé zamkl na petlici a zámek a pak si přehodil přes záda batoh s náčiním, trumpetou a nějakou tou buchtou, vzal Vašíčka za ruku a vykročil dolů na Budějovice. Moc peněz mu po těch trampotách nezbylo, sotva na cestu, ale když se konečně doplavil do Hamburku a přitáhl za krajany k Námořníkově nevěstě, ohlásit s do party, zůstal, jako když do něho hrom udeří: Milner nikde a parta pryč.

Stalo se, co se po dlouhé konjunktuře přichází: stavby toho roku uvázly. Velké veřejné budovy byly už dávno pod střechou, činžovních domů vznikl nadbytek, ani se to do dvou let nedalo obsadit, někde něco vázlo v zámoří, peníze podražily a nebylo jich, na pár dodělávek a správek stačili domácí dělníci. Milner jako ostatní partafíři učnil, co bylo jediné možné: druhý třetí den sebral partu a táhl jinam, protlouci se do šťastnějšíh kraje a snad i domů. Ale co měl dělat antonín Karas, který tu stál s chlapcem a bez peněz, protože pevně věřil, že rovnou půjde na lešení! Sám se odtud pustit do Čech nemohl, to by šlo leda žebrem. Dovedl tedy Vašíčka na nocleh, kde vždycky spávali, u vdovy Langermannové, která taky naříkala, že má obě světnice prázdné. Vzala si Vaška na starost a karas se pokusil zdolat osud. Vydal se na okraj města hledat staveniště, pustil se i do přístavu, do doků, do skladišť, zastavoval lidi, ptal se po nějakém díle, po jakémkoli, od cihly, od kamene, ode dřeva, ale nikdež nic, píchnout do čeho nebylo; a kde se ještě nějak rachotilo, byli lidé jako sršáni, aby tam nepřišel cizí a zůstalo to zdejším.

A tak se octl zas u té Námořníkovy nevěsty. Vlastně se mu ani nechtělo pít, jen se nějak zastavit a vzpamatovat, aby nepřišel chlapci na oči tak skleslý a nevystrašil ho. Vždyť už sám neměl v hlavě jinou myšlenku než "hdá já nejčko najdu nějaký dílo pro ty mý dvě ruky?"

"Zum Wohlsein!" povídá otylý Hein Moesecke a přistrkuje mu krátkýkmi prsty pohárek bílého piva. Karas sotva poděkuje a Hein Moesecke, který se vyzná ve svých lidech, sípá ochraptělým hlasem: "Tak co, Anton, nenašels nic?"

"Ani nezavadil", povídá Karas a napije se. Něco z té skleslosti spláchl, protože když postavil sklenici, vyšlo mu z úst samo od sebe: "Krajchimlkrucifagotelement".

"Dejž to Pánbů", povídá na to Hein Moesecke, "jen neztrácet hlavu, Anton, ne? Hampuch je jako moře, ne? Každému dá živobytí, ne? Jen vydržet, ne? Mluvil jsi už tamhle s Karlíčkem? S tím musíš promluvit, vždyť jsi Čech, ne?"

A Hein Moesecke už volá do kouta, kde v šeru sedí nějaký mužský:

"Karlšen, máš tu krajana, měl bys pro něho něco udělat, ne? Je to Čech, ne?"

Karas pokročí k tomu stolu, člověk je tam jakýsi pomenší, černý, kučeravý, čelo samá vráska, ale ne od stáří, to jen tak, jak má kůži pohyblivou a jak zvedl oboč, když se na Karase podíval. Pod těmi obloučky zářily bystré černé oči.

"Ty jsi Čech?" povídá a podává mu ruku.

"Ano. Od Buďouc".

"Rochně, viď?"

"Tak".

"A teď jsi v hajzlu, viď?"

"To sem".

"A makat bys chtěl? Každou práci, ať je jaká chce?.. Bodejť by ne, dyť jsi Čech".

Karas zatím přisedl a ten druhý mluví dál, nečekaje na jeho souhlas.

"Koukej, já jsem nějakej Kerholec, Karlík Kerholec z Libuně, to stačí, kdybys mi chtěl psát někam do Evropy. Titul zatím žádnej, eště jsem se na ničem vhodném neustanovil".

"Já sem zedník Karas Antonín z Horní Sněžné..."

"Zkrátka Tonda Karasů, rochně - to už vím všecko. Umřela ti máma, viď, a kluka jsi vzal s sebou. To bude pěkná starost, ale co dělat".

"Jak ty to víš, že..."

"Na tom nezáleží, viď. Přece sem k Heinovi Moeseckemu chodila Milnerova parta. Táhli odtud na Štětín, když zmerčili, že tu chcíp pes. Ale to pořád vykládali, že ještě má přicválat Tonda Karasojc s chlapcem. Kluk je zdráv, doufám? Snese rajz?"

"O to nejni žádná starost".

"Tak koukej, Tondo, dopij to požehnání a půjdem mrknout, jestli bys nemohl dostat nějakou tu makandu. něco bych měl pod placem, a když si plácneš, zaplatíš pivo".

A Karlík Kerholec z Libuně hvízdá generálmarš, nahodí si na kučery šejdrem klobou, vytáhne z kapsy u kalhot peníze, jen tak do hrsti, ne jako Karas úzkostně uložené v tobolce, hodí pár feniků na pult a volá německy:

"No, Moesecke, starý pančovníku, co si počneš, až se ti Námořníkova nevěsta provdá?"

"Hehe, Karlšen, to hned tak nebude, ne? Trochu stará, ne? A pěkná běna, když k ní chodí takoví ctitelé jako Karlšen, ne? Přijďte to chlapci, zapít, ne? Servus Anton, žádné štěstí ti nepřeju, abych to nezakřikl, ne?"

Karas si venku připadal jako kolohnát vedle malého Kerholce, nicméně musel pěkně vykročit, aby mu stačil.

"Není to daleko, jen tak za ruh na Reeper", povídá mu Kerhlec.

"A jaképak to bude dílo?" zeptal e ustaraný Karas, "nějaká stavba?"

"Stavba a bouračka, stavby, bouračka, kamaráde, a vdycky našup a moc jiného k tomu. A všecko nahonemhonem. To jako je to hlavní: abys sebou uměl švihnout. Byls přece akorďák?"

"Člověče, to je má radost. To ti to kladu, že kluci nestačí přisluhovat".

"To by tedy bylo olrajt. A se dřívím taky umíš, co, přitesat, přiříznout, přibít?"

"Však jsem z lesů".

"To jsem si právě řek. A natřít něco, omalovat?"

"No, to patří, když se to tak veme, k věci".

"A Milner pořád chtěl na tebe počkat, že prý náramně troubíš?"

"Teda flígornu, to zas jo".

"Se ví, dyk jsi Čech. Tak ti řeknu, Anton, že to bude dobrý, esli ty sám to neuděláš špatný. Karlíček Kerholců má nos. Tuhle vlevo za ten kolotoč a už jsme tu".

Vskutku došli asi do třetiny Reeperbahn, kde tenkrát bylo volné prostranství, obsazené boudami, houpačkami, kolotoči a střelnicemi. Mezi tím vším stála větší dřevěná budova, vpředu zaoblená, s nějakým obrovským nápisem. Karas přímo před ní přečetl jen písmena SHUMBER. Marně přemýšlel, co by to mohlo být, když už Kerholec otevřel menší dvířka a křikl na někoho uvnitř:

"Je tu pan Steenhouwer, zrzounku?"

"V kanceláři za pokladnou, protivo!" odpověděl ženský hlas.

"Děkuji za uctění, zrzounku".

Kerholec přivřel s úsměvem dveře, šel k dalším a obrátil se ke Karasovi:

"Teď si, chlapče, drž palec a překroč tenhle práh pravou nohou. A nic by ti neuškodilo, kdybs udělal tři křížky".

Karas byl rozčilen. Nenadálé setkání s tímhle protřelým chlapíkem, o němž nic nevěděl, a jemuž přece na první pohled věřil, náhlý obrat v beznadějné situaci, jakási tajemnost meznámého zaměstnání, naděje, že snad bude v příštích minutách i s chlapcem zachráněn, to vše ho po přechozí skleslosti silně rozechvělo. Bezděky uposlechl Kerholcovy výzvy a rychle se pokřižoval na čele, na ústech, na prsou. Nad sebou spatřil přitom písmena RKU.

Za dveřmi byla krátká chodba, vylepená nějakými obrázky zvířat. Kerholec zaklepal na další dveře. Ozval se mužský hlas a Kerholec kývl na Karase, aby s ním vstoupil.

"Dobrý den, mujnherr Steenhouwer!"

"Ach, tos ty, Karle? Dobrý den! Copak mi neseš?"

Jakýsi tuhý, podsazený pán řídkých světlých vlasů se pootočil od psacího stolu a nasadil si brýle.

"Říkal jste, pane sekretáři, že se už brzo pojede".

"Ano. V nejbližších dnech. Máš všecko v pořádku?"

"Dva tenťáky bych potřeboval. Ale aspoň jednoho. A toho vám vedu".

"Je z oboru?"

"Ne. Ale je to můj krajan".

"Čech? Nu, když je Čech, tak ho vezmi. Podmínky jsou obvyklé? Zná je?"

"Přijímá všecko".

"Dobrá. Na dlaň dostane sedm marek. Jak se jmenuje?"

"Karas Anton. Ale je tu ještě jedna věc, mijnheer. Je vdovec a má s sebou hocha".

"To je zlé. Máme už houf dětí a má přijít ikarské číslo. To jich bude mít jistě půl tuctu".

"Ikarské číslo má svůj vůz, mijnheer. A tohle je chlapec zdravý, čiperný, dá se ho užít. Spát může s námi".

"Nu, když myslíš... Jak se to píše: K-a-r-a-s? Dobrá. Sedm marek k výplatě. zajdi si s tím k pokladně, Anton, a osttní ti poví Karel. Sbohem".

Antonín Karas je zavalen vděčností. Nejraději by se vrhl k sekretáři a políbil mu ruku, ale ten pán už se otočil, sňal brýle a začínal psát. A Kerholec tlačí Karase ze dveří. Teprve venku se zedník podívá na lístek a úžaem vytřeští oči. Na lístku jsou písmena, která zahlédl na budově, spojena v celé záhlaví

CIRKUS HUMBERTO

Je angažován k cirkusu! Kouká vyjeven na Kerholce, ale ten se jen šklíbí a pochechtává.

"Kerholec... člověče... japa já k cirkusu... To sou těžký věce... dyk já nic neumím..."

"Umíš, Tondo, umíš, jen se nelekej. Moc toho umíš, čeho je tu zapotřebí... a co neumíš, to okoukáš - vždyť jsi Čech".

A Kerholec odhrnuje jakýsi sametový závěs a před karasem se zvedá kulatá haluzna, kolem dokola obklopená stupni, které se zvedají téměř až ke stropu, kde je plno oken a okének; proud slunečního světla padá jimi jako široký zlatý sloup do šera prostry, na žlutavý kruh dole na zemi, kde v té záři stojí vztyčen krásný erný kůň a na něm jezdec s červeným šátkem kolem hlavy. Kůň stojí na zadních nohách, hříva mu vlaje, ohnutá hlava je jako zahryznuta do udidla, přední nohy bijí do vzduchu a jezdec žlutou hůlkou po nich poťukává.

Zedník Antonín Karas zírá na to jako na zjevení, jako na sen. A jeho kudrnatý soudruh mu naléhavě vykládá, že CIRKUS HUMBERTO je jeden z největších cirkusů v Evropě, že patří nějakému panu Berwitzovi, že mají na šedesát čistokrevných koní a slona a menažerii a že se to všecko teď dá do pohybu, na cesty, od jara až do zimy. A na to že je zapotřebí party stavěčů, tenťáků, jak si oni říkají, která dovede za dvě hodiny postavit stan a za půl hodiny jej rozebrat, a tu partu že panu Berwitzovi vede on, Karel Kerholec z Libuně; do takové party že Karas nyní přišel, na tom že není nic, jen zvládnout tempo, aby jeden druhému zahrál do ruky; a na to že jsou Češi, pro ten fortel, který na všecko najdou; u všech cirkusů že prý jsou na tu práci hledáni, a ovem dělají i jiné věci, koňáky, stájníky, krmiče, štolby, muzikanty, augusty, jak si co kdo najde, hlavní je ve všem se vyznat a všude podle potřeby pomoci. Ale život je to krásný, svobodný a volný, od města k městu, celý svět se uvidí, neznámé kraje, neznámí lidé... a těch krásných ženských! Po cirkusácích je každá jako divá...

Karel Kerhlec najednou mluví tak nějak mlsně, snad aby laskominy udělal; ale zedník Karas vidí bezděky jen malý modřínek na krchůvku... copak by Márinka tomu řekla, že se dal k cirkusákům! Ke komediantům, kteří táhnou světem, bez kouska domova, bez kusa pevné střechy nad hlavou, človíčkové všelijací, nedej Pámbů, snad i pobertové; však se, pro Jezu Krista, po vesnici vždycky křielo, lidičky, zavřete chalupy, jdou cikáni s medvědem, dělat komedii! A pan strážmistr hned tm byl, jako na koni, lejstra jim prohlížel jedním okem a druhým jim šilhal do kotlíku, nemají-li tam panského zajíce. A v hospodě u šenku se nejednou vyslovil, že by tu pakáž nejraději celou vysmejčil. Do takového cechu se on teď dal, on, počestný zedník, řádně usazený na chalupě, spravedlivý živitel rodiny, táta! jakživo se nic takového u nich neslyšelo.

Ale tenhle Kerholec, to je marné, ten na cikána nevypadá, vede si ve vem jako pán a Karas má k němu nramnou důvěru. Ten b přece mezi ledajakou sběří nepobýval, to snad je tady přece jen něco lepšího, než oni v Horní Sněžné znávali. A konečně, komedii nějakou lidem on hrát přece nebude, jeho práce bude jako každá jiná práce. A Milnerova parta, bůh ví, jak ta se protlouká, Krčmářík, Cerha, Vašek Zelenkovo, Jirka Opoleckých, Padovec, počestní kluci i tátové, a teď třeba troubí po nádvořích a sbírají troníky a skrojky chleba a v noci spí po stodolách a chlévech. To on se aspoň světem poveze a Vašíček nebude muset šlapat pěšky. Vašíček, bože, Vašíček, co ten tomu všemu řekne? Musí mu na cestu koupit lepší čepici, než je ta stará. A může koupit pěknou, dostane sedm marek na výbavu, panečku, co se hoši s Milnerem natrmácejí, než na jednoho z nich vybude sedm marek!

"Těch sedm marek, to mně ještě teď vyplatí?"

"Ovšem, každý má nějaké ty dloužky a nákupy a tím se to srovná, aby byl po cestě pokoj. Kdybys ale nevydržel do zimy, to ti tch sedm marek srazí, to je smlouva. Můžeš si pro ně zajít do pokladny, to jsou ty dveře vedle sekretářových. Ale pojď si nejdřív ozkusit hábit. Možná, že budeš muset na něm něco přešít".

Šli uličkou podle manéže. Kerholec pozdravil jezce nějakou cizí řečí a jezdec kývl hlavou, nespouštěje očí s nohou koně, který nyní kráčel jakýmsi podivným, umělým krokem, jako by pomalu tančil. Na druhé straně manéže byla mei kruhovými stupni brána, na ní jakási estráda. Kerholec zabočil dovnitř, do polotmy chodby, která běžela v oblouku pod galeriemi. Bylo v ní plno dveří, prý do garderob, jak vysvětlil Karasovi. Minuli jich několik, pak Kerholec jedny otevřel. Ukázala se velká, temná síň, plná všelikého podivného haraburdí, nad nímž byly rozvěšeny spousty šatstva. Ze tmy vzadu se vyškobrtal kulhavý mužský s hubenou tváří plnou záhybů, jako by mu byla příroda nadělila mnohem více kůže, než stačilo na úzký obličej. Zato nos odpovídal rozloze kůže: byl dlouhý, převislý a dvě očka těsně k nemu přisedlá vyhlížela tak bezradně a smutně, že ses musel bezděky smát.

"Nový muž v partě, Harwey", spustil na něho Kerholec, "vyhledej mu v té své hadrárně mundur".

"Pěkné bidlo, tohleto", odpověděl Harwey. "Nejsi Irčan?"

Karas se bezradně podíval na Kerholce. Zřejmě nevěděl, co to je.

"Ne, Harwey, je to Čech", odpověděl Kerholec za něho.

"To jsem rád, Karle, to jsem moc rád. Já nemohu Iry vystát. Kdyby přišel jediný Ir do spolku, otrávil by mi celý život. Tak Čech, Čech. Tím líp, to si to může, nebude-li se to hodit, přešít, když je Čech. Snad by mu páslo tohle to po Rudolfovi, ten byl jen o maličko menší, a u rukávů budou záložky".

Harwey se odbelhal do tmy, kramařil tam, supěl a konečně se vrátil. Nesl v náručí nádhernou šarlatově rudou uniformu se spoustou latého premování na prsou, se zlatým třepením na ramenou a se zlatými portami na kalhotách. Karasovi až přecházely oči, jakživ nic tak vznešeného neviděl, leda jednou o biskupské visitaci v Budějovicích, když se tam sjeli Švarcenberkové, Bukvojové a Černínové se svými lokaji v plné parádě.

"Tohle si mám obléci?"

"Toť se ví, a hned, abychom to mohli posoudit, jaký dojem udělá na mezinárodní situaci".

Karas shodil kabát a navlékl si ten šarlach se zlatem. Museli mu ukázat, jak se to vpředu zapíná na olivky. harwey mu to přitáhl vzadu dolů k pasu, pak ho vzal za klopy a škubl jimi dvakrát, pak přihladil po ramenech.

"Jako ulito. Sedí báječně. Jen ty rukávy jsou krátké, ale ty si povolí. Kalhoty zkoušet nemusíme".

"Báječné, člověče", měřil si Karase Kerholec, odstoupiv na dva kroky, "vypadáš nejmíň jako turecký generál. Až tě uvidí starej, bude tě hned šíbrovt na křídlo. Harwey, dej sem cedulku, ať ti Anton potvrdí, že převzal dva kusy. A jedem dál".

Karas se podškrábl dětským písmem na potvrzenku a šel, jak byl, plný zlata, starý svůj kabát a nové kalhoty přes ruku, za Kerholcem.

"Teď půjdeme do pokladny, pro těch sedm marek, to je přece to nejdůležitější", vykládal Kerholec po cestě. "Teď dávej pozor, co ti řeknu. Ta bába pokladní je nějaká příbuzná našeho direktora Berwitze. Ona je od nás, Vídeňačka, kdežto ředitelka je odněkud z Belgie. Až se setkáš s direktorkou, pozdravíš ji jenom dobrý den, madam, nebo dobrý večer, madam, nic jinak, rozumíš? Ale na bábu v kase musíš od první chvíle jen rucelíbám, milostivá paní, ponížený služebník, milostivá paní, a ona ti řekne kryskot, Anton, a ty jí řekneš frkelckot, gnädige, a budeš to mít dobrý, až budeš potřebovat zálohu. Ona má kasírka zároveň pro nás šít a spravovat, ale ty musíš dělat, že si to všecko obstaráš sám, jen aby ti půjčila jehlu s nití a nůžky. Nato se s tím budeš hrabat, i kdybys to uměl, a ona vyskočí, vyrve ti t oz ruky a ušje ti to sama. Takhle se na ni musí, rozumíš, je to moc hodná ženská, ale má své vrtochy. Je vdova po nějakém majorovi, Frau von Hammerschmidt, a má velké slovo u direktora. Kdežto na direktorku pozor, to je sekant ženská. Potkáš ji v odřeným mužským kabátě, v mužským klobouku, šesták bys jí nedal - a vona by ho chtěla. Berwitz je pašák, velký komandant, ale má to všecko rád. Tady vůbec...

Kerholec se zastavil a vzal Karase za rameno.

"Tuhle jsou dveře ke kasírce. Najdeš mě potom v manéži nebo ve stájích. Jenom to jsem ti chtěl ještě říci: tady vůbec všecko závisí na tom, abys měl to řemeslo rád. Lidi, zvířata, materiál, práci, všecko. Práce je tu moc a usí se dělat, co přijde pod ruku; ale máš-li vůli k dílu, vjede to do tebe a do smrti nebudeš chtít dělat nic jiného. Protože my jsme tu taková parta, od direktora až do koňáka, všici na sebe odkázaní, rozumíš, jeden na druhého, všecko to musí hrát a klapat. Ale pak je to, chlapče, radost".

O čtvrt hodiny později seděl Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, před paní majorkou von Hammerschmidt, která mu drobnými, obratnými stehy přešívala rukáv u livreje. Zrovna jí dopověděl svou historii o tom, jak pohřbil Márinku a jak s Vašíčkem uvázl bez zaměstnání v Hamburku.

"To jste měl těžkou zkoušku, Anton, těžkou zkoušku, to vám věřím", pokyvovala tlustá paní Hammerschmidtová hlavou, na níž byly hnědé, trochu prošedivělé vlasy spleteny v mohutný vrkoč. "Ale teď už můžete být klidný, tady jste v dobrém podniku. Berwitzovi jsou hodní lidé, přísní na práci a na pořádek, toť se ví, ale tomu vy přece vyhovíte, vždyť jste krajan, vždyť jste Čech. Božíčku, co jsem já znala Čechů, se všemi bylo dobré vyjití. Ten poslední burš mého nebožtíka pana majora von Hammerschmidt byl z Vysokého Mýta, to je taky tam někde u vás, to byl člověk jak jiskra, nač se jednou podíval, všecko uměl. A s tím vaším hošíčkem si nelamte hlavu. Máme tu několik dětí ve spolku, taky Berwitzovi mají holčičku, Helenku, kolikže je tomu vašemu? Sedm let, nu, to je ten pravý věk, to už nedá žádnou paplačku a brzy se přizpůsobí. Ten tu bude nejšťastnější, Anton, pamatujte na má slova. Tak ty rukávy bychom měli, můžete si to vzít a dávejte na to pozor, to víte, je to naše jmění, které vám tu svěřujeme. Pan Berwitz má rád, aby všecko krásně vypadalo, jen musí mít naši lidé pro to cit, aby se nic zbytečně neničilo. Dost je, co potrhají zvířata. Toho chlapečka mi odpoledne přiveďte, ať ho poznám, já vám dám na něho pozor. Tuhle máte tři lístečky, pro něho a pro tu vaši hodnou kvartýrskou i s dcerkou, ať se odpoledne kouknou na představení. Zkuste si ten kabát, človíčku, ať se na vás kouknu... no, pande, padne, inu bylo to šito ve Vídni, tam jsou krejčí, však jsou většinou Češi. Vídeň, bože, Vídeň, to je město, Anton, to je město..."

Když procházel Karas manéží, končil jezdec na černém koni své cvičení. Kůň byl zpěněn a zpocen a pohazoval hlavou, když se mu uzda konečně uvolnila. Jezdec seskočil a zahlédl rudou livrej Karasovu.

"Vy jste tu nový, co?" zavolal na něho cizí němčinou.

"Ano, pane", přikývl Karas.

"A odkud, jaký krajan?"

"Čech, pane".

"Ah, Čech... to tedy mi můžete odvést koně do stáje!"

Karas už pochopil, že těmto lidem být Čech znamená všecko dovést. A protože mu ještě zněly v uších poučky Kerholcovy, vkročil do manéže a šel ke koni, jak by byl vrostl na statku. Ačkoli se v koních nevyznal, chápal, když spatřil ušlechtilou hlavu a ohnivé oko, že tak krásné zvíře ještě nevidl. Vzít je za uzdu bylo mu přirozená věc, ale jak po ní sáhl, vynořila se mu vzpomínka z dětství, jak nesčetněkrát vídal v Budějovicích o výročních trzích předvádět koně: vždycky s hlavou vztyčenou. Vzal tedy pravicí uzdu pevně pod bradou a zvedl ji hezky vysoko. Kůň zastříhal ušima, lehko se vzepjal a pak se rozběhl drobným klusem, trochu zadkem odbočuje, jak ho Karas vedl do protější brány. Proběhli krátkou chodbou a vůně stáje je ovála.

"Haló, Santos! Sem se Santosem!" volal tam někdo na Karase, ale vraníkvěděl sám, kam patří, a u svého boxu zabočil vlevo. Karas pustil uzdu.

"Výborně, Toníku", ozval se z druhého konce hlas Kerholcův, "dobře jsi ho vedl. A teď pojď se mnou - půjdeme na cihly!"

"Na cihly?" opáčil překvapen Karas a prsty se mu bezděky napjaly právě na šíři té červené drsné hmoty, kterou byl od malička zvyklý vyhazovat, chytat, vážit v rukou, půlit a přiklepávat.

"Na cihly", přitakal Kerholec, ale nepodal krajanu kladívko nebo lžíci, nýbrž proutěné koště a ohromnou lopatu s plechem po obou stranách zvednutým vzhůru. A vedl ho stájí mezi šedesáti koni, kteří crhoupali seno, funěli do žlbu a zvonili řetíky, do další síně, která byla o hodně vyšší. Bylo v ní nízké podium a na něm houpavě přešlapoval slon. Karas ještě nikdy neviděl slona a zůstal trochu polekán stát, když spatřil tu horu temného masa, na níž se plouhaly ohromné uši.

"To je Bingo", povídal Kerholec, "chlouba našeho podniku. Dobrý den, Bingo, jak se máš, staroušku?"

Slon natáhl chobot ke Kerholcovi, ten jej vzal do ruky a několikrát něžně do něho dýchl.

"Jsi hodný, Bingo. Ale pusť nás trochu dozadu za sebe".

Popleskal mu chobot, z něhož to spokojeně funělo, a Bingo popošel o dva kroky, které mu dovolovaly řetězy na nohou. Kerholec ukázal tam Karasovi.

"Tak tohle jsou ty vaše cihly", ušklíbl se Karas zklamaně. Čisté vepřovice!"

"Myslíš, že ti je budem vypalovat?"

Kerholec předvedl Karasovi, jak si má pod levou ruku založit lopatu a jak vést pravicí koště, aby co nejrychleji naložil hromské cihly sloní velkovýroby. Když byli hotovi, zavedl Karase do oblékárny, kde mu vykázal kolík, na nějž Karas konečně zavěsil svou nádhernou livrej.

"Teď je polední přestávka", povídá pak Kerholec, "ve tři se začíná představení, o půl třetí musíš být zase zde. A teď půjdem a vypijeme to pivo, které jsi slíbil zaplatit".

"Nemohli bychom to nechat na večír? Pít pivo před samým obědem..."

"Nepovídej, nepovídej. Bodejť bys nešel na pivo - dyť jsi Čech".

Tak přišel Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, v podjaří roku 1862 k cirkusu. Odpoledne tam stanl, všecek užaslý, i jeho sedmiletý Vašek.

III

Humbertové bývali slavná italská rodina jarmarečníků. Původně, pokud je známo, byli provazolezci a skákači. Jeden z nich, Carlo Humberto, spadl jedno v Arrose, když pod ním povolio špatně uvázané lano. Přerazil si nohy, že již nemohl bezpečně na provaz; chodit mohl, ale ztratil cit v palci a pružnost v chodidlech a bez těch dvou vlastností se nelze na šňůru odvážit. Koupil si tedy medvěda a opičku a vycvičil si psa a s těmi doprovázel produkci své rodiny. Na jarmarku v Lyoně se setkal s Luisou Bolierovou, jejíž rodiče mli zvěřinec. Byla to ubohá průchodní bouda s půltuctem opic, dvěma hyenami, páchnoucí liškoua opelichaným lvem, který byl mrzutý, protože ho bolely zuby. Carlo Humberto nebyl spokojen mezi svými, sourozenci mu vyčítali, že nepotřebují k svému úspěchu jeho medvěda s opicí. Luisa Bolierová byla nešťastná, protože otec Bolier mohutně pil a zvířata hladověla. Rodinu živila vlastně matka jako vykladačka karet. Carlo Humberto si tedy vzal Louisu Bolierovou, která mu věnem přinesla menažerii; zeť však navzájem musel ze svých úspor vyplatit její rodiče tím, že jim koupil malou boudu, ve které by mohla madame Bolier vystupovat jako věštkyně a jasnovidka. Zprvu jezdily obě domácnosti společně, ale nedělalo to dobrotu; když měl papá bolier v hlavě, popletl si někdy vyvolávání a vykřikoval před boudou své manželky, že jest tam k spatření nejhroznější ze všech šelem; a někdy ze starého zvyku vylezl na podium před menažerií a zval pány a dámy, aby vstoupili a zvěděli svou budoucnost. Byly z toho nepořádky a Humberto raději znovu sáhl do sáčku a koupil tchyni malou korbu s plachtou a vychrtlou herčičku a sám se svými dvěma vozy s klecemi a se zeleným obytným vozem obrátil do Italie.

V Grenoblu se setkal s vysloužilým felčarem, který se mu nabídl, že vytrhne lvovi tři nemocné zuby. Zvíře pak okřálo, že bylo možno ve větší kleci provést s ním několik primitivních kousků dresury, které si starý Hasan pamatoval ještě z mládí a které dělal více méně proto, aby pak už měl svůj svatý klid. Předtím v Marseilli získal Humberto v přístavu krajtu tygrovitou. Cestou do Alp cvičil selské koníky, kteří tahali jeho majetek, a po vsích posbíral pět voříšků, které učil chodit po zadních nohách a dělat kotrmelce. S tím vším, i se svým starým tančícím a zápasícím medvědem a s opičkou Fiamettou mohl v Turině zahájit znamenitý Národní cirkus Humberto, kde singora Humbertová vystupovala jako anglická krasojezdkyně a indická hadí tanečnice a signor Humberto zápasil se lvem a s medvědem a dva jejich pomocníci dělali šašky a převáděli psy s opicí. Za pár let měl Carlo Humberto šest ušlechtilých koní k produkci a čtyři tažné, ve zvěřinci párek mladých lvů, krokodila a dvanáct klecí s různou havětí a v obytném voze dcerušku Antoinettu, která půvabně tančila na hřbetech koní a skákala skrze zalepené obruče. V Münsteru se k nim přidal mladý Bernhard Berwitz ze saské komediantské rodiny. Vystupoval jako žonglér a vrhač nožů, ale vedle toho si přivedl skupinu scivčeného osla, koza a prasete, které spolil s tradičními psy Humbertovými ve velké komické číslo. Po několika letech si vzal Bernhard Berwitz Antoinettu Humbertovnu a začal s německou houževnatostí zvětšovat rodinný podnik. Když se jim po letech narodil syn Petr, měli již pěkný kruhový stan s devítimetrovou manéží, čtyřiadvacet koní, tři lvy, dva tygry a zvěřinec, na který se chodily dívat školské výpravy. Petr Berwitz vyrůstal ve voze svého italského dědečka a francouzské babičky, po tátovi měl obratnost, odvahu a houževnatost, od nich však přejímal zálibu ve všeliké okázalosti. Starý Humberto byl slavný vyvolavač, kteřý v šesti řečech dovedl improvisovat fantastické kaskády ohromující výmluvnosti, a všecko, co podnikal, zaplňoval oslňující pathetikou. Miloval krásná, zvučná, malebná slova, miloval vznešené, hrdinské i vorné postoje a uhlazená gesta, miloval třpyt a lesk nádherných kostymů. Jeho žena měla podivuhodný talent, jak ze všelijakých strakamakatých zbytků látek, které za babku kupovla ve skladech velkých měst, ušíti překvapující úbory pro všechny členy cirkusu, že se objevovali davům jako hrdinové a hrdinky z Tisíce a jedné noci. Carlo Humberto, který pro svůj úraz nebyl voják, ctil nesmírně uniformy, a kde se dalo, kupoval u vetešníků nebo z pozůstalostí staré barvité vojenské kabátce, čáky a helmy, pokud se třpytily zlatem, stříbrem nebo mosazí. V jeho cirkuse bylo všecko nevšední. Neměl-li dost peněz na jednotnou livrej štolbů a koňáků, objevovali se tito jeho lidé v nevídaných uniformách jako sbor nejexotičtějších vojenských atašé. A jeho koně dostávali během doby stále dokonalejší, stále krásnější postroje z napouštěných kůží, lesknoucí se tpytnými kovovými zdobami a vrcholící se obrovitými chocholy z pštrosích per nebo barevných žíní.

To všechno měl Petr Berwitz od dětství na očích, slýchaje zároveň proudy obdivných řečí dědových, který sám se opájel pohledem na nádheru, kterou vlastníma rukama vytvořil. Carlo Humberto si ze všeho nejvíce zamiloval koně, protože cvičení s nimi bylo nejpanštější a nejvznešenější. Ta láska přešla od malička na vnuka, jemuž již v šesti letech pořídili malého pony, aby se účastnil parádních karavan, když Cirkus Humberto vjížděl do nového města. Petřík prožíval tři čtvrtiny svého mládí ve stájích a mezi koni; nejlepší krasojeezdci, které otec získal, učili ho všem jezdeckým kouskům, nejzkušenější cvičitelé koní ho zasvěcovali do svých tajemství.

Bylo mu patnáct let, když jejich krasojezdkyně, slečna Arabella, měla nehodu při skoku přes objekt, jak se říká těm barevným pruhům látek, které se hvězdicovitě rozepnou nad manéží, aby jezdkyně je přeskakovala. Slečna Arabella při doskoku na nakloněné panneau sklouzla, spadla a vymkla si nohu. Otec Berwitz prohlásil, že program nemůže být bez krasojezdkyně; a protože jiné v tu chvíli nebylo, oblékli nazítří Petříka do trikotu a gázových sukýnek, sešněrovali ho v pase, nalíčili a hoch jezdil, tančil a skákal tři neděle jako Mademoiselle Arabella za hřímavých potlesků a se stále se zvětšujícím úspěchem. Dopalovalo ho zprvu, že musel přijíždět a dosedat po žensku, ne rozkročmo, ale pak si našel svou soukromou zábavu v tom, že se snažil dokonale napodobit všechny ženské pózy. Děda Humberto funěl a prskal rozkoší za zelenou gardinou v bráně, když viděl Petříka, jak se dává se vzpřímenou tajlí vyzvednout do štolby na koně. Kluk se potom zakousl do produkce tak, že jim k úžasu obecenstva přeskočil poslední objekt saltem. Po prvé, když to bez ohlášení provedl, byl by málem spadl, protože si v chlapecké horkokrevnosti nerozvážil, že dopadne o vteřinu později. Panneau mu také skutečně proběhlo pod nohama, ale hoch byl dost obratný, že se měkkými střevíci udržel na širokém zadku grošovatého hřebce. Dostal za svou odvážnost od táty záhlavec, ale ještě než sňal paruku, takže to nebylo tak zlé; že však byl jeho nápad úspěšný, viděl hned vzápětí, když otec nařídil na ráno zvláštní zkoušku, aby se vyzkoumalo, jak třeba zpomalit běh koně, aby hoch doskočil na panneau. Slečna Arabella zatím zuřila a utíkala jim z postele, al všechna její žárlivost a řevnivost nepřekonala bolest v levé noze. Musila se na čas smířit se svou podvrženou sokyní. Za tři týdny se chlapec tak zdokonalil ve skocích a prováděl je s takovou bravurou, že skákal saltem přes osm objektů po sobě. Starý Humberto zářil a při obědě tloukl pěstí do stolu a přesvědčoval zetě, že je tu definitivně objeveno nové číslo. Uznávali to všichni, a když pak v Ulmu slečna Arabella znovu nasedla na svého grošáka, nemohla zabránit tomu, aby v druhé půli programu nevystoupila Miss Satanella, která bravurou skoků daleko zastínila její tradiční vystoupení.

Petr zůstal v roli akrobatické krasojezdkyně půl druhého roku. Dalo to někdy dost práce, ukrýt před veřejností jeho tajemství, zvláště když důstojnictvo všelikých posádek si někdy naléhavě přálo seznámit se s odvážnou jezdkyní. Převleková jeho kariéra se skončila však dosti náhle v uherském segedíně; tam se do Miss Satanelly zamiloval devatenáctiletý syn hraběte P. tak šíleně, že ji po všech marných prosbách o seznámení a pozvánkách k večeři nebo k vyjížďce napadl v zákulisí s pistolí v ruce. Dvě rány šly mimo, třetí lehce škrábla odváděného hřebce; a tak jistota, že dříve nebo později mohou z podobné historie Berwitzovi přijít buď o syna, nebo o koně, přiměla je, že Miss Satanella zmizela z programu. Beršitz otec to nařídil okamžitě po střelbě, ale děda Humberto ho při všem tozčilení okřikl a prohlásil svým právem seniora, že číslo zůstane. Načež se oblékl do fraku, připjal si všecky řády, uhladil starý cylindr a odjel za starým hrabětem P., aby mu v mnoha krásných a uhlazených řečech vysvětlil, jaký společenský skandál mladý hrabě způsobil, co dá práce, aby se do příhody nevložila policie, a jak je Cirkus Humberto těžce poškozen. Byl to patrně velkolepý výkon dědy Humberta, neboť zůstal u hraběte P. až do rána, vypili spolu dvanáct lahví tokaje a tři láhve koňaku a dopoledne se Carlo Humberto vrátil k rodině poněkud unaven, ale se skřínkou, v níž bylo sto zlatých dukátů, a s dvěma bílými valachy lipicány, čímž hrabě P. kavalírsky urovnal konečné zmizení Miss Satanelly s povrchu země. Diplomcie dědy Humberta byla tím záslužnější, že Petrovi začínaly vyrážet dosti husté voudy a jeho hlas mutoval, takže se již nemohl odvážit zvolat své vítězné "Hussah-haou!", když se odrážel k přemetu. Místo Miss Satanelly se objevil tedy v programu Signor Pietro, ale jakkoli jeho znamenité výkony budily obecně úžas a obdiv, nikdy již nesklidil od svých ctitelů tolik kytic, bomboniér, šperků a vzácností jako za těch osmnáct měsíců, kdy denně na pár minut zapřel své pohlaví.

Byla to doba, kdy kvetla záliba v jezdeckých cirkusech. Aristokracie stála ještě v čele stavovsky rozvrstvených států a národů, sama většinou odchována anglickými mravy a anglickým vkusem. Renesanční typ šlechtice jako mecenáše věd a umění, který se mohutně přesunul do baroka, vymíral v několika jedincích; mnohem více bylo zájmu o příjemné stránky života, mezi nimiž na prvních místech byla vášeň pro ušlechtilé koně a pro umění jezdecké. Přijel-li do sídelního města dobrý cirkus, sjížděla se za ním šlechta z venkovských zámků a zakupovla si na řadu dní lóže, aby dosyta užila pohledu na vybrané, pečlivě pěstěné hřebce, valachy a klisny, posuzovla umění jejich jezdců a cvičitelů a v přestávce vytvářela z cirkusových koníren svůj společenský promenoár. Velké gesto rytířských turnajů, ona pathetická apotheosa dobrodružného hrdinství, jež je ochotno padnout pro nic, jken pro krásu postoje, dávno už vymizelo ze života dohořívající panské slávy, ale znovu se rodilo zde v tomto potulném bratrstvu rejtarském, v tomto chudém rytířstvu bez půdy a erbu. Pokud ještě v umldévající paměti šlechtických rodů doutnala tucha zaniklého bohatýrství, vábil je zlatý kotouč manéže jako odlesk turnajového placu jejich předků. Šli jako somnambuové za touto lunou své minulosti; přiváděla je k lidem, kteří se jako oni postvili mimo měšťáctví, třebaže na opačném pólu. Vévodové a markýové obklopovali jezdecké komedianty, kteří pro pár grošů denně hráli o zlámání vlastního vazu. A zlatý déšť přízně a poct se snášel na luzné jezdkyně s vosím pasem, na tyto víly a sylfidy, poletující nad hrdými zvířaty a hledající graciesní dokonalost vyzývavě až na samém pomezí života a smrti. Mnohé z nich skončily svou hru se zlomenými žebry pod tělem převrátivšího se koně, mnohé však se vznesly posledním půvabným skokem do nejvyšších míst společnosti, ke korunkám a k titulům, jejichž nositelé v hloubiduše cítili, že se v očích svých dobyvatelských předků nedopouštějí žádné mesaliance.

Leč i ty méně šťastné byly vždy obklopeny rejem ctitelů; i v malých, zapadlých městech byly jezdecké posádky a jejich důstojnictvo šekalo na příjezd cirkusu jako na největší událost roku. Jízda byla tehdy považována za chloubu a páteř armády; husaři, dragouni, švališéři, kyrysníci, huláni měli aristokratické velitele, a mnohá od světa odoučená garnisona dovedla uvítat ekvestrické umělce a umělkyně tak bouřlivě, že několik dní pohostinství znamenalo pro nkteré z nich zadlužení na pár let.

Však se mnohdy slovo cirkus přitom ani nevyslovovalo. Od prvních hromadných výprav anglických krasojezdců na pevninu až po takového českého direktora Beránka říkaly si tyto hippické cirkusy prostě Jezdecká společnost, Britská královská krasojízda a podobně. Málokteré z ich měly své stany, vtšinou vystupovaly v "konstrukcích", v dřevěných kruhových budovách, které byly už pro ně ve velkých městech zřízeny, nebo si je dávaly postavit, protože pobyly na místě několik měsíců. Jejich program byl sestaven ze standardních čísel královského umění volné dresury a vysoké školy, z římské jízdy, čikošské pošty, parforsní jízdy, voltižování, z tanečků koní i z tanců a skoků jezdkyň a jezdců. Několik clownů vyplňovalo přestávky, než se znovu uhrabaly piliny v manéži. Měla-li společnost zvlášť cvičeného koně, bývala vrcholem večera dramatická scéna, například "Arab a jeho věrný oř", v níž hrál chytrý hřebec hlavní roli. A na konec se provozovala velká pantonima, jíž se účastnilo všechno koňstvo společnosti a v níž se rozvinul co největší přepych jezdeckých kostymů.

Cirkus se svým typickým smíšeným programem žil tehdy jen v malých rozměrech na poutích a na jarmarcích, velmi často beze stanu, jen pod širým nebem, kde se od diváků kolem vybíralo do talíře. Cirkus Humberto se tedy brzo od obojího typu odlišili tím, že spojoval vtší a pestřejší artistickou podívanou se zvěřinecem a ze zvěřince zase obohacoval svůj program. Za otce Humberta držel se ještě v mírných rozměrech středního cirkusu tehdejších dob. Jeho manéž měla v průměru šestnáct hamburských loktů, právě tolik, kolik je třeba pro předvedení skupiny šesti koní. Když Petr Berwitz převzal Cirkus Humberto, rychle zvětšoval i zlepšoval rodinnou stáj, aby se dostal mezi nejváženější podniky hippické. A podle toho musel myslet i na prostornjší sta, ve kterém by se uplatnilo jeho rozmnožené koňstvo. Po všech zkušenostech svých i svých jezdců a cvičitelů přešel k manéži o průměru čtyřiadvaceti hamburských loktů. Shledalo se, že v těchto rozměrech běží kůň tak skloněn ke středu, že se na něm nejlépe udrží rovnováha, a že uklouzne-li jezdec nebo jezdkyně při akrobatice, padají vždy do pilin a nikoli na vnější okraj, na pistu, jak padla například Mademoiselle Arabella. A při tomto průměru mohl Petr Berwitz předvést ve volné dresuře imponující už skupinu čtyřiadvaceti koní.

Cirkus Humberto spěl tedy mezi přední podniky hippické, ale Petr Berwitz se tím nezříkal programu dědova. Zvláště zůstal věren babiččině lásce ke lvům a k jiným šelmám. Rozšiřoval svůj zvěřinec nákupy i výměnou a zůstal mezi těmi několika velkými direktory, kteří pěstovali i dresuru divokých zvířat. Starý babiččin Hasan už byl dávno mrtev a jeho kůže ležela v cestovním voze mezi postelemi,a le v klecích menažerie přebíhalo za mřízemi pět lvů, dva samci, tři lvice, dva tygři, tři medvědi, všichni vycvičeni i pro vystoupení v arén. Tenkrát ještě neznali rychlou stavbu mříží kolem manéže a převádění větších skupin šelem ve velkém prostoru. Staří krotitelé se produkovali tak, že vstupovali ve zvěřincích do klecí se šelmami. Klece byly hrubě tesané bedny s jednou stranou zamřížovnou. Nebylo v nich místa na větší skoky. Diváci žasli už nad smělostí muže nebo ženy, kteří se odvážili s biem a vidlicí mezi řvoucí a naježené lvy. Sama produkce byla krátká, lvi museli na povel vstát, přijít, sednout nebo lehnout, někdy se krotitel s pěkným spolehlivým zvířetem křížkoval a nakonec mu dal ruku nebo hlavu do otevřené tlamy. Takové vystoupení se opakovalo třebas desetkrát za odpoledne, kolikrát se podařilo sbubnovat diváky. Staří jarmarečníci měli pro tyhle vysilující reprisy příznačný výraz, říkali tomu šlachta, pracovat jak na jatkách. Také Carlo Humberto musel ve svých začátcích provádět produkci jak na porážce, aby mnohokrát za odpoledne obměnil publikum. Ještě když vystupoval pod parapletem, jak se říká malému, chudému stanu, dělal program po šlachtecku, ale později, se zetěm, byli už na tom tak daleko, že hráli jen dvakrát za odpoledne. Večerní produkce nebyly - neměli světlo. V konstrukcích se svítilo svíčkami a později petrolejem, stanaři se však dlouho báli osvětlení, nebezpečí požáru bylo příliš veliké.

Víc však ještě než po velkém stanu toužil starý Humberto při předvádění šelem po "kulaté práci", jak říkali cirkusovému uspořádání na rozdíl od jednostranné produkce divadelní, za jediné umění, které je opravdu ve styku s obecenstvem. Dresura ve zvěřincové kleci ho mrzela, tam bylo všecko obráceno jen k mříži a tři strany obzoru byly mrtvé a hluché. Proto jak se Cirkus Humberto trochu vzmohl, pořídil si převoznou klec, skutečnou klec, celou ze železného mřížoví, namontovanou na nízkých kolech, do níž vehnal ve zvěřinci šelmy určené k vystoupení a kterou pak ve čtyřspřeží slavnostně přitáhl do manéže. Klec byla tři metry na tři metry, stačila tedy s nouzí na dvě zvířata, ale Carlo Humberto bylblažen, když mohl v ní, jak to tehdy bylo krotitelskou módou, honit zvíře z kouta do kouta, práskat bičem, vystřílet spoustu slepých patron, donutit vyděšenou šelmu, že řvala a cenila uby, a nakonec ji přimět, aby si lehla s hlavou na prackách, a on, dompteur signor Carlo, postavil pravou nohu theatrálně na její hřívu za potlesku, který se k němu snášel ze všech stran.

Jednou zastihly velikonoce Cirkus Humberto v severním Lombardsku. Na Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu nemohlo se italskému národu hrát. Ty dny byly určeny pro větší správky a pro opravy stanů, vozů i nářadí, nad čímž vždy dohlížel děla Humberto s babičkou Luisou. Tenkrát prohlásili Bernhardu Berwithovi, aby dozor na opravy převzal sám. Ukázali mu, kde co vadného měli v merku, a odjeli. Při stlaní objevila Antoinette Berwitzová, že tatínek vzal s sebou krabici od doutníků, kterou si vždycky na noc dával pod polštář. Byla to škatule, ovázaná mnoha motouzy, kterou mu na smrtelné posteli odevzdala matka Bolierová. Krabice byla skoro plná zlatých lousdorů, které jasnovidka dovedla poschovávat před svým opilým krotitelem. Antoinette věděla, že tatínek už dávno tu krabici doplnil. Otevřel ji jen několikrát za žiot, když stihla cirkus těžká pohroma nebo když se vyskytla neobyčejně výhodná koupě drahého zvířete. Pak však zase škudlil a schráněl, dokud krabice Habanos nebyla zase plná. Berwitzovi tedy věděli, že se něco velkého s dědou děje. Na Bílou sobotu se vrátil s babičkou jakoby nic. Teprve při božíhodovém obědě se zatvářil slavnostně a při sklence červeného vína jim zvučnou italštinou s mnoha dvornými přízdobami oznámil, že se toho roku dožívá sedmdesáti let, že se cítí sice zdráv a svěží a ůže, jak celý svět ví a uznává, kdykoli převést svou produkci v plné síle, ale že boží moudrost doporučuje, aby lidé nepřepínali zbytečně strunu života; a že se proto po příkladu všech svých předků, kejklířů a provozovatelů slavného rodu Humbertova, rozhodl uchýlit se na zasloužený odpočinek, k čemuž si právě s mama Louise zakoupil v Horním Savojsku příjemný domek, obrostlý révou, se zahrádkou a dvorkem, kde hodlají v bázni boží civičit pro Cirkus Humberto psy, kočky, opice, papoušky a jinou drobnou havěť. A protože zásluhy, kterých si jako zakladatel podniku dobyl, nelze pominouti mlčením a protože k železnému zákonu všech lidí na kolech patří povinnost všecko, co dělají, dobře prodat, žádá a jako senioršéf zároveň nařizuje, aby se v každém městě, v kterém do jeho odchodu budou působit, uspořádalo vždy jedno představení v gala na rozloučenou se signorem Carlem Humbertem, prvním a největším krotitelem dravé zvěře, slavným umělcem na provaze, obdivovaným cvičitelem koní a velezasloužilým zakladatelem tohoto Cirkusu Humberto, jenž si dobyl slávy a přízně všech korunovaných hlav Evropy. Děda Humberto se dostal při svém proslovu do nejlepšího svého vyvolavačského ohně, že mu rodina bezděky zatleskala.

Toho roku se pak stala v rodinné kronice ještě jedna znamenitá věc. Společnost byla v Antverpách, když za nimi přijel z Bruselu starší ctihodný pán s licousy, provázený dvěma slečnami. Dal se uvésti do direktorského vozu, kde požádal pana Berwitze staršího, aby Cirkus Humberto uspořádal v Bruselu dobročinné představení, při němž by vedle umělců a umělkyň vystoupili také pánové a dámy z nejlepší bruselské společnosti. Pán s licousy byl královský podkomoří hrabě d'Ascensons-Létardais, jedna z dam byla jeho dcera Marie Anna, druhá její přítelkyně Anežka Steenhouwerová, dcera vládního komisaře v Turnhoutu. Podkomoří zaručoval řediteli normální příjem vyprodaného domu, přítomnost krále a jeho rodiny s celým dvorem, a bude-li Jeho Veličenstvo uspokojeno, zajisté také nějaký řád. Bernhard Berwitz přijal ovšem tuto skvělou nabídku a od příštího dne začala již komtesa Marie Anna i její přítelkyně docházet dopoledne do koníren i do hlavního stanu a zkoušely se ve skocích a v jízdě na nejlepších hřebcích humbertovských. Později přibylo ještě několik mladých dam a pánů, kteří měli jezdit čtverylku. Celému tomu šlechticko-měšťanskému kroužku byl přidělen Petr Berwitz jako vrchní štolba i učitel. Po deset dnech opustil Cirkus Humberto Antverpy a odjel do Bruselu, kde měl již připravenou velikou reklamu. zahajovací představení ve prospěch královského sirotčince mělo obrovský úspěch, hrabě d'Ascensons-Létardais vystoupil v něm jako znamenitý střelec, nějaký mladý markýz dokonce jako clown a slečna Anežka Steenhouwerová vynikla nejen jako jezdkyně, nýbrž předvedla nejkrásnější volnou skupinu šesti bílých lipicánů. Jeho Veličenstvo bylo nadšeno, Bernhard Berwitz dostal řád velice vysoký, s palmetami a s titulem královského dvorního štolby, děda Humberto zlaté hodinky a Petr Berwitz zlatý prsten s brilianty. Mimo to se Petr stal osobním přítelem mnoha mladých šlechticů a šlechtičen.

Cirkus Humberto zůstal v Bruselu pět neděl. Před koncem té šťastné doby v království, jež se vynořilo z operní arie, přišel Petr Berwitz za maminkou, když ve voze strouhala brambory, a s mnohými rozpaky se jí vynal, že on a Anežka Steenhouwerová se milují a že se chtějí vzít a že komtesa Marie Anna to nadšeně schvaluje a slibuje jim všechnu přímluvu u rodičů Anežčiných. To byla věc, kterou maminka nemohla vyřídit sama. Šla na to oklikou přes dědu Humberta. Škrabal se za uchem, mluvil cosi o morganickém sňatku umělce s měšťanskou dcerkou, ale připouštěl, že ta holka vedla licipány znamenitě a při skocích že seděla v sedle jako přibitá.

"Inu, při Panence Marii a svatém Ježíškovi", dodal pak, zbožně se křižuje, "všelicos na světě je možné, i to, že by se holka z rodiny mohla dodat svobodnému umění. Vládní komisař není nijak větší tutul než dvorní štolba Jeho veličenstva krále všech Belgů. Jen by se doporučovalo pozeptat se její rodiny, jak ji míní vybavit. Já jsem na medvěda a opici vyženil celý zvěřinec".

Po tomto dobrém zdání dědově nemohl už Berwitz otec klást žádné velké překážky. Vyžádal si den na rozmyšlenou, ale to bylo jen proto, aby si ještě jednou prohlédl synovu nevěstu, když dopoledne jezdila v manéži na hřebci Pomponovi. Shledal, že děvče je štíhlé, vysokch nohou a ohebných kloubů, že pěkně nese páteř a hlavu, že má velitelský chod a že drží koně pevnou rukou. Pak už jen objal Petříka a přál mu dobré pořízení v Turnohoutu. Tam byly svatební námluvy těžší, s křikem a slzami, ale po intervenci hraběcí rodiny ascensonské se to skončilo tichou resignací rodičů a blaženým vítězstvím dcery jedináčka. Poslední potíže byly ještě při skládání svatební smlouvy; způsobeny byly tím, že signore Carlo Humberto neuměl číst ani psát.

Tak se odchodem dědy Humberta do savojského ústraní posunula zároveň ostatní kolečka: otec Berwitz se stal šéfem seniorem a Petr převzal rozhodování o firmě. To už přestal jezdit divoké jízdy se salty jako Signore Pietro. Otec si ponechal vystupování se šelmami a Petr podědil koně. Pod jménem Minsieur Alfred předváděl velké skupiny nádherných hřebců a jeho žena vynikla jako Madame Sylvia ve vysoké škole na onom vraném Pomponovi, na němž si před tchánem vyjezdila své štěstí. ku podivu se ukázalo, že Petr svou volbou nikterak nchybil. Mladá ředitelka si přinesla z domova znamenité vychování. Několika maličkostmi u stolu udělala z prostého oběda hostinu a zvláště děda Humberto si před svým odchodem liboval, že "ta holka zavedla konečně způsoby, jaké se sluší osobám, k nimž chodí krlové na návštěvu". Mimo to byla Anežka velmi hospodárná. Několik generací úřednických kariér měla v krvi a z toho umění, jak počítati s málem a jak z mála udělat mnoho. Necouvla před žádnou prací, která ji čekala, ráno byla první na nohou, aby ostatním uvařila snídani, večer po představení sedala s jehlou v ruce a spravovala garderobu nebo šila novou. A do třetice všech potřebných ctností milovala zvířata. Nedovedla projít stájí nebo podél klecí, aby se nepomazlila se vším tvorstvem kolem a nedala každému nějaký pamlsek. Šla-li do města nakupovat, měla vždy o tašku více, aby do ní z kapesného, které jí posílali rodiče, nakoupila mrkve, tuřínu, jablek, oříšků, žemlí, cukru a odřezků masa. Zanedlouho byl každý její návrat z trhu provázen velkým křikem, jekem, dupotem a pobíháním za mřížemi menažerie i veselým ržáním v konírnách. Z opičince trčeo padesátero chlupatých praciček, které růžovým vějířkem lysých prstů žebronily o dárek. Mývalové, lišky, vlk, jezevec, medvědi stáli u mříže nebo sítě na zadních nohou, lvi a tygři se tlačili k železným tyčím, aby ji zdaleka mohli zahlédnout, papouškové se čepýřili a křičeli svou vlastní chválu, vlnité ovce byly sraženy v popředí kotce, cvičené husy kejhaly a starý kozel Modrovous, kterému děda Humberto barvil dlouhé vousy krásnou azurovou barvou, div nevyrazil branku své ohrádky. Modrovous se čtyřmi bílými kozami vlastně nic neuměl a vystupoval v cirkuse jen v někdy pantomimích, když znázorňovali útěk sedláků před cizím vojskem. Pak se hnal divokým úprkem za letícím hejnem hus a za jásotu dětí přeskakoval nejkrkolomnější překážky. Bylo to málo, co za své neutišitelné žroutství poskytoval, jinak působil jen samé neplechy, ale vozili ho světem, protože se věřilo, že kozy zahánějí od zvěřinců nákazy. Cirkus je pln všelijakých pověr a humbertovští lidé nemálo oceňovali, že se nová principálka od první chvíle všemu přizpůsobila. Krátce po svatbě ji zachytila babička Humbertová za ruku, když chtěla položit spravený kostym na postel.

"Nom de Dieu, ma chère", vykřikla stará jarmarečnice, "jen to en, jen to ne. Kostym přes postel - půl roku bez vystoupení!"

Anežka zvedla obočí, pokývala hlavou a od té doby vždycky hned kostym zavěšovala. Bylo jí jasno, že je ve světě, který má své zvláštní, ale pevné řády.

Všecko tedy slibovalo nejblaženější budoucnost, kdyby cirkus nebyl věčná hra se smrtí. Začalo to tím, že tygřice Miuma měla mít mladé, ale v tom choulostivém čase se nachladila a přes všechnu péči pěstitelů zašla. Tygr Paša osaměl a zřejmě se trudil. Anežka byla jediná, která docházela k jeho kleci s mazlivým voláním a s něžnými slovíčky. Mužští mysleli, že šelmy nelze zvládnut jinak než úděsem a zastrašováním. Paša byl pln nedůvěry k lidem a dost dlouho to trvalo, než si zvykl na štíhlou ženskou postavu, která přinášela kousky masa i mimo čas krmení a nikdy mu neublížila. Pak už ji netrpělivě čekal, a jak se objevila, třel ucho a krk a pak celý bok o mříž, vydávaje tiché kňourání, kterým prosil o pomazlení. anežka vztáhla ruku a škrabala jej lehce, pak vydatněji v naježené srsti. Sklopil uši a byl by zřejmě vydržel tuto líbeznou hru celé hodiny. Když osiřel, stupňovala se jeho náklonnost k Anežce přímo v lásku. Nezajímal e o nic jiného než o ni, přicházela-li skákal za mřížemi jako divý, odcházela-li, kňučel lítostí a dal se pak do neúkojného pobíhavého přešlapování podél mříže. Byl to opravdu krásný bengálský tygr v plné síle čtyřletého samce. Anežka stále naléhala na tchána, aby k němu zase opatřil tygřici. Než se nějaká našla, pokoušel se starý Beršitz zabaviti Pašu tím, že by ho vycvičil k společnému vystopení se lvem Sultánem. Dalo to dost práce, než se obě zvířata v přitažených klecích natolik sblížila, že se mohl odvážit vpustit je do společné klece bez rvačky. Když se to podařilo, začal Beritz s dresurou. Po prvních kouscích chtěl je naučit, aby usedli k závěru na vysoké podstavce, mezi nimiž by se krotitel obecenstvu uklonil. Bylo to k jaru, cirkus tehdy zrovna zabočil do Švýcar. Když byly v Churu, přišly najednou teplé větry, s temen Alp válo podjaří všelijakými vůněmi.

"Paša je nějaký neklidný", řekla jednoho večera Anežka tchánovi, "dejte si, tatínku, na něho pozor. Dnes po mně sekl prackou. Jde na něho jaro".

"Paša je prevít", odpověděl tchán. "Mám vždy při sobě pár pistolí. Ale ty k němu chodíš jen tak, ty mu nevěř".

Ráno se opakovalo v cirkusové kleci cvičení s podstavci. Paša se dlouho vzpíral skočit nahoru. Konečně ho Berwitz k tomu přiměl a Paša se tam usadil se zlým zeleným leskem v očích, supě a prskaje. Sultán zatím pobíhal v protějším koutě mříže. Nyní došlo na jeho apel. Bič zapráskal. "Sultán - hop!" Sultán zarejdil zadkem až do kouta, pak se přikrčil a velkým skokem těžce dopadl na podstvec. Skok byl příliš prudk, podstavec se převrhl a lev na odskoku vrazil do podstavce Pašova. Paša sklopil uši, zafuněl a přikrčil se. A tu udělal Bernhard Berwitz osudnou chybu, že chtěl rychle zvednout padlý podstavec. Jak se sehnul, Paša skočil. Prackami mu dopadl na pravou paži, kterou drápy rozdrásal. Jeho strašné tesáky se zahryzly Berwitzovi do stehna. Krmič, který stál u lece s vidlicí, spusitl křik a běžel na druhou stranu klece, aby Pašu odehnal. Nemohl ho však zasáhnout, protože vyděšený Sultán běhal podle mříží a Paša vlekl svou oběť do středu klece. Anežka v tu dobu poklízela ve voze, když zaslechla křik lidí a řvaní lva. Vyrazila ihned skokem přes schůdky a pádila do stanu. Jak rozhrnula oponu, viděla, co se stalo. Velitelsky vykřikla: "Pašo!" Tygr na její zavolání zvedl hlavu.

"Pašo! Pusť!"

Paša se sklonil, aby pustil nebohého Berwitze. V té vteřině zazněl výstřel. Paša nějk změkl v kříži, vycenil zuby, ale zapotácel se. Petr Berwitz, který zatím byl doběhl z koníren, nabíjel po druhé. Bylo to zbytečné, tygr se položil. S krmičem zahnali lva do kouta a vytáhli omdlelého otce. Za chvíli s ním odjížděli do nemocnice. Probudil se tam a usmál se, spatřiv nad sebou Antoinette i Anežku. Lékaři ujistili rodinu, že rány nejsou smrtelné a že jim tatínka za pár týdnů vrátí. Cirkus Humberto odjížděl co Curychu bez svého šéfa seniora. A už se s ním neshledal. Bernhard Berwitz dostal z Pašových drápů, plných setlelého masa, prudkou otravu krve. V Inšpruku obdržel Petr matčin dopis, v němž mu oznamovala, že tatínek umřel, že ho pohřbí na churském hřbitově a pak že odjede za rodiči do Savojska.

IV

Tak se Monsieur Alfred a Madame Sylvia stali nenadále jedinými vládci nad firmou Cirkus Humberto. Podnik měl společnou prací tří generací znamenitý základ a Petr byl odhodlán rozvinout jej podle svých zálib, které se značně lišily od střídmého vkusu jeho otce. Tu zimu, kdy ještě nosili smutek, věnoval pečlivé obnově veškerého zařízení a šití novch, fantastických kostymů. K pohádkově něžným úborům, které se uchovávaly ještě z dob babiččiných, přibývaly nové, prudkch, silných barev, exotických linií, plné zlata a stříbra a třpytného flitru. Po prvé oblél Petr uváděče a sluhy do jednotné zelené livreje, štolby a stájníky do modré, muzikanty do šarlatově rudé. Zároveň začal rozšiřovat zvěřinec.

Před několika lety přeměnil jakýsi pan Gottfried Hagenbeck v Hamburku svůj obchod s mořskými rybami na dovoz cizokrajných zvířat. Původně kupoval jen podle náhody od lovců velryb a od vracejících se námořníků jejich všelijaké úlovky, tu pár tuleňů, tu lední medvídě, tu papouška, tu opičku. Začal je vystavovat jako zvláštnost na jarmarku u dómu, ale ukázalo se, že nakonec je ještě velmi dobře prodal potulným lidem komediantským. Dokonce se u něho poptávali i během roku, shánějíce všelikou exotickou zvěř i dravé šelmy, neboť toto zboží chodilo do Evropy jen přes Londýn a Liverpool a bylo v librách hanebně drahé. Zařídil si tedy pan Gagenbeck na Starém trhu v Saint Pauli nový obchod, který byl hojně zásoben, když kapitáni i námořníci zámořských lodí zjistili, že tu dobře zpeněží, co jindy přiváželi jen tak pro zábavu. Už otec Berwitz začal obchodovat s panem Hagenbeckem a pochvaloval si dobrý a levný pramen. Nyní se i Petr za ním rozjel a krom nákupu získal u něho dvě cenné zkušenosti. Především se tam setkal s Francouzem Henri Martinem, krásným šedivým starým pánem, který celý život krotil a cvičil divoké šelmy. Petr s ním strávil večer a po prvé v žití od něho slyšel, že všechna ta zběsilá "divoká dresura" se střelbou a bitím zvířat je hloupá surovost a že on, Martin, už půl sta let dovede ochočit každou šelmu bez násilí a bez trýznění. Petr bezděky vzpomínal na svou ženu, že opravdu svedla pouhou laskavostí mnohem víc než děda Humberto i nebožtík otec bičem a vidlicí; vždyť i ten Paša na pouhé její zavolání pustil otce, a kdyby nebyl Petr v tu chvíli střelil, mohl mít to drahocenné zvíře dodnes.

Druhá důležitá věc, o níž se Berwitz u pana Hegenbecka dověděl, bylo sdělení, že na Reeperbahn je prostorná cirkusová budova upravená na přezimování a té chvíle volná a že v bohatnoucím hamburku lze se změnami programu provozovati cirkus po kolik měsíců. Nazítří si tu konstrukci prohlédl a hned ji najal. Od těch dob měl Cirkus Humberto zajištěno své pevné zimní působení a nebyl odkázán na náhodu a nemusel pausovat.

Příštího pak jara se Cirkus Humberto vydal na své slavné tažení, o kterém snil Petr Berwitz několik let. Přes Varšavu a Rigu putovaly jeho vozy, káry i karavana koní a hnané zvěře do Petrohradu. Hráli tm před carem a carským dvorem s nesmírným úspěchem. Stará baltická lechta zbožňovala cirkus a zahrnovala jeho umělce dary, car sám vyznanamenal Berwitze řádem a daroval mu čerkeskou šavli. Pak byly týdny a týdny s vyprodanými domy v Moskvě. Berwitz měl dobrý nápad, že přibral do programu balagančíky, ruské idové šašky, kteří byli blaženi, že mohli provádět své šprýmy a kejkle v tak vznešeném prostředí. a kolem dokola manéže se kupilo obecenstvo s hravě veselou duší dítěte, zbožně sledující každý odvážný výkon a bouřilivě se chechtající každému žertu. I ti bohatí moskevští kupci s baculatými manželkami a po šlechticku vychovávanými dětmi i ti vysocí státní úředníci se zlatem na límci a s krásnými ženami, které v lóžích hrály samy o sobě velké divadlo, ti všichni dovedli přijít několikrát za sebou na týž program a halasně projevovat spokojenost a nadšení.

Charkovem počínajíc začal Berwitz k balagančíkům přidávat i závody svých jezdců s domácí jezdeckou elitou kozáckou. Nejednou se stávalo, že jeho nejlepší hippisté byli zastíněni a poraženi divokou bravurou ukrajinských hraničářů, ale tím větší byl pak přliv k pokladnám, tím nadšeněji se hrnuli lidé z daleka široka k Petrovu stanu. Letělo podél Donce i Donu slavné donesenije, jaký vydajuščicí cirkus zavítal v gosudarstvo, jaká znamenitá tolpa vsadniků je tu u porogů dněperských, jaká krasota každé jejich životnoje a jaký výzov učinili na vojenné bratrstvo kozácké. V Jekatěrinoslavi to už vypadalo, jako by stará síč ožila ve své největší slávě a jako by se zas jednou celé tovaryšstvo zvedlo pod košovým atamanem a táhlo na vragy, na bisurmany, - tak byl stan do nedohledna obklopen koníky, na nichž se sem sjelo návštěvnictvo, aby vidělo vybrané vousaté Záporožce, jak vjíždějí do arény za zpěvu, který zněl z jejich mocných hrudí jako varhany. a dál k Donu a dál mezi Kubánce, všechny gorodky, slobody, selenije a chutory byly na nohou, aby viděly Cirkus Humberto a triumf svých jezdců nad jízdou Západu.

A pak za Georgijevskem a Pjatigorskem přišel rozeklaný Kavkaz se svými vůněmi. Stupně sedadel kolem manéže byly přeplněny podivně krásným lidem různých kmenů, ale stejně žhavých očí a stejně vášnivého temperamentu. A Petr Berwitz vedl svou výpravu dál, přes strmé zelené hory na Tiflis a k řece Kuru a k bledým vodám Kaspického moře a znovu do hor, do tajemnýcz končin, kde se jim objevovali osmahlí lidé na velbloudech a kde končilo všecko dorozumění a tři dragomani museli spolčnosti sloužit za tlumočníky perštiny. Prachem pouští a úhorem skal se karavana dopalzila do Teheránu.

Petrův romantický sen se splnil. Nezjevil mu žádné růžové a zlaté sídlo orientální hádhery. Teherán ybl nedohledná hromada hrubě uplácaných, nevzhledných staveb a špinavých ulic, ale byl v něm ten, po kom Petr Berwitz v touze po mimořádném dobrodružství prahnul, byl v něm perský šach, jmenoval se jako v pohádce nasreddin, soudil dopoledne mezi vodotrysky v šestém nádvoří provinilce a dosuzoval je k baštonádám a uřáznutí ucha a pak básnil milostné básně, ačkoli měl k tomu u dvora svého korunovaného básníka. A šach Nasreddin navštívil se svými rádci a generly Cirkus Humberto a sledoval zamyšlenýma očima zpod napolo spuštěných víček bez pohnutí celý pořad. Byl spokojen? Nebyl? Ani zkušená Anežka nebyla s to uhodnout z té melanocholické tváře její tajemství. Ale druhého dne přivedli k Petrovi důstojníka, který mu francouzsky oznámil, že Jeho Veličenstvo šach všech králů bylo uspokojeno a večer míní přijít opět. A stalo se, že šach přiczázel den co den, stále se stejně mrtvou tváří, která se nezachvěla přis koku smrti ani při reji šašků, nehybné zjevení, které uklonilo hlavu s vysokým fezem, jen když v závěrečné apotheose rozvinuli před jeho lóží perský prapor. Zato denně dostával Petr od podivných starců všelijaké svitky pergamenů, plné obloučků, čárek a teček, o nichž mu na velvyslanectví řekli, že jsou to verše perských básníků, opěvujících vznešenost umění vzácných cizinců. Teprve když Cirkus Humberto ohlásil konec svých pohostinských her, dostavilo se, nač Petr tak toužebně čekal a proč vlastně až sem do Perise táhl: šach mu poslal vlastnoručně podepsaný list, v němž mu děkoval za požitky, které mu připravil. K listu byl připojen dokument, kterým byl Monsieur Alfred jmenován Emírem bílých koní a udělena mu hodnost plukovníka perské jízdy. oselstvo, které listy doručilo, přineslo zároveň nádhernou plukovnickou uniformu, kterou Jeho Veličenstvo darovalo panu Alfredovi na památku. Od těch dob předváděl Petr Berwitz volnou dresuru koní v perské plukovnické uniformě, s čerkeskou šavlí po boku.

Původně chtěl Petr z Teheránu ještě dál, bájil cosi o triumfální cestě Indií, ale Anežka se tomu vzpírala. Její střízlivý rozum odhaloval všechnu nedostatečnost jejich přípravy pro cestu nehostinnými zeměmi, poruchy vozů, utrpení lidí a zvířat, která namnoze byla přímo ohrožena na životě. Také obchodně bylo to podnikání nejisté, když každá stagiona byla vykupována cestou příliš dlouhou a přliš vysilující. Petr na polovinu uznával, docala se však se svou myšlenkou rozloučil teprve tehdy, když si zde v Teheránu ověřil, že jsou tu na prahu zemí, kde kvetou zcela jiná kouzla než ta, která pěstoval Cirkus Humberto. I na malých městských tržištích setkával se již s polonahými kejklíři, kouzelníky, akrobaty a fakiry, kteří prováděli věci v Evropě zcela neznámé nebo dělali jako nejvšednější věc cviky, které se na Západě už považovaly za vrchol. Našel tam arabské skokany, kteří s úsměvem proletěli dvojím salto mortale, viděl malé hochy, kteří s překotnou rychlostí prováděli přemety na místě, takže jejich trup vypadal jako kroužící kolo ve vzduchu. Na jednom prostranství objevil skupinu šikmookých žlutých ošklivců, kteří balancovali roztočené talíře na vysokých hůlkách s dokonalostí, jaké nikdy v Evropě nespatřil; a zcela běžné bylo narazit někde na fakira s tančícími hady nebo na jiného, který si probodával tělo a jazyk a chodil po žhavém uhlí. Byli tu kouzelníci, kterým z prázdné kovové misky vyrůstaly náruče vonných květin, byli tu chlapífci, kteří neměli nic než špinavý hadr kolem beder, misku na milodary a tyč, kterou volně postavili na zem a pak na ni dovedli vylézt a kroužit na ní, jako by to byl nejpevnější stožár. Viděl honce velbloudů, kteří se svou oblíbenou velbloudicí prováděli znamenité kousky dresury, ač každý ví, že velbloud je zvíře nejtvrdohlavější. Viděl cvičitele huňatých koček, kteří hráli s nimi celou divadelní hru. Viděl tanečníky v ženských šatech a panáčková divadla a kouzelné stínové hry a za městem objevil rozlehlé přírodní divadlo, kde hráli jakési pašije o svatém mučedníku Alim, při čemž na scénu vjížděly celé stovky jezdců na arabských a perských koních. Na jednom náměstí se setkal s krotkou tygřicí, kterou její majitel vedl na řetízku po ulici. Vracíval se z těch přezvědných výprav s těžkou hlavou a vzdychal Anežce při večeři: "To je země, panebože, to je země - celou ji sebrat a odvézt do Evropy, to by byl teprve cirkus!" Petr Berwitz tu vytušil velké objevy. Zanedlouho potom přišli do Francie první arabští akrobati, přišli čínští žongléři a japonští ekvilibristé a Evropa začala žasnout nad dokonalostí neznámých starých kejklířských kultur.

Jednou však přiběhl Petr Berwitz za svou ženou obzvláště rozčilen; na jižním předměstí Teheránu objevil cvičeného indického slona. V očích mu to hořelo a ústy a rukama nestačil vykládat, jaký je to kolo a co všecko umí. Ještě neskončil a anežka už si připínala klobouk. Věděla, co ho posedlo: slona koupit. Byl to jeden ze záchvatů, kdy už svého Petr znala, že s humbertovskou tvrdošíjností provede, co si vzal do hlavy, ať to stojí co to stojí. Ale proti tomu "ať to stojí" se bránila její střízlivá rozvaha. Proto se rozhodla sama se na slona podívat a vsunout se se svým hospodářským rozmyslem do celé koupě. Byla to její taktika, jak s Petrem nejlépe pochodila, když se za něčím pobláznil: pustila se s ním do toho, ale pak ponenáhlu brzdila a přitlačovala, až se věc dostala do rozumných kolejí. Tentokrát, než doběhli do předměstí, přiměla Petra aspoň k poznání, že nesmějí hned vystoupit jako kupci a že se napřed musí přeptat jinde, jakou cenu mázde takové zvíře. Proti slonu samému neměla námitek, zalíbil se jí na první pohled a sama ocenila, jaká by to byla na řadu let atrakce. Také byly pěkné úspory ze šťastného zájezdu v těžkém kovaném kufru a možná, že bylo rozumnější uložit exotické peníze do vhodného nákupu než je se ztrátami měnit v bankách. Muselo se však na to jít opatrně. Slon patřil malé komediantské skupině, patrně rodině, jíž představoval celé jmění. Ještě odpoledne obcházeli Berwitzovi evropskou kolonii a radili se se spřátelenými obchodníky. Výsledek byl, co jim poradili ti nejzkušenější: najít si domorodého vyjednavače, nejlépe molaha, kněze-písaře, a nabídnout komediantům výměnou za slona nějaká zvířata ze zvřince. A hlavně nepospíchat. Týden nebo deset dní nesmí při takovém obchodu zde nic znamenat. Ve skutečnosti trvalo vyjednávání s Arr-Šehirem, majitelem slona, plných sedmnáct dní a koup by e nebyla uskutečnila, kdyby nebyla Anežka v kritické chvíli přišla se spásnou myšlenkou, že se slonem převezmou i Arr-Šehira a jeho rodinu. Ukázalo se pak, že jde tu o příbuzenstvo trochu rozvětvené, v nmž se záměry křížily. Arr-Šehir sám se svou ženou byl zřejmě získán pro myšlenku cestovat s bílými sáhiby po vzdáleném svtě, druzí však chtěli stále zpět do Indie. Skončilo se to tak, že Petr Berwitz dal vzpurnému příbzenstvu celou malou menažerii, Arr-Šehira odškodnil hromadou perských a ruských peněz a tím, že ho i s jeho ženou angažoval na pět let jako kornaka, vůdce i ošetřovatele slonů, s platem podle indických představ knížecím. Tak se dostal slon Bingo v Cirkus Humberto a paní ředitelka měla o miláčka více.

S tímto ziskem se už Berwitz nebránil návratu. Zvolil pro něj karavanní cestu evropských kurýrů přes Tabríz a Erzerum, cestu, na kterou dohlížely tři ambasády, anglická, francouzská a turecká, a kde prý je pomrně nejvíc karavanserajů. Ale byla to neskonale horší jízda než cesta tam. Domnělá silnice byla pro vozy téměř nesjízdná, bez mostů, dokonalý obraz státního názoru perského, že upravená cesta přivádí nepřítele do země. Místy se vlekli pouští, místy se museli bránit Kurdům. O výživu byla nouze, počasí jim nepřálo. Vozy zůstávaly trčet jednou v prachu, jednou v bahně, jednou v rozsedlinách půdy, lidé dostávali nemoce, zvířata byla leckdy polomrtvá žízní a hladem. Na turecké straně bylo to o něco lepší, hlavně se častěji vyskytovala města, kde se mohli pár dní zdržet a trochu se zotavit. Ale zdálo se to vysilující putování Malou Asií být bez konce a v některých vozech se už i ozvalo reptání, že všecko ještě cestou zahyne, jen aby si patron dovezl plukovnické gatě.

Nejvíce energie měli v těch dnech Anežka a slon Bingo. Anežka, všecka vyhublá vedry a námahou, objížděla na svém Pomponovi celou karavanu, pomáhala u každého zavázlého vozu, vedla jezdecké výpravy za picováním, povzbuzovala ochablé, navštěvovala nemocné a dovedla i v chudých, rozbitých vsích najít cosi jako pamlsek pro svá zvířata. Slon Bingo šel vytrvalým klidným chodem uprostřed karavany, nevadil mu ani žár slunce, ani liják. Kdekoli uvízl vůz a kon i lidé se marně namáhali jej vytáhnout, slon Bingo se opřel čelem a vytlačil jej na sjízdné místo. Jen když přišli k nějakému vodnímu proudu, nedal se zdržet, zvedl chobot a s radostným troubením pádil do řeky, kde se vyplavl a vyválel v bahně, potápě se a postřikoval za stálého spokojeného ryku.

Tak se pomalu v sedlech a vozech sunuli nevlídnou, nehostinnou zemí, zastavujíce se jednou denně i v malých, bídných vsích, aby tam beze stanu, pod širým nebem pořádali "představení", to jest zkoušky, aby nevyšli ze cviku, pouhá pracovní opakování s lidmi i se zvířaty, při nichž vybírali od sbíhajícího se obyvatelstva vstupné ve způsobě chleba nebo ovčího mléka a sýra. Betr Berwitz byl ze starého kejklířského rodu a věděl, proč tak houževnatě lpí na denním cvičení a zkoušení. Znal nejeden případ, kdy měsíc zahálky stačil, aby umělec klesl ve výkonnosti na celý rok. Ostatně všichni cítili vášnivou potřebu denní práce, na kterou si v tuhém svém životě navykli. A tak i nemocní slézali o tch zastávkách s vozů a spoluvytvářeli ta podivná představení, k nimž dělníci urovnali manéž mezi kruhovou hradbičku kamení, přesně vyměřenou na svých čtyřidvacet loktů.

A tak se někde nad vyschlou řekou Kizil Uzen či na březích jezera Urmijského či na prahu horstva Kara Dagh náhle rozřinčela plechová hudba a dva jezdci vjeli prudce do manéže, každý stoje na dvou koních, zahajující číslo, římská jízda. A pak předvedl Monsieur Alfred, práskaje bičem, volnou dresuru koní bez chocholů a bez cetek, Madame Sylvia jela vysokou školu, jiní jezdci voltižovali, akrobati skákali, clownové klopýtali a padali, Léon Gambier zápasil s medvědem a nutil lva chodit po kouli, šašek Hamilton přijel na divokém oslua nakonec vešel rozvážně obr Bingo a tančil po rozestavených lahvích, to všechno mnohdy znovu a znovu, když se to nepovedlo, pod vysokou modrou oblohou Asie, za nevídaných krajinných prospektů. Jednou hráli v rozvalinách nějakého dávného města, na obzoru před sebou měli obrovskou horu Kuhi Nuh, o níž jim lidé vyprávli, jak před několika lety sopečným výbuchem zničila kolik osad na svých úbočích. Cirkusáci přikývli a zkoušeli dál, nic nevědouce o tom, že Kuhi Nuh je persky Hora Noemova a že ta probudivší se sopka je hora Ararat a ty zříceniny kolem že je starověká armenská metropole Artaxata. Pobyli si týden v turecké pevnosti Erzerum a nijak se nezajímali o boje, které tu svedl ruský generál Paskevič, když Erzerumu dobyl. Táhli podél říčky Kara-su a neměli tušení, že je to horní Eufrat, na němž, po tisících mílích toku, leží biblický Babylon. Hráli v Kaisarichu uprostřed římských zřícenin a nestarali se o to, že jsou to zbytky pyšné Caesareje, hlavního města někdejší Kappadocie, rodiště svateho Basilia. Putoali po březích Kizil Irmaku a nevěděli, že je to památný Halys, který tu kdysi tvořil hranice Persie. Když je vedl k městu Angoře, podivovali se krásným vlnatým kočkám, králíkům a kozám, které tu pěstují, ale nic nevěděli, že vstupují do starověké Ancyry, kterou založil král Midas, a že monumentální rozbité sloupy, mezi nimiž dal Berwitz postaviti vozy, jsou zříceniny mocného chrámu Augustova. V Eskišehiru je zajímaly hroby několika mohamedánskch světců, u nichž se stále konaly pobožnosti, ale odkud by mohli vdět, že zde byla vítězná bašta rytíře Gottfrieda z Bouillonu? Byli prostí lidé, kteří většinou neuměli ani číst, ani psát, a neznali nic důležitějšího než jak udržet nebo zlepšit svou výkonnost. Všichni se vrhali do práce s vášní lidí zamilovaných do svého řemesla, zapomínajíce na strasti a utrpení s cítíce najednou, že jejich posláním je dokonalost, kterou musí prokázat, ať vystoupí před císařem francouzským nebo před otrhanými Kurdy, Armeny a Turky; a že práv tou dokonalostí pro dokonalost samu tvoří vyjímečný celek, který nemůže zahynout a ztroskotat a v němž není už jen pan Alfred nebo pan Gambier nebo pan Hamilton, nýbrž společný a nerozdílný Cirkus Humberto.

Konečně se přiblížil den, kdy na oživenější silnici a na hustějším zabydlení kraje poznávali, že se blíží velkému městu. Petr s Anežkou opustili zvolna se vlekoucí karavanu a klusali napře, do stále sotupajících vrchů, na jejichž hřebenu nesčetné cypřie jako černé svíce zvěstovaly hřbitov. Manželé nedočkavě vyjeli nahoru a na jednom místě oba současně zarazili koně. Hluboko pod nimi zelenavě zářil Bosporus. Bílá pěna ovíjela oba břehy, které se vpravo úžily a klikatě se ztrácely do zamžené dálky. Tisíce bílých a barevných skvrnek se třpytlo na hedvábné hladině, lodi a čluny, které pomalu brázdily nehybnou vodní pláň. A po levé straně naproti se vzdouvalo jiné moře, neklidnější a rozervanější, svítivě bílé moře kamenných zdí, zvonových kopulí, naježených minaretů, sevřené v dáli zubatými podvojnými hradbami, jejichž černé věže stoupaly a klesaly přes vrchy i údolí zase až do ztracena, - Istambul, Cařihrad, město padišahovo. Anežka se nemohla nasytit zázračné krásy, která se před nimi rozprostřela. Petr byl mnohem dříve u svých životních zájmů.

"Báječná dekorace", pravil po chvilce. "A hlavní věc - konečně Evropa. Kdepak asi bydlí sultán? Musíme se usadit co možno nejblíž u paláce. Ale kavalkádu bychom měli provést z druhé strany, od hradeb, nástup z přístavu a z lodí by se dal těžko provést. A v Cařihradě se musíme dobře prodat".

Ještě jak tu tak stáli, zrála v jeho hlavě myšlenka provézt celý podik městem tajně a nepozorovaně až za městské hradby, kde by teprve připravili slavnostní vjezd do Cařihradu. Dva dny stály jeho vozy ve Skutari, než si všecko projednal. Třetího dne vpodvečer začali nakládat na lodi, které najal, a už za tmy přistával nákladz a nákladem u Zlatého rohu. Bylo to trochu obtížné, vyjíždět s vozy a koňmi na přístavní mosty při svitu luceren a pochodní, ale poařilo se to bez nehody. Temnými, neosvětlenými ulicemi plížl se pak vůz za vozem, provázen několika desítkami kavasů, neznámým městem, až se před nimi otevřela černá brána a po několika krocích se octli ve volném kraji. Zabočili do strání vpravo a pomalu sjeli do údolí pod hradbami. Za chvíli tu zazářily mei ohradou z vozů ohně a opět se zaal táborový život.

Zůstali v té zapadlé dolině pět dní, než bylo dokonale vyspraveno, co se poškodilo trmácením po Asii. zatím najal Berwitz rozsáhlé zbořeniště u velké mešity Achmedovy a připravil si turecké i francouzské ručníky, jak se odjakživa říká dlouhým úzkým cirkusovým plakátům. Šestého dne byl konečně proveden slavný nástup. šechno příslušnictvo cirkusu muselo si vzíti nejparádnější kroje, ale Berwitz si ještě projednal s úřady, že mu půjčili sto padesát vojáků, které všechny oblékl v kostymy z pantomim. I rozvinul se pak průvod, jakého ještě Cařihrad neviděl.

Vpředu za oddílem kavasů jeli dva středověcí heroldi se stříbrnými dlouhými trubkami, jež hlaholily fanfáry, kdykoli hudba vzadu dozněla. Pak se objevili tři římští jezdci s kovovými holeněmi na nahých lýtkách, s antickými helmicemi nad bezvousou tváří, prostřední z nich nesl standartu Cirkus Humberto. A za Římany jel plochý vůz, na němž seděli zády k sobě hudebníci v červených a zlatých livrejích, vyhrávajíce marš za maršem. Nato se za celým oddílem antické jízdy vynořila zlatá závodní kolesa římských cirků, tažená čtyřmi koni vedle sebe, na voze stál Petr Berwitz s nachovým pláštěm v póze Caesara. Za tímto antickým zjevením jel vrchní štolba s Madame Sylvií, oba v červených anglických fracích a černých čapkách, jako by vyskočili z nejmodernější londýnské rytiny. Za nimi tři krasojezdkyně v růžových, krémovýcha azurových sukénkách; pak dva španlští hidalgové, plni stříbrného vyfšívání, se sevillskými černými plochými klobouky, jimiž s velkou grandezzou pozdravovali všechna zamřížovana okna. Pak jel oddíl vojáků oblečených za Araby, v dlouhých splývavých pláštích, a pak oddíl ruskch kozáků. Tito vojáci se zprvu vzpírali obléci uniformu d'aura a nepřítele islamu, až jim Berwitz namluvil, že je to válečná kořist. Tu teprve se jim zalíbilo koketně si nasadit ruskou čapku a jet městem s levicí opřenou v bok. Za nimi vedli modře livrejovaní podkoní chloubu stájí humbertovských, šest bílých licipánů s růžovými chřípěmi. Potom šla skupina vojáků kostymovaných jako perští sokolníci - to byla nová, teheránská myšlenka Berwitzova - a na kožených rukavicích nesli pestrobarevné pokřikující papoušky. Nato byla dvěma býky zebu tažena klec s tygry a ve čtyřspřeží vezena klec se lvy. Za ní mašírovali vojáci oblečení do modročervenozlatých krojů, kterým se v cirkuse říkalo marokánské. Nesli v rukou pozlacené klece s malými opičkami. Osm najatých hamalů, začerněných ve tváři a na rukou, s obrovskými trubany s peřím na hlavách a ve fantastických žlutých a červených úborech neso zdobná čínská nosítka, na nichž seděly dvě ženy artistů, přeměněné ve víly. A pak se zjevil užaskýmdivákům najestátní slon Bingo, ověšený rudými čabrakami se zlatými třapci; na hlavě mu seděl důtojný Arr-Šehir v bílých šatech a zlatém turbanu, na zádech se mu pohupoval palankin, z něhož mávaly čtyři hurisky s tvářemi zakrytými závoji. Byly to ženy sluhů a koňák, pračky a myčky, které s nabarvenýma očima vypadaly jako nejsvůdnější zjevení. Ale to ještě pořád nebyl konec průvodu. ještě se objevili strakatí šaškové s cvičenými psy, v čele pan Hamilton na divokém oslu, který byl ku podiváu poslušný. Mei poskakujícími a kotrmelcujícími augusty vezli sluhové kozla Modrovousa s jeho bílou a nyní ověnčenou družinou, párek muflonů, stádečko ovcí, jezevce a medvěda. Byla to nejstrakatější skupina, neboť sluhové měli na sobě všeliké ty staré přepychové uniformy, které sbírával děda Carlo. A pak ještě jelo několik středověkých zbrojnošů opět se standartou Cirkus Humberto a byl konec.

Vyplatilo se Petru Berwitzovi, že tolik péče a nákladu věnoval režii svého vstupu do Cařihradu. Představení za představením bylo natřískáno, evropská kolonie i podaní padišahovi přicházeli znovu a znovu. Sultán se neobjevil, ale vzkázal Berwitzovi, zda by nemohl uspořádat pro něho a pro jeho dvůr zvláštní představení v císařských zahradách. Berwitz ovšem ochotně připověděl a hrál pak třikrát před Jeho Veličenstvem a před tribunou zakrytou závoji, kde usedl celý císařský harém. Abdul Medžid byl tak spokojen, že si dal Berwitze představit a pozval ho k prohlídce svých stájí. Petr Byl znalec koní a byl hrdý na ušlechtilá zvířata svého podniku. Ale v sultánských konírnách nemohl utajiti překvapení a nadšení. V dlouhých řadách stáli zde nejkrásnější potomci pěti posvátných kobyl Mohamedových, Džulfé, Koheily, Maneti, Saklaví a Tusie, všichni s nádhernou hlubokou hrudí, jemným svalstvem, dlouhou kostí ramenní a krátkými holeněmi, krátcí v bedrech, a silní v útlých nohou, jako stvořeni pro vytrvalý rychlý běh, praví pijáci větrů. Byli tu hřebci z Nedžedu, nejlepší odchovanci slavných pěstitelský kmenů Beni Sacher, Haddžerad, Muali, El Ruola, El Sbaa; bylo tu i několik blých kobyl vytrvalecké rasy Tvaifé a dlouhokrkých Manakui, jež chová kmen Vuold Ali. Petr to dovedl ocenit, neboť věděl z tradice, že kobyly těchto rodů se považují mezi Araby za neprodejné. Všechny ty nedohledné stje hostily samé bělouše. Byli všech odstínů: sametoví, stříbrní, železní, popelaví, mléční, červení, modří, byli tu mušky a pstružky a grošáci a jablečňáci a jako největší vzácnost stái zvlášť dva atlasoví s růžovou pletí a s hedvábným lesklým vlasem. Za araby se řadili nádherní hřebci berberští s vyklenutým nosem a jeleními krky, statní bělouši z rodu Ben Chareb, hnědáci vysokého chodu z rady Haymur i drobní nezdolní vytrvalci v cvalu rasy Maziris. A peršané tu byli, vznosní koně irakadženičtí a hyskánští, a španělé, pyšně pompésní andalusijci ohnivých očí a vysoko se zvedajících kolenou. Petru Berwitzovi přecházel zrak; ale ještě musel zajít do anglické stáje, kde našel potomky nejvzácnějších dostihových plnokrevníků, členy slavných rodů Heroldů z Beverleye Türka a matchem z Godolphina. Pak teprve stáli domácí koně turečtí, kavkazští, armenští a jiní, drobné nezmámé rasy užitkové. Ve stájích se Abdul Madžid rozohnil a rozhovořil, a Petr byl až udiven jeho vědomostmi hippologickými.

Když se obrátili do sultánova salónku a usedli s jeho nejmilejším synem ke koflíčkům černé kávy, vyptával se sultán přes hodinu na všecky praktiky západního chovu, i na ošetřování zhřebených klisen a na všeliké koňské medikamenty. Petr patrně obstál, neboť Abdul Medžid ho na sklonku rozhovoru pozval dál do svých pokojů. Sál za sálem byly tu sbírky císařského pokladu, úžasné množství zdobných věcí ze zlata a stříbra, v některém pokoji jen hromady a hromádky nejvzácnějších kamenů. Uprostřed toho mrtvého bohatství sultán opět upadl v mlčení. Jen v síni tabatěrek se zastavil, obešel stoly, vzal jednu těžkou, zlatou, s rytými arabeskami a beze slova ji podal Petrovi, který se hluboce uklonil. V síni rahokamů rozhrnul sultán kpu zelených kaménků na achátové míse, a vybrav jeden z největších safírů, podal jej Petrovi s dvěma slovy: "Pro madame". A pak se se svým hostem rozloučil.

Petru Berwitzovi bylo by toto vše stačilo k největšímu osobnímu blaženství. Dostalo e mu však ještě více. Před odjezdem z Cařihradu byl jmenován inspektorem císařských otomanských koníren s titulem liva-paša a obdržel řád půlměsíce II. třídy a čestný kaftan. Berwitz si hned připjal řád na uniformu perského plukovníka. Také po obchodní stránce byl pro ně Cařihrad výnosný, zaplnil zase pokladny vyschlé cestováním po Asii, a tak se Cirkus Humberto vracel se slávou a spokojeností přes malá závislá knížectví balkánská k Budapešti a k Vídni.

Tam nalezl Berwitz svou sestřenici Elisu v hlubokém smutku pro smrt jejího muže majora Hammerschmidta a v nemalých starostech o budoucnost. Rozřešil to tím, že ji vzal s sebou jako pokladní. Nemohl zapomenouti na to, jaká to byla výhoda, když ještě před několika lety byl Cirkus Humberto spravován a střežen šesti příslušníky rodiny. Věděl sice, že má dobré a spolehlivé spolupracovníky, ale měl to už tak nějak v krvi, že cirkus nemá být pouhý obchodní podnik, že jeho prazáklad odjakživa byla rodina. Anežka to úplně schvalovala, třebaže necítila, co v tom bylo tradičního. A když se z domova dověděla, že její holandský bratránek Frans Steenhouwer dokončil středoškolská studia a místo dalšího učení že chce stůj co stůj do obchodní služby v koloniích, dopsala mu po dohodě s Petrem a Frans Steenhouwer ochotně zaměnil svou touhu po vzdálené exotice za neméně dobrodružné putování s cirkusem.

Tak se Cirkus Humberto ustálil a vykrystalisoval do té podoby, v níž jej našel český zedník Antonín Karas ve dnech, kdy se zimní pobyt v Hamburku končil a všecko žilo v posledních přípravách k jarnímu odjezdu na turné.

V

Při tom polednímnapití u Námořníkovy nevěsty, k němuž ho Kerholec vyzval, rozbřesko se Antonínu Karasovi už nad slunce jasněji, že jednal správně a že by bylo čirý nesmysl zahodit tuto znamenitou příležitost. Jako by s něho všecka starost spadla, pošoupl si klobouk do týla a připíjel si s Kerholcem: "Ty kluku stará, na tvý zdraví, kujóne, dyž se tak vyznáš!" A Kerholec odpovídal: "Na tvý, ty skopčáku, ty zdednická třísko, ať jsem trajcén, esli nebudeš u Berwitze paltafír!" A Hein Moesecke sípal zarostlým krkem: "Ať slouží, natočíme ještě jednu, ne? Neříkal jsem to, že Hampuch dá živobytí, ne? Karlen, já si napěním taky jednu, ne? Správné přiťuknutí je vždycky ve třech, pánové, zum Wohlsein!"

S veselou se tedy Karas vracel domů, i do písničky mu bylo, ale když se octl na temném úzkém schodišti, kterým se lezlo až do čtvrtého patra paní vdovy Anny Lngermannové, najednou se všecka ta nálada vytratila. Nálada, bodejť by ne nálada, člověče, vždyť ten odulý sípák, ten Moesecke, jich do vás nalil v té ráně pět, a na lačný žaludek, bodejť by vám nebylo do zpívání. Ale tady, Anton, tady nahoře, tam není žádná Námořníkova nevěsta, tam je tvůj chlapec, Tondo, tam je Vašíček a ten už zoufale čeká, s jakou táta přijde. A táta přijde, vod piva přijde, potvora, a řekne: "Tak, Vašku, budeme jezdit s cirkusem". A Vašíček, co řekne Vašíček? Zatracený schody, konce jim není. Vašíček neřekne nic. Vašíček se jen podívá. A to je právě to, že se podívá. Vždyť to je, jako by se ona podívala, Márinka. To jsou docela její oči, takové modrozelené, člověk to ani správně nerozpozná, jaké jsou barvy, ale její oči to jsou, ona tam leží, chudák, pod modřínkem, ale její oči jsou tu s ním a dívají se na něho, co tu s hochem tropí a jak to vede. A pak se ty oči najednou nějak stáhnoua zaostří. Kolikrát už si toho všiml, že hoch, když se na něco upře, má najednou pohled jako káně. A zrovna tak se po něm dovedla podívat nebožka, když se někdy vracel s Milnerem od vyhrávání, od muziky; panečku, Antone, to byl kukuč, před tím jsi poslední krejcar vyklopil, ačkoli se ti kolikrát zachtělo nechat si nějaký šesták na útratu. A taková hodná ženská to přitom byla, do všeho jako drak. A ten chlapec je po ní, měkký i tvrdý, jak kdy - jakpak jen mu to říci, že jsme se upsali komediantům.

Těžce a s nechutí stiskl Karas kliku a pomalu věšel klobouk na věšák u dveří. Paní Langermannová otevřela dveře kuchyně. Hoch stál u ní a k němu se tlačila šestiletá vdovina Růženka.

"Táta!" vykřikl Vašek radostně.

"Tak co, pořídil, pořídil?" ptala se paní Langermannová.

"Pořídil. Ale nějak divně - ani z toho radost nemám", odpovídal Karas a pomalu šel do kuchyně, kde to vonělo majoránkou.

"A jakpak to? Sedněte si, už čekáme s obědem, to mi pak musíte povědět".

"Táto - máš dílo?" zeptal se chlapec.

"Mám, Vašku, ale nevím, co tomu řekneš. Já jsem... totiž my budeme spolu u cirkusu".

Teď čekal to zlé odmlčení. Ale Vašek, kterému postačilo, když slyšel, že práce je a že zůstanou spolu, obrátil k němu své velké důvěřivé oči a zeptal se klidně:

"A co to je cirkus, táto?"

Karasovi se ulevilo. Neuvědomil si, že chlapec nikdy ještě neviděl ani cirkus, ani komedianty, že k nim do zapadlé vsi jen zřídka to slovo zaválo. Jako by mu kámen spadl s prsou, ožil a přisedl blíže k hochovi.

"To je takové divadlo, víš, tam jsou pánové a paní a ti ukazují lidem krásné koně a všelijaká zvířat a každé to zvíře umí nějaký kousek, třebas tancovat nebo hrát na flašinet, a to lidi baví. A když se to skončí, tak se to divadlo zbourá a naloží na vozy a jede se jinam. A táta pojede s sebou a bude jim stavět a bourat to divadlo a ty pojedeš s tátou ve voze a uvidíš celý svět".

"A jaká jsou tam zvířata, koně?"

"Koně a lvi a tygři a oslíček a kozel a medvědi a slon..."

"Slon? Opravdický slon? Ten s rypákem?"

"Ano. Krucimordyánský zvíře. Ten by se sem do kuchyně nevešel".

"Jo... A já k němu půjdu a vylezu si na něho a budu na něm jezdit. Přece se jezdí na slonu, ne? Frau Langermann, Frau Langermann, ich werde reiten Elephant!"

"Ale to víš, že jo, ty prcku", zasmála se vdova, nalévajíc polévku. "Tak co jste to tedy přinesl a co to má s tím slonem?"

Karas se jí nyní obšírně vyzpovídal - i z toho, že si není jist, udělal-li dobře.

"Ale božíčkku, člověče", spráskla rukama kvartýrská, "poděkujte Pánu Bohu, že se vám to takle přitrefilo. A na nebožku při tom nemyslete. Chodil jste stejně za prací do světa, copak ona mohla tušit, ajk žijete? A co tady ty tisíce ženských, kterým jdou muži na loď a zmizí na pár let ve světě a nedají o sobě ani vědět; nakonec třebas jen dostanou zprávu, že... tento... že si voda vzala... co se k ní hlásilo... Co bych měla já říkat?"

Paní Langermannové zvlhly oči. Jako v mlze viděla temný, ošklivý den, kdy tu v té kuchyni stáli dva úředníci přeplavní spolčnosti a ostýchavě jí oznamovali, že se přístavní parníček Rosamunda srazil v mlhách s uhelnou lodí a že kormidelník Felix Langermann spadl při tom do Labe, a že jak šly ledy, nebylo možno spustit člun.

Přemohla však pohnutí a dodala:

"To je mi takový cirkus tisíckrát milejší, ten aspoň jezdí pořád po pevné zemi. A Vašek něco užije, uvidí svět, pozná lidi, to je, pane Karas, pro hocha moc důležité".

Tak se Antonín Karas chtě nechtě vrátil při obědě zas do jasnější nálady. Musel novu a znovu vykládat Vaškovi o cirkuse, co už tam tak pochytil. Ale hlavní ovšem bylo, když se vytasil s lístky na odpolední představení.

Kterak Vašek prožil svou první návštěvu cirkusu, Karas neviděl. Odešel o hodinu dříve, trumpetu pod paží,a sotva se objevil v boudě, zavolal ho Kerholec, vrazil mu do rukou hrábě a poručil mu pěkně urovnat piliny v manéži. Pak si ho přibrali vzadu za branou, aby pomohl odtahat některé klece, prý kvůli lvům nebo co, a aby umetl místo, které se uprázdnilo. A už přiběhl nějaký hoch, kde prý je pan Karas, že se po něm shání pan kapelník.

Leopold Selnicki, Berwitzův kapelník, byl Vídeňák, bývalý regimentstambor u deutschmeistrů, chlap jako hora, s ohromnými kníry, které si zesiloval i částí vousů s tváří. Také chundelaté obočí vypadalo hrozitánsky, ale oční klapky a kůže kolem očí byly jaksi převislé, patrně od pití, a celý pohled Selnického připomínal starého dobráckého bernardýna. Tento muž byl snad jediný v celém podniku, před nímž se zastavovala přísná Berwitzova kázeň. Nemusil dělat nic jiného než dirigovat hudbu; jakoukoli pomoc při ostatníc pracích v cirkuse odmítal jako nehodnou jeho umělecké osobnosti. Celé dni a noci se zaměstnával neobyčejně důležitým problémem, kde se co dobrého jí a pije. Nebyl jedlík v pravém slova smyslu, nikdy nezasedl k bohatýrskému obědu nebo k velkolepé večeři. Ale když se ráno probudil, zamlaskl jazykem a shledal, že by teď "bodla" šunka s vajíčkem a jedna nebo dvě plzeňské. Nebylo-li všude plzeňské, šel si i na obyčejné, jehož si však, že bylo slabší, dal o máz více. Míval pro to měřítko 2:3, prý "aby se v těle srovnaly stupně". Pak si zaskočil do zkouek, není-li tam třeba něčeho nového od muziky, poklábosil s tím, poklábosil s oním, vypil tři čtyři skleničky rmu a ohlásil, že je čas na přesnídávku. Načež majestátně opustil cirkus a vyhledal některou ze svých vináren, kde snědl guláš nebo papriku, zapálil si viržinku a při čtvrtečkách rakouského vína trpělivě čekal, až se mu ozve hlad. Když jej ukojil porcí uherského salámu, šel na oběd, ponimral se v jídle, posteskl si sousedům, že "pro něho by oběd vůbec mohl odpadnout", on že nikdy "obědu moc neudělá", to jen tak, "aby ml podklad" pro dvě tři piva. A pak šel na černou a na koňak; byla-li příležitost, zahrál si partii biliáru, apk si šel spravit chuť osmičkou vermutu, načež se objevil před představením v cirkuse, oblékl se do červeného kabátu se zlatým límcem a zlatými spoletami, zváritl přitom do hrdla nějakou tu stupečku rumu z láhve, kterou stále pečlivě uchovával v šatně. A pak dirigoval takřka bez zastávky, většinou zády k orchestru, všechen hudební doprovod představení, shodil uniformu a odebral se na nějaké osvěžení před večeří a nějaké to popití po ní.

Ale Berwitz věděl, proč Selnického má: v žádném cirkuse neněla hudba tak břeskně, nikde se nehrály tak strhující mare, nikde neměli takové fanfáry a tuše, a šlo-li o sentimentální místa v pantomimách, nikdo se nemohl pochlubit tak jemnou eufonií jako Cirkus Humberto. Ale to hlavní bylo o zkouškách. Nacvičili nějaké číslo s dresurou koní, Selnicki se na to podíval svýma smutnýma očima, lokl rumu a řekl: "Tohle je Lannerův Valčík margeritek", nebo "To je Straussův Kavalírský pochod", nebo "To dáme dohromady polku Bohémiene a trio z Gavotte bleue a osm taktů ze Schubertova Intermezza a tuš". A bylo to. Jemu se každá produkce měnila v noty, v docela určité sladby, které mu okamžitě zněly v uchu, jako by je četl v partituře; a po každé to dokonale odpovídalo tempu produkce a nesmírně podporovalo zálibu koní v rytmu.

Pan Selnicki uměl z Vídně trochu lámané češtiny a tak také uvítal na estrádě Karase, než přešel v nonšalantní vídeňskou němčinu.

"Voni sou ten novej Čech, že jo? Tak pozdrav jich Pámbu! Umějí německy, že jo? Nu tak, pane Karas, jakpak je to s vaším troubením? Znáte noty?"

"Neznám, pane kapelníku".

"No, to by nevadilo, to se časem naučíte. Ale troubit umíte?"

"Totiž tak, jak to bylo u nás potřebí. Většinou přiznávku, a když už člověk ten kousek znal, pustil se i na druhý las nebo převzal při repetici melodii".

"To se ví. Já to znám, jak to u takové bandy chodí. Tak mi tady, než přijdou lidé, zatrubte něco, ať vidím, jak to svedete".

Karas byl v rozpacích, bez party mu nechtlo nic napadnout. Ale cítil, že není vyhnutí. Vytáhl trmpetu, nasadil, přivřel oči, čtyřikrát si udělal přiznávku na ländler, aby se do toho dostal, a pak, jako když doma cvičíval vpodvečer na mezi, vynesl naplno tu svou nejmilejší: "Všecky panenky z lesa jdou, jen ta moje nejde..."

V prázdné kulaté budově to znělo náramnou silou, sám se toho zvuku lekl a při repetici nasadil pianissimo. A už ho to popadlo za srdce, nesl tu hezkou melodii, jako by se s ní mazlil, měkounko, kulatě, jako by tiše hovořil s kosem, kosem, černým ptákem, o tom, že té jeho znejmilejší všechna krev z těla ujde.

Pak otevřel oči a spatřil pana kapelníka, jak si nalévá rum. Sklenička na vteřinu téměř zmizela pod frňousy. Pak nalil podruhé:

"Tumaj, pane Karas", povídá po česku, "jeden štamprličku na zdraví".

A zatím co se Karas ucivě ukláněl a rum na dvakrát vypil, pokračoval pan Selnicki německy:

"Tak tohle jo. Tohle je správné české troubení. O noty nejde. Co my hrajem, budete všecko do týdne umět. A kdyby přišlo něco těžšího, přijdete za mnou a já vám to zapískám. Tak si sedněte k tomuhle pultu sem a hrajte zatím přiznávky. Ono se to ukáže. Ono to člověku nedá, když to má naděleno od Pána Boha".

Pan Selnici se napil znovu, naklonil se ke Karasovi, vzal ho za rameno a řekl tišeji, po česku a náramně důležitě:

"Muzika... vědí... muzika holt není žádnej cirkus. Ale ten písnička si pamatujou... ten by se hodilo, až budou ty raphengsti tancovat piaffe in der Balance. Servus!"

Zatím už přicházeli lidé zdola, shazovali pracovní mundury, oblékali rudé livreje a usedali s instrumenty na svá místa v orchestru. Všichni si srdečně potřásali ruce s Karasem jako nováčkem, řekli mu i svá jména, ale to všecko Karas v rozčilení přeslechl. Víc ho upoutalo, že z protějšího kouta orchestrální škeble zaslechl český hovor. Už si tam chtěl zajít, když se dole ozvalo zatleskání.

"Haló, muiko, začít!"

Byl to Kerholec, který dal ten povel od hlavního vchodu. Cirkus byl ještě prázdný, ale venku se hromadili lidé a muzika z vnitřku jim měla dodat chuti jít k okénku pokladny. Pan Selnicki se ještě neobjevil. Muž s trubkou na pravém křídle se rozhlédne a povídá:

"Tak, lidičky, začneme".

Nasadili nástroje, ten vpravo dvakrát trumpetou udal takt; pak kývl a vtom spustili marš. Karas se přidal. Vycítil, že je to nějaký běžný pochod, jakých hrávali s Milnerem na stovky a čsto taky rovnou bez zkoušky. Jen se díval po tom pravákovi, protože mu vyčetl na očích, kdy je pausa a kdy se hraje tišeji. Vak ten člověk také pomrkával po Karasovi, jak se s nimi shodne. Napoprvé to šlo docela slušně. Pak hráli něco pomalého, to už musel Karas víc dávat pozor a nejednou raději odsadil a poslouchal, jak se neznámá melodie vine. Hned nato přišel valčík a to zase šlo: es tam tam, es tam tam. Ale chlapci to řezali opravdu bez oddechu, sotva si dali čas na vyklopení nástrojů. A všecko jen tak, bez not, kousek za kouskem. Karas uznával, že je to náramně sehraná banda.

Pak přišel pan Selnicki. To si chvilku oddechli a Karas, toť se ví, natáhl krk, aby viděl, co je dole. Šel odtamtud velký hluk a šum. Kam se podíval, všude se už mačkali lidé, řda nad řadou, a noví proudili a stoupali vzhůru kolikerými uličkami. Nějací kluci dole hlasitě vyvolávali. Tady někde sedí Vašíček, řekl si Karas, ale vzdával se vší naděje, že by ho mohl v té záplavě najít. a už taky neměl kdy, už se pan Selnicki postavil do popředí, zasalutoval, protáhl kníry, vzal taktovku, rozhlédl se a spustil. Panečku, teď to teprv jelo, znova a znova, sotva nástroj odtrhli od úst. A kdž už pan Selnicki odklepal a zdola se rozletěl potlesk, ještě to nebyl oddech, ještě trčela taktovka do vducu, najednou švihla a oni troubili intrády, dlouhé hřmotné intrády do potlesku a volání, intrády, v kterých modulovali v hlavních akordech nahoru a dolů, dokud taktovka nepokesla. Ale hned vzápětí už se spustil nový kousek a tak to letělo tři čtvrti hodiny, že se Karas ani vzpamatovat nemohl. To byla jinší čina než sousedské vyhrávání s Milnerem o posvícení!

Ale pak jim to najednou pan Selnicki uťal a položil hůlku. Všichni se na židlích protáhli a oddychovali. Karas byl zvěav, co se to děje. Dosud neviděl nic než záda pana Selnického a jeho taktovku a několik horních řad lidí. Co je dole, nemohl ze svého místa vidět. Nyní připovstal, když sebou všichni hnuli, a spatřil Kerholce, jak rychle balí nějaký koberec. Opodál něho stáli v manéži pn ve fraku a cylindru, s velkým bičem v ruce, a vedle něho jakési podivné chlapisko v strašně širokých kalhotách, které se na něm plandaly, s velikou bílou vestou, která mu šla až skoro na kolena a z jejíhož výstřihu dopředu odstávala špinavá náprsenka. Nos měl jako červenou bambulu, hubu bílou,pod bradou zrzavé fousy, na hlavě malinký klobouček s peřím.

"Tak ty myslíš, August, že v Hamburku jsou samí hloupí lidé?" ptal se ten elegantní pán.

"Hohó", řekl ten pajda a odpovděl něco, čemu Karas neporozuměl, ale po čem obecenstvo zavýsklo a zabouřili smíchy.

"To je reprisa s augustem", vysvětloval mu soused, "to je k tomu, aby mohli připravit další čísla".

Karas nechtěl vypadat zvědavě, proto si zase sedl a slyšel jen mezi výbuchy chechotu, jak se august znovu a znovu ptá toho druhého: "Herr Stallmeister, víte už, jaký je rozdíl mezi kočárem a kastrolem?"

Tenhle starý vtip Karas znal, následovalo potom: Když ten rozdíl neznáte, nesedejte si do kočáru, abyste si omylem nesed do kastrolu. Dávali tu hádanku hádat všichni boudoví šprýmaři na poutích, ale Karas e bezdky už předem smál, a lidé, když ta odpověď padla, teprve, jak ten skrček toho vnešeného pána usadil. Škoda, říkal si Karas, těmhle věcem Vašíek nebude rozumět, tolik německy neumí, ale smát on se bude, jemu se přece každá švanda vždycky líbila. Ale vtom už pan Selnicki zaklepal a muzikanti zvedali nástroje, reprisa byla u konce a hudba zas musela nasadit. Hrálo se veskrze zpaměti, což Karase ani neudivilo. Ale někdy zpozoroval přece jen něco zvláštního, nač nebyl zvyklý: někdy zavolal pan Selnicki tiše: "Pozor!" a pak se díval upřeně dolů a dirigoval trochu markantněji a třebas i nepravidelně. Oči šech muzikantů byly zavěšeny na jeho kostěné hůlce, aby šli správně s sebou. Karas měl dojem, že v těch chvílích hudba nejde sama ze sebe, ale že se přizpůsobuje něemu, co se děje dole. Byli to patrně koně, neboť občas zahlédl vysoké červené nebo bílé chocholy, jak se natřásaly ve výši v řádce vedle sebe. Jen dvakráte za celou produkci měli ještě oddech při mluveném čísle dole a jednou pan Selnicki náhle přerval hudbu, v celé budově bylo ticho jako v kostele.

"Skok smrti", zašeptal Karasovi soused. Dole zasvakalo cosi jako pušky. karas se neodvážil povstat, protože všichni byli připraveni hrát a pan Selnicki měl taktovku zdviženou. Náhle dole někdo vykřikl: "Hól-la hop!" A vtom práskla vzduchem salva výstřelů. A už kapelník mávl a spustil ryčnou fanfáru do obrovského potlesku a volání se všech stran.

Karas si umiňoval, že se, hned jak se to skončí, na tohle musí přeptat, co to vlastně bylo, ale když dohráli a pan Selnicki odstoupil, hnali se hudebníci jeden přes truhého na schody a dolů. Karas nevěděl proč, ale šel za nimi a dole už ho chytil Kerholec a hodil mu do náruče velkou hromadu šedivého plátna. "Natáhni to přes bariéru", křikl na Karase, "jdi vpravo od brány a dělej to jako ten vlevo".

Kras se musel se svým balíkem prodírat do manéže, protože všude proudilo plno odcházejících lidí. Celý dům hlučel hovorem, voláním, pokřikem davů. Zastavil se u levé strany brány a pochopil, oč jde. Přední stěna přízemních lóží měla plyový okraj jako opěradlo a on měl v rukou ochranné povlaky. Vytahoval je tedy kus za kusem a navlékal na rudý plyš. Šlo mu to napoprvé pomalu, dokončil svou polovinu o hodně později než ten druhý. Lidé už všichni odešli, cirkus byl najednou jako odumřelý. A už tu byl zase Kerholec, bez kabátu a bez vesty, s vyhrnutými rukávy.

"Do koníren, Tondo, ke krmení - a hop-hop! Ale napřed mundur dolů!"

Karas byl z toho všeho už celý zmámen. Ale cítil, že ve všech lidech kolem je to jako oheň, doskočil tedy do šatny, shodil se sebe nádhernou livrej a jako Kerholec jen v košili a kalhotách běžel do koníren. stájníci odnášeli odtamtud plné náruče krásných postrojů, jiní pobíhali se štoudvemi vody, s odměrkami ovsa, s náručemi sena. Kerholec stál při vydávání krmiva a hned zapřáhl Karase. Člověka, který před ním utíkal s hromadou sena, Karas poznal, foukal s ním celý veer basbombardon. Když se Karas asi po třetí vracel, šťouchl do něho Kerholec:

"Tamhletu ženskou pozdrav, to je direktorka"

Karas zprvu žádnou ženskou neviděl, jen nějakého bezvousého mužského v jezdeckých kalhotách, který prohlížel jednomu koni kopyto. Teprve když přicházel blíž, řekl si, že by to opravdu mohla být ženská.

"Dobrý večer, madam", řekl tedy, jak ho Kerholec ráno poučil.

"Dobrý večer", kývla hlavou, pak se na něho podívala ostřeji a pustila nohu koně. "Vy jste tu nový?"

"Poslušně prosím, ano", odpověděl Karas a bezděky srazil paty, vypjal hruď a stál jako při raportu, "nov stavěč a muzikant, Karas Anton".

"Anton... Anton... myslím, že tu není žádný Anton", řekla Anežka Berwitzová, mustrujíc si ho, "to si tě s žádným nebudeme plést. Dobrá. Však se ještě senámíme. A teď běž, Antone, koníčkové nesmějí čekat".

Kývla a obrátila se opět ke kopytu. A Karas pochopil, proč ten obecný kalup: ta němá tvář zde musí být především obsoužena a pak mají lidé teprve čas na sebe samé. Po chvíli, když se s ostatními postavil před Kerholce s hlášením, že je všecko hotovo, cítil se zase jako u raportu. Ten čertův Kerholec nebyl tu nikterak tím fidélním krajanem jako u Námorníkovy nevěsty, stál tu rozkročen s papírem v ruce a ptal se hlasem komandujícího:

"Kdo má noční službu?"

Tři se hlásili, Kerholec se podíval na papír a kývl hlavou.

"Ostatní jsou pro dnešek volni. Ale pozor - platí pro všecky rozkaz ředitelstva: Pozítří po obědě se nastupuje do maringotek. Nový muž, Karas Anton, bude spát v osmičce. Prohlédněte si každýkavalec a všecko zařízení a hlaste mi odpoledne, je-li kde závada. A nyní rozchod, dobrou noc!"

"Dobrou noc!" zvolali mužové a utíkali jeden přes druhého k šatnám obléci se a vyrazit domů.

Karas se pozdržel, aby se zeptal Kerholce, oč vlastně jde.

"Brzo už se pojede, Toníku, a je zapotřebí, aby si lidé po zimní přestávce zvykli zas na bydlení ve vozech a nesekýrovali nás potom na cestě. Ty budeš spát se mnou, v osmičce. Pohodlné to není, ale zvykneš si".

"A chlapec?"

"Pojede s námi v našem voze. Pamatoval jsem na to".

"Ještě něco, Karle: kdypak se nastupuje ráno?"

"V šest hodin, Toníku. K rannímu krmení a úklidu stájí. Zepte se na mne, já už tu budu".

"Děkuji. Dobrou noc!"

"Dobrou noc".

A Karas šel, maje najednou k tomu chlapíku zcela jinou úctu než dosud. A když oblékal svůj kabát, přepadlo ho, nač chvilku zapomněl: co Vašek, jak se mu v cirkuse líbilo. A Karas už pelášil domů, dovědět se nco o tom, v čem sám byl a co neviděl.

Kdyby byl měl Antoní Karas větší vzdělání, snad by si byl ještě jinak vysvětlil napětí, které v těchto dnech vůči svému synu cítil, Prada bylo, že vlastně Vaška velmi málo znal. Byl s ním pohromadě vždy jen po několik zimních měsíců, kdy byly chalupy zaváty sněhem a všechen život se odehrával v jejich malých sednicích jenom přidušeně. Když e otec pozd na podzim vrátil domů, vrhl se zpravidla na dříví a štípal v kolně polena, dokud ho mrazy z ní nevyhnaly. Ve chvílích oddechu si prohlédl chalupu, chlívky a celé zařízení a prováděl malé opravy tu a tam. Přitom ucpal všecna okna mechem, vymazal trhliny mezi trámy - chalupa byla dřevěná, - někdy vytáhl ještě do lesa na roští. To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi a doma se ukázal jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně. Když začal padat sníh, zalezlo se dovnitř. Karas ml co dospávat a po čem odpočívat, po čem protahovat utrmácené údy. Ale dlouho si nehověl, brzo vytáhl pěkný kus tvrdého dřeva a nožem začal vyřezávat buď něco do domácnosti, nebo figurky pro betlem. V sobotu zpravidla zaťukal u nich Milner a pak táhli spolu do některé vsi na muziku a vraceli se až v pondělí.

Tu tedy neměl Karas příliš mnoho času na Vašíčka. Byl sám dost nemluvný, raěji zabořen do práce než do pouhé zábavy, a chlapec se zařizoval podle toho. Vašek byl navyklý drsnéu životu, kolem sebe viděl jen těžkou, vysilující dřinu a od malička musil vypomáhat, jak mohl. Ale přitom to byl hoch neobyčejně citlivý a vnímavý. Postihl sám ze sebe, že máma postonává, že jí není dobře a že táta přitáhne domů unaven. Přizpůsobil se jim doma, nevyváděl, hleděl mámu zastat, kde se jenom dalo. Připadalo mu samozřejmým, že některý den jde z práce do práce, tu pomůže v kuchyni, tu poklidí v chlévě, tu zas jde do lesa na klestí, na šišky, na houby, na borůvky, na trávu. Ke všemu se měl s obratností, kterou podědil po tátovi. S první kudličkou, kterou dostal, nařezal jen pruty a biče a na píšťalky, ale zkoušel se už vyřezávat ze dřeva všelicos, co za zimních dnů odkoukal od táty. Když Karasová polehávala, šestiletý Vašek přejímal v létě celou domácnost, i kozu opatřil i na oběd postavil, a ve všem ho přímo těšilo, že svede práci jako dospělý člověk. Zato když se mu uvolnilo, když mámě bylo líp a zavolala na něho, aby se šel proběhnout, vyrazil z chalupy jak vystřelený šíp.

A pak se vybíjel jeho temperament, že mu ani celá ves nestačila. Mezi ostatnímu kluky svého věku byl brzo kápo, všecky přepral a předstihl ve skotačení. Zrovna ho to vždycky hnalo, aby byl ve všem mezi nimi první, aby nikdo tak neuměl běhat skákat, lézt na stromy a házet kamením jako on. Jarní hry do důlku vynesly mu vždy největší zásobu vyhraných fazolí a kuliček. První věděl o mladých ťuhýcích v trní a o vosích hnízdech na polní mezi. Vašek si mezi všemi osttími vymyslil, jak se přes ramena druhého dostat do převislých větví farské zahrady a od humen sklízet tak první třešně a hrušky. Zachtělo-li se klukům jít na raky, přivolali vždycky Vaška jako pravého vůdce party. Co se mohlo vyskytnout v dětském obzoru, od kotrmelců až po zpěv v kostele, všeho se Vašek účastnil a ve všem rozvinul okamžitě takovou horlivost, že brzo byl v čele ostatním. Něco zmohl silou, protože od malička byl do každé dřiny jako drak, ještě víc však vyhrával svou bystrostí a důvtipem. Jeho očím neušlo nic, co mohlo mít pro klukovský žovot nějakou cenu. Vyběhl pro trochu chrástu koze a už si všiml, kde dozrává záhonek lusků a kde přeletují drozdi kolem hnízda s mladými. Každá nová práce ho vábila jako neznámé tajemství; z nejdivočejší honičky dovedl odskočit a ustrnout před kovárnou, aby sledoval, jak si starý Barucha žhaví ve výhni železo a jak si je pak kleštěmi přidržuje nad kovadlinou. Stejně ho zajímala příprava pece na pečení chleba jako míchání malty, když měl táta nebo jiný zedník nějaký melouch ve vsi. V neděli před velkou ho určitě mohli najít ve zvonici, jak sleduje kostelníka, jakými pohyby rozhoupává zvon, a pouhý pohřeb se mu měnil ve velké divadlo, v němž hltal každé gesto pana faráře a pana řídícího v čele zpěváků. Záviděl-li někomu, tož jen klukům ze statků, kde měli velký dobytek a koně; to byla jeho touha, dostat e i tam a moci křiknout na koně a trhat opratěmi a práskat bičem a klít jako pacholci.

Ale co mu tam bylo odepřeno, nahraoval si Vašek v lesích. Sněženské lesy, ach bože, což to bylo zelené vábení! Ves a pole, to máš samé ostré světlo, určité, tvrdé, neomylné, ale vejdi do lesa, a on tu jen přísvit, šero a záření, jako bys samými závoji procházel a za každou clonou se skrývalo velké tajemství. Šlojíře smrků, zelené pentlení modřínů, sloupoví buků a starý dub rozsocháč a mech jako poduška a kupa skal jako oltář obrů; řekneš les, a ono to hájemství balad a pohádek. Sem se vnořil Vašek nejraději sám. Lesem se musí potichu, polehnounku, skoro aby ani větvička nezapraskala. Jen tak je možno odhalit jeho divy, běh bažantího kohouta za slípkou, sojčí čtveračení, laň s kolouchy na paše, hru jezevců před udupanou norou. Jen opatrnými kročeji přijdeš na hnízdění doupňáků, pelechy zajíců a skrýše veverek; ale kolik tu potkáš věcí osudných, chuchvalec peří s krůpějemi černající krve, uhynulé králičí mládě, vybělenou kostřičku. Lesy jsou bez pohnutí a všecko v nich je v pohybu, ve hrách a v boji; datlové krouží po kmenech stromů a jelen se těžce prolamuje křovím; kukačka slídí po hnízdech a žluna se hlásí teskným voláním; zmije leží stočena v maliní a užovka se blyskotá mezi potočními břehy.

Všechno znát, všechno vědět! Vynoří-li se hajný Mazur, kluci se nejraději rozutekou. Ale Vašek se nebojí, Vašek běží k němu a už se ho vyptává s překotnou zvídavostí dítěte. Otrlý Mazur nemůže odolat; nikdo nemůže odolat té široké, osmahlé tváři, která má plno navýsost naléhavých otázek a na obrátku se rozehraje čtveračením. To má Vašek na rozdíl od nerudného táty: ve chvilce se sřečí a lidé ho mají hned rádi.

Ale nebyla jen rodná ves a lesy; deset minut od Horní Sněžné byla již první německá vesnice, větší než Horní Sněžná, tam se chodilo na poštu a tam byl velký kupec, několik řemeslníků a mlýn. Česká Sněžná byla odkázána na pravidelný styk s německými sousedy. Německé vsi se odtud táhly už nepřerušeně dál do Šumavy, osamělé královácké statky byly porůnu roztroušeny i mezi českými, němečtí lidé táhli denně českou vsí, kluci nejbližšího okolí se znali a stýkali ve hrách, výpravách i rvačkách, a každý Hornosněžňák se naučil už od malička zběžně domluvit německy. Pro Vaška to bylo jen vzbuzení nových zájmů, protože kousek přes pole se už žilo, hospodařilo, strojilo a pracovalo jinak, a on přece všemu chtěl přijít na kloub.

Pro otce Karase, vracejícího se po osmi devíti měsících z velkoměta do zapadlé vsi, byla Horní Sněžná malé, chudé hnízdo, kde se nic zvláštního nedálo, než se tam lidé rodili, ženili a umírali. Ale pro jeho syna byl ten malý kousek světa přebohatý událostmi, objevy a zážitky; a to cizí sousedství pro něho jen znamenalo, že brzo vytušil, že svět je víc než rodná ves a že je v něm nesmírné množství věcí, které by stly za to, aby je poznal.

Tu jeho touhu po vědění a tu jeho rvavou chuť po prvenství táta jeho dost neznal a nevypozoroval, a proto si nebyl v Hamburce jist, co Vašek řekne všemu tomu, co neslýchaného se teď s nimi dálo.

Z předsíně slyšel Vašíčkův křik a práskání bičíkem. Vešel do kuchyně, kde paní Langermannová právě vylápěla hrnec brambor do mísy. Vašíček stál na židli na jedné noze a hulákal: "Hol-la hop! Ou! Ela, ela!" Růženka běhala kolem židle a pohazovala hlavou. Když Vašek spatřil otce, práskl bičíkem, žejž si udělal z hůlky a provázku, a volal: "Táto, koukej, já jedu na koni - na jedné noze! A Růženka je ten strakatý koníček, co běhal dokola!" Pak seskočil a vrhl se k tátovi: "Táto, viď, že mě zítra vezmeš s sebou! Já si stoupnu jako ten pán s bičem doprostřed a koníčkové přiběhnou a takhle si kleknou a zase zvednou na zadní nohy, nebo pojedu a takhle skočím, hop, skrze obruč, a slona přivedu a lvy..."

Hoch se až zalykal vzrušení, jak se mu před očima kmitaly jednotlivé výjevy, do nichž se ihned vžíval jako jejich hrdina. Karas se spokojeně usmíval tomu překotnému zanícení.

"Tak se ti to líbilo?"

"Líbilo".

"A co to bylo, jak při tom vystřelili?"

"To tam byl ten pán, víš, co pořád chtěl utíkat a vždycky upad, my jsme se mu hrozně smáli, paní Langermannová a já a vůbec my všichni, jak sebou vždycky prásk, a pak přišli vojáci s flintama a takhle se postavilo do dvou řad a takhle namířili nahoru a ten pán se rozběh a skočil přes ně přes všecky a takhle se ve vzduchu točil a oni po něm vystřelili, ale netrefili ho, když se tak točil, a tak jsme všichni tleskali, že ho netrefili".

"A co slon? Ten je velký, co?"

"Hm!"

"A co dělal?"

"Obědval".

"Jak to - obědval?"

"No ano, měli tam přece stůl a na něm oběd a pán pozval slona, aby si sed, a slon si sed a dostal cintáček a pak vzal rypákem lžíci a jed polívku a pak ještě něco a chleba a pak si objednal pivo..."

"Objednal pivo?"

"Jé, táto, vždyť ty nic nevíš! Přece zacinkal na sklenici a oni mu hned přinesli tivo a on je vypil a ještě jedno a ještě jedno a pak byl ožralý a motal se, až se převalil jako starej Zelenka, jak jsme vždycky kolem něho skákali a on nám nadával".

"A jak to s tím slonem dopadlo?"

"On ti byl dočista jako mrtvej, ten pán si mu vylez na hlavu a on se ani nehnul. Tak ten pán se poklonil a my mu tleskali a tím se slon probudil a vůbec nevěděl, že má toho pána na hlavě, a styděl se a šel domů spát a toho pána odnes s sebou".

I viděl Antotín Karas, že bylo mnoho věcí, kterých neviděl a které si bude muset okouknout. Až do noci mu Vašíček vykládal o těch zázracích, a když už šli na kutě a Vašíček se pomodlil a bylo ticho, ozvalo se najednou ve tmě:

"Táto..."

"Copaže eště nespjíš?"

"Táto, viď, že budu jezdec?"

"No budeš, dyž se ti to bude líbit, ale teď už spi!"

VI

Karas vyklouzl z postele ještě za šera, tiše se umyl a oblékl, v kucyhni si vzal z trouby hrnec skoro už yvstydlé bryndy, nalil si pořádný kafáč, ukrojil krajíc chleba a posnídal. Pak si ještě vzal kus chleba do kapsy a po špičkách vyšel z bytu. Nebylo ještě šest, když vcházel do boudy cirkusu. Kerholec už tam byl a hned mu vykládal, jaké bylo v nci rozčilení. Lvice Nataša se večer okotila, má tři malé, na štěstí byla už připravena nová klec, jak ji včera Karas pomáhal vytáhnout. Tam dali lva Mahuma, který byl dotud s Natašou pohromadě, kdežto v třetí kleci byl starý lev Sultán s lvicemi Bessií a Korinou. Radostná událost přišla dřív, než počítali, proto zůstala Nataša do poslední chvíle s Mahumem. Ale direktorka byla neklidná, ještě před večeří si zaběhla do zvěřince a poznala, co se děje. Okamžitě poslali pro Gambiera, který měl na starosti šelmy, taky Berwitz nechal večeři večeřía s Kerholcem a s pár lidmi zařizoval "přeložení" Mahuma. Direktorka zůstala s Natašou celou noc, aby se koťatům nic nestalo. Ale Nataša byla zesláblá a sotva sebou pohnula. Ráno říkala direktorka, že jí budou asi muset lvíčata odebrat a živit je uměle, že je to nějaká špatná máma. Karas se šel na ni podívat. nataša ležela ve staré kleci apaticky natažena na boku a cosi maličkého se vrtělo ve slámě pod jejím břichem.

Na koukání však nebylo kdy. Zvířectvo kolem dokola se dovolávalo snídaně. Karas se vrátil do stájí, koně mu byli přece jen ze všeho nejbližší a nejmilejší. Pomáhal je krmit a vynášet od nich hnůj, pak se učil u nějakého Hanse správně koně vykartáčovat a čistit jim kopyta. Pak teprve měl po prvé volnou chvíli, kdy si mohl projít celý podnik a trochu se s ním seznámit. Cirkus ml ústřední okružní chodbu, kolem níž byly všecky jeho místnosti. Skladiště a zásobárny všeho druhu i šatny personálu byly na vnitřní straně, jako zasunuty pod stupňovitá sedadla hlediště. Ředitelské místnosti, pracovny a šatny lepších umělců byly na vnější straně a měly okna nebo aspoň okénka. Mezi hlavním vchodem pro obecenstvo a bočním vchodem pro účinkující byl pokojík s kuchyní, kde bydlil kulhavý John Harwey, vdovec a cirkusový invalida, s dcerou Alicí, nehezkým děvčetem krásných narudlých vlasů. Proti hlavnímu vchodu byla brána cirku, nyní zatažena tmavočerveným závěsem, nad ní škeble pro hudbu, za ní vchody do koníren a do zvěřince. To byly dv další rozměrné dřevěné boudy, které dal přistavět Berwitz, když podepsal dlouholetou smlouvu o nájmu hlavní budovy. V pravé boudě stáli v dlouhých řadách kon, kterýc se užívalo při představení. Tažené koně cirkusu měl Berwitz v konírnách porůznu najatých. V levé boudě byly klece se zvířaty. Na druhém konci se z obou síní mohlo vstoupit do novějšího vysokého přístavku, kde na nízkém podiu přešlapoval slon Bingo. Tou částí vybíhal už Cirkus Humberto do opuštěného volného prostranství za Reeperbahn, kde stály kolem dokola Berwitzovy maringotky, obývací vozy komediantské, některé provedené se značným přepychem, některé chudé, téměř každá jiná, jak je Cirkus Humberto nebo jeho artisté v nejrůznějších koutech Evropy získali. V některých bydleli Berwitzovi lidé i teď přes zimu, kdy se nejezdilo, zůstávajíce raději věrni maličkému domovu na kolech, než aby se stěhovali do městkých zdí. Volné prostranství mezi maringotkami bývaoza teplého počasí oblíbené cvičiště některých umělců, byla v něm i vyznačena a urovnána jakási manéž, aby cvičící měli představu o správných rozměrech. Celé to prostranství bylo nejmilejší místo oddechu pro všecky zaměstnance, kteří tu sedávali na kládách nebo na schůdkách vozů. Jinak tu visívalo mezi vozy prádlo, na jaře mezi sporou travičkou hrabalo pár slepic a volně tu skotačio pět nebo šest cirkusáckých dětí.

"To bude dobré místo pro Vašíčka, než odjedeme", řekl si Karas, vraceje se z této obhlídky. Nemohl se už hocha dočkat. Smluvil s bytnou, že mu ho přivede, až půjde do trhu nakupovat. Bylo už půl desáté, když se Alice Harweyová objevila u vchodu do manéže a volala: "Pan Karas má tady návštěvu!"

První, komu Karas hocha představil, byl ovšem Kerholec.

"Tak ty jsi ten slavný Vašek Karasů z Horní Sněžné?" oslovil ho protřelý Kerholec, mrknuv znalecky po osmahlé tváři venkovského chlapce, z níž zářily velké, bystré oči.

"Ano".

"A už jsi byl v cirkuse?"

"Byl. Včera".

"Jak se ti to líbilo?"

"Bylo to překrásné?"

"A co se ti líbilo nejvíc?"

"Koníčky".

"No, to máš dobré oko. A pojedeš s námi?"

"Pojedu".

"A nebojíš se, že tě koníčky pokopají nebo kousnou?"

"Ne. Já na ně křiknu a prásknu bičem a oni si stoupnou do řady".

"Tak ty tedy budeš cvičitelem?"

"Ano, a jezit budu tadyhle dokola a skákat na koni, táta mi to slíbil, viď, táto?"

"Když ti to táta slíbil, to je ovšem jiná. Ale víš, že se budeš muset moc učit a že je to velká dřina?"

"Ať".

"A to nesmíš brečet!"

"Já nikdy nebrečím. Když jsme se doma prali s kluky, všichni brečeli, když dostali kamenem, jenom já nebrečel, já jsem se za klukem rozběh a zbil jsem ho".

"A co když ti utek?"

"Ále neutek. Já jsem je všecky dohonil. A když utek, tak jsem ho chytil zejtra".

"Tos byl tedy největší práč ve vsi?"

"To já nevím. Ale všecky jsem přepral".

"No, to máš tedy dobrý základ k cirkusu. Když to vydržíš, budeš jednou direktorem".

"No třebas, ale hlavně budu jezdit a skákat".

Kerholec ho pohladil po hlavě a obrátil se na Karase:

"Kluk je pořízek. Ten by to moh k něčemu dotáhnout, ale musíš ho hned dát cvičit. Sedm let, to je nejvyšší čas pro dítě v cirkuse. Ale teď ho zaveď ke kasírce, ať se jí poděkuje za lístek. To jí bude dělat moc dobře, to si ji koupíš a kluk pojede".

Karas tedy vzal hocha, vedl ho k pokladně a cestou mu nacvičil potřebné "rukulíbám, milostpaní". Frau von Hammerschmidt uvítala chlapce sirotka s náramným rozechvěním. O klucích a rvačkách se s ním ovšem nebavila, ale mluvila dojatě o mamince na nebíčku, které hodný hošíček musí dělat zde na zemi radost, aby nebyla před Pánem Bohem smutná. A když slyšela, že Vašek chce jezdit na koni, schválila mu to, že je to správné odhodlání, že nebožtík pan major Hammerschmidt taky začal jezdit jako hošíček a jaký pak to byl slavný překážkář, na knížecích parforsních honec vždycky na něho čekali jako na kápo. A ona že promluví s panem ředitelem Berwitzem i s panem Perreirou, aby si hocha všimli. Nakonec vytáhla z háčkované sdrhovací pompadurky půl rohlíku, dala jej chlapci s tučným polibkem, podala ruku Karasovi a obrátila se k okénku a k lístkům.

Když se vrátili do manéže, zůstal hoch jako učarován: kruhem tam běželo šest pofrkávajících běoušů, za nimiž bylo vidět paní s bičem v ruce Na její zavolání se šimlíci na zadních nohou očočili a běželi obráceně, a na další zavolání se pak obrátili a jeden druhého předběhl, až byli zase v řádce, a pak se najednou obrátili čelem k ní, zvedli se na zadní nohy a přišli k ní ze všech stran do středu stáli tam, dokud nespustila ruku s bičem. Vašek křečovitě tiskl tátovi ruku a díval se na bílé koně jako na zjevení. Cirkus byl prázdný, jen dole pod lóží stál pan Selnicki s očima trochu zaslzenýma a opíral se o bariéru, odkud občas vylovil láhev s rumem.

Kars si v té prázdnotě nebyl jist, zda nepřekáží, snad není dovoleno dívat se na zkoušky. Odtáhl tedy chlapce zpět do chodby, obešel irkus a zavedl ho do koníren. Cestou potkali dobře deset lidí, které už Karas od vidění znal a kteří se pozastavili teď, když nebyl kalup, a zajímali se o chlapce, zda s nimi pojede. Karas měl radost, že ho všichni tak srdečně vítají. Ve stáji zavedl Vaška k tomu Hansovi, který ho ráno učil čistit koně, a ohlásil mu, že mu vede pomocníka. Hans si utřel širokou dlaň o modrou zástěru a potřásl Vaškovi rukou, jako by to byl starý chlap. Tomuhle Hansovi Vašek mnoho nerozuměl, mluvil jinou němčinou, než se mluvilo na Šumavě, ale dětským pudem pochopil, že je to hodný člověk. A pak byl od těch koníčků, znal každého jménem; kterého zavolal, ten otočil hlavu a velkýkma očima se po Hansovi podíval. Ale co bylo to všecko proti tomu, když Hans najednou vzal Vaška za rukáv a dovedl ho až na konec stájí, kde ve ezvláštní ohradě stáli čtyři malí strakatí koníčkové, jako stvořeni pro takového kluka, jako byl Vašek. Vašek uchvácen zvedl obě ruce a bezděky vykřikl česky:

"Ježíšmajnkote - bandurkové!"

Chovali takové roztomilé zakrslíky na Hluboké a dost daleko s nimi zajížděli. A lidé v kraji si našli pro ně výraznou přezdívku: bandurek, bandurkové. Zde tedy měl Vašek před sebou čtyři bandurky, a když je Hans zavolal jménem, seběhli se a jeden přes druhého natahovali krky. A Hans najednou popadl Vaška za ramena, a než se nadál, posadil ho na krajního z nich. Vašek se trochu zalkl překvapením, ale hned stiskl nohy a rukou se chytil hřívy, aby nespadl. Hans ho zprvu přidržoval, ale teď ho pustil, otevřel vrátka a zavelel:

"Mary, pojď!"

Kobylka pohodila hlavou, vyšla s Vaškem do chodby a nesla se drobným krokem Hansovi po boku chodbou dolů. Hans něco křikl, Mary se obrátila a rozběhla se klusem k své ohradě, že měl Vašek co dělat, aby nespadl. Ale udržel se a několik koňáků s kartáči v ruce volalo na něho "Bravo!" V ohrádce sklouzl Vašek sám s bandurka a poplácal si ho. Nechtělo se mu od něho, ale táta zavolal, aby šel, že sám se tu musí dát do práce. A vyvedl hocha na zadní prostranství, kde se také zrovna cvičilo.

"Vašku, tady musíš na mne počkat, až bude čas jít na oběd. Nikam mi nelez a hrej si tady Koukej, tamhle vzadu sedí na schůdkách dvě hezké dětičky, s nimi si můžeš třebas hrát. Jdi k nim a seznam se s nimi. Ale tuhle do toho kruhu, kde ti páni cvičí, nechoď, tam se nesmí, tam bys jim překážel".

Táta se vrátil ke koním a Vašek osaměl. V tu chvíli se mu z mysli vytratili táta i koníčkové, neboť před sebou měl náramnou podívanou na dva pány, kteří chodili dokola po rukou. To se mu tak líbilo, že si poskočil a rozběhl se blíž k nim a tam si podřepl do trávy, aby se na tu legraci dokonale koukl. Páni při tom všelijak kejklali nohama, někdy zůstali stát, rozepjali nohy a spouštěli je pomalu až k zemi a zase je zvedali vzhůru. A pak se najednou skočky postavili na nohy, otřepali si ruce, vyhrnuli spadlé rukávy košile, jeden na druhého něco křikl, ten se rozběhl, ten první přičapl k zemi a dal ruce do klína, ten běžící mu do nich skočil, ten přikrčený se najednou vzepjal a vyhodil toho druhého daleko od sebe, takže ve vzduchu udělal kotrmelec. Bylo to tak překvapující, že Vašek vykřikl "Hóóó!", vyskočil a radostí se otočil na patě dokolečka. Ale hned si zas sedl, protože ti dva to opakovali. A udělali to za sebou snad desetkrát. Vašek uvažoval, že tohle je vlastně ještě hezčí než jezdit na koni. Ve vsi bylo několik kluků, kteří už jeli na koni; Franta Šemberů, co měli velké hosodářství, jezdil dokonce s bratrem plavit koně do rybníka a tam seděl na lesknoucí se kobyle v promáčených kalhotách a náramně na ni křičel "Hýjo, stará" a "Prr, stará" a "Uhneš, ty mrcho zatracená"; ale takhle skákat neuměl nikdo, to by teprve čubrněli, Franta a Pepík a Honza Bláhů a Jirka Cikhartovo a Tonda Cerhů. Nebo takhle přijít po rukou k babičce a nohou jí zaťukat na dveře, ta by se vyjevila, panečku!"

Kolem chodili lidé a vůbe si nevšímali cvičení. To se Vaška až dotýkalo; podíval se po každém příchozím a očekával při nejmenším obdiv a uznání, ale všichni byli tuze lhostejní. To nebylo hezké k těm pánům, kteří se tolik namáhali udělat pěknou psinu. Teď si třebas našli kousek půdy, odkud odkopli každý kamínek, a pak ten jeden skočil tomu druhému rovnou oběma nohama na krk a ten druhý, jemináčku, ten spodní se převalil a oba padali, ale nedopadli; jak měl ten horní natažené nohy, tak se na ně postavil a teď toho spodního mezi nimi protáhl a vyzvedl ho na rukou do vzduchu a nad sebe, ve stojce, a tak stáli jeden nad druhým, až pak ten vrchní odskočil. Sakra, tohle to umět třeba s Tondou Cerhů, to by ho Vašek protáhl a vynesl nahoru, to by Cerhovo Nanynka koukala, jaký je Vašek silák a jak kunštovný. Najednou cítil potřebu zkusit se a ukázat, že taky něco dovede. Kde jsou ty děti, co o nich mluvil táta?

Opravdu, ještě tam sedí na schůdkách. Ale jsou to nějaké hrozně pořádné děti, kluk má bílý límeček a kravatu a holka sedí v kloboučku a drží slunečníček. To se Vaškovi nelíbilo, ale byli asi tak velcí jako on, zabočil tam tedy pomalu a oklikami, pískal si a otáčel se a velicos po cestě prohlížel, aby se nezdálo, že jde rovnou k nim. Ale když k nim došel, bylo potřebí nějak upoutat jejich pozornost. Vašek tedy vykřikl "Hele!" a udělal u protějšího vozu svíčku. Pak se spustil a udělal kotrmelec. Pak se postavil a koukl se, co oni. Holčička vyprskla do smíchu a šťouchla do hošíčka, který se nějak zakabonil. Vašek se postavil proti němu, rozkročil se a křikl:

"Jsi od cirkusu jako já? Já budu skákat!"

Hošíček se zamračil ještě víc. Vašek dal prsty do úst a hvízdl. Pak se nafoukl a volal:

"Já budu skákat a chodit po rukou a dělat kotrmelce ve vzduchu. A co umíš ty?"

A teď se stalo cosi, co Vaška na chvíli úplně ohromilo. Ten způsobný chlapeček sáhl za sebe, vytáhl cylindr a hůlku s kostěným knoflkem, zvedl se na schůdkách a řekl vztekle takovým tenkým, zlobivým hláskem:

"Mladý muži, vy se mýlíte, když nás považujete za děti, jako jste vy. My jsme dospělí lidé a plníme v cirkuse řádně své povinnosti trpaslíků. Chcete-li si hrát, najděte si někoho sobě roveň. Poroučíme se vám. Emilie, pojď!"

Domnělý chlapeček si narazil cylindr, sestoupil se schůdků a podal ruku holčičce, která se předtím smála, ale teď honem zvážněla. I ona sešla dolů, sebrala pravicí vlečku sukně, levicí se zavěsila do manžela a oba odešli s nosem zdviženým.

Vašek stál jako opařen. Odjakživa slýchal o trpajzlících, že jsou to takoví malí dědečkové s bílými fousy, a nikdy ho nenapadlo, že taky musí být nějací mladší trpajzlíci, než zestárnou a zalezou do podzemních děr. Ale přitom přece jen nemohl přemoci dojem, že má před sebou kluka s holkou a že utrpěl porážku a že by měl tomu klukovi napráskat, aby ta holka poznala, co on je zač. Nicméně zůstal z toho všeho zaražena teprve po chvíli se vzpamatoval, a aby zachránil reputaci, vyskočil na schůdky vozu a křičel:

"Trpajzlík, trpajzlík,

nedosáhne na majzlík!"

Opakoval ten verš několikrát, ale trpasličí manželé, angaovaní pro nadcházející turné jako Admirál Paleček a Princezna Kulihráška, nerozuměli jeho posměšnému volání a odešli do boudy, ani se neohlédli.

Vaškovi se však zalíbilo na schůdkách, odkud pěkně viděl přes celé prostranství. Chvilku ještě hulkal o trpajzlících a pak nějakým záhadným spojováním představ došel přes pomyšlení na pohádky a na domov k něčemu, co mu chybělo od chvíle, kdy opustil vesnici: k písničce. Rozkročil se, strčil ruce do kapes a z plna hrdla začal zpívat. Ale nezpíval dlouho.

"Sacré nom d'un chien, qui est-ce qui fait ce sale bruit..."

Hrozný jakýsi hlas zabouřil neznámou řečí přímo za Vaškovými zády. Vašek se lekl a sjel se schůdků jako střelený Ohlédl se a po prvé v životě se vyděsil tak, že klopýtl, převrátil se a převalil se na zadnici. Dvířka vozu, před nimiž zpíval, byla otevřena a v nich stál velikánský obr s divoce rozcuchanými černmi vousy a vlasy, s vykulenýma očima, do půl těla nahý a celé tělo i paže a ruce pokryty njakými modrými obrázky. A na ramenou toho obra seděla opička, všemi čtyřmi se držela ramene a pronikavě ječela do hlubokého řvaní obrova. Vašek na zemi měl ve svém úděsu jedinou představu: urazil trpaslíky a teď na něho přišel lidožrout.

Ale ta rychlost, jak Vašek sletěl se schodů a jak si kecl na zadek, a pohled na něho, jak tu seděl opřen o ruce, s vylekanou tváří, v níž téměř už nabíral modlánky, to vše přivedlo obra do halasného, dunivého smíchu.

"Hé, mon petit, tu as fait une belle courbette! Mais tu n'es pas du métier, quoi? Du bist nischt vom Zirkus, was?"

Vašek ihned postřehl změnu v tónu a bleskem pochopil, že nejde o život. Porozuměl také závrečné otázce a už se sebral, aby čelil poslednímu nebezpečí, které ještě zbývalo. Chlap přece mohl myslit na výprask.

"To se mýlíte", odpověděl na francouzskou němčinu svou českou, "my jsme od cirkusu, můj táta a já, ale jsme tu noví".

"No proto, jinak každý, kdo tu pár dní, už vědět, že když kapitán Gambier vytáhnout modrou vlajku na hlavní stěžeň, všecko kolem být ticho, protože kapitán Gambier spát. Rozuměl?"

"Nerozuměl", odpověděl Vašek německy a česky dodal: "A jestli mi chcete nabít, uteču přivedu tatínka a ten vám namele".

"Je ne comprends rein", zachechtal e obr a zeptal se německy:

"Odkudpak jsi?"

"Z Horní Sněžné", odpověděl Vašek.

"Quoi?"

"Z Horní Sněžné!" řekl Vašek hlasitěji.

"Nom de Dieu - qu'est-ce que cela? Co ty povídat?"

"Z Horní Sněžné", křičel Vašek, "zhornísněžné, zhornísněžné, zhornísněžné!"

"Ah, est-ce qu'il n'est pas rigoo!" smál se vousáč a v dobré náladě dodal německy: "Chceš kafe?"

Tomuhle Vašek porozuměl dokonale a najednou pocítil, že má hrozný hlad.

"Hm", přikývl, "chci".

"Tak pojď", řekl obr, couvaje ze dveří.

"Ale ta opice mě kousne", odpověděl opatrně Vašek.

"Džoko kousnout? Džoko nekousnut, Džoko jít do klece. Pojď!"

Obr vzal opičku, ktrá se už utišila, do náručí a Vašek šel. Ty domečky na kolech byly přece pro něho náramná hádanka, jakživ takové neviděl a od táty slyšel, že v nich budou ít. A teď se mu jeden otevřel, klukovská zvědavost byla probuzena. Ale panečku, to byla krása, ten domeček uvnitř! Vaškovi připadalo, že je tu po třetí v pohádce: nejdřív byli trpajzlíci, pak obr lidožrout a teď cosi jako perníková chaloupka. Napravo a nalevo byly postele, za nimi u okna se záclonkami stolek, pak skříň, na níž stála kec, do které pan Gambier vstrčil Džoka. Na druhé straně byla plotýnka s komínem, umyvadlo a dvě židle zase pod okénkem. Po zemi ležely kožešiny zvířat, žluté s černými pruhy, a také po obou stěnách nad postelemi byly rozepjaty dvě s vypreparovanou hlavou. Nad nimi, skoro u stropu, byla zavěšena úplná hlava stejného zvířete s otevřenou tlamou a vyceněnými teskáky.

Kapitán Gambier si navlékl široký, temněrudý plášť, který převázal šňůrou.

"Sedni si!" ukázal Vaškovi na židli u stolu.

Pak el k protějšímu okénku, otevřel je a něco zvenčí motal a tahal. Vašek vypozoroval, že jsou to motouzy. Po chvilce se v okénku objevily dva praporky, červený a modrý. Obr modrý odvázal, červený zas vytáhl nahoru.

"To je modrý vlajka", řekl Vaškovi, položiv praporek na stůl, "tamten červený vlajka. Červený vlajka znamenat: kapitán Gambier je doma. Modrý vlajka: kapitán Gambier spát. Rozuměl?"

"Rozuměl. A co jste dělal v noci?"

"Á v noci, hé, mon petit, v noci moc práce, rozuměl? Lvice Nataša mít mladé, dostat koťata, rozuměl? A kapitán Gambier být pán od lvi a tygři a medvědi, rozuměl? A moc práce s Nataša, celou noc, mon cher, celou noc!"

To už obr kramařil u plotýnky a stavěl na stůl dva hrnečky a nalil do nich z konvice bílou kávu. Pak postavil na stůl cukřenku, misku s máslem a košík s několika houskami.

"Vem si, mon petit", pobídl Vaška a sám si sedal naproti. "A vem máslo a mazat".

Vašek nebyl z kluků, kteří se upejpají. Byl zvyklý brát všecko, co ho v mladičkém životě potkalo, tak, jak to přišlo, a hned se s tím srovnat. Ze všeho pochopil, že rozcuchaný obr je hodný pán, který má rád děti, a že je pánem nad lvy a tygry v cirkuse. To se mu velmi líbilo. Míchal si tedy kávu, ukousl už nedočkavě špičku housky a prohlížel si přitom hostitele.

"Vy jste krotitel?"

"Oui, dompteru, oui".

"A vy jste byl včera v kleci, jak ten lev chodil po kouli?"

"Oui, mon petit, klec... a lev a koule. To jsem já".

"A kde máte ty krásné modré šaty se stříbrem tady napřed?"

"Óhohó, ten modrá šaty být tady ve skříň a červená se zlato a fialová se zlato..."

Francouz, navýsost pobavený klukovskou návštěvou, vyskočil a vytáhl ze skříně tři pestré, třpytící se kabátce.

"Jé..." uniklo Vaškovi nad tou krásou a lžička mu vypadla z ruky.

"Oui, c'est magnifique. Vem si ještě máslo", dodal, vraceje se ke stolu. "Tak já dompteur, a co jsi ty?"

"Já budu skákat a chodit na rukou a takhle, hop, yvhodím toho druhého do vzduchu a tak vůbec".

"Oh, akrobat, trčs bien, to je taky dobrá métier. A už pracuješ?"

"Ne, táta pracuje, troubí v muzice a vodí koníčky a čistí je. Ale já budu skákat, až budu velký... A taky budu jezdit na koníčkách a cvičit je s bičem!"

"Ah, c'est comme (a, ty teprve chtěl být akrobat... a chtít být jezdec..." usmíval se Gambier.

"Ano", přikývl hoch, ale v tu chvíli mu letělo hlavou, že s tím skokanstvím si zvolil něco velmi šedivého, že takový krotitel je mnohem krásnější, ty nádherné kabátce a ten domeček a pak jak jde do klece se lvy nebo s tygry, jaká je o nho úzkost a jaký je vlastně hrdina. A k tomu je kapitán! Jak se Vašek odmlčel, zdálo se mu, že nejlépe by přece jen bylo stát se krotitelem. Ale měl ještě jednu nejistotu, proto se otázal:

"A ty lvi a tygři - ti vás nekousnou?"

"Ó, někdy jsou zlí. Tamhleten", Gambier ukázal na tygří hlavu nad postelí, "ten být moc zlý, ten mě jednou popadnout za nohu - koukej!"

Gambier natáhl nohu, zvedl plouhavou nohavici a Vašek spatřil na lýtku jizvy.

"A co jste udělal?"

"Já? Já ho bít na čumák, znova a znova..."

Kapitán zvedl strašnou svou pěst a ukazoval, jak ho bil. A Vašek všecek vzrušen viděl v duchu ne Gambiera, ale sebe, jak bije pěstí tygra po čumáku.

"A co on, tygr?" sotva zašeptal.

"Jusuf? Pustit noha a utéct do kouta!"

"Hernajs", vykřikl kluk a už byl rozhodnut, že nebude ničím jiným než kapitánem nad lvy a tygry. Bouchl si levicí do stolu, postavil se a křikl: "Hrnajs, a to já taky. A zabiju lva a zabiju tygra a všecky potvory se mě budou bát".

"Óhohó", rozchechtal se Gambier. "Tak ne akrobat, ale dompteur?"

"Dontér!" přikývl Vašek, a tím jako by to bylo u něho vyřízeno. Ale byla tu ještě jedna moc důležitá vc, na kterou se bylo nutno přeptat. A zatím co dopíjeli kávu, zamířil Vašek rovnou k tomuto předmětu.

"A co ty obrázky?"

"Quoi?"

"No, ty obrázky, co máte tady na prsou a na rukou a na noze..."

"Ah, je comprends... ça, n'est-ce pas?" kapitán s rozzářenýma očima rozhrnul plášť a ukázal na prsa. Byla tam modře vypíchána žena, ležící s rozpuštěnými vlsy pod palmou a dívající se na plachetní loď, plující mezi vlnkami.

"Et ça?"

Natáhl pravici a na jejím hřbetě uviděl Vašek erb se vztyčeným lvem, po jehož stranách byla písmena L. G.

"Ano", přikývl.

"To je tatouage, víš, ta-tou-age!"

"Tatuáž. Ano. A to jste se tak narodil?"

"Comment? Nerozuměl! Co chceš říct?"

"Jestli to máte od narození..."

"Óhohohó, non, non... to ne, to je píchané, pik, pik, pik, rozuměl, jehla, pik, pik, pik a potom barva. Moc bolet, ale kapitán Gambier všecko vydržet. Chceš jít se mnou ke lvy a tygry?"

"Chci", přikývl Vašek, jemuž se velmi odlevilo, když se dověděl, že ta tatuáž je cosi umělého. Obával se v duchu, e to snad je nějaký zvláštní národ, který se narodí s modrými obrázky po těle, jako tady v Hamburku viděl lidi s černou kůží nebo se žlutou. A už si kombinoval, že dontéři mohou třeba být jen z toho národa, co má kůži s modrými obrázky. Ale když je to takhle, to mu už nic nebrání stát se dontérem, protože píchání se nebojí, to se s kluky doma píchali nebo včela bodla, to se všecko vydrží. Jen kdyby měl tak mohutné vousy, až bude kapitánem!

Léon Gambier zatím shodil plášť a myl se v plechovém umyvadle s velkým supěním a prskáním. Vašek nejrpve vylovil z košíčku ještě jednu housku, strčil ji do kapsy, pak se opěřl lokty o stůl a koukal se na obrázky, které měl dontér na zádech. Byl tam střelec, který opřen o balvan mířil na řvoucího lva, chystajícího se ke skoku. za lvem vycházelo slunce, kdežto nad střelcem ještě byly hvězdy. Pod tímto výjevem byl stočený had se zvednutou hlavou a po jeho obou stranách dva krásně vyvedené dívčí profily. Pak se začínala nějaká lesní krajina, ale Vašek viděl jen špičky smrků, ostatní mizelo pod kalhotami. Na šíji byla nějaká kulatá postava, sedící se zkříženýma nohama a s rukama sepjatýma. Vlevo od ní se táhla přes rameno kotva, vpravo sekyra. Na levé paži byl zase had, ale rozvinutý, pak nějaký náis v rámečku a pak srdce s písmenami a růžička a ptáček. Co bylo na pravé ruce, Vašek neviděl.

"Hm", sešpull hubu, jak měl tvář opřenou mezi dlaněmi, a pokračoval v pozorování a v úvahách, "takhle malovat dovede Honza Bláhů taky. Až budu dontérem, dám se od něho pomalovat. Ale hada si tam nedám. Had je blbost. A ženský jsou taky blbost. Jak může přijít ženská dontérovi na kůži? Kotva na rameni, to ještě jde. U nás na oltáři byla taky vyšitá kotva. Ale hlavně si dám vymalovat tygra a lva, jak tahají dontéra každý za jednu nohu. A dontér je bude mlátit po čumáku. A dozadu si dám namalovat koníčky, jak stojí vedle sebe na zadních nohách. A pod to... třebas... jó, pod koníčky, dám vymalovat tátu, jak troubí. A když večer budu svlíkat košili, řeknu: Hele, táto! A táta se bude chechtat, až se uvidí, jak troubí".

Mytí a česání trvalo panu Gambierovi z celého oblékání nejdéle. Hlavně česání, než si v těch krakonoších chumlanic upravl zas krásný muný plnovous podle módy a než si rozježené vlasy srovnal v uhlazený, napomádovaný účes s pěšinkou uprostřed. Zpíval si přitom "Oh, ma chère Marie, vous êtes une belle fleur..." hrozn hlubokými, dunivými tóny, jako by šlapal po basech varhan. Ale pak, když odhodil hřeben, šlo to ráz dva, košile, kalhoty, střevíce, úká tmavomodrá kazajka se stojacím límečkem a dlouhou řádkou knoflíků. Nato si nasadil šikmo zvláštní, trochu promáčknutou šapku s dlouhým, šorokým "nehtem".

"Voilà mon petit, allons, jdeme do menažrí".

Vašek seskočil s židle, ulovil čepici a vyběhl ven, aby viděl, jak kapitán stahuje "červený vlajka". Pak klusal po boku obra do protější boudy. Prostranství s cvičnou manéží bylo v tu chvíli prázdné.

Vašek nebyl ještě ve zvěřinci, a když tam vstoupil, zůstal jako omámen. Jak je možné, že mu o tomhle táta nic neřekl? Klec s opicemi! Kozel s modrou bradou! Křiklaví papoušci! Podivná zvířata v klecích. Medvědi! Ovečky! Tady bylo přece zábavy na celé dni a táta vystrčí kluka mezi vozy k nějakým pitomým trpajzlíkům. Teď si však to všecko musel nechat na jindy, dontér šel velikými kroky rovnou ke lvím klecím a Vašek ovšem s ním. Když se Gambier objevil mezi klecemi kočkovitých, šelmy se většinou zvedly, popošly ke mřížím a tiše mňoukajíce třely tělo o železné tyče.

"Bon jour, Bessie, bon jour, Corinne, comment ça va, Mahoum?" volal Gambier na jednotlivá zvířata tichým, mazlivým hlasem, a jeho ruka zajížděla jim do hřívy a do srsti, muchlala je a třela a šelmy se chvěly příjemnou rozkoší. Očima však tkvěl krotitel na kleci s Natašou. Lvice ležela ospale a unaveně a nad ní stála v kleci Anežka Berwitzová. Gambier neměl tyhle direktočiny svévole rád, ale uznával, že to madame se zvířaty umí a že si s nimi může dovolit víc než kdo jiný. Přesto byl spokojenější, když ředitelka, zaslechnuvši jeho hlas, vyklouzla z klece a zaklesla její uzávěru. Gambier ji pozdravil a Anežka, podávajíc mu drobnou svou ruku, rovnou oznamovala hlavní novinu: lvíčata bude nutno Nataše odebrat, lvice si jich nevšímá a patrně nemá pro ně dost mléka. León Gambier pokýval hlavou:

"Zkusit se to může. Kdyby vyváděla, můžeme jí jedno lvíče na zkoušku vrátit. Vezmu si je k sobě, už sjem jich měl hezkou řádku".

"Ne, kapitáne, to mi nemůžete udělat. Už jsem se rozhodla, že lvíčata odchovám sama. Náš vůz je větší a pohodlnější".

"Prosím, madame, jsou to vaši lvi, ne moji. Ale budete mít s tím plno nepříjemností, musíte si vzít ty tvorečky k sobě do postele, potřebjí živočišné teplo; a nejsou klidní a pořád vyrušují... a čistotní taky nejsou..."

"Já vím, já vím. Ale já je miluji. Jsou takoví bezmocní. Něco s nimi už musíme vytrpět, vždyť je to kapitál. U nás jim bude líp. A nebude-li žádný z nás doma, dá na ně pozor Helenka".

Vašek všemu nerozuměl, mluvili spolu francouzsky. Stál zatím u klecí a pozoroval mohutná zvířata, která po prvé v životě viděl z takové blízkosti. Pak popošel a spatřil velké žíhané šelmy. Uvdomil si, že jsou to tygři. "Hernajs", říkal si, "ty ale máš zuby, ty prevíte, ty bys šel po člověku. Ale opovaž se, já bych ti roztřískal čumák". Tygři si lenivě prohlížlei hocha před sebou, občas některý zívl. Největší z nch byl přimáčkut k mříži a snažil se zahlédnout Gambiera a Anežku, kteří stáli opodál.

Pak najednou nastal ruch. Sebělhlo se několik mužů, Gambier rozkazoval, mužští přivlekli na kolech prázdnou klec a postavili ji před klec Natašinu. Gambier vešel k Nataše, mazlil se s ní, domouval jí. Lvice se napůl zvedla a zařvala. Lev Mahum jí odpověděl. Lvice Bessie odpověděla Mahumovi. Lev Sultán zavrčel zle na Bessii. Vaška obešla úzkost z toho dunivého rachotu strašných hrdel. Gambier laskal natašu za ušima a domlouval jí. Někdo přinesl tři kusy syrového masa. Anežka si je vzala a vstoupila do prázdné klece. Otevřená dvířka byla přitlačena k dvířkám klece Natašiny. Tři krmiči stáli vedle s tyčelmi a vidlicemi. Gambier popošel ke dveřím, vzal od Anežky kus masa.

"Viens, Nataša, viens, ma chère!"

Hodil maso do nové klece. Nataša se zvedla, protáhla a plouhavým krokem došla k dvířkám.

"Pojď, Natašo", vábila ji Anežka, "pojď, maličká, tu máš masíčko".

Lvice čenichala čenichala ke dnu klece, pak se drbala hlavou o mříž, pak pomalu, pomaličku vstoupila, tiše, al výhružně rčíc. A pak skočila k masu na zemi, pokryla je tlapou a zařvala hlasitěji. Všichni kolem, i Anežka i Gambier, stáli úplně nehybně.

"Nekřič, miláčku, neboj se", řekla měkce Anežka. "Je to tvoje, nikdo ti to nebere. A tohle je taky tvoje a tohle taky". A hodila lvici druhý kus a třetí. Lvice očichávala maso, lehla si k nmu a vrčela. Anežka pomalu, stále k ní mazlivě mluvíc, pokročila k dvířkáma přešla do protější klece. Dvířka za Natašou zapadla a krmiči odtahovali její klec. Z druhé klece sestupovala Anežka a za ní Gambier, nesa v náručí tři vrnící koťata.

Vašek stál celou tu dobu napjat, zaostřeným pohledem sleduje všecko, co se tu dálo. A pěstičky měl bezděky sevřeny a v hlavě odhodlání, že se vrhne na tu potvoru, kdyby něco jeho kapitnovi nebo té paní udělala. Byl tak zaujat, že ani nepozoroval, že ho někdo zatahal za kabát. Teprve když se to opakovalo, ohlédl se a s náhlou radostí vykřikl přidušeně: "Jé, táto!"

Ředitelka se ohlédla. Karas ji pozdravil.

"Ach, Anton! Dobrý den! Tak to je ten tvůj hoch? Švagrová mi už o něm vyprávěla. Hezký chlapec. Pojď se kouknout na lví koťátka. Ale ještě na ně nesahej. Až povyrostou, budeš si s nimi hrát".

Vašek se natáhl ke Gambierovi, který se sklonil. Na levém předloktí si pravicí přidržoval tři nezehká, vlhká zvířátka, tichounce kvikající.

"Nataša chce do hnízda", upozornil jeden krmič. Obrátili se a odstoupili. Lvice, která chvíli žverkala a hryzala maso a smýkla jím po zemi, nedojedla je a vrátila se k mříži.

"Vpusťte ji zpátky", zavelel Gambier.

Přitáhli tedy opět klec, jak předtím byla, otevřeli dvířka a Nataša s masem v tlamě vskočila velkým skokem do své vystlané klece. Tam složila maso a jala se enichem hleat ve slámě mláďata. Dvířka se za ní zavřela a dělníci odváželi reservní klec. Nataša hledala, hledala, až přišla zase k masu a lehla si k němu, aby je ožírala.

"Špatná máma", řekla Anežka, "pojďte, kapitáne".

"A my musíme k obědu, Vašku", řekl táta hochovi. "Jak jsi se měl?"

Táhli spolu domů a celá cesta a celý oběd nestačily k tomu, aby vašek tátovi a pak Růžence yvpověděl, co všecko viděl a zažil. A jediný závěr všeho byl, že Vašek bude dontérem.

"A co je to, ten dontér?" ptal se táta.

"Pro pána krále! Táto! Ty nevíš, co je dontér?" vytáhl se na něho kluk. A teď teprve následovalo vysvětlení, že se dá Vašek tetovat, bude mít douhé vousy a praporek na domě a bude chodit k šelmám do klecí, a kdyby ho chtěly kousnout, že jim dá po čumáku.

Odpoledne byl ovšem Vašek znovu na představení. Karas ho usadil na volném místě na galerii a pak sám běžel do orchestru. Poznal brzo, že program jde jako hodiny přesně tak jako včera. Dnes byl už s přiznávkami bezpečnější a v jednom marši si v triu dovolil rozvinout přihrávku na kratičkou kontramelodii a pan Selnicki mu na to pochvalně přikývl. Nebylo to nic víc než takové mcarára trádarata, jakých užívali s Milnerem nesčetně, Karas však byl velmi spokojen, že s tím přišel a že se to kapelníkovi líbilo. Po programu letěl už dolů jako ti druzí, popadl svou náruč povlaků. Tentokrát byl hotov dřív než jeho partner, protože měl smluveno s Vaškem, že přijde dolů a že mu pomůže. A pak bylo krmení a večerní čištění a to zas byla pro Vaška podívaná, která ho náramně zaujala. Konečně bylo vše v cirkuse skončeno, noční hlídky stanoveny a oba Karasové kráčei spolu domů. Zvláště Vašek byl spokojen. Po prvé se účastnil práce, s těmi povlaky, a to mu brzo vyrostlo v přesvědčení, že nebýt jeho zásahu, nebyl by cirkus v pořádku.

Ale večer, když ulehl do postele, ozval se před usnutím:

"Víš, táto, šecko je to hezké, ale já budu cvičitelem slonů. Cvičit slona, to je přece jen ze všeho to nejkrásnější!"

VII

Nazítří v poledne obědvali oba Karasové u paní Langermannové naposledy. Po obědě se podle rozkazu stěhovali do maringotek. Loučení nebylo jednoduché, Karas byl tu přece podnájemníkem už kolikerý rok a tentokrát odcházel na prahu vlastní sezóny. Byla to velká událost pro ty malé lidi, že se tak jako zázrakem uchytil uprostřed nezaměstnanosti; a naopak zase on věděl, že hodné paní Langermannové nastává ošklivé léto, když přišla o celou partu strávníků. A pak tu byl Vašek, kterého si za těch pár dní zamilovala, a Vaškovi nadešel rozchod s Růženkou, s tímto prvním koníčkem jeho cirkusáckých snů. Tož tu byly i slzičky na krajíčku a mnoho slibů, že vrátí-li se zdrávi na zimu do Hamburku, docela určitě vyhledají paní Langermannovou a snad se, doufejme, u ní i ubytují.

Za cirkusem bylo kolem maringotek rušno a hlučno, celý cirkus si sem snášel zavazadla a všeliké libůstky, od nichž se lidé nerozlučují, od klece s kanárem až po kvtináče s kytkami. Karas přišel jen s batůžkem. Vyhledal vůz číslo osm. Když jej otevřel, našel uvnitř Kerholce, rozvěšujícího své šatstvo vzadu na háky. Vašek vylezl hned za tátou a byl velmi zklamán. Očekával krásný pohodlný domeček, jako měl kapitn Gambier, a našel pouhou dělnickou noclehárnu na čtyřech kolech. Vlevo i vpravo bylo nad sebou po třech kavalcích, takže každý nocležník tu lezl na své kutě spíše jako do šuplete než na postel. A vzadu stála na dvou židlích dvě plechová umyvadla, dvě konve na vodu, malá skřínka se šesti zásuvkami na klíč pro uložení drobných věcí a nad tím kol dokola trčely háky na šaty.

"Inu", povídal Kerholec, když spatřil udivený pohled Karasův, "říkal jsem ti, že to hotel U arcivévody Štěpána nebude. Tak vznešený raťafák nemáš, aby se ti do tý ďoury nevešel, a až se ti bude chtít kejchat, otočíš se na bok, aby ses nebřink do čela. Bude-li horko, otevřeme okna i dveře a pokocháš se nádherným vzduchem boží přírodičky, bude-li zima, to e tu spojenými silami zadejcháme jak v lázni. Ostatně je to tu jen na přespání. Od rána do noci budeme přece venku, ať jsme na place nebo ať se jede. A kdybychom se jen tak chtěli schovat v dešti nebo tak, dají se horní kavalce sklopit a na středních se pak edí jako u maminky na kanapeti. Hlavně, člověče, že to s tebou pořád jede, ať se vrtneš kam se vrtneš, tvůj kutloch jde s tebou a to je přece náramný fortel".

"Nu, spánembohem", odevzdával se Karas osudu, "jakpak budeme ležet?"

"Já mám čtyřku. To je prostřední kavalec vpravo. Já musím být první venku a kdykoli vyletět, proto mám forhont. Ty budeš spát na šestce pode mnou a Vašek na dvojce nahoře. Můžeš si to s ním prohodit, ale neleze se tam lehce a takový kluk yvletí jako veverka. Co říkáš, Vašíku?"

Vašík neříkal nic. Ale bylo na něm vidět, že se mu to nějak nezdá.

"Tobě e to nelíbí?"

"Já myslel, že budu mít domeček, jako má dontér".

"Jako kdo?"

"Jako ten kapitán".

"Ach tak, jako dompteur, ale ano, Vašíčku, budeš mít takový domeek, ale až bueš tím dompteurem. A na to se teprve budeš muset učit. Vždyť ty tu taky budeš jen na noc, u koní potřebujeme každého, i takového chlapce, jako jsi ty. Líbili se ti koníčkové, viď?"

"Ano".

"Jak tě Hans provezl na té malé strakaté Mary!"

"Ano. Mary pojede s sebou?"

"Ovšem, Vašíčku. A když se ti to tak líbí, pojedeš ve dne na ní".

"Jistě? Já pojedu na koníčku?"

"Když ti to povídám..."

"Jejda, táto, to bude ohromný. Viděl jsi, táto, tu Mary? Ta ti je krásná, jak fizule".

"No vidíš, ale to se opravdu musíš učit jezdi v sedle a pěkně ji ovládat, aby s tebou neutekla".

"Kdepak, to já si ji pevně přidržím. Jak jem na ní jel, to přece neměla žádnou uzdu!"

"Tak se zatím proskoč venku, abys nám tu nepřekážel, a já pak řeku hansovi, aby tě naučil jezdit".

"Hernajs, to bude báječný. Já se na ni půjdu odívat. Smím se jít podívat na Mary?"

"Smíš. A Hansovi řekni, že pan Kerholec poručil, že pojedeš na Mary".

Vašek jásavě vyrazil z maringotky, narazil si svou novou čepici, kterou mu táta před polednem koupil, a hvízdaje šupajdil si k stájím. Karas starší rozepjal batoh a vytáhl své věci. Dva háky mu stačily na celou jeho i synovu hábu.

"Kdopak bude s námi na druhé půlce?" zeptal se přitom Kerholce.

"Samí hodní hoši a našinci", odpovídal Kerholec mezi kramařením, "to víš, že si k sobě do vozu nevyberu dacana. Číslo jedna..."

Karas si všiml při vstupu, že kavalce mají kovové štítky s čísly. To byla taky jedna vášeň Petra Berwitze. Latinská krev v něm vedla ho k okázalostem a k pompésnosti, německý základ se projevoval stálým sklonem k pořádku, k přesnosti a k dokonalé organisaci. Začal číslovat své vozy, když ještě je mohl na mrknutí oka přehlédnout, pak, když vozů přibývalo, dal očíslovat každé lůžko v nich a Steenhouwer vedl výkaz, která lůžka jsou obsazena a která volná. Dnes po hlášení Kerholcově udělal na svém plánu křížek v okénkách VIII/2 a VIII/6, což znamenalo příchod obou Karasů do maringotky Kerholcovy.

"Číslo jedna", povídal tedy Kerhlec, "je nějaký Honza Bureš, bejvalej vzdělanec. Co byl a co se s ním stalo, že šel k cirkusu, to nikdo neví. A taky se tu nikdo po tom neptá. Tady platí člověk, co je, a ne, co byl. Až budeš s námi delší čas, poznáš u cirkusu plno všelijakejch 'bejvalejch'. Ale nikdo jim na to nemaká, když s tím nezačnou sami. Copak člověk může vědět, co druhýho člověka zmáčklo a na co je bolavej. Beztoho to všecko jednoho dne vyleze. Když je člověk na kolech týdny, msíce a léta, každou chvíli pod jiným nebem, jednou přijde takový večer, kdy i učiněný Nepomuk vyklopí svoje tajemství. U toho Bureše jsme jen pozorovali, že s námi nkdáž nevjel do Prahy. Třikrát jsem tam byli, co je tady, a třikrát se vždycky před Prahou zdejch a pak zas někde za Prahou objevil. A vždycky měl takový pitomý výmluvy, že bychom jiného s tím hnali od boudy. Ale Bureš je náhodou tak hodný kluk, že jsem řek ostatním, aby nad tím udělali kříž a nechali ho být. Mezi námi je von herec; to von mluví, káže, deklamuje, hází rukama, pimprlákuje, hotovej Matěj Kopecký. Ale to ti máš zvláštní: to všecko dělá jen pro nás. V cirkusu bys ho k žádný komedii nedostal ani za drahý kamení. My už ho do toho štvali, já sám jednou i direktora popích, aby ho naťuk, ale kdepak: stál jako pařez, koukal se principálovi přes rameno, a že prej ani pomyšlení, von prej je jen na tu sprostou práci a že prej by se ani neodvážil v tak nóbl podniku mezi umělce. Ale já jsem si jist, že si v tu chvíli dělal z direktora prču. Inu zlatej kluk, ale divnej. Povídají tady - ale koukej, to se jen tak říká, já sám o tom nic nevím - vykládají teda, že prej tenkrát, když v Praze bouchli tu kněžnu Vindišgrécovou, že von při tom taky nějak měl bejt... ale já nevím... jsou to jen lidský řeči a znáš, jak se mluví: co není, to se přidá".

"A ten prostřední?" zeptal se Karas, kterého velmi zajímalo zvědět něco o nové partě.

"Trojka - jako Vosádka? Antone, kamaráde, to bych ti musel vykládat celý večer a celou noc. Já sám mu říkám: Vosátko, ty kluku rebelantská, ze čtyř větrů udělaná, sluncem, deštěm pomazaná - ten je tažená flinta, to poznáš kosa, Antone. Ale já už musím jít a ty za pár minut taky..."

Kerholec byl přerušen otevřením dveří. Na schůdkách stál starý muž s tvrdými, šedivými, krátce sříhanými vlasy, s rozbrázděným, ošlehaným obliejem a s nsějakým nákladem na rameni a v náručí.

"Hele, táta Malina", vykřikl Kerholec, "copak nám neseš?"

"Fasoval jsem hamry a floky", odpověděl stařec.

"Tak to pones sem dozadu", zavolal Kerholec a dodal ke Karasovi: "To jsou kolíky do země, floky nebo kotvy, na které uvazujeme ségle. To jsouta lana, co drží mast, stožár, rozumíš, a celý tent... celé šapitó... no, stan. A to je práce nás tenťáků, stavěčů, a já mám rád, když je nádobíčko vždycky při ruce. A tohle je táta Malina, pátej kavalec. Chlapci, domluvte se, já už běžím".

Karas počkal, až starý složil svůj náklad - kladiva byla pořádná, těžká, na metrovém topůrku, kolíky železné, s placatou hlavicí, - a pak se mu prostým způsobem představil.

"Karas, Karas", podíval stařec zamyšleně, "jednou v Uhrách byl s námi taky jeden Karas, to už je ale fůra let... a ne, já jsem si to poplet, to byl Parma, Jozífek Parma, odněkud od Olomouce... já jsem si splet ryby, ale já už vím, karas je menší a parma je větší a má frňousy... tak toho jsi neznal, viď, no, kde bys ho znal... on by moh bejt tvůj táta... a to taky nejde, když byl Parma... ale co, z příně nebyl?"

"Ne, nebyl, táto, já žádnýho Parmu neznal", musel se Karas starochovi usmát.

"Tak to je dobře. On byl totiž velkej lump, ten Parma. On nasypal jednou šípkový prášek mamzel Arabelle do trikotu a ona se musela při krasojízdě pořád škrabat. S takovejma lidma je nejlíp nic nemít. A odkud jsi ty?"

"Z Horní Sněžné. To je za Budějovicema".

"Á, Budějovice. Vím. Tam nám jednou utek nedvěd a my ho honili až do Jaroměřic".

"To bylo asi v Moravskch budějovicích? já jsem od Českých..."

"Á, pravda, pravda. Ony jsou dvoje, no ovšem. Tak ty Jaroměřice neznáš... no tak si představ, že v těch Jaroměřicích běžel ten nedvěd v neděli dopoledne pod podloubím a najednou švenknul a rovnou do dílny k pernikáři. Jo... a počkej... já teď nevím, jak to bylo dál... a ouplně, jako by e mi ten nedvěd u toho pernikáře ztratil... že vono bude čas jít do boudy? Víš, to když má být začátek, to se mně všecko zastaví, myšlení, řeč, no všecinko... a já vím, že mám jít do boudy, a to je pak začátek a tam si zas na všecko vzpomenu. Tak pojďme".

Staroch se opravdu odmlčel. Zamkl za Karasem dveře, strčil klíč do kapsy a dlouhými kroky mířil k zvěřinci, úplně zaomenuv na svého druha. Karas s podivením zjistil, že přišel do orchestru právě ve chvíli, kdy dole Kerholec zatleskal, aby muzika spustila.

Tentokárt se mu troubilo náramně, už se začínal cítit jako doma. A při tom všem musel myslit na to, k jakým třem podivným lidem se dostal do party a že ten Kerholec je vlastně taky záhad a to že asi vylezou krásné historie, o jakých se u nich ve vsi nikomu ani nezdálo. I foukal s velkým gustem a zas tu svou přihrávku zatroubil, to svoje mcaráa estadrata; ale pak, když odsadil, zatahal ho někdo za rameno. Karas se až lekl. Když se ohlédl, spatřil starého Malinu v modré livreji, jak se natahuje přes cizí pult k němu s nramně vážnou tváří. Karas se tedy naklonil, Malina mu položil ruku k uchu a přidušeně mu řekl:

"On tam měl med. Tak jsme ho tam načapali".

Karas div nevyprskl smíchem, ale staroch na něho dvakrát pokýval, teď že je ta historie v pořádku, a po špičkách odešel.

Vendelín Malina byl nejstarší součást Cirkusu Humberto. Byl v něm déle než kozel Modrovous i než hřebec Pompon i než šedivějící lev Sultán. Jak dlouho tu byl, nikdo nevěděl, ani on sám. Petr Berwitz se jen jasně pamatoval, že ho Vendelín Malina jako malého chlapečka zvedal na osla a vozil ho tak manéží. Snad jediný děda Humberto by byl věděl, kde a kdy Vendelína Malinu sebral. Ve vzpomínkách Malinových to bylo trochu nejsné. Měl znamenitou paměť pro všechny příhody a historky, které Cirkus Humberto potkaly, i pro spoustu osob, s nimiž se v životě setkal. Byl v tom ohledu živá kronika podnikku a vyprávěl někdy věci, které vypadaly jako legenda, a přece byly pravda. Jenomže si čím dál tím více pletl jména dobu, kdy se co stao. Řečný v pravém slova smyslu nebyl, někdy za celé týdny utrousil sotva pár slov, ve své zamlklosti ani nezdravil, a byl-li pozdraven, odpovídal jen zabručením. Ale když ho něco zaujalo, když se mu v mozku vyklubala nějaká vzpomínka, dal se do pomalého, rozšafného hovoru, kdy zase chtěl všecko vypovědět do puntíku. Pokud se z jeho výkladů dala obnovit jeho vlastní historie, zdá se, že byl rodák odněkud z Orlických hor a že se jako mladý chlapec před dávnými lety pustil se starším bratrem na vandr. Ten starší bratr Stanislav Malina byl už předtím ve světě, podle všeho jako bednářský tovaryš, a pracoval někde ve Francii mezi vinaři, kde se mu nesmírně líbilo. Po dvou letech se vrátil, hezkou hrst laťáků v kapse, do rodné vsi, zahýřil si, zafuriantil, o muzikách se vytancoval v celém kraji, ale pak to na něho sedlo, zachtělo se mu zase červeného vína a jídel na oleji, sebral mladšího Vendelína táhli spolu do Francie. Co bylo tam, těžko říct, patrně nějaká milostná historie Standova, která se skončila tím, že se Stanislav Malina dal mezi námořníky, jednoho dne odplul na velké, těžké, bachraté plachetnici a Vendelín zůstal v přístavním městě sám. Kde to bylo čert ví; mluvil jednou o Toulonu, jednou o Marseille a jednou o Bordeaux. Jisto je, že všechna ta města Vendelín Malina znal, to si už v cirkuse přezkoušeli pomocí rodilých Francouzů. Nu, tak v tom některém městě se Vendelín protloukal všelijakou těžkou prací u přístavu a v loděnicích a snad se mu ani špatně nevedlo, ale posedla ho taková strašná touha po domově, tak se tam cítil osamělým a opuštěným, že ho nic netěšilo a on jen pořád myslel na cestu domů, domů, domů, Jenže to nebylo tak lehké. Na chlapeckou cestu do Francie se pamatoval jen jako na nekonečné putování křížem krážem; kudy jít zpátky, nevěděl, číst a psát neuměl, a když se tam, u moře někoho ptal, kde je Praha a kudy k ní, vrtěli hlavou, krčili rameny a nejvýš se někdy pohádali, zda je to v cářství ruském nebo na tureckém pomezí. Až se konečně Vendelín setkal s člověkem, který věděl o Praze a dokonce v ní byl; to když poznal, že s mariňáky nic o Praze nepořídí, začal si všímat potulných lidí pozemních, jarmarečníků, kramářů, boudařů, komediantů a všelikého toho lidu bludného. A mezi nimi objevil konečně hubatého taliánského cirkusáka, který na jeho ostýchavou otázku odpověděl spoustou výkřiků:

"Ah, Praga! Si, si! Je la connais bien! La bellissima città! Le pont, le Burg! Grandioso! Magnifique! La città di Bambino Gesú! Guten Tag, gute Nacht, topri ten, topra noc, ecco!"

A když se Vendelín Malina ptal cirkusáka, zda nepojede snad do Prahy, propukl v novou bouři, bodejť by nejel, všude jezdí, po celém světě jezdí, pojede i do Prahy, krásná země, krásné město, ušlechtilý lid, miluje velkou podívanou, oceňuje pravé umění. Nu a pak se Malina pozeptal už docela skromňoučce, zda by ho nevzal s sebou. Cirkusák se škrabal za ušima a křičel, že je to choulostivá věc, cesta do Prahy je dlouhá, všelicos se může přihodit; a nakonec se ptal, umí-li Malina nějaký frajkumšt. Malina, že ne; ale že by spravil všecko na vozech a vůbec co je ode dřeva, a s koňmi že se vyzná ještě od sedláka a že by všecko dělal, co by bylo potřebí... a že by za to ani nic nechtěl, jen kousek jídla, a to že mu stačí i brambory. Ten konec se cirkusákovi zalíbil patrně ze všeho nejvíc; a tak se stal Carlo Humberto principálem Venelína Maliny a Vendelín Malina součástí podniku Cirkus Humberto.

Ne že by v tom chtěl zůstat, chraň bůh! Venelín nemyslel na nic jinéhe než jak se dostat zpátky do Čech. A nikterak netušil, jakd louho ta cesta potrvá, dělá-li se s cirkusem. Carlo Humberto měl tenkrát celý podnik na třech vozech, tažených dvěma koni, to znamenalo, že si všude museli zjednávat přípřež. Nyní s Malinou začal jezdit tak, že jeli vždy kus cety s dvma vozy, pak se Malina s jedním koněm vrátil a přivezl třetí vůz, zatím co se Carlo Humberto pokusil ve vsi o nějakou malou produkci s medvědem, opicí a se psy. Malina dostal k tomu hubeného koně šimla, protože druhý, vraník, byl hezčí a sloužil při velkých produkcích jako jezdecký kůň. Tak se stalo, že Malina jel každý úsek jejich cesty třikrát, ale nehněval se na to, byl nejšťastnější, když byl se svým šimlíkem sám a mohl si s ním povídat po česku. Zanedlouho přišel na to, že ten šimlík rozumí česky; a byl hrozně dojat, že v němém zvířeti našel krjana. Však také šimlík miloval Vendelína ze všech nejvíce, ve stáji, nebo když tábořili pod širým nebem, vítal ho vždy zařičením a olizoval mu tvář nebo krk, což Vendelín trpělivě snášel. Když se na šimlíku vracel pro opuštěný vůz, byla to vždy dlouhá rozmluva, v níž Vendelín svému koni vykládal, co se všecko za den zběhlo a jak docela jinak je u nich v Čechách a jak si oba, Vendelín i šimlík oddychnou, až se dostanou k Žamberku a Vamberku. Šimlík si tak na ty rozhovory navykl, že upadl-li Vendelín ve snění amlčení, šimlík sám ho řičením probouzel a povzbuzoval jeho vyprávění.

Tak spolu třkrát od každé vsi ke vsi projeli celou Francii, Nizozemí a všeliké německé státy, ale o Čechách, o Praze, a Orlických horách ani potuchy. Léto minulo, přišel podzim s mlhami na lukách a s ohníčky na strništích, pak sychravé plískanice a sníh, mnoho sněhu, že se šimlík trudně prohrabával kopyty ze závějí a Venelín raději šlapal vánicí podle něho, aby mu ulehčil. Hráli po hospodách, v kůlnách a ve stodolách, ale nikde nezůstali stá, pořád se jelo dl, podle Malinovy domněnky ku Praze. Naučil se zatím zacházet se vším ostatním u cirkusu a menažerie, stavěl boudu, krmil zvěř, vypomohl při parádě i při představení, sháněl s principálkou u sedláků živobytí a krmivo, dřel od úsvitu do noci jak ten jeho šimlík jen za to jídlo a za tu naději v domov. A zatím přišlo jaro a oni táhli proti řece Rýnu a do země Helvecie a přes hrozné hory na jih od Lombardska a do zemí italských. Čím déle jeli, tím pekelnější bylo horko, šimlík byl celý schlíplý a Vendelín nestačil vyhledávat pro něj stín. A sám si mu za letních nocí stěžoval, když ho vzal kolem krku, jakou to mají dalekou cestu do vlasti a do jaké ho to vzdálené Sakrabonie bratr Standa vytáhl, že návrat z ní trvá tak dlouho. A přišel zase podzim a zase se ocitli v krajinách německých. Prinicpl přikoupil třetího kon, návratové cesty s přípřeží přestaly, všecko šlo kupředu rychleji, Vendelín měl svůj stálý vůz se svým šimlíkem a těšil se, že teď snad už brzo dojedou do Čech. Ale pořád jen viděl lány německé země, tu hory, tu roviny, až tak k podzimu třetího roku, když byli ve městě Vratislavi, slyšel od lidí, že česká země není tu odtud daleko, tamhleto v těch mracích že jsou Krkonoše a tamhleto Sněžník.

Vendelína to trhlo a div se nedal do pláče. Konečně, konečně vidí kousek domova! A když vpodvečer skončili komedii, nakrmil šimlíka a pak šel za patronem. Carlo Humberto přijal jeho rozčilené sdělení, že toho večera odejde a půjde domů, s hrozným rámusem, křižoval se a dovolával se Matičky Boží, to že přece nejde a to že je holý nevděk a černá zrada na dobrodinci. A když Vendelín trval na svém, zaklínal se Humberto všemi světicemi, že sice přijde na mizinu, ale že je ochoten od nynějška platit Malinovi pár toalrů ročně, jen aby nemusel tady měnit personál. V křiku a nářku dokonce zvyšoval ten plat, ale Vendelín stál na svém a Humberto ho proklel hroznými taliánskými kletbami jako největšího bídníka pod sluncem a pak ho objal a pohubičkoval a přál mu dobrou cestu a připomenul mu, že se může kdykoli vrátit a Cirkus Humberto že mu vždy vlídně otevře svoje brány.

Horší než to bylo Malinovi rozloučení s šimlíkem. Tu si v tichus táje opravdu poplakal, než vyložil koníčkovi, jak velká věc se stala a že ho nemůže vzít s sebou, nechce-li ho principálovi ukrást. Svých věcí neměl Vendelín Malina za ta léta exilu víc než malý pinkl. Když jej sebral se země a přehazoval si jej přes rameno, šimlík otočil za ním hlavou a zařehtal, tak smutně zařehtal, že Vendelín raději utekl ven, aby to smutné řehtání neslyšel. Zatím však je pak slyšel pořád. Bylo vysoké hvězdné nebe a chladná noc, šel celé dopoledne, stoupal do hor, sprocházel lesy, po kouskách ujídal chleba se sýrem, jejž mu principálka dala na cestu, napil se ze studánek nebo z potoků, šel dál, přešel vrcholy hor, sestupoval do údolí a najednou, najednou slyšel z polí české volání. Bylo mu hrozně blaženě, že konečně je mezi svými; a když přišel do vsi, začal se vyptávat, kudy dál, a hle, nebyl daleko od rodné vsi, jen ještě nějakou hodinku.

Bůh milý ví, co si Malina sliboval od návratu domů. Nejspíše neměl přitom na mysli nic určitého, jen líbeznou tuchu rajského blaženství. Když však tam došel a rozpoznával známé kopce a hájky a políčka a domky a když vešel do vsi, kde psi strhli strašný štěkot nad cizím tulákem, najednou ho přepadl bolestný pocit, že on sem už vlastně nepatř, že byl příliš dlouho pryč a že domov zatím žil zcela jinak než jak si to Vendelín z dětství představoval. A tak nějak to opravdu bylo od prvního kroku: v otecké chalupě našel cizí lidi, kteří mu pověděli, že táta a máma jsou už dávno mrtvi, tátu že zabila borovice při kácení v lese, máma že pak umřela na horkou nemoc, Standa že se nevrátil a mladší děti že se rozešli do světa, nikdo o nich nic neví. Tak tu stál na prahu rodného domku, poťukávaje rozpačitě holí, vyptávaje se bojácně na toho nebo na onoho ze starých sousedů a známých. Byli ještě mnozí naživu z nich, taky jeho kmotřička, teď prý stařenka na výmiku. Neměl, kam by šel jinam než k ní. Našel ji, nepoznala ho, ale když se prohlásil, spráskla rukama a sháněla chléb a máslo a trochu mléka. Seděli spolu do noci. Znovu se dověděl všechny ty smutné historie, a kdykoli se kmotřička odmlčela, slyšel jako z dálky, jak jeho šimlík po něm volá táhlým řehotáním. Zůstal u stařenky na noc, přespal ve stodole, ráno se šel podívat na hřbitov, na ten zarostlý hřbitůvek za kostelíkem, pak navštívil pár spolužáků, teď už ženáčů a tátů rodin, povyslechl jejich nářky a stesky na těžký žovit a zase slyšel šimlíka zařehtat. A viděl, že je to tak, že se odtrhl od domova a domov se odtrhl od něho... a jeho domov že je teď na čtyřech kolech a jeho jediný kamarád šimlíček.

Třetího dne ráno se rozloučil s kmotřičkou. Vyškrabala odněkud z truhlice dva stříbrné zlatníky, které mu vtiskla do dlaně, pak mu udělala tři křížky a Vendelín Malina odeel z rodné vsi. Pomalu, skoro bez myšlenky, stoupal zase do hor, přešel hranice a mašíroval k Vratislavi. Když tam došel, dověděl se v hospodě, že cirkusáci odjeli někam na Žitavu. Pustil se za nimi, od vesnice k vesnici slyšel, kudy jeli; když dorazil do Žitavy, byly už zase pryč. Načal už druhý zlatník a měl strach, stihne-li je včas, než se vydá ze všeho a než by ho četníci zatkli jako obtížného tuláka. Ale doháněl cirkus, to už viděl, i rozběhl se s novou silou. Zvěsti o komediantech ho vedly do krásného kraje, plného dubin a vod. Už nemohl být nijak daleko, snad den cesty, oni ovem na vozech, on pěšky. Jak to rázoval a krátl si to pěšinami, přicházel zase k jednomu lesíku u řeky. A když se k němu blížil, najednou - ne, nemohl se mýlit, šimlík volal, jeho šimlík volal, a tentokrát to nebylo jako sen, tentokrát to bylo skutečné zaržání! A vtom dupot, dupot, a hle, z dubiny vyrazil šimlk, jen tak v ohlávce, bez postroje, a pádil vstříc Vendelínovi. "Šimlíku!" vykřikl Malina a vápětí už ho objímal a šimlík ržál a funěl a lísal se k němu. Z dubiny vyběhli teď s velkým křikem dva mužští a ženská a hnai se pěšinou za koněm. Vendelín ho pohladil, poplácal a řekl: "Tak, šimlíiku, pojď, už jsme zase spolu". A po chvilce zvolal:

"Nebojte se, patrone, vedu vám šimlíka!"

Od té chvíle zůstal již Vendelín Malina v Cirkuske Humberto, prožíval jeho růst, viděl příchod Bernharda Berwitze, vezl ho o svatbě do kostela, byl při tom, když ho tygr Paša napadl, všecko všudy s sebou prodělal, i to asijské tažení, leckdy si zabručel na neslýchané nové moresy, třebas na to, k čem je cirkusu třeba slona, takové hovado, oni že obstarali celý krásný program na třech vozech. Jeho šimlík už byl dávno a dávo mrtev, teď už on sám zešimlovatěl, ale sloužil, sloužil, sloužil, při všem první, při všem poslední, tichý staroch, bez něhož si už ti ostatní nedovedli ani Cirkus Humberto předstvit.

Když jednou Karas se smíchem vyprávěl Kerholcovi, jak se hned při prvním setkání Malinovi "zastavilo myšlení" a jak mu pak přišel dopovědět příhodu s medvědem, Kerholec zvážněl.

"Člověče, Antone", povídá mu, "to není jen tak. Ten dědek ti to má v hlavě jak hodiny. Proto ho mám u sebe ve voze. S ním nepotřebuji žádného budíka. Jak přijde čas k nějaké práci v cirkuse, v Malinovi jako když to hrkne. Kdyby spal, probudí se. Kdyby něco dělal, ruce se mu zastaví. Kdyby mluvil, zapomene, co kvákák, a kouká jako pitomej, až se sebere a jde do cirkusu. A my s ním. Ale kdyby jen to. Už se kolikrát stalo, že se najednou v hluboký noci dědek probudil, vstal, beze slova si navlík boty a šel jako náměsíčnej do stájí nebo ke klecím nebo do šapitó - a po každý tam bl v tu chvíli nějaký malér. Jednou se vodvázali koně, jednou byla špatně zavřena klec se lvy a zvířata se dostala do chodby, jednou doutnalo v hromadě smetí za stanem a to si můžeš představit, co by udělal oheň v šapitó. A tu Malina ti vždycky jako stroj jde rovnou k tomu ístu,kde je nebezpečí, vůbec nic neví vo tom, že tam jde, až to najednou spatří a ztropí poplach. Direktor o něm říká, že je to učiněnej strážnej duch cirkusu. A sám mi ho přived, abych si ho vzal do vozu. 'Víš, Karl', povídá direktor, 'já na žádný duchy nevěřím. Pořádek je nejlepší duch v cirkuse. když každý udělá svoje, můžeme všichni vespolek klidně spát. Ale někdy je to, jako bys vjel do manéže zadkem, a to ten zatracenej Vendelín nějak cejtí. Kdybys ho teda viděl v noci, jak se štrachá z kavalce, nelenuj a koukni se za ním. Možná, že bude mít jenom břinkavku,ale možná že nám všem půjde o kejhák', povídal Berwitz. A vono to tak je, člověče Antone. Co jsem s tím dědkem pohromadě, břinkavku ještě neměl, spí jako dudek, i kdyby hromy tloukly nalevo i napravo, ale když vyleze, dycky to něco znamená..."

Toho dne, když se mělo poprvé spát v maringotkách, nehnali se muzikanti tak divoce ke stájím. Kdaždý věděl, že má teď večeři i kutě na třicet krolů a ne až někde na druhém konci Hamburkku, tož to šlo všecko klidněji. Při úklidu koní mrkl Karas do ohrádky poníků a viděl, že jsou tam jen tři. Dovtípil se, že Vašek venku znovu jezdí. Pro jistotu se zeptal Hanse.

"Ju", kývl Hans a obličej se mu rozzářil. "Vašku je na Mary. Moc hodný kluk, statečný, a bude dobrý jezdec".

Když bylo po raportu, vyšel Karas ven a spatřil pár lidí, seskupených kolem venkovské manéže. Dívali se na cosi s velkým zájmem a volali:

"Vašku, drž se!"

Karas popošel a spatřil Hanse, jak stojí uprostřed kruhu s bičem v ruce a žene strakatého poníka v plném klusu kolem. Na bandurku seděl Vašek, ale uzda byla připjata k sedlu a Vašek měl obě ruce založeny za zády. Na koni se mohl držet jen nohama a přitom se musel pěkně v rytmu nadnášet. Nebylo to asi lehké, neboť měl čelo přimračeno a zuby stisknuty; tátu vůbec neviděl.

"Bravo, Vašku!" křikl teď Hans a zavlolal na Mary, která zvolnila krok a zastavila se, "pro dnešek je toho dost".

Hoch seskočil, ale hekl. Bolelo ho celé tělo. Přesto pokročil ke koni, poplácal si jej, rozvázal uzdu a vedl Mary ke stáji. Přitom zahlédl otce.

"Táto, viděls?" zavolal na něho s velkou pýchou, "ta jezdí, co? Tu jsem prohnal, panečku!"

"Dobře jsi se držel,už mit o říkali. Ale teď jdi, podej Hansovi ruku a poděkuj mu a řekni, že mu pomůžeš Mary vykartáčovat".

Vašek, čepici na uchu, došel k Hansovi. Přehodil si uzdu do levé ruky.

"Hans, ich danke dir!" a dětská ruka se napřáhla k velkému koňákovi.

"No dobrá", potřásl jí Hans, trochu v rozpacích a trochu dojat tou způobností malého hocha, "na první den to bylo až moc dobré".

Poplácal Vaška po zádech a li spolu do stáje, Mary vedle Vašíčka.

Karas šel k osmičce a cestou dohonil Kerholce.

"Zítra je gala na rozloučenou", oznamoval mu Kerholec. "Noviny jsou toho plny. To zase náš starý dovede".

"A kam vlastně jedeme?"

"Přes Harburg do Buxtehude na noc a pak na Brémy a Oldenburg. To bývá obvyklý začátek".

U osmičky stál ubený chlap v špinavé červené košili, s velkou lysinou nad čelem, půl pravého ucha mu chybělo, zato se mu odtut thla jizva přes celou tvář až k nosu. Když se Kerholec přiblížil, chlap zvedl pravici a zasalutoval. Karas viděl, že mu na ní chybí celý malíček a půl prsteníku.

"Šéf kuchyně Vosátka Ferenc poslušně hlásí", meldoval česky, "že za čtvrt hodiny bude večeře. Na jídelním lístku je gulášová plévka s brambory, pečené kuře se salátem a dukátové buchtičky se šodó. To kuře se salátem a buchty si musí každý vopatřis tám, polévku s brambory dodám já. Komu to nešmakuje, může jíst à la carte třebas v hotelu Ambassador. Slušnost však by žádala, aby nás pozval s sebou".

"Tuhle máš zrovna nového strávníka, Ferenc", představil mu Kerholec Karase.

"Seržán Vosátka Ferenc", cvakl chlap botami, "trčs enchanté, hrabě z Karasů, jak se daří hraběnce a komteskám? Váš psinec, je doufám, zdráv? Doufám, že se vám afghánská chrtice nepodnesla s bulldogem, hrabě, a že také vaše mramorové stáje zůstaly ušetřeny vozhřivky! A jak vám na novém sídle, Jasnosti, ráčí troubit trumpeta? Vostro servitore odchází, žijte blaze, seňorové, au revoir při polívce! Seržán Vosátka! Hier! Armas al hombro! Direkción la cuisine! Pochodem v chod! Tratata dá, tratata dá, každá holka to má ráda..."

Vosátka za zpěvu odmašíroval, Kerhlec se usmíval.

"Tak jsi ho viděl, kušnu. A s tím prolez Afriku i Ameriku, rapl zatracenej".

S druhé strany pomalu přicházel Malina. Když došel ke Karasovi, zvedl schýlenou hlavu a povídá:

"On se jmenoval Mates".

"A kdo?" zeptal se Karas.

"No, o kom mluvíme. Přece ten nedvěd. Tak jsme ho tam na tom medu chytili a vedli zpátky do Budějic. Ale to já jenom tak, že ty jsi z tý krajiny. Už bude večeře?"

"Bude, táto", odpověděl Kerholec. "Vosátka už pro ni šel. A tuhle přichází zrovna Bureš".

Kras se zvědavě odhlédl na číslo jedna. Byl to hezký, statný muž s černou kozí bradkou a s dlouhými černými vlasy, které mu vylézaly zpod širokého kalabréského klobouku.

"Pozdrav vás Pán Bůh! Pěkně tě vítám, krajane", zahovořil zvučným a melodickým hlasem, podávaje Karasovi ruku. "Zase tedy dvě semínka z české země zaváta do cizích končin? Dej vám oběma Bůh hodně štěstí na pouti s námi. Není to vždycky samáslast, co nás potká,a le je to život ve volnosti. Uděláš-li si své, nikdo si tě už nevšimne, jsi zbaven předsudků a pout, volný a svobodný jako pták. A jako ptáče stěhovavé dnes zde a zítra onde, zde zaplaneš milostnou touhou a onde ji zase zapomeneš".

"Jenomže když si nedáš pozor", přerušil ho starý Malina, "bude tě holka hodint z mst do města, až tě uhoní. To jsme měli jednou jednoho krasojezdce, řkal o sobě, že je Španěol, ale byl to Maďar z pusty, ten taky všude holkám mámil hlavu. Jednou v Janově se však spletl... ne, ono to bylo v Ženevě... protože to byla dcera helvítského pastora a nikde na světě nejsou takoví helvíti zarputilí jako v Ženevě. Tak ten kluk, Kösteny Imre se jmenoval, namluvil té holce, že je hrabě a že si ji vezme, holka se s ním zapletla, my odjeli a Kösteny s námi. Chechtal se, jak jí utek, ale odpoledne, když jsme postavili šapitó, najednou tady kočár a z něho vystoupil pastor, a kde prej je direktor. Tak jsme zavolali patrona. Humberto byl, panečku, ňákej direktor, ten doved mluvit, ten jednou umluvil vochmistra vod grencvachy, že si val urláb a vlastní rukou nám propašoval deset vozů bez povolení přes hranice. Ale s tím helvítským patorem to starý Humberto projel, šel na něho francouzsky, taliánsky, německy, ale pastro mu v tom ve všem na vobrátku odpovídal a ještě latinsky, řecky a hebrejsky a pořád se dovolával bible a dokazoval patronovi, že Kösteny Imre nesmí vystoupit, nýbrž že si musí vzít pastorovu dceru. A ten pastor tak Humberta tím svatým Písmem zjančil, že patron šel a řekl Köstenymu, aby raději utek, jinak že je s ním konec. Kösteny fouk do Francie a uchytil se v cirkuse u starého Zanfretta, co měl na fraku místo knoflíků zlatý dvacítifranky a frak si na noc ukládal do pokladny. Ale byl u něho tři dny a najednou tady kočár a pastor a malér začal znovu..."

"Horká polívka, prosím!" ozval se vyvolavačsky Vosátka, "horká polívčička!"

Nesl v obou rukou řádný hrnec, z něhož čouhala naběačka. Kerholec, Malina, Bureš se vrli do vozu a každý vycházel s plechovým talířem a lžicí.

"Sakra, na talíř jsem si nevzpomněl", zvolal Karas, "lžíce mám, ale talíře ne".

"Vosátko, skoč k Harweyovým pro dva talíře", poroučel Kerholec, "a ty si je zítra kup".

"Podle rozkazu, admirále", odsekl Vosátka, postaviv hrnec na plošinku nad schůdky, "ono je patrno, že Jeho Výsost Karas III, kníže ispahánský, byl dosud zvyklý žrát z ruky. A tuhle, esli mě můj žárný pohled nemýlí, přichází korunní princ a nějak si drží ruce, kde nemá".

Vašek opravdu přicházel, ale spíše jen lezl a rukama si držel zadnici.

"Hernajs, táto", povídal rozvážně, "mě ti bolí celý tělo".

"Já myslím, Vašku", smál se na něho Kerholec, rozdíleje první talíře polévky, "že si dneska ani nesedneš. Když se jezdí první dny, to může člověk jenom buď stát, nebo ležet".

"Tak to je náš mladý Karas", zahovořil Bureš, "jestlipak už chodil do školy?"

"Zrovna začal", odpovídal za Vaška Karas, "ale pak to přišlo, že jsme museli odjet. Ale trochu číst a psát už umí".

"Nu, to nesmíme tady zanedbat", horlil Bureš, "to by byla věčná škoda. V práci a vědění je naše spasení. Mám ve voze pár hezkých kníže, to si v nich budem říkat, viď, Vašku?"

"Hm, třebas jo", odpovídal pomalu Vašek, "ale až si budu moct k tomu sednout. Táto, já už mám hrozitánského fabiána".

"A očistil jsi řádně Mary?"

"Však jdu odtamtud".

"Tu máš zatím kus chleba", pronesl Malina, který stál nahoře nade všemi a rkájel společný pecen osmičky. Polévka z hrnce a talířů voněla nezvykou vůní, a teď už i Karas cítil, že se mu sbíhají sliny. Na štěstí se už vynořil Vosátka s talři a Kerholec nalil tátovi i synovi vrchovatě.

"Jejda, ta je dobrá", pomlaskl si Vašek.

"Pravá uherská", podotkl Bureš.

"Abychom nezapomněli", ozval se nahoře zase Malina, "ten strý Zanfretto se tomu pastorovi vzepřel, a ten pastor vylezl na estrádu a začal místo komediantské parády kázat k lidu, jaká je to Sodoma, ten cirkus. Zanfrettova rodina chtěla pastora zbít, ale pastor poslal pro starostu a četníky, Zanfretto musel pro výtržnost naložit boudu a odjet a Kösteny Imre byl zhalfnut. Nejdřív mu řádně napráskali, pak ho vykázali z Francie a poslali zpátky do Švýcar, odkud přišel. A protože tu byl pastor s tím kočárem a hned se žandárům nabíd, užili příležitosti, a tak jel pastor pátky a vezl si Köstenyho s četníky do Ženevy. Teď už Kösteny viděl, že už z toho tak hned nevyleze. Helvíti v Ženevě ho rovnou zabásli. A ten pastor byl tam denně, hučel do něho, hrozil trety pozemskými i nebeskými, až ho toak kluka maďarskýho zvrtačil, že si tu holku vzal. Ale za sva měsíce se u nás objevil s manželkou, ale jen jako na návštěvě. Jel do Uher, kde jim pastor koupil někde u Kecskemétu chalupu".

"A jestli neumřeli, tak tam žijí podnes", dodal Bureš jako v pohádce.

"To je možný", přikývl docela vážně Malina.

"Caramba, seňores", vložil se do toho Vosátka, "tole není žádný pořádek. Uherská polívka a uherská povídka, to člověk neví, co je peprnjší. Já jsem pro to, abychom si teď dali ještě talíř polívky bez povídky. A aby nám korunní princ doskočil pro džbánek piva. Vono je to takový mravný povídání hrozně tvrdý sousto pro mladýho idealistu, jako jsem já nebo tuhle pan vrchní ženský inspektor Carles de Kerholec. To se musí trošku zavlažit. A mimo to dnes přece přijímáme nové ctihodné členy do naší Králofský společnosti pro pokoutní vědy a umění".

"Vašku, přines pivo", poručil Karas, "musím přec zaplatit za přijetí do cechu".

"Bravissimo", zvolal Vosátka, "mistr lopatky a kladívka se vybarvuje".

"Tuhle je džbánek, Věnceslave Antonoviči", pronesl svorně Bureš, "a znamenitý mok najdeš na epu hospody U kotvy přímo proti cirkusu".

"A dejte, dauphine, pozor, ať ten bryndal nezašpiní džbán vodou", připomínal Vosátka.

Byl vlahý večer přímořského podjaří, z Reeperbahn sem doléhala hustá směsice zvuků, jak tam hlučely davy, pokřikovali vyvolavač, kvičely kolovrátky, vřískaly harmoniky, břinčely boudařské zvonce a hlaholily fanfáry parád. Pět mužů s hochem tábořilo tu na stupíncích maringotky a kolem nich a bezděky vnímali zvenčí tu šumnou harmonii věčného jarmarku, pouti a kirmes, z níž se zrodilo jejich živobytí. Kolem přicházeli muži a ženy, kteří patřili k témuž potulnému společenství, odněkud zazněla písnička nebo mteřský křika dětský pláč, z vozů začaly do rostoucí tmy pošlehávat žluté pruhy svtel. Jejich svět, celý jejich zvláštní svět na kolech se chystal k spánku, k poslednímu zimnímu spánku ve městě Hamburku. Zítra večer se odutd vybatolí jedna maringotka za druhou a jim zase započne jaro.

Když konečně shledali, že si toho pro ten večer napovídali už dost, zmizeli jeden po druhém ve voze a zaštrachali se na své kavalce. Otevřenými okénky ještě sem slabě zaznívalo hlučení z Reeperbahn jako nějaká zválená hymna. někteří už usínali, když se ve tmě ozval Malinův hlas:

"To se ví, že jestli neumřeli, tak žijí podnes. To jináč ani není možný. Ale v tom Kecskemétu už nežijí. Teď se mi rozjasnilo, že jsme se s nimi setkali asi po desíti letech někde v Polsku, měli takový paraple asi pro sto lidí a pracovali tam o pouti po šlachtecku. Kösteny Imre jezdil na dvou koních, tři děti dělaly přízemní akrobatiku a vona, ta helvítka, skákala skze vobruče".

"A já po celý tento skvostný večer trnul strachem, že helvítská víra je silnější než cirkus", odpověděl seržán vosátka. "Teď tedy můžeme spokojeně usnout".

Karas se nemohl přemoci, vyprskl smíchem a prašitl se do jela o Kerholcův kavalec.

"Nováček udeřil na tamtam", podotkl znovu Vosátka, "nedejte se vyprovokovat. Chrňte královsky, meššurs!"

VIII

Ráno vstal a snídal Vašek s ostatními a rovnou s nimi do koňské stáje. Hans ho tam uvítal širokým "Morchen" a hned před ním otevřel dvířka k ohrádce ponyů. Bez dlouhých řečí bylo už jako smluveno, že Vašek se bude pod Hansovým dozorem strat o ty malé strakáče. A kluk začínal svou službu jako starý znalec zvířat: měl v kapse kousek třtinového cukru od snídaně a taně ukrojený krajíc chleba. Mary dostala cukr s kouskem chleba, ti tři druí shetlandíci, Fricek, Lady a Miss, dostali aspoň kousek chleba s jeho malé dlaně. Karas otec už se naplno pouštěl do stájní práce i do vší ostatní rachoty. A bylo jí toho dne od božího rána vrchovatě, protože se balila a nakládala spousta věcí ze skladišť. Kerholec komandoval všude a ostře zapřahal Karase, který zase neopominul si přivolávat Vašíčka na výpomoc. Vašek si vyřídil s Hansem ranní nakrmení poníků a vklouzl pak jako střela vedle do zvěřince, aby se podíval na ranní práci kapitána Gambiera se lvy, tygry a medvěy. Ale sotva se s ním pozdravil a stoupl si ke kleci, už se ozvalo ode dveří totovo "Vašku!" A ozývalo se pak každé chvíle ve všech prostorách cirkusu i zvřince, takže je brzy přejímali i ostatní lidé a Vašek se najednou pro všechny ostatní jmenoval "Vašku".

"Vašku tu není, Vašku šel do menažerie", odpovídal Karasovi Hans z konírny.

"Tohle by mohl odnést Vašku", rozhodoval Harwey v šatně.

A sám Karas, aby neztěžoval dorozumění, říkal už během dopoledne: "Neviděli jste tady Vašku?"

Vašek byl po pravdě všude a nikde. Dnes po prvé začínal užívat cirkusu naplno. U každé klece postál, aby pozoroval její obyvatele, a už zase jako pstruh vyrazil kupředu, aby mu neušla nějaká podívaná v chodbách nebo v manéži. Uprostřed všeho skládání a stěhování běžely zkoušky, jako by se nic kolem nedálo, ředitel si dal přivést své skupiny hřebců a klisen a opakoval s nimi volnou dresuru, ředitelka proháněla v kruhu lipicány, Pablo Perreira jezdil na Santosu vysokou školu, krasojezdkyně se v pracovních úborech zvedaly na hřbety koní s líbeznými pohyby, naučenými pro okouzlení diváků, kterých nebylo, které jen chvílemi zastupoval Vašek. Kaskadéři cvičili skoky a pády a Léon Gambier dal přivézti velkou předváděcí klec, v níž za huhlavého řevu šelem opakoval s nimi za hojného práskání bičem jejich denní lekci. Zatím prošel manéží veliký pan Selnicki, s důstojnou nevšímavostí minul vše, co se tam dálo, vrátil se se sklenkou a lahví a uložil si obé do lóže, kde s unaveným pohledem usedl, aby se posilnil. Krátce poté, v 9,30, nadešlo něco nového. Pan Petr Berwitz přišel s oběma trpaslíky a představil je panu Selnickému. Od zítřka budou prý večer vystupovat jako jedenácté číslo - tři krátké tance. Pan Selnicki si otřel rukou oči.

"Tedy muzika?" obrátl se a pohlédl se své výše dolů na pana Mittelhofera.

"Ano. A mám ji s sebou, rozepsanou pro orchestr. Výtečné skladby".

Paní Mittelhoferová rozvázala balík, jejž nesla, a její mužíček opatrně vyňal svazek not.

"Číslo první: Šeříkový valčík od Winterthala".

Podával noty panu Selnickému, ale tens e místo toho napil. Když utřel kníry, zavrtěl hlavou:

"To nehraju".

"Jak to?" zarazils e pan Mittelhofer a začal rudnout, "dovolte, taková krásná skladba, já ji získal za drahé peníze a vy ji nechcete hrát?"

"Ne. Musíte tančit něco jiného".

"Ale my neumíme nic jiného. My jsme angažováni, abychom v převlecích tančili valčk, menuet a selský tanec, tančíme Šeříkový valčík, který je celým světem uznán za jeden z nejnádhernějších valčíků, a já nechápu, jak se může vyskytnout kapelník, který to odmítne hrát".

"Tak tedy se už vyskyt. Já vám to hrát nebudu".

"Pane řediteli", křičel pisklavým hláskem Admirál Paleček, "je mi líto, že si už na prvním kroku musím vést stížnost. Je to neslýchaný případ, aby se kapelník podniku takto postavil proti umělci".

"Opravdu, pane Selnicki", řekl s opatrnou smířlivostí Berwitz, "máte nějaký důvod...?"

"To se ví, že mám".

"A jaký?"

"Slon!"

"Co je se slonem?"

"Slon je dvanácté číslo v programu, a to, co tancuje na lahvích, je právě Šeříkový valčík. Slonu nemohu hrát jinou muiku, a dvakrát za sebou týž valčík, to taky nejde".

"Ovšem, to nejde, to je pravda", přikyvoval Berwitz, "to je mi velmi líto, pane Mittelhofer, ale my opravdu za to nemůžeme, že vy jste si zakoupil valčík, který u nás tančí slon".

"Ale to je taky pro nás ponižující, pane řediteli", křičeli teď oba zakrslíci rozčileně. "Dejte nás na jiné místo programu!"

"To nemohu. Máte číslo jedenáct právě proto, že pak přijde slon. To je věc režie, rozumíte, to je komposice pořadu, ten kontrast, pidimužíci a mastodont".

"Pak tedy z vaší viny odpadne část našeho vystoupení!"

"To taky nejde. Máte ohlášeny tři tance, a mimo to tu jde o čas. Nemohu ztrácet draze zaplacené tři minuty".

"Co tedy máme dělat?"

"Co máme dělat, Selnicki?" obrátil e ředitel důvěřivě na kapelníka, který přece už tolik věcí rozřešil.

"To je jednoduché, pane řediteli. Panstvo si bude tančit svůj valčík, ale já jim nebudu hrát Šeříkový valčík od Winterhala, nýbrž valčík Estrella od Goubina. Ten je komponován nachlup stejně, jen koda je jiná, a to se panstvo už přizpůsobí".

"Vašku!" ozvalo se od brány, a Vašek vyrazil z přítmí galerie, proletěl kolem trpaslíků a zmizel za závěsem.

"Ten kapelník je pašák!" liboval si v duchu, že Selnicki tak pansky sjel ty protivné trpaslíky. Táta ho poslal do stájí k Hansovi a ten měl pro Vaška milé překvapení: Mary stála přistrojena a Hans mu dovolil, aby si s ní vyjel do záboudí a jezdil si tam podle své libosti.

Hoch toho s jásotem užil. Objížděl venkovskou manéž, ale vyvedl Mary i mimo ni, mezi vozy, tu pobídl kobylku do klusu, tu ji zastvil, seskočil, pomazkil se s ní,zas nasedl a jel. Nebyla to vždy jízda podle předpisu, leckdy to v něm hrkalo, teď že už spadne, ale nespadl, vždy se ještě udržel a koníka dovedl zastavit. Čím déle byl v sedle, tím větším pánem si připadal a už se ho zmocňovala dětská hravost, už se mu chtlo volat s koně na lidi a komandovat je, kam co nosit a nakládat. Hernajs, tohle by měla vidět Růženka! To je přece něco jiného než ta hloupá hra onehdy, kdy ji honil dokolečka a práskal na židli bičem.

Z těch hravých snů byl vyrušen křikem a hádkou někde na samém konci vozů.

"Třeba se tam komedianti poperou", řekl si hned, a už pobodl Mary, aby o takovou podívanou nepřišel. Viděl však něco jiného: za zadními maringotkami humbertovskými se objevila nová, krásně modrá, tažená dvěma koníky. Přijela s druhé strany a její majitel se halasně domáhal, aby mu domácí vozy udělaly místo, aby mohl vjeti dovnitř.

"Alláh il Alláh", křičel bronzově temný cizinec s vysokým fezem na kudrnaté hlavě, "dove è il direttore? Il direttore! Padrone! Directeur! Patron! Principal! Mašalah! Kousíček uhnout! Anch'io Circus Humberto!"

Stál u svých kobylek a gestikuloval a křičel a zadní dvířka jeho modrého vozu se otevřela a z nich vyběhlo malé, černé, kudrnaté dítě, otrhané jak cikáně, pak drhé, třetí, čtvrté, páté, vždy větší a větší, šest nebo sedm jich bylo a všechny obklopily muže s fezem a všecky křičely a ječely s ním. Už sem však přibíhal Kerholec.

"Achmed Roméo?" volal na cizince.

"Si, si!" kýval příchozí, a zvednuv obě ruce k nebesům, volal nadšeně: "Roméo! Achmed Roméo, fils de Mehmed Roméo, fils d'Ali Roméo, fils du grand-papa Roméo! Tous Roméos, oust Tunisiens, de Tunis de la Tunisie!"

Kerholec svolal pár lidí, aby nadzvedli zadky vou maringotek a odtáhli je kousek stranou. Vznikla tak ulička, kterou už mohl modrý vůz projet. Muž s fezem se také orátil k svému spřežení a k té kupě dětí, zvedl bič vítězně nad hlavu a znovu zvolal:

"Avanti, Roméos! Marchons vers la victoire!"

A obrátiv se opět dopřdu, pohyboval bičem v pravici jako tambor svým "tágem" před mukzikou a dal se na pochod, spřežení za ním, chumel černých dětí napravo i nalevo od vozu, z něhož vyhlížela stejně černá a stejně kudrnatá ženská s děckem v náručí.

Vašek pochopil, že je to ono nové číslo, o kterém se luvilo, že se k nim připojí den před odjezdem. Mezi poskakujícími dětmi spatřil kluka, který mohl být o rok, o dva starší než o n sám. Okamžitě se mu zachtělo ukázat tomu odrbanci, že on, Vašek, je tady už dávno doma a velikým pánem na zdejší půdě. Proto obrátiv Mary, popohnal ji a vjel do manéže, kterou začal objíždět s takovou důležitostí, jako by na ničem jiném Cirkusu Humberto nezáleželo. Ale právě jak tak klusem objížděl kruh, poznali ti umouněnci, že je to manéž. Vašek zaslechl velký jejich křik, a když se ohlédl, spatřil celou tu malou smečku, jak se žene k němu. Zatvářil se tedy, že je vůbec nepozoruje. Ale tu se stalo něco, čeho by se byl v žití nenadál: ten nestarší kluk, který všecky ostatní předstihl, doběhl právě k Vaškovi, výskl divoce, odrazil se a skočil velkým saltem Vaškovi přes hlavu do manéže. Že to bylo salto, Vašek nevěděl. Nevěděl v tu chvíli vůbec nic, protože polekaná Mary vyhodila zadkem a Vašek sletěl jí přes hlavu. Když se vzpamatoval, dřepěl na zemi zrovna tak jako včera před lidožroutem a kolem něho hejno špinavých dětí s vřískotem a výskáním dělalo kotrmelec za kotrmelcem, stavělo se na hlavu a na ruce, přeskakovalo se navzájem, ten nestarší se otáčel nad zemí v protáhlých rychlých přemetech na ruce a na nohy a kolem nich běhala Mary, všecka zdivočelá, ale stále věrně dodržujíc okruh manéže.

Vašek cítil, že si, hernajs, řádně narazil hlavu a zadek, a chviličku se mu zdálo, že se snad ani nezvedne. Ale vtom už ten největší cikán zarazil skokem své přemety, něco křikl a běžel k Vaškovi, podávaje mu ruku. A ti ruzí se se všech stran shrnuli k němu, popadli ho zaruce a za ramena a pomáhali mu vstát, omakávali mu nohy a ruce a křičeli: "Niente, niente!" a nejstarší mu stiskl ruku a zubil se an něho neodolateným úsměvem a říkal: "Scusi, scusi, excusez-moi, entschuldigen - io sono Paolo, Paolo Roméo, fils d'Achmed Roméo de Tunis!"

Vašek byl jako vyjeven z toho přívalu křiku a ochoty, úsměvů a cizích slov, ale když ten druhý znovu a znovu ukazoval na sebe a opakoval Paolo, Paolo, pochopil, že se ten černý kluk tak jmenuje. Stiskl mu tedy ruku a najednou mu vyklouzlo slovo, které tu v cirkuse už mnohokrát slyšel: "Bon... bon..."

A Paolo se zasmál a objal Vaška a černá mrňata kolem jásala. Teď potřeboval Vašek, aby se mu podařilo něco udivujícího. Nazdařbůh vykřikl: "Mary, pojď sem!" A koník, který se zatím uklidnil, opravdu se na zavolání obrátil a přišel k Vakovi. Kluci ztichli, Vašek nasedl a jako velký pán shlédl teď dolů na Paola, kývl mu vlídně a řekl česky: "Ty vopice!" Nato pobídl Mary a odklusal ke stájím.

Nebyl tak klidný, jak se navenek tvářil. Vašek měl vekou úctu k dospělým, k jejich síle a zručnosti, jak dovedli přemáhat věci, na které on dávno ještě nestačil. Bylo mu to stálou vzpruhou; "až já budu velký, to já taky tak jako táta, jako Kerholec, jako kapitán, jako Hans"; a zatím všecko okukoval, jak se na co jde, jak se to bere do ruky, jak se k tomu dospělí stavějí. Jejich převahu tedy uznával za samozřejmou, ale hrozně ho dožíralo, jestliže nad ním vítězili kluci, jako byl on sám. Tady ten Paolův skok přes koně a jezdce, třebaže byli oba maličtí, tuze ho dopálil. To bylo něco, v čem se s Paolemk nemohl měřit. A vůbec, jak všichi ti čertovi cikáni skákali, jak dělali přemety, jak to lítalo jeden přes druhého, to bylo něco pro Vaška nevídaného a neslýchanéhlo. Vašek byl z nejčipernějších kluků ve vsi a co vlastně tělesně dovedl? Válet sudy, kotrmelcovat, udělat svíčku, chodit s rukama pod koleny jako žába, přeskakovat patníky, šplhat na stromy, běžet po kládách a překlápět se na závorách. Doma to stačilo, ale tady zřejmě ne. Tady se musí naučit mnohem víc, nemá-li Paolo trvale nad ním vítězit. Znovu vzpomínal na skoky krasojezdců přes objekty a na udivující kejkle těch dvou pánů včera ve venkovské manéži. Paolo už jim byl nesporně blíž; a nechtěl-li se Vašek dál odsunout, musel to umět nejmíň jako Paolo. Ale jak se tomu naučit, odkud to sebrat? Cítil, že v téhle věci mu táta, jeho znamenitý, všechno umějící táta, nepomůže.

Zamyšlen odpínal s Mary postroj, když si všiml, že v ohrádce jsou jen tři poníci.

"Hans, kde je Miss?"

"Miss pracuje s Helenkou. Běž se tam podívat. To bude něco pro Vašku".

Vašek proletěl konírnou a vpadl do hlediště. Uprostřed žlutého okruhu stál direktor s bičem v ruce a kolem obíhala drobným klusem Miss. Na hřbetě měla malé panneau a na něm stála hubeňoučká bledolící holčička s dlouhýma tenkýma nohama. Stála zrovna na levé noze a snažila se udělat váhu, předklon těla s rozepjatýma rukama a s pravou nohou zdviženou dozadu do stejné vodorovné linie jako trup. Koník pod ní pravidelně klusal a její levá noha musela stle vyrovnávat otředy jeho hřbetu. Bylo to na spadnutí, ale holčička byla od pasu přivázána k šňůře, která nahoře, hodně vysoko, šla přes kladku. Druhý konec šňůry měl v ruce mužský, který stál vedle ředitele.

Třikrát se holčička pomalu sklonila do váhy a zase se zvedla. Když se nakláněla po čtvrté, zakolísala jí unavená noha a sklouzla.

"Hernajs", lekl se Vašek pádu pod koně, ale vtom ten mužský prudce zatáhlza šňůru, holčička vyletěla ve svých krátkých sukénkách do výše a s roztaženýma rukama i nohama prolétla vzduchem do středu manéže. Ředitel ji tam zachytil a spustil na zem.

"Líp pérovat, Helenko", řekl direktor ostře, "stojíš levou nohou moc tupě. A postav si ji víc špičkou ven".

"Tatínku, mě tolik bolí záda", zavzdychala Helenka.

"To já vím", odpověděl direktor, "proto musíme trik opakovat, až si tělo zvykne. Tak znovu na koně. Náskokem. Pět kroků rozběh, teď!.. Hop!"

Helenka se rozběhla šikmo za konem, dorazila se, ale nedoskočila. Muž zatáhl a ona obloukem se snesla k otci.

"Ostřejší odraz, holka, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozběh. Teď!.. Hop!"

Berwitz práskl přitom bičem. Ale Helenka klopýtla nahoře o panneau a už se jako motýlek vracela zpátky.

"Znovu. Rozběh: teď! Hop!"

Nešlo to. Šestiletá dívenka stála před otcem a krčila s provinilou tváří ramena. Vašek cítil s ní nesmírnou lítost.

"Nic naplat. Opakovat. Teď!"

Berwitz ani nekřikl hop. Helenka ztratila tempo ke skoku.

"Znovu. Rozběh: teď! Hop!"

Vašek div nevykřikl s sebou. Cítil tak přesně, jak se má asi odrazit, aby doskočila, v nohou mu to přímo poškubávalo k běhu a skoku. Ale Helence tím nepomohl. Třikráte se ještě rozebělha se šňůrou na zádech a třikráte ji odškubli ze špatného skoku jako chycenou rybičku.

"Co to je dneska s tebou, Helenko?" drudil se ředitel.

"Já... tati... já už nemůžu..." zajíkala se unavená holčička.

"Nemůžu, nemůžu, neříkej mi nemůžu", láteřl Berwitz, "člověk vždycky může, když chce. Pro dnešek toho tedy necháme".

A zapráskav semo tamo bičem, obrátil se a odešel do brány. Jeho pomocník odepjal Helenku se šnůry, vyvlékl šňůru z kladky a začal ji stáčet přes levou ruku a loket. Vašek vyrazil a chopil za uzdu Miss, která se zastavila, potřásala hlavou a hrabala kopýtkem.

"Můžu ti odvést Miss do stáje, Helenko?" oslovil holčičku, která se všecka protahovala.

"Ty jsi zdejší?"

"Ano. My jsme tu s tátou noví. Ale já už všecko znám a jezdím na Mary a Hans mi odevzdal do opatrování Mary a Miss a Fricka a Lady".

"To budeme asi jezdit spolu, protože Fricek a Lady jsou jeden pár a Mary s Miss druhý. Jak se jmenuješ?"

"Václav Karas. Ale tady se mi říká Vašku".

"Vašku? To je jméno?"

"No asi".

"A pojedeš s námi, Vašku?"

"Ano. V osmičce. S panem Kerholcem".

"Ah, s Karlem. Já jsem s tatínkem a s maminkou v jedničce".

"Já maminku nemám, ale kdby ještě byla živa, ta by taky s námi jela a prala nám a věšela prádlo takhle mezi vozy. Je to moc těžké skočit na koníčka?"

"Já jsem to předtím už dovedla. Ale pak jsem dělala asi dvacetkrát váhu na levou nohu a teď v ní nemám žádnou sílu".

"A proč jsi se neodrazila pravou?"

"Já nevím. Při pěti krocích - to přijde skok na levou nohu".

"Vždycky?"

"Vždycky".

"To je divné. To si musím vyzkoušet. Budeš tu o představení?"

"Ne. Já musím pomáhat mamince balit".

"A když maminka pracuje se šimly?"

"To se koukám tuhle u gardiny".

"No, tak to se třebas uvidíme, třebas budu mít chvilku volno a třegbas tam přijdu. Sbohem, Helenko, já musím odvést Miss".

"Sbohem... Vašku".

Helenka odhospala a Vašek běžel s Miss jako starý kočí.

Za konírnou se povalovaly všelijaké bedny. Vakovi nešlo z hlavy, jak je to s tou levou nohou při pátém kroku. Když spatřil bedny, napadlo mu, že si na nich může vyzkoušet skok na koně.

"Tak pojď sem, ty stará, ty jsi Miss a já jsem krasojezdec a budu na tebe skákat. Hýjo, běž a nesplaš se. No, malá, no, Miss, pozor, rozběh na pět kroků - teď!.. Hop!"

Odrazil se levou nohou, vylétl v vršku prázdné bedny, která byla nižší než pony, nedoskočil, kopl do bedny, bedna se převalila, a vašel na ni a nehorázně se uhodil do holeně.

"Hernajs, to jsem se bacil. No, stará, postav se. Musím opakovat. Ostřejší odraz, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozbh. Pět kroků - teď!.. a hop!"

Tentokráte se vynesl nahoru, ale neudržel se tam, bedna se zakolísala pod jeho dopadem, pak se převalila a on sotva odskočil.

"Fuj, Miss, copak to je, takhle vyhazovat pod krasojezdcem! A vy, pane, musíte líp pérovat a špičku nohy víc stranou. Opakujeme. Rozběh - teď... a hop!"

Znovu přistál na bedně a znovu s ní sletěl.

"Kruci, hernajs, vždycky mě, potvora, shodí. Stůj, Miss, pěkně stát! A nova. Opakujeme. Rozběh - teď!.. hop!"

Teď se tam vynesl, bedna se zaviklala, ale Vašek ji rozkročenýma nohama udržel v rovnováze.

"Vidíš, ty potvoro, že tě zkrotím! Znovu! Opakovat!"

Seskočil s bedny a znovu se rozběhl. Zase se to povedlo. Pak už si tím byl jist, skočil na bednu pětkrát, osmkrát a vždycky se na ní udržel. Všiml si, že se po každé odráží levou nohou. Změnil tedy rozběh a odrazil se pravou nohou. Levá přišla na bednu dřív, pravou dotahoval, nedotáhl a sletěl. Opakoval si to a sletěl znovu. Rozběhl se na pravou nohu po třetí a udržel se nahoře jen s největší námahou.

"Hm, ono je to přece lepší na levou nohu. Zkusíme to ještě jednou. Rozběh - teď!"

Vašek neměl dost technické představivosti a zkušenosti, aby si uvědomil, že je to proto, že naskakuje s levé strany, z vnitřku domnělé manéže. Jemu stačilo jako většině cirkusových primitivů, že na levou nohu se skáče líp, a od té chvíle se odrážel pořád levou nohou. Ještě párkrát vylétl na svou dřevěnou Miss, až ho táta zavolal k obědu.

Mezi polévkou a povidlovými knedlíky se dověděl od Kerholce a od druhých, kdo je osazenstvo modré maringotky. Achmed Roméo je prý potomek staré komediantské rodiny tuniské, jejíž breberská krev se už dávno směšovala s italskou a francouzskou. Se svými dětmi provádí jedno z nejlepších ikarských čísel na pevnině - hromadné vystoupení otce i dětí s překotně rozvinutou přízemní akrobatikou, v níž už i tříletí umějí své kousky, stojíce aspoň na vrcholu pyramidy s jednou nohou zvednutou nad hlavu.

"Povídejte si, co chcete", dodával do toho starý Malina, "co ten Achmed s dětmi provádí, je nejčistší stará škola. To se kluk vychovává ke všemu. Klouby v těle se uvolní, páteř povolí, takový kluk může být všecko..."

"...I ministr", dodal s pošklebkem Vosádka.

"Za starých řádných dob", pokračoval neúchylně Malina, "nebyl u cirkusu možný, kdo neměl za sebou takovou školu. Tomu se říkalo být od piky, když už čtyřletému kroutili kouby a ohýbali páteř. Pak se moh stát třeba krotitelem nebo provazolezcem nebo hloupým augustem, ale když všecko selhalo, vždycky se ještě uživil jako akrobat. A hlavní věc - žádnému se nikdy nic nestalo, leda z dopuštění božího. Já jsem znal nějakého Coriniho, on se jmenoval Körner, ale pracoval jako Corini, ten byl taky tak vycvikován od piky. Jeho oblíbené číslo bylo 'uzel na pochodu', to se tak zkroutil, že jsi nevěděl, kde má ruce, kde nohy, opravdu jako by ho někdo zkroutil a utáh na hodně sešmodrchaný uzel. A pak najednou vylezly odněkud z toho balíku dvě ruce a uzel se dal po nich na pochod. zadnici to mělo nahoře, hlavu někde dole, nohy na zádech, no hrozno podívat. A ten Corini se dal po letech taky na krotitelství a koupil si dva tygry. Sibiřské, ti jsou nejhroznější. Chodil k nim do klece a učil je, aby na stojanech udělali panáčka a salutovali. Já jsem mu povídal: 'Körner, neblázni, copak je sibiřský tygr k tomu, aby salutoval?' Ale on, že nepovolí, i kdyby to mělo pět let trvat. Tak vám je honil už asi půl roku, nic jiného než na podstavec a dělat vojáčka, a to je přitom bil a píchal, toť se ví, to se tehdy jinak nedělalo, ne tak s mazlením jako tuhle Gambier. A ti tygři byli plni vzteku, jen to z nich frkalo žlučí na něho, já sám jsem říkával: 'Panenko na nebesích, z toho Coriniho bude jednou fašírka a z těch tygrů tepich'. A on se mi chlubil, co prý mi to napadá, že oni už zvedají pracku až k prsům, jednoho dne že řádně zasalutují. Ale co jsem čekal, to se stalo: ten větší z nich jednou po něm v kleci skočil. Corini ho postřeh, jak se skrčil ke skoku, a uhnul. Ale teď se dožral ten druhý, přestal dělat panáčka a sklouzl s podstavce, aby napad Coriniho s druhé strany. Corini se octl mezi oběma a v tu chvíli pustil z rukou bič a vidlici. Všichni jsme na to koukali jako ochromení a najednou se tam něco zachumelilo a Corini udělal ze sebe uzel na pochodu. A tygři se toho neznámého, co se tam objevilo, tak vyděsili, že skákali po kleci jeden přes druhého, div se nepovalili, nakonec hups na podstamenty a už dělali panáčka a pravou prackou salutovali a ten uzel před nimi mašíroval jako o přehlídce".

"To jsi nás, krajane Malino", podotkl Bureš, krájeje si knedlík, "obohatil o příběh opravdu povzbuzující. To se tedy ten tvůj skokan dožil požehnaného věku?"

"Ale kde", odpovídal Malina stále týž klidným tónem. "Zakrátko po téhle příhodě s tygry seskakoval Körner s kozlíku maringotky, sklouzl a kolo mu přejelo pravou nohu. Měl ji zlomenou v holeni, felčaři mu ji spravili, ale špatně, tak mu to pak lámali znovu a vno se to zanítilo a Corini celý otek a umřel. Však jsem, myslím, povídal, že všecko jde, jenom na dopuštění boží se musí dát pozor".

"Nicméně je pravda", navázal Kerholec, "že je to moc dobrý, může-li se kluk od malička vycvičit na skákače a padače. A být, Anton, na tvým místě, vzal bych Vaška do prádla. Tady de vo to, aby nepropás šanci. Bejt stavěč, tlouct floky do země a tahat ségle, to dovede dycky, ale Vašek může být něco víc, jak se ke všemu má. A to je tátova hlavní povinnost, dát klukovi šanci. A klukova věc je, aby ji nepropás".

"Generál Kerholec mluví jako bible", vložil se do toho Vosátka, "jako nejdokonalejší, autorem schválená bible Královský britský bibelní společnosti. A je-li k tomu potřebí nějakýho vodstrašujícího příkladu, nechť pan předřečník ukáže prstem na mne. Já jsem, ctihodní pánové, mohl být v Nové Granadě guvernérem státu Bojaka a mít takové lány země, že byste se mohli po nich prohánět s deseti cirkusy. Ale milovaný tatíček mi nějakým nedopatřením opomněl dáti k tomu šanci přiměřeným vzděláním a fajnovější výchovou. A já tu šanci, kterou mi nedal, propás. Neboť jsme, pánové, hráli právě na cimře bézig, když na Nové Granadě propukl převrat. Lid povstal, ale já ne, protož emi právě padala karta a vod takovýho požehnání se nepovstává. A než jsme to dohráli, ti venku smetli vládu, provolali guvernérem jednoho advokáta a vodtroubili. Tak jsem nakonec vyhrál patnáct dolarů v bézig a prohrál latifundie ve státě Bojaka. Od té doby sloužím lidstvu jako výstražné znamení v hodnosti seržána. Doufám, že si i náš slovutný krajan a virtuosní trubiroh vezme ze mne poučení, kam to vede a tak dále a tak dále".

"Vy jste, chlapci, všichni moc hodní", odpovídal Karas v rozpacích, "a já vám do smrti nezapomenu, jak mě tuhle Kerholec vytáhl z bryndy a jak vy druzí jste mě i Vaška tady přijali. Při tom při všem o mne dohromady nejde. Já už jsem si to v hlavě srovnal, že jsem místo u Milnerovy party u Kerholcovy. Ouplně jedno mi to taky není, to zas vám nebudu hrát žádnou komedii. To z vás žádnej neví, jaká je to radost, vzít pěknou zvonivou cihlu do ruky, povážit si ji a posadit ji pekně mezi druhé a koukat, jak z toho roste jiným lidem bydlení. Karlík Kerholec mi vyložil, jak je to fortelná a hezká věc, vytáhnout v pár minutách celý stan do výše, aby za dvě hodiny už v něm mohlo být představení, a pak to zas za pár minut rozebrat. To já tedy uznávám a těším se na to, ale vodpuste, že mi řemeslo zůstane řemeslo a že vždycky budu s lítostí koukat na zedníky, když zdí dům a dělají takovou bytenou práci natrvalo".

"Hele", řekl Vosádka, "vévoda z Malty se vyvyšuje nad pány de Maringottes".

"Kuš, seržáne", zakročil Kerholec, "a ty, Anton, mluv. Tady musí být všecko jasný".

"Povídám jen", načal znovu Karas, "že o mne nejde. Ale o co jde, je tuhle Vašíček. U něho to znamená teprve celej život, že ano. A to je na mne zatracená odpovědnost, esli mám, esli můžu, esli smím z něho udělat komedianta. Dyk to dítě nepatří jenom mně, dyk je taky Márinčino, a s tý stránky je to jedno, esli je rodička mrtvá, - nárok na dítě má a ten nárok jde skrze mý svědomí. My jsme, pravda, vlastně nikdy spolu nemluvili o tom, co z hocha bude. Co by taky mohlo být: zedník jako táta, s chalupou doma pro zimní čas, když rachota stojí. Dyby šlo o cokoli jinýho; ale jak já mám přijít jednou do vesnice říct sousedům: Vodpuste, lidi, ale já se dal k cirkusu a z Vašíčka jsem udělal komedianta. To je na mne moc těžký rozhodování, to já nemůžu, vodpuste, přátelé, to já opravdu jen tak nemůžu. Dyby to byla nějaká živnost, nějaký řemeslo..."

"Milí přátelé", ujal se důrazně slova Bureš, aby zarazil nějakou štiplavou poznámku Vosátkovu, "dovolte mi, abych vaším jménem projevil našemu drahému krajanu plné uznání za to, že s takovou vážností pojímá své povinnosti otcovské. Básník praví: Blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp. Ale, drahý Šumavane, nesmíš zapomenout, že co tě nejvíce trápí, jsou vlastně předsudky, pošetilé předsudky lidské společnosti proti těm, kteří vědomě se vytrhli z jejího lživého prostředí. Dovoláváš se rodné vis a sousedů v ní. Ale tvá horská vesnice uživí jen hrstku svých rodáků a ostatní musí za chlebem do ciziny. Pokud mohou, vydělávají si jej svým řemeslem. Řemeslo má zlaté dno, ale někdy je to dno jen ze slatých drátků jako řešeto a moc blaha ti neuchovává. Co děláš otom, ctěný vlastenče? Včecko, co jen dovedeš; a řemeslo pověsíš na hřebíček. I na trubku troubíš, aby ses uživil, a to už, pane, není žádné řemeslo, to už je frajkumšt zrovna tak jako umění, kterému se má vyučit Vašíček. Uvaž, příteli drahý, že ti nedoporučujeme, aby se z Vaška stal tulák a dareba; my ti naopak radíme, abys ho dal řádně vyučit až do mistrovství, protože pak to právě nebude žádný fušer a darmošlap. A kdybys měl z toho ze všeho špatné zkušenosti, vždycky ještě může vypřáhnout a jít za tvou zedničinou. Čas tu neztratí. Číst, psát a počítat ho tu naučím a ostatního tu pochytí víc než v kterékoli škole".

"Po mým soudu, Antone", řekl Kerholec, "povede se ti tu mezi námi líp než na stavbě. Však taky už proto tu mezi námi jsi. Ale dobře jsi řek, že nejde o tebe a o nás. My jsme i tu pořád ještě podřízený lid, kdežto Vašek, kdyby se začal teď cvičit, nemusel by být žádným stavěčema moh by být ještě pěkněji živ než my. Byl by pánem jako kapitán Gambier nebo Pabo Perreira nebo třeba i jako ředitel Berwitz. Tady se mu otevře cesta nahoru, a to by, věř mi, ani tvoje nebožka nic nenamítala".

"Ctihodná státní rado", ozval se najednou Vosátka, "tak se tu ráčíte usnášet o příští korunovaci a eště ste se nezeptali korunního prince, esli vůbec o tu korunu stojí. Povídám, Vašku, kdepak je to hezčí, doma na vesnici nebo tady u cirkusu?"

"Kdepak na vesnici", zazubil se Vašek, "to není ani srovnání".

"Ale táta si myslí, že by z tebe mělo být rochně".

"Táto!" Vašíčkův pohled se upřel do očí Antonína Karase. A Karas otec viděl, jak se chlapci zase tak zaostřily zorničky, jako když něco rozhodně chtěl.

"To přece nemyslíš doopravdy! Já už tady mám koníčka a pan Gambier mi slíbil, že si budu hrát se lvími koťaty, a pan Arr-Šehir mi slíbil, že mne sveze na slonu, - táto, viď, že zůstaneme u cirkusu?"

Vašek vztáhl k otci ruce a Karas měkl. Objal hocha svýma upracovanýma rukama.

"A ty bys, Vašku, chtěl, opravdu chtěl celý život jezdit s cirkusem?"

"Nic jinýho, táto!"

"A chtěl by ses učit skákat a jezdit a všecky ty kumšty, cos tady viděl?"

"Chtěl, táto", a oči Vaškovy jen zasvítily, "jezdit na Mary, to ještě nic není. To už umím. A Mary je maličká. Ale vyskočit na velkého koně v plném běhu... a přeskočit ho i s jezdcem... a vůbec, jako ti černí kluci, hernajs, to kdybych uměl, to bych jim to teprve ukázal!"

"A víš, že je to těžké učení a velká dřina a že tě to bude moc bolet?"

"Ať! Však kdybych chodil do lesa kácet stromy, jako kluci chodí, když vyrostou, taky bych se nadřel. A tady mám koníčky a lvy a tygry a slona a budu jezdit v domečku na kolech..."

Karas cítil, jak jeho námitky pod tím dětským dychtěním slábnou. Vašek jen hořel a staří cirkusáci si ho se zálobou prohlíželi.

"Ale Vašku, považ, co ti řekne kmotr, až přijdeš domů jako komediant?"

"A co by řekl! Koukat bude, až přijedu do vsi třebas na Santosovi a Santos bude tančit na zadních nohou na návsi. Všichni se seběhnou, Šemberovo, Bláhovo, Cikhartovo, zelenovo, všichni, a budou vyvalovat voči, že tak krásného koně ještě neviděli. A já přijedu třebas na slonu... a něco mu řeknu... a slon utrhne růži a podá ji Cerhovo Nanynce. A já s něho seskočím a tak budu skákat, že všichni kluci budou čubrnět. Hlavně musím umět skákat. Já už skákal na bednu jako na Mary, ale to je málo, to já musím umět víc. A třebas ať to bolí".

"Bravo, kadete", přikývl mu Vosátko. "Plivnout si do dlaní a rvát se s tou fuškou. Markýzi di Karaso, tohohle potomka nesmíte zanedbávat, a vněm může vzejít nový lesk vašemu zavápněnému erbu".

"Tak ti Roméovi kluci se ti líbili?" zeptal se Kerholec.

"No, nelíbili se mi", odpovídal Vašek sbevědomě jako rovný mezi rovnými, "jsou to taková padavčata, aby si jich vzal člověk pět na pohlavek. Ale skákat umějí jako vopice. Ale já se to taky naučím a skočím rovnýma nohama na hřbet třebas Pomponovi".

"Vašíčku", řekl Karas dojatě, "aby ti dal Pánbů požehnání. Já ti v tvým štěstí bránit nebudu".

"Myslím", řekl na to Kerholec Karasovi, "že bys měl promluvit s Achmedem Roméem. Bude s námi aspoň rok a mohl by vzít Vaška do práce. Ostatně bude nejlíp, když to s tím Breberem projednám já. Ty bys nevěděl, co vlastně chtít".

A ještě po poledni vzal Kerholec Vaška a zašel s ním k modré maringotce. Pan Roméo ho přijal s velkou uctivostí, věděl už, že dobře vyjít s Kerholcem je začátek dobré jízdy v Cirkusu Humberto. Mluvili spolu pátou řečí, jak říkával Vosátka, to jest řečí, která byla složena ze čtyř různých jazyků; ale rozuměli si výtečně. Pan Roméo si přitáhl Vaška a za nezvyklého u něho mlčení mu prohmatal svalstvo nohou i rukou. Pak mu všelijak zkroutil údy i trup, div Vašek nevykřikl bolestí, když ten cikán zkoušel, kam až může Vašek ohnou paži a páteř. Výsledek byl pak ten, že Roméo slíbil Kerholcovi, že z ochoty procvičí denně tělo jeho ochránce a udělá z něho obratného přízemního akrobata. Vaškovi nebylo při tom jednání zcela volně. Cítil, že z prosté, přihroublé, ale srdečné péče otcovy přechází pod komando polodivošského násilníka, který se směje bolestem a zuřivě jde jen za svým cílem. Ale Vašek byl v tu chvíli odhodlán zvítězit nad Paolem, zvítězit vůbec nad kdekým a podstoupit pro to třebas i mučení.

Když odpoledne za koňské produkce vběhl k bráně a našel tam Helenku, prohlásil jí: "Až budeš zase skákat na koně a nepůjde ti to, nic si z toho nedělej. Já jsem teď akrobat a já ti to potom ukážu".

Toto představení na rozloučenou bylo tak dokonalé jako kterékoli jiné a nikdo z diváků si nedovedl představit, že se vzadu rozvíjí velké stěhování a že po každém druhém třetím čísle odjíždí uvolněná část perosnálu a zvířat. Jen stáje zůstávaly stále pohromadě, aby si je vznešení hosteé mohli o přestávce prohlédnout. Ředitel Berwitz procházel jimi ve své perské uniformě a připomínal podkoním postup jejich odjezdu po přestávce. Přitom padl jeho pohled na ohradu čtyř shetlandských poníků.

"Kdo povede ponye?" zeptal se Hanse.

"Vašku", odpověděl Hans, "pojede na Mary a ti tři půjdou s ním. Já ostatně pojedu vedle Vašku a dám na něho pozor".

Vašku, Vašku, přemítal direktor, kdo je tady Vašku? To jméno ještě neslyšel. Ale nechtělo se mu ptát se na to Hanse, aby se nezdálo, že ředitel Berwitz nezná svůj personál. Po chvilce vyváželi z manéže klec se lvy a kapitán Gambier se vracel od děkování. Clownská reprisa vyplňovala tuto chvíli příprav.

"Lvíčatům se prý daří dobře", oslovil Gambier ředitele, "říkala mi madame, že se mají k světu a dobře pijí".

"Anežka si s nimi dává velkou práci", odpověděl ředitel, "na dnešek si sotva zdřímla, měla je v posteli a koťata byla neklidná celou noc. Povede-li se to, budou to naše první lvíčata. Dosud jsme s tím neměli štěstí".

"Doufejme, řediteli, doufejme. Až se trochu vybatolí, mohl byste posílat někoho s nimi o přestávce do publika a ukazovat je s talířem. Lidé si rádi pohladí lvíče a talíř vynese na jejich výživu. Nejlépe by to mohl obstarat Vašku. Vašku je bystrý a kurážný. Při každém krmení je se mnou".

"Vašku - ovšem, Vašku. To je dobrý nápad. Děkuji, kapitáne. Tedy Vašku", schvaloval ředitel a v duchu si říkal: "Tak tedy Vašku není kočí?"

Hned po svém vystoupení spěchal Berwitz do maringotky - krásný velký vůz číslo 1 - aby se rychle převlékl. Helenka s tetou Elisou tam balily některé věci. Najednou zvedla Helenka hlavu.

"Příště, tatínku, kdyby mi zase nešel skok na koně, už se na mne nezlob. Vašku mi slíbil, že mě to naučí".

"Kdo? Vašku?"

"Ano".

"Ó, Vašku se tuží", vmísila se do hovoru paní Hammerschmidtová, "hned jsem si řekla, že to bude znamenitá akvisice".

Dveře se otevřely, Anežka se vracela z produkce.

"Abych nezapomněl", obrátil se k ní Berwitz, jak ji zahlédl, "Gambier má dobrý nápad - ukazovat lvíčata, až prokouknou".

"Ano, už mi to říkal. Půjde s nimi Vašku".

Petr Berwitz zrudl a musel se přemoci, aby nebouchl do stolu. Celý cirkus, celá rodina zdají se být poblázněni do nějakého Vašku, a on, patron, nemá o něm ani potuchy! Neřekl však zase nic, ale vletěl do civilního kabátu, vyrazil vena obrátil se k dvojce. Maringotka číslo 2 byla cestující účtárnou podniku, rajon bratránka Steenhouwera.

"Frans", houkl Berwitz na účetního, "kdo je Vašku?"

Steenhouwer sňal brýle a nechápavě se na něho podíval.

"Co si přeješ, Petře?"

"Abys mi pro pana krále řekl, kdo se v našem personálu jmenuje Vašku a čím je".

"Vašku? Jakživ jsem to neslyšel".

Steenhouwer pro jistotu vytáhl seznam personálu a odklopil písmenu W.

"Ne... u nás žádný Vašku není".

"Tohle je báječné!" vyvalil oči Petr Berwitz. "Tohle se mi ještě nestalo. Koňák, dompteur, kaskadér a bůhví co ještě a já nemám o něm ani potuchy!"

Steenhouwer se díval na něho stejně bezradn. Berwitz se otočil a bez pozdravu vyšel ven. Z přístavku za zvěřincem se vykolébal slon Bingo, kornak Arr-Šehir s bílým turbanem mu seděl na hlavě.

"Arr-Šehir! Neviděl jsi Vašku?" zavolal Berwitz, když slon ho pomalu míjel.

"Vašku? Yes!" přikývl Ind s úsměvem. "Vašku tam!"

A ukázal na boudu. Berwitz vrazil dovnitř zadními dvířky. Bylo už po představení, stupňovitá sedadla byla liduprázdná a nořila se v šero. Nahoře nad žlutým terčem manéže šikmo zářilo slune a v jeho světelných pruzích se míhavě tetelil zvířený prach.

"Vašku!" zařval ředitel.

Byl to už jediný způsob, jak poznati tajemného muže.

"Vašku!" zadunělo to prázdnotou prostoru. Berwitz došel do středu manéže.

"Vašku!"

Závěs u brány se maličko pohnul a do manéže se vřítil malý kluk s čepicí na uchu. Spatřiv ředitele, zastavil se v pilinách tři kroky před ním a zasalutoval.

"Ty jsi Vašku?"

Petr Berwitz, Emír bílých koní a plukovník perské jízdy, turecký paša a inspektor císařských koníren padišahových, ředitel a majetník Cirkusu Humberto, pán jeho stájí a zvěřince, stál tu s miniaturami exotických řádů na vyžehleném kabátě a před ním malé lidskí škvrně s bystrýma, pozornýma očima.

"Ty jsi tedy Vašku?"

"Ano, pane řediteli".

Berwitz si vzpomínal, že v posledních dvou dnech tu a tam zahlédl mihnout se stájemi nebo chodbami tohoto kluka.

"A co tu děláš?"

"Všechno, prosím, co je třeba".

"Ajajaj. A čímpak vlastně jsi?"

"Ještě ničím. Ale budu".

"Hm, a čím budeš?"

"Vším. Budu jezdit na koni a skákat a krotit tygry a předvádět lipicány a vůbec".

"Ale, ale - a co slon? Nechceš taky cvičit slona?"

"Ó, Bingo mě má rád, a až pan Arr-Šehir nebude moci vystoupit, převezmu si třebas Binga a budu s ním obědvat".

"Podívejme se!" zvolal všemohoucí Petr Berwitz docela už pobaven. "A což takhle direktorem - to nebudeš?"

"Budu".

"Direktorem takového cirkusu, jako je Cirkus Humberto?"

"Většího. Kdybych já byl direktorem, měl bych osm slonů a velikánskou kec se lvy a tygry a moc a moc koní..."

"Tak to abychom se tě vlastně báli?" smál se už Berwitz naplno.

Vašek se zazubil, cítil, že si může něco dovolit.

"To nemusíte - já bych vás všecky angažoval, vás, paní ředitelku a paní Hammerschmidtovou a Helenku a kapitána Gambiera a Hanse - a tuhle pana Selnického taky".

Obrovitý kapelník se před chvílí vynořil z přítmí a po prvé sledoval se zájmem výjev v manéži.

"Tak my to máme u tebe, Vašku, dobrý?" zahlaholil ředitel.

"Hm!" přikývl Vašek s hubou roztaženou na plné kolo a mrkl na direktora tím šibalským pohledem, jímž si získal už tolik přátel.

"Vašku!" ozvalos e vtom od koníren.

"Pan Hans mě volá..."

"No, když tě volá pan Hans, to já tě musím propustit. Alou!"

Vašek zasalutoval a vyletěl. Berwitz se obrátil, tváře ještě plné úsměvu, k Selnickému.

"Slyšel jste toho kluka? V tom je, mně se zdá, jiskra!"

"Už jsem si ho taky všiml, pane řediteli".

"A čí vlastně ten kluk je?"

"Kerholec přivedl nového stavěče, Karas se jmenuje. Notu nezná, ale je vám to eufonista, že ho rozpoznáte mezi padesát. Dovede nasadit tón, jako když ženská pohladí. Inu, český muzikant. A ten Vašku je jeho kluk".

"Tak takhle to je", pokývl Berwitz hlavou, "konečně o něm něco vím".

"Já ho tuhle zahlédl na Mary, kluk je do ní zblázněn. A to vám něco povím, pane řediteli: ten Vašku na Mary a vaše helenka na Miss, to by bylo jiné entrée pro Binga než ti nafoukaní liliputáni. Kdyby ty dvě děti na ponících přivedly slona, to by byl, panečku, kontrastní nástup. K tomu bych hrál intermezzo Gulliver mezi trpaslíky, fagot a pikola sólo - direktore, to stojí za láhev rýnského".

"Selnicki, budete ji mít. Vy jste jediný, který tu má nějaký nápad. Člověče, kde vy byste už byl, kdyby vás ten cirkus zajímal trošku víc než to vaše věčné pití. Já ty liliputány taky nemůžu ani vidět. To jsou lidi na jarmark do boudy a ne do elitního cirkusu. Já to myslel dobře, ale takhle by to bylo mnohem, mnohem lepší. Servus, Selnicki, musím hned sehnat Hane, aby mi brzy toho kluka zajezdil. Hans!"

"Hans už odjel, patrone", hlásil Kerholec, když se Berwitz vřítil za závě. "Mám mu něco vzkázat?"

"Ne, není potřebí", odpověděl Berwitz, "já si to už zařídím".

Vytáhl z kapsy tužtičku, vysunul levou manžetu a napsal na ni:

"Helen - Vašku - Bingo, Selnicki, Johannisberg".

Z koníren vyjížděli poslední jezdečtí koně, pokrytí houněmi, aby se nenachladili. Zvěřinec už zel prázdnotou, jen starý Harwey se jím belhal, šťouraje holí do různých odpadkpů, není-li v nich nic cenného. Prostranství za boudou bylo téměř volné. Tři čtvrtiny vozů zmizely. Teď tu stálo asi třicet koní, pohazovali hlavami, hrabali netrpělivě nohama. Štolbové a koňáci je spojovali po čtyřech, pak se sami vyhoupli do sedla, a pěkná kavalkáda lehkonohých, temperamentních zvířat se dala do drobného klusu. Pak se hnula první ze zadních maringotek a tažena párem koní pomalu se kolébala za koňským transportem. U ostatních vozů bylo již zapřaženo a kočové stáli u spřežení. Co tu zbývalo, vezlo mozek Cirkusu Humberto: jednička ředitelskou rodinu, dvojka účtárnu, trojka pokladnua krejčovnu, čtyřka Harweye s dcerou a nejdražšími rekvisitami, pětka kapelníka Selnického se šaškem Hamiltonem a s notami. Pak tu stála ještě Kerholcova osmička, ale v ní nebyl nikdo. Karas stál vedle kočího, aby si pak k němu sedl na malou kočovskou plošinkuk. zatím držel jedzeckého koně pro Kerholce, který s Harweyem prohlížel všecky místnosti, zda se nic nezapomnělo. Celá ostatní parta byla už pryč, na koních nebo na vozech se zvěří, i Vašek odjel na maličké Mary po boku kočího Hanse.

Teď se rozjela jednička, dvojka, trojka a pětka, pak vlezl do svého vozu Harwey, přinášeje tam dvě nalezená košťata a šňůrku skleněných perel, a čtyřka se dala do pohybu. Potom se vynořil Kerholec se stálým místním hlídačem, přibouchl vrata přístavku, zamkl, dal svazek klíčů hlídači, který mu přál šťastnou cestu.

"Všechno v pořádku!" zavolal Kerholec na Karase, bera si od něho koně. "Jeďte za ostatními a na štaci je přejdeďte, abyste byli ráno v čele. Servus!"

Kůň s Kerholcem odskočil a po nkolika skocích zmizel vpředu. karas vylezl vedle kočího. Jak se koně hnuli, bezděky se pokřižoval. V tu chvíli mu bylo velice úzko. Vjeli do přelidněných hamburských ulic, dostihli Harweyův vůz, zavěsili se naň a kolébali se po hrbolatém dláždění z města ven, na lehce rozblácenou silnici, do houstnocí tmy, do neznámých končin, poslední článek dlouhé karavany lidí, zvířat a vozů, která se pomalu šinula vlhkým větrem, vezouc s sebou sterou naději na zdar a úspěch.

Jakže se to jmenuje, kam jedou na noc?

"Buxtehude", odpovídá vedle kočí.

"Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude. Divné jméno, jako zaklinadlo. Tajemné a záhadné, jako všecko, co přijde.

Buxtehude, Buxtehude. Podkůvky koní to klapají, maringotky tím drnčí. Všecko ja zaplněno neznámým jménem: Buxtehude.

Antonín Karas sedí a zírá do mokřavé tmy. Už i ty břízy, silné a mocné břízy při silnici se ztrácejí, už není vidět nic, nic nelze rozpoznat, jen ozářené okénko u Harweyova vozu. Všecko ostatní se utopilo a pohřbilo ve tmě... Buxtehude, Buxtehude.

A z toho cizího zvuku se mu rodí vzpomínka za vzpomínkou a každá se došedptává k němu zpěvavým nářečím domova. Japa se daří nejčko Vaškovi na bandurku? A copa Vaškova maminka, Márinka... eslipa by nebyla celá bez sebe... Vona chuděra, tam, v Horní Sněžné pod lerpánkem... a ty, mandžel, tú tady v kerémsi Buxtehude... Inu, co muší bejt, to hol muší přijít, to ináč nejde... darmo si kormoutíš srdce... A dyby tě zavezli až k sedmi kurfiřtům, šady je, chlapče, šady je zem Páně!

ČÁST DRUHÁ

I

Bylo to v jádře pořád stejné. Především tu byl neznámý muž, kterého Karasové spatřili až někdy v zimě. Jmenoval se Gaudeamus. Bylo to podivné jméno, ale lidé v cirkusu neměli ani potuchy, že něco znamená. Spíš jim působilo potíže zapamatovat si slovo tak cizí; Malina, který ho znal nejdéle, říkal mu prostě Gajdámoš nebo Běhák. Pan Gaudeamus měl tenké čapí nohy a jeho povoláním bylo být nohama Cirkusu Humberto. O celé týdny dříve, než se cirkus dal na cesty, vyjížděl pan Gaudeamus s jedním pomocníkem v širokém landaueru po trati, kterou mu ředitel Berwitz zhruba naznačil. Jeho úkolem bylo připravit cirkusu možnost existence. Na něm bylo, aby projednal s úřady všechna potřebná povolení, zajistil místo a rozvířil první reklamu. Pan Gaudeamus musel umět romluvit se starosty měst, s okresními hejtmany, s policejním ředitelem, s četnickým velitelstvím, s majiteli panství, s veliteli posádek, ale někdy také s ministerskými rady a ministry. Na jeho vystoupení, na jeho výmluvnosti, na pohotovosti důvodů a na schopnosti získat přímlučí záležel hlavní úspěch, jak souvisle sestavit putování cirkusu, aby se nikde nemuselo čekat a aby se na každém místě vytěžilo co nejvíce úspěšných představení. Pan Gaudeamus musel odhadnouti každé město, kolik asi je s to ze sebe vydat, aby Cirkus Humberto mohl co nejvíc přijmout. A pan Gaudeamus, když všecko projednal, muel navštívit i redakce novin a připravit s jejich pomocí náladu a pak sjednat ronášku a vylepení plakátů a někdy i dodávku krmiva pro všechnu zvěř cirkusu i menažerie. Bylo to nesmírně mnoho, co prováděl sám na vlastní pěst, vzdálen podniku a přitom veden stálou starostí o něj. Jeho postavení bylo zcela zvláštní; zajišťoval práci a blahobyt něčeho, to by téměř neuviděl, nebýt zimní stagiony hamburské. Ale ani to nebyla pro něho doba odpočinku, neboť v zimě jezdil vlakem obhledávat a připravovat půdu na místěch nejdůležitějších, zvláště k zájezdům do ciziny. Od jara do zimy jej s Cirkusem Humberto spojovaly jen pošta a telegraf.

Pro tyto úkoly bylo třeba nejen mimořádných schopností, ale i skutečné pracovní vášnivosti. Vysoký, štíhlý pan Gaudeamus, a hezkým plnovousem, rozděleným uprostřed pěšinkou, s hladce přičísnutou patkou lesklých vlasů, s bystrým pohledem očí a stálým úsměvem na rtech, uměl si získávat lidi a měl i pracovní tempo. Ve výjimečných případech, kdy selávalo všechno osobní kouzlo a všechna výmluvnost, sahával v náprsní tašce do zvláštní prihrádky, odkud vyňal navštívenku, kterou znalo jen málo lidí, navštívenku s krátkým textem: Rytmistr baron v. Schönstein. Býval to poslední zázračný klíč, který vždycky otevřel vzdorující zámek.

Navštívenka nebyla podvržená. Baron Max ze Schönsteinu sloužil u rakouských hulánů a měl zvláštní štěstí, že s ním od poručických let vymetali nejzapadlejší, nejopuštěnější garnisony haliče a Bukoviny. S ním, s krásným Maxem, který býval zvyklý oslňovat vídeňské promenády a pyšnit se na dopoledních projížďkách v Prateru. Postihla ho však jedna malá nehoda: byl při tom, když tenkrát "splašený arcivévoda" skočil s koněm přes rakev, nesenou na chudém venkovském pohřbu tam venku za Brigittenau. Jeho Veličenstvo se velmi rozezlilo, když mu pobočník podával zprávu o nemilé výtržnosti, která pobouřila obyvatelstvo. Hněv nejvyššího pána dopadl i na Maxe; byl okamžitě komandován do Stanislavova. A nyní se začala nejdivočejší část jeho života: šílené pitky, karban, bláznivé jízdy po kraji, marné intervence v hlavním městě, návraty s koovinou, pletky se ženskými, pletky, které často hraničily na únos a na jiné delikty podle trestního zákoníku. Konduitní jeho listina byla po té stránce nevalná, ale voják baron Schönstein byl, to se nedalo upřít, a jezdec fenomenální; z dostihových závodů odjížděl vždy se šerpou vítěze. Po té stránce byl chloubou pluku, který se na něho mohl spoléhat. tahle vlastnost a pak jakýsi oposiční duch v kavalerii, tiše bojující proti císařským rozhodnutím, zabezpečovaly krásnému Maxovi postup přes všechnu nepřízeň. Jiné vak to bylo s jeho jměním. Podědil postupně několik milionů zlatých stříbra, ale většina toho byla již předem upsána ve směnkách smečce haličských upírů, kteří umožňovali panu baronu jeho nezřízené kavalírství. Byly to věci, o kterých se vyprávěly celé legendy; jedna z nich se týkala i Cirkusu Humberto, jejž si nadporučík baron Schönstein objednal ze Lvova ke zvláštnímu zájezdu do Kolmyje a tam jej čtyři dny se vším všudy napájel a hostil.

Pak přišla ta nehoda v Mezőhegyesi: při skoku na irské lavici padl pod ním hřebec Kolibri a zlomil si páteř a Schönstein byl potlučen tak, že ho osm neděl flastrovali a sádrovali ve špitále. Když vylezl, byl poloinvalida, který se již nemohl posadit na dostihového koně. Přeložili ho ke kacelářské službě, což pociťoval jako nesmazatelné ponížení. Přišlo na něho několik let hořkosti. Rodinné jmění se smrsklo vniveč, jezdecká sláva zmizela, zbyla jen služba při nákupu remont, futráže a výstroje. Ve ztrpklém baronu se ponenáhlu začaly probouzet talenty, kterými si jeho dědeček získal baronát. Okolo jeho nákupů se všelicos pošeptávalo, ale rytmistr baron Schönstein zůstal oním krásným Maxem, jemuž se po zářivý, neodolatelný úsměv ve společnosti všechno promíjelo. Jen on sám byl pod svůdným zevnějškem krutě nespokojen; co dělal, neodpovídalo ani jeho ctižádosti, ani jeho neklidné krvi; a mimo to cítil, že nevybředne-li brzo z peněžních machinací, které načal, skončí svou kariéru velmi ostudně.

Tou dobou přijel za ním mladý Berwitz. Šel si za osvědčeným mecenášem poptat se, nemohl-li by zase uspořádat zvláštní představení pro posádku, a našel šlechtice důstojníka před úplným krachem. Poseděli spolu ovšem po pansku při několika lahvích vína, ale Berwitz prohlédl zkušeným okem novou situaci a neváhal nabídnouti panu rytmistru východisko z ní. A baron Schönstein, cítě, že se už nad ním vlny zcela zavírají, přijal. Za pár týdnů se posadil do účetnického vozu Cirkusu Humberto a za rok jel v landaueru do světa jako pan Gaudeamus, Gajdámoš, Běhák. Udivoval svět dokonalostí způsobů i světáckou zkušeností, a všichni, kteří s ním měli co jednat, cítili, že roztomilý pan Gaudeamus jest obklopen tajemstvím. Tím lépe však se dařilo věcem, které prosazoval, tím lépe se vedlo Cirkusu Humberto. Petr Berwitz si mnul ruce, že zas jednou správně rozpoznal vhodného člověka.

Záhadný pan Gaudeamus byl tedy první etapa v putování Cirkusu Humberto. Druhou měl na starosti Karel Kerholec. První přijížděl na místo, které jim Gaudeamus vyjednal, a jako placmistr zkušeným okem rozhodl, na kterou stranu bude vchod cirkusu, kde bude jeho zákulisí, a už šňůrou s kolíky rýsoval do půdy ústřední kruh manéže, pak obvod hlavního stanu, pak půdorys předního stanu čtvercového a zadní kryté chodby k stájím a zvěřincům. Zatím už dojížděly první pracovní a zásobní vozy, party dělníků vyskakovaly a každá rovnou se chápala své speciální práce. Čtyři muži z Kerholcova vozu nastupovali s kladivy a železnými kolíky. Původně každý z nich taloukal jeden kolík, ale Kerholec přišel na to, že práce postupuje rychleji a kolíky mohou být větší a bezpečnější, když všichni čtyři zatloukají vždy jeden kolík. Těmto lidem, kteří vesměs přišli z vesnice, měnil se hrubý nádenický úkol ve veselý rytmus mlatců. Starý Malina udežil první a po něm sletěla na plochou hlavici "kotvy" tři kladiva druhých; ramtadata, ramtadata, dopadaly údery ve čtyřčtvrtečním taktu a železo jelo do země jako do másla. A hop, sočilo se pár metrů dále k druhému kolíku, který již ležel připraven na svém místě, a znovu se rozvířil vzduchem čtvermonohý tanec kladiv. Tak obešli rychlým tempem největší vnější obvod svého díla a pokročili o pár metrů blíž ke středu, kde začali zatloukat runtovky, svislé tyče nesoucí příští plachtovou boční stěnu. Jiná parta zatím vyhloubila dolík pro patu mastu. To byl ústřední stěžeň, nesoucí celou vrchní konstrukci. V tehdejších cirkusech byl jen jeden a zvedal se uprostřed manéže. Teprve po letech se přišlo na to, že jej není třeba zapouštět do jámy, že jej lze zvednout na ploché zemi a čtyřmi lany udržet v bezpečné rovnováze. A ještě později byla vynalezena konstrukce dvou šikmých mastů s příčným břevnem, které na háku drželo celý stan a dole ponechalo manéž volnou. Když mast ležel na zemi připraven k vztyčení, nadešla nejodpovědnější práce Kerholcova, kterou nikdy nikomu nepřepustil: upevnit na horní konec kladkostroje. Bylo to pár uzlů, na nichž závisely životy všech lidí ve stanu. Pak bylo možno mast zvednou a prvními čtyřmi ségly, pevnými lany, jej křížově připnout, zakotvit na čtyři protilehlé kolíky v zemi. Jiná parta rychle rozvíjela po zemi hvězdicovitou síť lan, na jedné straně přivázaných k železným kolíkům, na druhé se sbíhajících u stěžně; a všichni se pak vrhli na široké plachtové pláty, které se rozvalily po zemi a přivazovaly k séglům. A pak placmistr Kerholec vytáhl píšťalku, spojené ruce se zachytily provazců kladkostroje a krátká hvízdnutí zdávala rytmus, jímž se šapitó začalo zvedat od země jako obrovská šedivá houba. Bylo pak ješt nutno upevnit boční plachty na runtovky a proapdající se, proborcené dílce stropů vzepřít šikmými břevny šturmovek, ale to už pojížděly vozy s vnitřním zařízením a vyklápěly obloukovité gradiny, stupňovitá sedadla, jež šla v přesném pořádku číslo za číslem do stanua rychle se sojovala v kruhový amfiteheatr. Ještě neyly gradiny smontovány a ještě se kulatá pista uprostřed nezaplnila pilinami neb pískem z nesčetných pytlů a už se vzadu pod Kerholcovým komandem táhla plátěná galerie s dlouhými žlaby, do níž mohli uvádět koně a stavět je v témž pořádku, na nějž byla zvířata uvyklá. A vozy s klecemi zajížděly do sousedství, některé také pod plachtovou střechu, některé na volno, a za nimi vlastní maringotky, především velký ředitelský vůz a pak ostatní, jedny dokonalé obývací vozy, jedny jen starodávné domečky naložené prostě na valníky. Za příznivých okolností, nebylo-li překážek a bylo-li všechno mužstvo zapracováno, dokázal Kerholec postavit a upravit šapitó i s vedlejšími stanovými přístavky za půl třetí hodiny; to ovšem musel zabrat a nasadit kdekdo.

Pomaleji šlo to ve větších městech, kde Berwitz s oblibou nastupoval v parádní kavalkádě. Tu mohla jít na stavbu jen část pracovních sil, kdežto druzí zůstali ještě u zvířat. Někde na okraji předměstí se kavalkáda zformovala, mužové i ženy se oblékali do nejbarevnějších kostymů a pak vjížděli do města za zvuků trub a s marem vlastní kapely, většinou sedíce na lesknoucích se koních, se šelmami vezenými v předváděcích klecích, se všelikou zvří, která byla vedena v průvodu, a s obrovským Bingem, jehož monumentální zjev tvořil vrchol této řinčivé, strakaté a vším světem milované reklamy.

Cesta městem byla vedena hodně klikatě, aby přivábila co nejvíce diváků. A sotva průvod dospěl k stanům, první skouzla s hnědé klisny Admiry tlustá paní Hammerschmidtová, a pozvednouc širokou vlečku své jezdecké sukně, nemajíc kdy, aby sňala rokokový klobouček, nedbajíc toho, že ot se jí v letním vedru řine a prodírá množstvím rýžové moučky na tvářích, hnala se k svému pokladničnímu vozu, už aby otevřela okénko předprodeje a vyklopila tabule s cenami lístků. Neboť její výsostnou povinností bylo ihned podchyti zájem a prodávat, prodávat, prodávat - kromě jednoho jediného případu: kdyby některého dne první k okénku přišla stará ženská, měla paní Hammerschmidtová přísně nařízeno neprodat jí lístek, ať s výmluvou jakoukoli. A paní Hammerschmidtová více než sám Berwitz věřila, že by takovou neopatrností přivodila toho dne nedozírné neštěstí.

Ostatní všichni, sotva se sebe shodili kostymy, spěchali do stanů, většinou ke zvířatům. Zvláště Gambier měl přirozenou starost, aby se jeho divocí svěřenci včas uklidnili. Ačkoli si zvířata navykla na nepříjemnosti cestování, stávalo se přece, že některá šelma znervosněla hlukem či nenadálým otřesem, a bylo velmi potřebí, aby na konečném místě spatila již navyklý ořádek a zaslechla utišující laskavé brumlání svého obra krotilete. Pomrně nejspokojenější byli na cestě jezdečtí koně, protože jim poskytovala příjemný pohyb v krátkém klusu. A věděli již, že na cestách dostanou k svým dávkám ovsa a sena i trochu bobů a solené mrkve.

Artisté, kteří nepracovali se zvířaty, tíhli rovnou do šapitó. Především ovšem oba mužové z Trio Barnegos, liských létavic, hrazdoví akrobaté. Tehdy se v Evropě ještě nezajišťovali ochrannou sítí, a krásná, elegantní produkce vysoko u stropu byla denní hra se smrtí. Frasquito Barengo byl plecitý Španěl od Cordoby, s tvářemi a bradou modrými po vyholení, jeho manželka Concha byla oslňující černobrvá krasavice, kterou Frasquito stále střežil němým, zamyšleným pohledem. Bylo-li někdy třeba rozšířit program, dovedl Frasquito Barengo zapreludovat na své kytaře několik akordů, až mu vyplynul rytmus některé lidové alegrie, garrotinu nebo folie, k níž pak Concha s ostře vrčícími kastanětami v dlaních, se žlutým mantonem přes rudé bolero, s pientou ve vlasech zavířila v tanci, prohýbajíc se jako mladá šelma. A Frasquito stál za ní pod svým sombrerem nehybný a zmrtvělý jako vyřezávaná socha. Jejich partnerem na hrazdě byl štíhlý Marseillan Héctor Larbeau, velý vychloubač v životě, ale nahoře na trapezu chladný a soustředěný, s citem pro setiny vteřiny. "Vanidoso, mas prudente", domýšlivý, ale opatrný, říkával o něm s uznáním Frasquito a zvlášť chválil jeho pevnou, sucou ruku s bezpečným hmatem. Jindy řekl, probouzeje se z mlčenlivých dum, které vešly ve španělskou povahu s maurskou krví: "Héctor má cit pro linii". A to bylo asi to nejvyšší, co dovedl k jeho chvále říci, neboť v očích Barengových byla všechna vznešenost královského umění hrazdy založena na kráse linií. Říkával také, že je to jediný případ, kdy člověk dokáže sám ze sebe stvořit vrchol umělé krásy, arabesku. Ti dva se tedy první objevovali ve výšinách stanového stožáru, aby opatrně ohledali všechny nosníky trapezu, každé břevno, každý hák, každý kruh, každý kus lana a každý uzel na něm, aby nic někde nevázlo a nic nebylo zpuchřelé nebo prodřené. Laribeau si leckdys chtěl tu cestu vzhůru uspořit, ale Barengo nedal. "U oltáře a ha hrazdě má čert vždy co dělat", říkal, šplahaje se prvý po provazovém žebříku.

Manéž však vábila i ty, kteří nesázeli život v sázku nad hlavami diváků. V cirkuse každý nějak nesl svou kůži na trh, a nehrál-li o život, hrál alespoň o zdraví svých údů a o úspěch. Všechno mohlo být ohroženo nějakým opominutím, a proto každý se staral, má-li nářadí připraveno a v pořádku. I když vybývalo málo času, snažili se dostat se ke zkoušce aspoň hlavních triků, aby se ujistili, že také jejich svalstvo účinkuje s plnou přesností. Pan Albert, starší z obou bratranců Gevaertsových, kteří vystupovali jako Duo Bellini s přízemní akrobatikou - to byli ti dva páni, kteří první den uchvátili Vaška Karase na záhumní manéži, - hrál v reprisách hloupého augusta. I on vběhl aspoň do manéže a zahlaholil v ní a zajódloval, aby se přesvědčil, že resonance jejich šapitó je v Mannheimu zrovna taková jako v Duisburgu. Dokonce i pan Selnicki prošel důstojně novostánkem, aby vlastní rukou uložil na správné místo láhev s rumem a zamezil tak poruchy, které by v jeho mysli nastaly, kdyby nebylo včas po ruce posilnění. Jediný z vedoucích lidí, kteří do stanu nevkročili, byl Frans Steenhouwer. Tento Holanďan, který zběhl ze studií, aby se mohl oddat životu v divočině, aby mohl střílet tygry a pobíjet hady a protloukat se pralesy, šel k cirkusu, že tam najde aspoň kus té romantiky, o které jeho středoškolská fantasie bájila. Když po prvé vcházel do šapitó a do zvěřince, přepadlo ho přímo horečné rozechvění. Zdálo se mu, že všechna zvěž džunglí z Jávy, Bornea a Sumatry ho obklopuje svými zástupci a že on, mijnheer Steenhouwer, vstupuje před ni jako nepřemožitelný lovec a slavný lapač a pobiječ šelem. Bohužel se ukázalo, že zvěž Cirkusu Humberto má pramálo úcty právě před tím plavovlasým a obrýleným pánem džungle. Když vstoupil do konírny a otáčle se mezi dveřmi, Hamiltonův osel, který stál proti dveřím a ve stáji byl zmíry dobrá, vyhodil zadkem, nabral Steenhouwera kopyty pod lopatky a přímo ho vyrazil ze dveří. Bylo to řádné kopnutí, které bolelo, bolestnější však byl trapný pocit ponížení, když direktorčin bratránek vyletěl ze stáje a za halasného smíchu všech kočí se rozplácl všemi čtyřmi na zemi. Při příští návštěvě mu slon Bingo sežral krásný florentinský klobouk se zelenou mašlí. Potom po něm drápla lvice korina, a ačkoli uskočil, roztrhla mu šestibarevnou vestu, kterou vlastníma rukama uháčkovala jeho matinka. Pak ho jeden z papoušků klofl do ruky, až krvácel. A za týden poté, když se ochomýtal kolem opičí klece, popadl opičák Bobeš jeho pečlivě vázanou bílou kravatu a rval ji do klece s takovou silou a křikem, že pan Steenhouwer byl přesvědčen, že ho Bobeš uškrtí. Bylo zřejmo, že divoká zvěř je prot pánu džungle ve vzpouře a má na něho spadeno. Ale když jednou v Hamburku se celý cirkus sběhl do boudy pro zoufalý křik, který se odtamtud rozléhal, a když tam spatřili pana účetního zoufale utíkat před rohy kozla Modrovousa, bylo o zápase Steenhouwer vesus menažerie rozhodnuto a mijnheer již do cirkusu ani do zvěřince nebo stájí nešel. Zahloubal se ve svém voze do účtů a cifer, začal vypočítávat všeliké statistiky, kolik vlaků ovsa zkrmí Cirkus Humberto za deset let, jakou část rovníku objede na jednom turné, kolik maringotek by muselo vjet na váhu, aby vyvážilo slona Bingo, kolik krychlových metrů vzduchu obsahuje šapitó a jaké městé by vytvořili všichni lidé, kteří během roku zhlédnou Cirkus Humberto. Byly z toho podivuhodné tabule a obrazy na stěnách vozu, které Petr Berwitz prohlížel s velkým zájmem a uznáním. Když však začal Frans Steenhouwer vypočítávat, kolik by cirkus ušetřil, kdyby místo tří kilogramů ovsa dával lipicánům denně jen dva a půl, prohlásil Petr Berwitz, že bratránek Frans je matematický idiot a aby mu nechodil se svými úspornými objevy do cesty, drží-li Petr v ruce bič.

II

To byl tedy nový svět obou Karasů. Od svítání do tmy, někdy i hluboko do noci zaplněn prací, kteráš la za sebou v přísném, nezměnitelném pořádku, zdálnivě zabírala všechen čas, hodinu po hodině, a přece téměř denně připravila nějakou nečekanou událost, která vyždovala okamžitý zásah, rychlou improvisaci, důvtip a praktiku. V tom právě vynikal Kerholec, jak si se vším ihned věděl rady, kterak uměl na všechno jít. A jeho česká parta byla jako železná garda Cirkusu Humberto, vržena vždy na nejtěžší, nejodpovědnější úkoly; znamenalo to opravdovou dřinu a napětí, ale zároveň také jakési výjimečné postavení. Ostatní děláci chodili kolem mužů z osmičky s jistou úctou a umělci jednali s nimi jako se sobě rovnými.

Všechno vypadalo navenek stále stejné, a přece jak rozdílný byl tu najednou život otce a syna! Antonín Karas se rychle vžil a vrozenou bystrostí rostl se všemi úkoly. Čistil a ošetřoval koně, poklízel i stáj slona Binga, přisluhoval cvičitelům koní i krasojezdkyním, stavěl a boural cirkus, hrál v bandě, zaskočil tu i tam, nikde toho moc nenamluvil, ale všude bylo hned cítit jeho šikovné ruce. Nedovedl zahálet a ta měnivá práce ho bavila, že se tak šlo pořád z jednoho do druhého. Když někde na cestách míjeli vesnickou novostavbu a Karas spatřil venkovské lešeníčko a na něm mistra s pomocníkem, díval se na ně se zájmem, jak kde berou dílo do ruky, ale lítost už přitom nepocítil. Měl nyní svou fušku a vjelo do něho, co bylo ve všech ostatních: dělat rychle a postavit práci, na kterou je spoleh. Ani na cestách se mu nechtělo jen tak se vézt, brzo si převzal od kočího opratě a učil se řídit koně a správně zajet s těžkým vozem. Pak jednou v jedné kůlně zahlédl šikovný spalík vyslchlého dřeva a už měl o novou práci postaráno. Na pár týdnů to bylo jeho tajemství, o kterém nesmli Kerholec a ti druzí vědět. Až jednou si je zavolal a mrkl na ně a ukázal jim na zadní stěnu maringotky: na obou horních rozích byly přišroubovány dvě vyřezávané koňské hlavičky a nad vchodem kolo jako talíř a z něho vystupovala hlava slona s kly a chobotem. Nu, bylo to překrásně vyvedeno a vchod do maringotky vypadal najednou jako branka letohrádku. Osmičkáři to uznale obhlédli ze všech stran a pak si postupně přivedli celý cirkus, aby se podíval na jejich parádu. Všichni chválili Karasovu zručnost a nejvíce byl uchvácen Arr-Šehir, když spatřil Bingovu podobu. Dříve než pronesl slovo chvály, zkřížil ruce a poklonil se obrazu slona. A kdykoli mu pak bylo jít kolem osmičky, vždyky se podíval nade dveře a uctivě se uklonil, aby pozdravil Posvátného, jejž Brahma stvořil již první den z čisté nebeské slávy, drže v každé ruce polovinu slunce.

"To jsme jednou měli taky takového umělce řezbáře", vzpomněl si Vendelín Malina asi při třetí obhlídce hlaviček, "on to byl vlastně pimprlák a od táty se naučil vyřezávat pimprlata. Ten člověk měl taky zlaté ruce. On k nám přišel na foáru v Saing-Cloud nebo v Saint-Amand, já už nevím, u kterého svatého. Přišťáral se jednou za naším starým, jestli by ho nemoh potřebovat, že prý je taky břichomluvec a že má dvě figuriny, s kterými dělá celé číslo, a jinak že dovede dělat kdeco, no, vždyť prej je rozený bankista. A že prej se s tátou rozešel a se ženou taky a že už nechce dělat do pimprlat, a všelicos zmateného vykládal. A starý Humberto ho vzal. My jsme ho znali, protože jsme se často s ním a s jeho tátou setkávali na foárech, dokud ještě patron na ně jezdil. To teprve později, když jsme se vzmohli, jel raději do mrtvého města než na jarmark. Co to je mrtvé město? No, to se u francouzských bankistů říká, když se jede do města, kde není žádný trh nebo pouť a žádná jiná atrakce. Tak ten kluk přišel, on se jmenoval Kleinfisch nebo Kleintier nebo Kleinschneck... ne, počkat, Schneckerle se jmenoval, ano, Krispian, to je jako Kryšpín, Schneckerle, oni byli Elsasáci a dovedli mluvit německy jako francouzsky. A my ovšem špekulovali, co za tím vězí. Starý Schneckerle to měl přece dost velké, on měl vedle pimprlového divadla ještě panorámu slavných lidí, které s klukem vyřezávali, tam jsi viděl korunované hlavy, Napoleona, Luisu, sultána a takové rohouny, a zase slavné loupežníky a mordýře, všechno ve figurách jako živé, a to panečku, neslo. A pak měl Kryšpín mladou ženu a k nám přišel bez ní, to se teda muselo něco většího šustnout. Ale on ani a, ani b, koukal jak morous a jenom pořád hledal špalíky suchého dříví. Ve voze to měl brzo jako v dřevníku, až patron nadával, že má vozy na cirkus a ne na dříví. Ale ten kakabus jen se pořád těmi špalíky přehraboval a sháněl jiné, až jednoho dne všecky vyházel a jen jeden si nechal, pořádný kus dřeva to byl, a na tom začal kudlou vyřezávat. Koukali jsme, co z toho bude, a ona koule. Velká koule, tak přes půl lokte. Když ji měl čistě vyvedenou, začal vám do té koule řezat kulaté díry a těmi tu kouli z vnitřku vybíral až mu jádro špalku vevnitř zůstalo volné. A teď začal skrze ty díry zase řezat ten vnitřek. Koukáme na to a ona to zase koule. Rozumíte, koule v kouli. A tu druhou kouli začal zase dlabat a v ní vyřezávat třetí kouli. My byli z toho jako blázni, co to bude. Takhle to vypadalo náramně kumštovně, tři vyřezávané koule s otvory, jedna v druhé, každý se divil, jak se to dovnitř dostalo. Ten Kryšpín to takhle řezal pět let. Pět let nepromluvil ani slova, jenom o představení, když rozprávěl břichem; a v té době vyřezal sedm dírových koulí, pořád menší a menší, všecky v jednom, a ještě mu vevnitř zbýval takový malý špalíček. Za těch pět let jsem ho přece jen trochu ochočil, že už mi leccos řekl. A když už byl hotov s tou sedmou, povídá: 'A teď tady dovnitř vyřežu toho proklatýho prevíta, aby tady zůstal proklatej a zakletej a zlořečenej na věky věkův'. Já mu povídám: 'Pro pána krále, Kryšpíne, koho tam vyřežeš?' A on na to: 'Kohopak jinýho: vlastního tátu'. Já jsem myslel, bůhví, že do nás v tu chvíli hrom udeří. Tak jsem vypálil z vozu a už jsem tam k němu nevstoupil. A to bylo takhle: ten mladý, ten Kryšpín, si někde v Pyrenejích namluvil a přivedl džitánu, jako cikánku. A ten starý Schneckerle, Andreas, ten mu ji potom přebral. On to byl chlap mohutný, vokatý, frňák měl jak řípu a fousy jak Turek, v uchu nosil cvoček a přes vestu měl řetěz plný tolarů, kdepak Kryšpín, ten byl proti němu ouškytek. Ale on prý měl starý ještě taky nějaké měchuřinky s dukáty a to, myslím, bylo to hlavní hejblo pro mladou, jako pro snachu. Oddáni a štolou svázáni ti mladí nebyli; a kdyby byli, tak by to ještě žádná ohrada nebyla".

"A co Kryšpín - vyřezal ho tam?" zeptal se Karas.

"No, to je ta věc. To jsem byli v jižních Uhrách a jeli jsem na srbský Bělehrad. Kryšpín byl celý zažrán, jak do toho kousíčku dřeva v sedmé kouli vyřezat lidskou podobu. Nos už to mělo a obočí, pořád s tím seděl ve voze u okénka a pořádl dlabal a fidlal. A v Zemuni jsem se převáželi na prámech přes Dunaj a všecko muselo ke koním a tak i ten Kryšpín nechal kouli na stolku u okna a šel držet koně. A když jsem přistávali, najednou to silně drclo ke straně, vůz se hnul a já koukám a ta koule se šesti koulema se vykulatila z okna, cvrnkla o rám pramice a překlopila se do Dunaje. A Kryšpín zařval a skočil za ní".

"Utopil se?"

"Neutopil, bylo už to u břehu, ale ta čarodějná koule mu uplavala".

"A co říkal?"

"Nic, koukal jako bez ducha, a když jsem vyjeli na břeh, pustil se po vodě hledat svou kouli, šel a šel a víc už ho nikdo nespatřil".

"No a kam moh jít?" zeptal se někdo.

"Copak já vím, kam Dunaj teče?" pokrčil rameny Malina.

"Dunaj se vlévá do Černého moře", poznamenal Bureš.

"Pro mne za mne..." mávl rukou Malina.

Druhého dne po této rozprávce přišel o polední přestávce i ředitel Berwitz zhlédnouti ten malý zázrak. Prohlédl si hlavy zvířat a prohlásil, že pro jeho vkus mají koňské hlavy trochu silné žuchvy, ale jinak že jsou bez vady stejně jako slon. A obrátiv se ke Karasovi, nadhodil mu, že by mohl příležitostně vyřezat třebs dva vzpínající se koně, které by umístili před bránu nebo by je dávali k některé lóži, kterou by chtěl označit jako "královskou".

"Což o to, pane řediteli", odpověděl Karas, "po chvilkách je to možné, když mi opatříte tvrdé dřevo. Ale nejdříve musím vyřezat něco pro paní Hammerschmidtovou. Byla tady před polednem a objednala si to pro svůj vůz. Abych prý jí nad okénko s kasou vyřezal takovou nějakou bohyni Štěstěnu s rohem. Jájí to slíbil... ale já nevím, jak to má vypadat. Já jsem jakživ žádnou bohyni s rohem neviděl".

"Bohyni s rohem?" pozastavil se ředitel. "Co to toho blázna napadlo? bohyni s rohem! Ale to si ta hloupá ženská popletla, to ona myslela kozu s rohem, rozumíš, Anton, jednorožce - to by bylo takové pohádkové zvíře. Jen jí vyřež kozu s jedním rohem na čele, to se k ní zrovna hodí; Hammerschmidtka má zrovna potřebí bohyně!"

Petr Berwitz odcházel a ještě cestou se chechtal, jak si při obědě bude dobírat švagrovou, že si objednala na vůz místo kozy bohyni.

Z vozu zatím vylezl Malina, který slyšel principálovy názory a jako už tolikrát s nimi nesouhlasil.

"Člověče, Karasi, nedej se mýlit. Když řekla bohyně, tak to přece není koza, to dá rozum".

"No jo, Malino, ale jak vypadá bohyně? A kde má ten roh? Na hlavě? Na čele?"

"Já, brachu, to já nevím. Rohatou bohyni jsem ještě nikdáž neviděl. Jednou jsme měli sylfidu, mořskou pannu, ale to byl švindl, té jsme vždycky odpoledne přidělávali rybí ocas. A rohatá nebyla".

"Já už si s tím hodinu lámu hlavu. Snad to bude vědět Kerholec nebo Bureš..."

"Bureš. To je to pravé. Bureš to ví. Já k nemu skočím".

A staroch se zvedl, hlavu plnou přemítání o rohaté bohyni. Než však došel do menažerie, už si to v hlavě popletl. Bureš tam čistil opičí klec.

"Povídám, Bureš", spustil na něho Malina, "jakpak vypadá bohatá rohyně?"

"Cože?"

"Bohatá rohyně jak vypadá..."

"Bohatá... co?"

"Rohyně".

"Co to má být?"

"No přece rohyně s bohem. Jenom tam s Antonem nevíme, jestli ho má nahoře nebo na čele".

"Rohyně s bohem?"

Bureš se zkoumavě podíval po Malinovi. Nebylo vidět, že by starochu už přeskočilo.

"A Karas to chce vědět?"

"Ano. Kasírka si u něho objednala, aby jí vyřezal rohyni Štěstěny s bohem..."

V tu chvíli Bureš zařval, až se zvěř kolem vyděsila, a začal se svíjet smíchy.

"Táto Malinů... tohle je pěkná konina..."

"Jaká konina, Honzo?" drudil se staroch. Ale nemohl z rozřehtaného Bureše dostat žádné vysvětlení. Proto se obrátil a mašíroval zpátky k osmičce.

"Anton, neřezej kozu. Bureš říká, že je to konina. A já tomu vůbec nerozumím".

Antonín Karas starší našel tedy v cirkuse celkem dobré bydlo, lepší, než čekal. Ale velké starosti mu dělal Vašíček. Co se s Vaškem dálo, na to nechtěl Karas ani pomyslet, natožpak to vidět.

III

To si Karas hned první den Vaškova cvičení zaskočil k modré maringotce, aby viděl, jak to synovi jde. Ale co spatřil, nad tím mu srdce ustrnulo hrůzou. Ten Breber, ten machometán stál tam us chůdků, levou nohu měl o jeden z nich opřenou, že mu šlo stehno vodorovně. A Vašek ležel zády přehozen přes stehno, hlava a ruce mu visely na jedné straně, nohy na druhé a ten divoch, ten násilník tiskl mu oběma rukama hrudník a kolena dolů, nic jinak, než jako by chtěl Vaškovi zlámat páteř.

"Lá iláha illáláh", supěl při tom neboť se opíral o hocha ze všech sil, "voilà, to to lupe... to to křupe... mašalah, kosti se lámou... klouby se vytahují... všecko bolí, já vím, já vím, mio ragezzo, jen se drž... je třeba slogare il dorso, vykloubit hřbet, la spina, tutto scheletro, celou kostru... oh, oh, la vertebra... bene, bene benissimo... voilà..."

Karas otec slyšel mezi těmi výkřiky jen vzlyky, vzdechy a úpění svého syna. Neviděl mu do tváře, jak zbrunátněla nahnanou krví, jak je zkřivena bolestí, jak se zuby zoufale zakusují do rtů a z očí se bezděky derou slzy. Neviděl to, ale i tak se už řítil vpřed, aby to hrůzné týrání zamezil. Vtom však proti němu vyrazil Paolo, který stál vedle svého otce a všecko sledoval. Vběhl Karasovi do cesty, a volaje "Ecco, signore, ecco...", překlopil se lehounce nazad, až ruce přišly na zem, ba až dosáhly nohou. A uchopiv nohy za lýtka, prostrčiv mezi koleny hlavu, která se usmívala, začal před Karasem pobíhat a poskakovat, načež se jediným pružným vymrštěním narovnal, udělal velký divadelní úklon a zvolal znovu: "Fa niente, signore Antonio, to nic není... schauen Sie..." A provedl na místě tři přemety.

Opravdu těmi kejkly zadržel Karase, že se vzpamatoval z pvního rozčilení a obrátil se, aby trýznivou scnéu neviděl. Slíbil přece Kerholcovi rukoudáním, že se nebudue do ničeho plést, co Achmed s hochem odnikne. Kerholec věděl, že to bude utrpení, a stál na tom, že zdravý chlapec všechno vydrží a že by Achmed sám Vaška prospustil, kdyby cítil, že není schopen cvičení. Konečně tu byla jedna naděje: že Vašek v poledne prohlásí, že tohle nelze vydržet.

Karas tedy odešel, ale jak mu srdce přetékalo bolem, svěřil se se svou starostí prvnímu, s kým se dostal do hovoru. Byl to náhodou pan Arr-Šehir, který přišel za Bingem, právě když mu Karas poklízel stáj. Ind vyslechl jeho stesky vážně a pozorně. A usednuv mezi přední nohy Bingovy, který mu chobotem milostně dýchal do ucha a za krk, stejně vážně a zamyšleně odpovídal moudrostí své vzdálené země:

"Vznešené věci jsou plny tajemství. Jedině člověk, jemuž víla podala květ lotosu, dovede projíti zavřenými brnami. Ale ani ten neprojde jimi tak, jak se narodil. Vznešenost se otevírá jen vznešenéu. Člověk se rodí jeden jako druhý: na nejnižším stupni. A stoupá výš jen tím, že se přerozuje. Poznání je utrpení. Projdeš-li poznáním jako utrpením, jsi jiný člověk, jsi o stupeň výše. Cesta přeměn a ceta utrpení je právě tak dlouhá jako cesta k moudrosti. Každé umění má své zákony. Nejkratší zákoník má umění milovati. Největší zákoník má umění opatrovati slony. Psal jej jeden světec dvanáct tisíc let, kdy žil v rajském pralese se slony jako se sobě rovnými, po boku své matky, která byla bohyně, zakletá zlým jigim v slonici. Kdo se tolikrát přerodil bolestmi, že dospěl k posledním tajemstvím zákoníku, stane se králem slonů, kteří sami beze slova jdou za ním, aby mu sloužili. Ale, ach, jeden život lidský nestačí na tolik přerodů. Je třeba se mnohokrát narodit a mnohokrát trpět, aby se člověk stal králem a pánem Posvátných. Moudří přijímají utrpení a stávají se moudřejšími. Viděl jsem Binga, kterad ýchal tvému Vašku do tvře a ohledával jeho ruce. Bingo vidí, co my nevidíme. Bingo ví, že Vašku nese květ lotosu. Bingo čeká, že se Vašku přerodí. Bingo se dočká. Vašku vydrží".

Arr-Šehir přešel do zpěvavého hlasu a slon nad ním se kolébal k jeho zpěvu. Karas opřený o lopatu nerozuměl; bylo mu jako by poslouchal nějaké konejšivé evangelium. Arr-Šehir dozpíval a vztyčil ruku. Slon objal jeho tělo, zvedl nepřipoutanou levou nohu a postavil si Arr-Šehira na její koleno. Arr-Šehir vznesl dlaně s prsty napjatými do oblouků a jemně hladil víčko jeho oka. Uši Bingovy se chvěly. Arr-Šehir se mu uklonil. A Posvátný vzal Arr-Šehira a opatrně jej postavil na zem. Arr-Šehir se mu znovu poklonil a opustil stáj.

Karas cítil jakési uklidnění, ale jeho nedůvěřivý mozek mu vzápětí našeptával: ten ti mnoho nepověděl. Jsi zas tam, kde jsi byl. Odložil nářadí a šel do šapitó. V bráně stáli oba bratranci Gevaertsové a čekali, až se uvolní manéž pro jejich cvičení. Karasovi napadlo, když je spatřil, ti že jsou přece mnohem lepší znalci než ten Indián. A pozdraviv staršího Alberta, s kterým se již od vidění znal, poprosil ho o radu, co má dělat.

Albert a Gustav Gevaertsové, Duo Bellini, byli Švédové friského původu; jejich dědeček se tam nějak dostal s generálem Bernadottem a zařídil si v Uppsale obchod s ovocem, kávou a jižními plodinami. Jeho dva synové, Johannes a Lambert, měli studovat, ale během doby se ukázalo, že nejde ani to, ani ono, ani otcův obchod, ani studie synů. Oba mladé Gevaertsy rozhodně víc bavil tělocvik než latina, a když si otec musel doznat, že nemá na jejich studie, ba že sám se bude muset všelijak protloukat, smířil se s tím, že hoši učiní ze své záliby živnost. Johannes a Lambert nacvičili společně pozoruhodné cilácké číslo akrobatické a jako Frčres Gevaerts odjeli do Paříže hledat štěstí u cirkusu, který tam byl tehdy ve velkém rozkvětu. Oba byli štíhlých atletických postav, hezcí plavovlasí hoši, kteří dobře dovedli prodat své vystoupení. Uchytili se, měli úspěch, oženili se a z jejich dvojího manželství vyšli bratranci Albert a Gustav, kteří siláctví otců zjemnili na skoky, piruety a salta a dovedli "pracovat i na komiku". Jak skoro všichni praví artisté byli to lidé zamlklí; jejich celý život se vybíjel jen za představení v manéži, a co žili kromě těch čtvrthodinek, byla jen stálá příprava a soustřeďování k výkonu. Tak jednoslabičně přijal nyní Albert i Karase; ale brzy začal se zájmem naslouchat jeho žalobám, ba přivolal si ještě Gustava.

"Pojď sem, Gust, tohle je zajímavé. Tady Anton je otec toho Vašku, znáš ho, a dal ho do učení k Achmedovi. A Roméo začíná tím, že mu láme páteř. Jakže to dělá? Nohu na stupátku a hocha má přes ni přehozeného? Na zádech, toť se ví? A mačká ho, jako by ho chtěl zlomit? A přehazuje si ho na noze výš a níž?"

Karas bolestně přikyvoval a oba akrobati se podívali na sebe.

"Vidíš, Berte, tohle bude to pravé!"

"Ano, Gust. Otec vždycky říkával, že starší komedianti měli zvláštní methody na každý trik".

"A my jsme začínali hned opičím skokem. Ta vytahaná páteř, to je, co nám pořád chybí".

"A je to báječně jednoduché: ohnout přes koleno. To mi otec taky dělával, ale obráceně, při výprasku".

"Člověk se pořád učí. Bohužel, že je to pro nás už pozdě. Ale kdybych se, Berte, oženil, to bych dětem lámal páteř už od pěti let".

"To se ví, Gust, čím dřív, tím líp. To je ohromný objev, co jsi nám tu, Anton, udělal. My tam nemůžeme jít a čumět tomu Breberu do práce. Ale ty to budeš teď denně sledovat, to bys nám moh po každé říc, co bude Achmed s Vašku dělat".

"Ale všecko, Anton, všecko, jak ho láme, jak ho svírá, jak ho prohýbá, jak ho vykrucuje, natahuje, jestli ho sváže do kozelce, jestli ho kope, oni prý také kopají..."

"Pro boha živého", vyděsil se Karas.

"Ano. Tedy kdyby ho kopal, to nám také řekni, kam, do ktré části, kilikrát. Domnívám se, že na jisté věci je kopnutí ohromně prospěšná věc..."

"A hlavně, jestli kope špičkou nohy nebo plochým chodidlem. Já myslím, že chodidlem".

"A až budou dávat facky... no, to on už nám Vašku ukáže sám, jak Achmed učí sázet facky..."

Duo Bellini bylo najednou plno ohně a mlsně toužilo po kdejakém mučení, na které si dovedli vzpomenout. Karasovi, který si přišel pro útěchu, bylo z toho až zle.

"Pane Alberte, pro smilování boží... vydrží to ten chlapec? Smím ho v tom nechat?"

Oba rozjaření akrobaté se na něho zadívali zprvu nechápavě.

"Ach tak", zvolal konečně Albert a vracel se do své zamlklé vážnosti, "nebuď, Anton, blázen. Buďto Vašku to v sobě má, nebo nemá. Nemá-li to v sobě, uteče už teď Achmedovi a víc ho tam nedostaneš ani bitím. Ale protože tu ještě není, má to v sobě. A když to má v sobě, nebude za týden cítit ani ránu, ani pád".

"Je to tak, Anton", dodával Gustav Gevaerst, "a věř nám, že je to ta nejlepší škola. Nemám pravdu, Berte?"

"Máš pravdu, Gust. Gambier už odklízí klec, skočme tam honem, než přijdou koně".

Karas měl trapný pocit, že nepochodil, že se spletl, když hledal radu u těchto dvou. Vtom procházel kolem něj kapitán Gambier. Karas ho pozdravil bonžúr.

"Bonjour... oh, c'est Anton... já vidět Vašku u Achmed... gratuluji... famos, famos... il est vraiment magnifique, ce petit gars... Vašku je bravo, moc bravo..."

Karas se na ty pochvaly uklonil a bylo mu zase hůž. Ale ať se po cirkuse vrtl kam se vrtl, všude mu všichni jen schvalovali, co Achmed s Vašku provádí. Jen dvě osoby našel, které mu trošku porozuměly. Jedna z nich byla paní Hammerschmidtová. Spínala ruce a lomila jimi, když jí vyprávěl o ranním výjevu u modré maringotky, volala "schrecklich! entsetzlich!" a zase "das herzensgute Kind!" a slíbila mu, že přinese odpoledne pro Vašku dva vdolečky od oběda, aby si to živobytí osladil. A druhý člověk, který s brutalitou Acmedovou nesouhlasil, byl pan Selnicki. Kapelník měl pohled trochu zamžený, když naslouchal Karasovi. Pak se tam bojevila i slza, ale to už Karas věděl, že nesmí přičítat nějakému dojetí. Však také pan Selnicki klidně všechno vyposlechl, napil se, pomlaskl a řekl: "Na ja, co se tu dá očekávat. Po mém názoru se má sedmiletý kluk učit hrát na klaví. Ale ty přece nemůžeš zapřáhnout klaví do menažerie. To je ta celá prašivina života a umění. Servus".

Po všech těch rozhovorech zůstávalo to hlavní nakonec zas jen na tom, s jakou přijde Vašek v poledne.

Když se Karas přinal k osmičce, Vašek už tam seděl na schůdkách.

"Co, Vašku, Vašíčku, jaké to bylo u Achmeda?"

"Dobrý, táto", odpověděl Vašek s nezvyklou vážností. "Půjde to".

"A co jste cvičili?"

"Dvě hodiny mne učil dělat taneční kroky a děkovat obecenstvu".

"Cože - děkovat se?"

"Ano. Pan Achmed říká, že nejtěžší je poděkovat se a poklonit se obecenstvu, aby to šlo na všecky strany. On chce, aby to bylo pěkně provedeno, podle poravidel, a říká, že už to nikdo tady neumí".

"Ale já jsem tam ráno byl a viděl jsem docela něco jiného... jak tě lámal..."

"Tys tam byl, táto?" Vašek se podíval na Karase a zaostřil oči.

"Byl... a viděl..."

"Tak to tedy nesmíš. To nesmíš, táto".

Vašek mluvil, jak ho Karas ještě neslyšel. Něco z dospělého znělo v tom hlase a něco rozhodného, jako u jeho maminky.

"A proč bych nesměl..."

"Protože bys to nevydržel, táto", řekl pevně Vašek a dodal: "A já to vydržím".

Pak v něm zase zvítězil dětštější tón a on opakoval s chlapeckou umíněností:

"Vydržím a vydržím a vydržím. A budu skákat líp než Paolo".

Karas otec viděl, že se tu něco mezi nimi vztyčilo, nějaká přehrada, a Vašek že se ocítá docela jinde, než si jeho táta myslel. Něchtěl-li ho ztratit, musel opustit své námitky a jít za ním. Byl z toho zmaten, u srdce mu bylo úzko samou něžností a láskou.

"Ale já, Vašíčku..." začal měkounce, jako na omluvu. Vašek všek hned vycítil, kam táta míří.

"Táto!" vkřikl ostře a pozvedl se. Ale to jen napolo, neboť v tu chvíli zasykl bolestí a sjel zpátky na stupínek.

"Hernajs", ujelo mu tiše.

"Tak vidíš", dodal táta polohlasem.

"Já vím", řekl Vašek a mávl rukou. "Je to, jako bych tam u nás páčil pařezy".

A řekl to tak, že se už Karas otec podrobil. A aby ukončil tento jejich první a nejzávažnější rozpor, dodal s umělým klidem:

"Povídala paní Hammerschmidtová, aby ses u ní po obědě zastavil, že bude mít pro tebe vdoleček".

Vašek utřel si hřbetem ruky nos.

"S povidly?"

"S povidly".

"Fajn!"

A tak se docela věcnou záležitostí vdolečků dostali z napětí zas do všedního života.

"A pan Albert z Duo Bellini se moc zajímá o tvou práci, a jak to s tebou pan Achmed dělá. Mám prý mu o všem vyprávět, co a jak..."

Kluk před ním přimhouřil oči a vteřinu mlčel. Pak zvedl prst a s chlapeckou důležitostí řekl:

"Ale to, táto, nedělej!"

"Ne? A proč ne?"

"Pan Albert a pan Gustav", a Vašek se naklonil a mluvil tiše a naléhavě, "oni by to chtěli okoukat... to nejde, táto... to je naše tajemství..."

Karas zmlkl a zadíval se před sebe. V duchu viděl kornaka Arr-Šehira mezi černými sloupy sloních nohou a slyšel jeho zpěvavý hlas:

"Vznešené věci jsou plny tajemství. Projdeš-li utrpením a poznáním, jsi jiný člověk, jsi o stupeň výš".

IV

Petr Berwitz neměl poslední dobou ředitelování lehké. Odvážnou výpravou do Ruska a do Asie se vyšinul mezi vedoucí evropské podniky, ale toto postavení nebylo nikterak zajištěno. Berwitz věděl lépe než ti druzí, že se v cirkuse stále musí zápasit o prvenství, nemá-li rychle přijít pokles a zánik. Každý artista v manéži musí denně bojovat o úspěch stále zlepšovat svůj výkon a také cirkus jako celek musí být stále v bojovém střehu a napětí. To bylo přece to krásné, že člověk žil v ustavičné aktivitě, ve stálém ohni a varu; Berwitz byl nejblaženější, když opustili hamburský klid a octli se v plném ruchu své pouti, s přemnohými překážkami, nenadálými nehodami, neekanými potížemi, při nichž mohl ihned vyskočit, rozhodovat, zachraňovat, poroučet, jednat. Ale nešlo jen o takové episody, direktor musel myslet také na celý podnik jako ústřední a souborné dílo, aby nepokleslo, aby si uchovalo půvab dokonalostí a krásou výkonů, aby nebylo předstiženo jinými. A tu právě cítil Petr Berwitz v týle nepříjemný mrak, jehož krátké jméno bylo Kranz.

Co byl Kranz tenkrát, když už Petr řídil po boku svéo otce a děda veliký cirkus se zvěřincem? Pouhý jezdec v manéži starého Briloffa, který si říkal kráovská pruská generálně koncesovaná jezecká a umělecká společnost. A co byl Kranz, když se Petr stal samostatným pánem Cirkusu Humberto? Direktorem takové žabárny s osmi lidmi a s desíti koňmi, při čemž v těch osmi lidech byl už sám Kranz s rodinou. Byl to ovšem rozený cirkusák, syn provazolezce a sám vyučený provazolezec, pak se naučil jezdit u slavného Petra Mahyeua nezapomenutelné paměti a pak byl po léta prvním jezdcem u toho Briloffa, kde jezdil stoje na čtyřech koních v plné kariéře, pracoval na volném laně, zvedal závaží, voltižoval a skákal salta po hřbetech nesedlaných koní i prováděl batúdu, saltový skok s můstku, přes osm koní. Ale když se po msrti Briloffově udělal se svým běloušem Solomanem pro sebe, měl v celém cirkusu dohromady jednu štolbovskou uniformu a do té se mužští museli stále převlékat, aby se jeden po druhém mohli objevit před publikem. O takovém podniku mohl Berwitz tenkrát mluvit s úsměvem, ale když sám vytáhl na tři roky do ciziny a vrátil se zpátky do Německa, s překvapením shledal, kterak zatím Kranz vyrostl; usadil se v Berlíně a vešel do soutěže s nejslavnějšími cirkusy francouzskými, které tam tehdy mívaly zlatý důl. Takový Cuzent & Léjars, takový Dejeans byly elitní podniky, přepychově vybavené, se starou manéžní kulturou, se znamenitými umělci a vynikajícím koňstvem, podniky, pracující s okázalou dokonalostí a s neomylným vkusem; a tento zarputilý funambulista, tenhle tvrdošíjný rejtar, který jednou na vzpurného zřízence utrhl těžkou oj od nákladního vozu, jako by to byla rákoska, ten si vzal do halvy, že vypudí Francouze z přízně dvora a šlechty, že je předčí, překoná, porazí! Bylo to ztřeštěné šílenství - a byla to nakonec skutečnost: Kranz opravdu ovládl Berlín, vystrnadil Francouze, sám se nasadil na jejich místo, rostl a mohutněl, odvažoval e víc a více a nyní byl opravdu vážnou konkurencí Berwiztovi. Ničeho se nebál, ničeho se nelekal, nejlepší jezdce a umělce vyfoukl Berwitzovi před nosem, jako teď toho Léotarda, toho létajícího Francouze, po kterém se pět let bláznila Paříž, že se nosilo všecko à la Léotard, kravaty, klobouky, střevíce, hole. A to jen proto, že Léotard proletěl denně mezi rozhoupanými hrazdami neslýchaný, nevídaný skok na vzdálenost 27 stop, pravý skok smrti, vysoko v pověří, bez ochranné sítě. Teď, když Léotard nebyl u Berwitze, nýbrž u Kranze, říkal si Petr pohrdlivě, co jen lidé na tom ubohém skrčku vidí. To přece není žádné dělo, ty krátké, slabé nohy dole a nahoře na plecích a na rukou ty bochníky svalstva. Vždyť sám Léotard říká, že je nejšťastnější nahoře na hrazdě, protože si tam nepřipadá tak šeredný jako dole na zemi.

Ale toho Kranze taky musel teď mít Petr Berwitz stále na očích. Měl taky najatou stálou budovu v Berlíně, před osmi lety vahořela a byla postavena z grutnu nová, už to byl velký náskok, že byla modernější, bytelnější a nádhernější než stará dřevěná konstrukce hamburská. Právě než odjel, poslal pan Gaudeamus Petrovi důvěrnou zprávu, že Kranz chce berlínskou budovu koupit. Berwitzovi se rozbřesko, že musí být teď ve střehu i v Hamburku, protože Kranz tam taky někdy v létě přijel a mohlo by se stát, že by mu vyfoukl i toto jeho zimní sídlo.

Tak se stalo, že mezi posledními věcmi, které Berwitz před odjezdem zařizoval, bylo i pověření pana Hagenbecka mladšího, aby se pokusil koupit starou konstrukci pro Berwitze a aby ji v příznivém případě dal přes léto upravit, hlavně zavést plynové osvětlení, aby se od zimy mohlo hrát i večer jako v Berlíně.

I jinak sledoval Petr všechnu činnost Kranzovu velmi bedlivě. Byl to hlavně pan Gaudeamus, který v zimě zajížděl z jeho rozkazu do Berlína, aby se tam pár dní zablýskl jako rytmistr a baron v zákulisí cirkusu ve Friedrichstrasse a vytáhl všeliké tajnosti z povídavých krasojezdkyň, by i ze samotného Kranze, který byl posedlý úctou k aristokracii a pro baronskou přízeň by byl přeskočil vlastní bič.

Od pana Gaudeama věděl, že má Kranz namířeno i na všeliké lidské zrůdy jako na atrakce a že vyjednává o nějakou Julii Pastranu, mexickou zpěvačku, která prý je celá ve tváři zarostlá hustými černými vousy, má dvě řady zubů a zpívá hlubokým altem staré mexické romance. Její sestra jezdila u Kranze ve voltiži. A o Juliáně přišla nyní zpráva ze Španělska, kde vystupovala mezi pouťovými zvláštnostmi, že se tam do ní zamiloval Yorick, lesnímuž kordillerský, strašný obr s vystávajícími tesáky, s modrým obličejem, s půlkou vousů červenou a s půlkou žlutou. Ten Yorick zápasil v kleci s třemi medvědy najednou, ale když ho Juliána Pastrana zamítla, zápasil špatně a jeden z medvědů mu ukousl nohu. Tak to stálo v novinách, a Kranz nato hned porušil své krasojezdkyni, aby té Mexikánce s plnovousem napsala.

Tyhle zprávy byly hlavní příčinou, že Petr Berwitz přijal do programu trpaslíky; ale od chvíle, kdy přijeli, už toho litoval.

"To nejsou žádní cirkusáci", stěžoval si u rodinného oběda, "pořád jsou samý nářek a samá žaloba k ředitelství, jako bych neměl nic jiného na starosti, než dostane-li mrňavý pan Mittelhofer pro své číslo koberec a nebude-li paní Mittelhoferové postel ve voze příliš vysoká. Čert mi je byl dlužen".

"To není jen to, Petře", odpověděla mu Anežka, "v tom je ještě něco jiného. Ty jsi věděl už předem, že trpaslíci nejsou cirkus. Máš jasný cit pro to, co je čistá práce a linie. To není žádný styl, když mezi krásné tvory a dokonalé výkony dáš párek lidí, na které příroda zanevřela".

"To mi bylo hned zřejmé, jak jsem je uviděl".

"No ovšem, vždyť je to jako mušinec na obraze. Hledáme pořád krásu, sílu, mládí, svěžest, půvab, a najednou si přivedeš dvě lidské pitvory, dva nešťastníky, kteří mají neobratnou postavu dětí a k tomu mrzutý rozum zlobivých starců. A nebyl bys to udělal, kdyby ses byl řídil vlastním vkusem. Ale to ti pořád vězí v halvě ten berlínský, ten Kranz".

"Dovol, Kranz přece nemá trpaslíky!"

"Nemá, ale bude je mít. Kranz bude mít všecko, z čeho bude cítit peníze. Ale byl by vzal Wollschläger do svého cirkusu zrůdu?"

"Wollschlägra mi nepřipomínej. Wollschläger zkrachoval".

"Ano, ale ve cti a slávě. Všechno, co on dělal, mělo sloh. Když jsme s Marií Annou jeli tenkrát za vámi do Antverp, řekl sám hrabě d'Ascensons v kočáře: 'Mes chères, ce que vous verrez, c'est un cirque qui a du style'. Pamatuj si to: Cirkus, který má sloh. A to nám ještě říkal: 'Všecko, co má svůj sloh, je hodno úcty a obdivu ušlechtilého člověka. Svět se teď rychle mění, kázají nám o vývoji a revoluci. Ale ani vývoj, ani revoluce nepřinesou nic cenného, nedají-li tomu zároveň sloh. Ztrtíme-li styl, jsme jen nevýznamné množství, kupa, hromada, chaos. Teprve forma, teprve sloh tvoří krásu života'. To nám říkal hrabě d'Ascensons, a pan podkomoří byl znamenitý člověk".

"Inu ovšem, pan hrabě je pan hrabě, vysoké zvíře..."

"Ne tak, Petře. Pan hrabě může být také vrták. A člověk z cirkusu může být vynikající osobnost, když je svůj a nešilháza jiným. S těmi trpaslíky jsi zašilhal za Kranzem, a já jen čekala, až na to sám přidješ. Pochop přece, že jak se začneš zařizovat podle něho, odevzdal jsi mu vedení a bezděky před ním ustupuješ. Kdežto já chci, abyste se změřili a každý ukázal, co máte v sobě. Snad bude Kranz lepší obchodník a vydělá miliony a my se snad ocitneme na mizině. Ale my budeme dělat čistotně svou věc a nepustíme do ní žádný nešvar. Kranz je velký člověk a silný, moc umí, podceňovat ho nesmíš; ale ať si stokrát říká svému cirkusu institut, ty ještě pořád víš víc, co je opravdový cirkus, než on".

"Myslíš, že Kranz dělá chyby?"

"Dělá, jako ty je děláš. Každý děláme chyby. Ale jde o to, abys dělal své hcyby a ne Kranzovy. Dvouhlavé tele bys nevystavil, to bys hned cítil, že to je pro boudaře a ne pro Cirkus Humberto. Já chci, aby ses řídil podle svého. Tahle aféra nic není, smlouvu příležitostně rozvážeš, ale Kranzovy praktiky nech jemu".

Petr Berwitz měl pocit, že mu Anežka řádně drhne hlavu. Aby to skončil, obrátil se k ní najednou s otázkou:

"A co dělají lvíčata? Dnes jsem se na ně ještě nepodíval".

"Vede se jim dobře. Vašku by je mohl začít ukazovat, jsou už čtyřnedělní".

"Ah, Vašku. Pravda. Dobře, žes mně připomněla. Musím se pozeptat, co je s jeho ježděním. To bych pak mohl trpaslíky vyndat".

Vysunul přitom levou ruku, až vylezla bělostně bílá manžeta.

"A pak tě ještě, Anežko, prosím, abys mi nikdy nedávala manžety do prádla, dokud si neopíšu, co mám na nich zapsáno".

V

Berwitz zamířil ke stájím a zavolal si Hanse.

"Co je s Vašku? Učí se jezdit?"

"Pane řediteli, Vašku je nám nevěrný. Vašku se dal, s odpuštěním, ke komediantům".

"Co to povídáš?"

"Ke komediantům, pane řediteli. Musím to na něho žalovat. Chyt se toho Afrikána, co vyhazuje nohama vlastní děti do vzduchu, a místo aby trpělivě jezdil, šel k nemu do učení a dává si od něho kroutit tělo".

"Ale, ale", vrtěl hlavou Berwitz. "Vašku to bere vážněji, než jsem si myslil. To ho dal k Achmedovi otec?"

"Kdepak Anton. Ten je z toho celý nešťastný. Já, prosím, nechci žalovat, ale asi to spuntoval Kerholec. Nevyrostl u koní a je mu to všecko jedno, jezdec nebo komediant. Ale Vašku, s dovolením, má ke koním cajk, to člověk vidí, jak se k nim staví, jak je bere do ruky. A nejvíc by to pan ředitel poznal ka koních, jak ti přijímají Vašku. Shetlanďáci jsou přece nějak tvrdlohlaví, ale Mary je před Vašku měkká na slovo. Ten hoch je vyložený koňák, pane řediteli, vyložený koňák, a to nemá být, aby člověk od sedla zběhl za komedianty, to je hanba pro celou maštal, pane řediteli..."

Hans, rudý ve tváři, hudroval, jak ho ještě Berwitz neviděl a neslyšel. Až se musel v duchu smát tomu, jak kočí opovrhuje akrobatem; u cirkusu celkem vládla rovnost, ale u nižších lidí, jak viděl, žila přece jen hiearchie a stavovská pýcha.

"Nu", řekl Berwitz, "kouknu se na to u Achmeda. Kdyby to bral vážně, taky by na tom něco bylo. Ale Vašku přece jezdí na Mary?"

"No, jezdí, jezdí", odpovídal Hans, "v kroku a v krátkém klusu to jde, ale toť se ví, figuru to nemá ždánou, ruce mu plavou, patu nemá ještě prošlápnutou, neumí koně sebrat do pozoru, to všecko se musí učit; a teď, co mu ten Arab týrá tělo, leze na Mary jako na pec a sedí na ní jako potlučená opice. Ještě je zázrak, že vůbec má chuť jít do sedla, já myslím, že má tělo od toho schinderhanesa zmasakrované na nudle".

"Hlavní věc je, že ještě neztratil chuť k ježdění. To musíme u něho podporovat. Dneska je málo lidí, kteří se tak dovedou zakousnout do řemesla".

"Proto o tom mluvím, pane řediteli. To jsem byl ještě u Wollschlägra, co dělal největší zázraky s koňmi, a ten už naříkal, že mu opradový jezdecký hoch nepřijde pod ruku za celá léta. A tak jsem si řek: Hans - ono to mělo být mé tajemství, ale pan ředitel je principál, že ano, tak jaképak před ním tajemství - řekl jsem si: Hans, ty zvíře člověčí, ty tu celý život soužíš těm zvířatům - a naši koně jsou pašáci, pane řediteli, to zas jo, veskrze samí pašáci - povídám tedy, sloužíš tm pašákům a nic po tobě nezbude, rajn kór senkrecht nic, a tu je ten chlapec, který jednou může jezdit jako Guerra, - co kdybys pro něho připravil číslo?"

"Číslo pro Vašku?" zvedl Berwitz obočí a podíval se pozorněji na rozohněného Hanse.

"Myslil jsem si, že by se moc líbilo, kdyby po všech těch velkých číslech s hřebci a klisnami přišli najednou naši čtyři poníci ve volné dresuře a kdyby místo pana ředitele vedl ty koníčky chlapec, který by byl oblečen jako velký, s cylindrem, ve fraku, v ruce bič, a dělal všecko jako dospělý. Já bych koně vycvičil a připravil..."

Berwitz ho velmi pozorně poslouchal a nyní ho vzal za rameno.

"Pamatuješ se, Hans, na tu červenou vestu, kterou jsem nosíval, když jsem předváděl rapy? Tolik se ti líbila".

"Jak bych se napamatoval. Bože, to byla vesta! Se zlatými knoflíky. Nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl. Já jsem se kolikrát ani na rapy nekouk, jak se mi líbila ta vesta".

"Dej pozor, Hans, co ti povídám. jestli nám připravíš s poníky a s Vašku číslo, které bude mít úspěch, dostaneš tu vestu".

"To snad není ani možné, pane řediteli", užasl Hans.

"Pamatuj si, že u mne je všecko možné. Jen ať je to opravdu dobré číslo - a vesta bude tvoje".

"Pane řediteli... ať mě hrom... ať mne Santos kopne, nebude-li to prima produkce!"

Berwitz jen kývl hlavou a zanechal Hanse v rozčileném přemýšlení o volné dresuře shetlandíků. Po pravdě ta nádherná vesta s mosaznými plackami místo knoflíků už dlouho odpočívala v Berwitzově garderobě, protože se na ní od těch dob, co Petr začal tloustnout, dělaly nemilé varhánky. Odložil ji tedy pro strýčka Příhodu, aby ji příležitostně "dobře prodal". Teď se mu to naskytlo; shetlandíci byli dosud jen dekor a samostatným čislem by se uplatnili docela jinak.

Prošel konírnou k vozům se zvířaty a k maringotkám. Stálo to všecko v předepsaném pořádku, takže nikterak nemusel hledat vůz, kde sídlil kulhavý Harwey. Zabouchal zvenčí na dveře. Otevřely se a hubený Angličan vystrčil z nich svou truchlivou tvář.

"Dobrý den, Harwey. Potřebuji nějak adjustovat Vašku. Ještě teď. Co bys měl pro jeho postavu?"

"Vašku... A co by to mělo být? Máme tu čtyři pážata... pak jednoho perského sokolníka... něco arabského by se dalo seřídit... rytířského nebude pro něho nic... římského taky nic... jako krasojezdkyně, to by se vám asi nehodilo... ještě tu bude jeden marokánský kostym pro kluka..."

"To je to, Harwey. Prosím, hned vyzkoušet a vyžehlit. Servus".

Berwitz šel dál, měl nalmířeno k modré maringotce. Chtěl tem přijít nečekaně, ale jak se k ní blížil, nějaký umouněný kluk mezi vozy vykřikl:

"Il padrone!"

A už se ozval dusot bosých nohou a ze všech stran se sbíhali Roméovi kluci, křičíce jeden přes druhého:

"Il padrone! Direttore! Attenzione!"

Všichni se schumelili kolem něho, ukláněli se, mávali mu vstříc rukama. Okno vozu se otevřelo a z něho se vyklonila paní Roméová, z jejíž temné tváře svítily zuby v úsměvu. A z pozadí vou vystoupil Achmed Roméo a za ním Vašek.

"Che cosa c'è... ah, buon giorno, singore direttore, bon jour... jaká čest pro náš modrý dům... signora Roméo ještě neměla potěšení... Felicia, Felicia!"

Berwitz v duchu zaklel. Chtěl sem jen nenápadně mrknout a hrozně nenáviděl rodinné styky. Ale paní Felicia Roméo již sestupovala s nemluvnětem v náručí po schůdkách a odávala mu elkým gestem ruku. Hejno jejích dětí stálo kolem a čekalo s napětím, co se z návštěvy vyvine.

"Těší mne, madame", řekl Berwitz, nut se do úsměvu, "ale jen se, prosím nikaj nevyrušujte. Já se vlastně přišel jen pozeptat, jak se drží Vašku".

"Ó, Vašku je statečný hoch", odpovídal nadšeně Achmed. "Vašku, učiň panu řediteli velkou poklonu číslo čtyři... pravou nohou velký oblou, tááák... obě ruce spodem od těla... ke hrudi... ven... bravo. Zrovna jsme cvičili stojku číslo tři. Chápe velmi dobře. A hlavně má trpělivost".

Berwitz se ostře podíval na hocha. Zdálo se mu, že na něm pozoruje únavu. Rozhodně Vašek nejevil onu štičí mrštnost, která se mu tak onehdy v manéži líbila. A také jeho úsměv byl trochu nucený. Petr si dovedl představit jaho stav podle zkušeností svého mládí a věděl, jak je hochu třeba povzbuzení. Popošel k němu a položil mu přátelsky levici na rameno.

"Tak co, Vašku - jak ti je? Celé tělo tě bolí, že?"

"Bolí, pane řediteli", pousmál se Vašek.

"Já to vím, co to dělá. Je to sviňská dřina, krucityrkn, viď?"

"Hernajs, to je", přikývl Vašek.

Mordsetsakra dřina", řekl s důrazem Berwitz.

"Krajcelement!" přitakal Vašek.

"Himllaudondonrvetr", trumfoval Berwitz.

"Setsakra mordyje", přebíjel Vašek.

"A nepovolíme, viď?"

"Nepovolíme".

"Tak je to, chlapče, správné. Drž a nepusť! Ono se to zlomí, najednou se to zlomí a pak už to všecko půjde jak na drátkách. Chodit můžeš, to vidím. Mám tedy pro tebe úkol. Na příští štaci se oblékneš do šatů, které ti připraví Harwey, a v přestávce budeš chodit mezi obecenstvem s jedním z našich lvíčat".

"Ach, lvíčata, co dělají? Já na ně zaomněl".

"Mají se k světu a už muejí na sebe vydělávat. Vezmeš si jedno do náruče, ukážeš je lidem, necháš je pohladit a za to budeš vybírat do talíře, na mlíko pro ně a na maso. Rozuměls?"

"Rozuměl, pane řediteli".

"Peníze i lvíče odevzdáš po přestávce v jedničce".

"Ano".

"Tedy se drž. Servus".

Ředitel popleskal lehce Vaška po rameni a obrátil se k Achmedovi.

"Myslete na to, Roméo", řekl mu francouzsky, "že toho hocha potřebujeme na zejdecvtí. nedělejte z něho kontorsistu, ale skokana. Batoude, fricassé, saut périlleux a tyhle kejkle".

"Rozumím, patrone", uklonil se Achmed, "flip, flic-flac, rondau a tak dále a tak dále. Dám mu celou arabskou školu, abyste byl spokojena viděl, co dovede Achmed Roméo".

"Madame Felicia, bylo mi neobyčejným potěšením..." obrátil se ředitel k paní Roméové, potřásl jí rukou stejně jako manželu, a odmítnuv gestem její křiky, že by měl zavítat do vozu, rychle se vracel zpátky.

Achmedovi kluci se shrnuli kolem Vaška, plni obdivu, že on byl vyvolen mocným ředitelem, aby chodil po šapitó s mladými lvy. Pro Vaška to bylo jako rosa, že mezi těmito kluky, kteří zatím ve skocích a obratech uměli daleko více než on, mohl se vypnout a vytáhnout jako hotový krotitel. Pan Roméo a paní Roméová stáli v pozadí, a když jim ředitel zmizel s obzoru, obrátili se k sobě, zvedli obočí, kázali si očima po Vaškovi a pokývali navzájem hlavami. Na celém světě, nejen v Tunisu, to znamenalo: "Hele, na tom klukovi jim nějak záleží - s tím musíme opatrně!"

Druhého dne odpoledne vešel Vašek během představení do stanu, na sobě měl červenomodré "marokánské" šaty, levou rukou nesl na hrudi lví kotě, pravou talíř. jak byla ohlášena přestávka, dal se na cestu podél lóží a pak mezi sedadly. Všude byli lidé nadšeni, že vidí lví mládě, že si mohou na ně sáhnout, že je mohou vzít do náruče. A hezký kluk, který je nesl, sklízen nemenší úspěch. Se všech stran cvrnkala do talíře mince černá a bílá. Když to pak ve voze počítali, vydala první tržba za lvíče 7 marek 68 feniků. Ředitel Berwitz, převlečen již v perskou uniformu, s čerkeskou šavlí po boku, s řády na prsou, kývl uznale hlavou, hrábl do mincí, a vyňav dvacetifenik, podal jej Vaškovi:

"Zde vezmi!"

Bylo to větší a suverénější gesto, než když dkysi sultán podal Petrovi ten královský safír.

Vašek blažen odběhl za harweyem, aby mu odvedl kostym. A když táta přišel k osmičce k večeři, Vašek stál na schůdkách s nataženou dlaní, kde svítil dvacetník.

"Hele, táto! To jsem si vydělal!"

Antonín Karas vzal peníz, poplival jej, vytáhl modrý kapesník a minci opatrně zavázal do jeho cípu.

Vašek byl zklamán - měl tolik plánů, co si za ten dvacetník v městě koupí, ale táta prohlásil, že bude potřebovat nové boty. Vašek se tedy s tím smířil, ale aspoň se pyšně chlubil Kerholcovi, Burešovi a těm druhým, že odpoledne vydělal v cirkusu dvacet feniků.

"Až přineseš dvacet marek, zaplatíš pivo", odpověděl oblíbenou průpovídkou Kerholec.

VI

Museli přiznat Achmedu Roméovi, že Vaška zbytečně netýral. Věděl, že protahování svalů, ohýbání páteře a uvolňování kloubů jsou strašně bolestné procedury, a znal ze zkušenosti, kolik dětí se při tom vyděsí tak, že s tuhostí těla ztratí i odvahu ducha. Ale není nic pro pohled truchlivějšího než dítě, které dělá své povinné kejkle jen proto, že musí a že se bojí. Čím okamžitě vítězili arabští, breberští a marokánští akrobaté, když v celých rodinných skupinách vtrhli do evropských cirkusů a pouťouvých bud, to byla právě ohnivost jejich produkce, divoký zápal, který přecházel už i na malá batolátka, že sama nabíhala na zdvižené nohy otce, ležícího zády na zemi, a vyžadovala si, aby jimi aspoň pohazoval ve vzduchu. Ikarská produkce se rozvinula vždy jako bouřlivé víření v přemetech skocích a Achmed dbal, aby žádný z jeho žáků neztrácel, čemu sám říkal plamen. Sám někdy, když leže na zádech chytal a vyhazoval svá děcka a hoši kroužili vzduchem a přeletovali se, byl zasažen dravostí produkce jako horečkou, byl zachvácen tempem jako posedlostí, že najednou začal s hlavou na podložce zpívat Súru koní z koránu: "Při koních soptících, kopyty jiskřících, při koních šturmem se za jitra ženoucích, při koních ve cvalu v prachu se kryjících, při koních v čelo vojsk vítězně bijících!" A nohy Achmedovy pak hrály furioso a děti lítaly jako meteory a produkce byla jako ohňostroj a lidé začali tleskat, ještě než Achmed dozpíval súru.

"Alláh je Alláh a strach je strach", říkával, mluvě o své škole, "bát se je člověku vrozeno, a nebát se, to je teprve výchova. A strach strachem nevyženeš. Strach musíš přemáhat a odstraňovat, jako odstraňuješ slabost svalů. Cvič dobře a slabost se mění v sílu, strach v odvahu, hoch v muže. Frankové zakazují práci dětí v cirkusech. Alláh ví, že se mne to netýká. Můj pětiletý syn je už pro utrpení muž a připraven nésti svůj osud".

Roméo, pravda, při cvičení řval a hulákal a koulel očima a cenil zuby, ale Vašek brzo poznal, že to všecko je na povzbuzenou a pro ohlušení a že Achmedův křik je jako chvaty jeho rukou pln citlivosti. A shledal také, že Achmed nechce po něm vše, co provádí se svými dětmi. Když už Vašek dokázal, že se prohnul dozadu tak, že se rukama dotkl země, spokojil se Achmed tím, že ho jen cvičil, aby to bylo pevné opření; kdežto své děti v tomto stadiu nutil, aby při tom překlopení roztahovaly ruce na zemi dál a dál od sebe, což namenalo bolest stále stupňovanou.

"Vašku nebude hadí muž", říkával Roméo Kerholcovi, když se ten přišel podívat, jak učení postupuje. "Vašku bude skokan a kaskadér a bude mít ušlechtilé mravy kejklíře ze starého rodu. Dobré mravy jsou v Evropě v úpadku. Vy Frankové jíte vidličkou a utíráte se ubrouskem a vážete si kravaty a to jsou samé vnější věci; ale nevíte, jaký je rozdíl mezí nástupní poklonou a poklonou ze zdvořilosti a malou děkovací poklonou a velkou děkovací poklonou a poklonou před padiahem. Ale moje děti, aby je Alláh zachoval, vdí ještě, co je riverenza lunga na šest taktů a riverenza grave na čtyři a riverenza minima a riverenza semiminima čili breve. To přece patří k vznešenosti umění, že uchovává a předvádí lidem doonalé způsoby podle starých jemných předpisů, které stanovili nejmoudřejší učitelé ve svatém městě Kairuánu, v oase Mursuk, ve městě el Obeďd v Korofanu, v Káhiře a v Damašku".

"Dobrá", odpovídal Kerholec, "jde jen o to, aby Vašku, až bude velký..."

"Vašku nebude velký", zavrtěl hlavou Roméo. "Alláh učinil, aby páteř člověka rostla vzpřímená. A kyž veliký učitel umění Ali ben Rachmadin prosil archanděla Michaela, aby mu dovolil ohýbat žákům páteř pro větší slávu Aláhovu, vzkázal mu Alláh, jehož jméno budiž pochváleno, že si může vybrat jen dvojí milost: buď pevnou páteř, která poroste, nebo ohebnou, jejíž růst se zastaví. A slovo Alláhovo zůstalo. Nikdo z nás není velký, neboť tělo, které se prohne v kolo neroste".

Kerholcovi napadlo, že opravdu všichni dobří skákači, které znal, byli menších postav, ale nepřemýšlel ani o legendě Achmedově, ani o skutečnosti, že chrupavky dtí při akrobatice kostnatí a zpomalují růst. Chtěl jen vysvětlit Roméovi, že u Vaška jde hlavně o drobré základy.

"Mašalah", zvolal Roméo, "nejlepší učitel nedá dítěti víc než dobré základy. Koukejte, například tohle".

Roméo se rozběhl třemi kroky a udlal přemet ve vzduchu.

"Ecco. Co to bylo? Pan Kerohoec řekne salto. Ale Achmed Roméo přitom uprostřed salta udělal plnou piruetu kolem vlastního děla. Štičí skok, signore, a ne salto. A odraz se země, ne z vaší trampoliny. A dopadnutí na zem pomalé a měkké, jako by mne snášelo sedm džinů. Jak dlouho jsem se tomu učil? Šestnáct let, signore, esercizio di sedici anni in totale, než jsem uměl i to splývavé přistání na zem; a opakovat to musím stále, un anno fa, una settimana fa, oggi, domani e posdomani, dnes, zítra, i pozítří - kde mám na to učitele? Ne, signore, učitel jen dítě připraví, uvolní mu tělo, upevní svaly, zocelí srdce, ukáže kroky, jak se na to jde; a všecko ostatní je věc žáka. Achmed Roméo nenaučí Vašku opravdu víc než základy; ale budou to zákldy nejlepší školy, signore".

V jedné věci měli všichni cirkusáci pravdu: když předpovídali Vaškovi, že bolesti bude cítit jen v prvních dnech. Myslíval si někdy, že už to ani nevydrží, a jeho tiché hernajs stokráte mu vyklouzlo skrze zaťaté zuby. A hle, jednoho dne takřka rázem, tělo jako když povolí, všecko se to nějak urovnalo, svaly a klouby se přizpůsobily a Vašek necítil větší bolesti než při kterékoli namáhavé hře. Bylo to ovšem svědectvím, že ho Roméo zpracoval velmi rovnoměrně a důkladně. Ale o tom Vašek nepřemýtal. Cítil se najednou jako znovuzrozen a sám vytrvale opakoval první cviky. Stojku vydržel nyní stát nehnutě, i když ho Achmed vzal za ruce a zvedl. A ze stojky a z překlopení nazad přešel k prvním přemetům přes ruce nazpět, které se v hantýrce nazývají flip. A pak cvičil opičí skok, salto pozpátku na jednu nohu, připjat ke šňůře, aby se nepotloukl a hlavně aby si dodal huráže. Ale už ho také ani nebolely pády, protože e naučil zapnout saly zad i nohou, takže dopadal na ně jako na tuhé polštáře. I prsty mu zesílily a on dovedl příkým tělem padnout dopředu na holou zem a jeho prsty rozevřené při těle vypérovaly dopad bez nárazu.

Se zánikem bolestí se mu vrátila bývalá nálada. Už zase nevydržel sedět, už zase probíhal stáje i zvěřinec, aby u všeho byl, a znovu se vrátil k Hansovi, aby se dál cvičil pod jeho dozorem v jízdě. I to teď šlo ku podivu jinak, Vašek se vyšvihl do sedla s lehkostí, jaké dříve neznal, a samo cvičení ho nijak neunovovalo, třebaže Hans ho proháněl podle starých, hodně bezohledných pravidel. Nejhezčí bylo, když Hans dal Vaškovi do rukou míč, rozehnal Mary na lonži do nejdelšího klusu a Vašek si přitom musel míč vahazovat a chytat, aniž se mohl podívat na uzdu nebo na koně. Vašek to přijal jako poutavou hru a ve skutečnosti to bylo znamenité jezdecké cvičení pro uvolnění beder a měkkost v sedle. Vašek se v Achmedově škole naučil něčemu, co ho dřív nenapadlo; sledoval pohyby svého těla odděleně. Zakousl-li se do cvičení, pozoroval postupně posuny nohou, rukou, trupu, hlavy a jejich vzájemné působení na rovonováhu; v podvědomí se mu už vyvíjel smysl pro kontrolu těla, a když mu Hans řekl, že dobrýjezdec m ruce s uzdou v pevné, klidné poloze nad sedlem a nerejdí s nimi, stačilo to vysvětlení, aby Vašek na Mary své ruce ihned zvládl.

Jednoho dne, když seskočil se svého bandurka a odstrojil si jej, zavolal ho Hans a Vašek užasl: Hans mu podával šambrieru, velký cvičitelský bič.

"Tu máš, Vašku, s tím se taky musíš naučit zacházet. Vem si to ven a uč se tam zatím bez koní".

Vašek div nevýskl radostí: bič, opravdický, velikánský bič, zrovna takový, jako má direktor nebo pan Perreira! Vysoký bič, mnohem vyšší než Vašek, nahoře ohnutý krásným ohybem, s bílým koncem, který se natřásal a poletoval jako stříbrné hád. Vašek se s ním hrnul ven s tváří slavnostní a vzrušenou, nejdříve stranou za vozy, aby ho hned všichni neviděli, jak s tím zápolí. Neboť hned shledal, že je ten bič mnohem těští, než si představoval, a že tedy nebude pro jeho klukovské ruce zrovna lehé jej zvládnout. Taky se to ukázalo: takový bič, panečku, je čertovská věc, švihneš jím, a prásk, šňůra ti odněkud přiletí a sekne tě přes záda nebo po hlavě. A opravdu jím zapráskat, na to je, hernajs, potřebí síly! První dny se Vašek spíš s bičem potácel, než aby s ním doopravdy něco dělal. V takovou chvíli se u něho zastavil kulhavý Harwey.

"Halloh, Vašku, that is a wonderful whip! Nádherný bič - kdopak ti jej dal?"

"Hans, pane Harwey!"

"A to s ním máš cvičit?"

"Ano, pane Harwey".

"Hans je starý hlupák, když si myslí, že můžeš držet takový whiphandle. Pojď se mnou, Vašku, já ti vyhledám něco lepšího".

Harwey zamířil k jednumu ze svých skladištních vozů, chvíli v nm kramařil, pak vylezl a podal Vaškovi starý, odřený bič, ale o hodně menší a lehčí.

"Ten ti půjde lépe do ruky. To je ještě po starém Humbertovi, z doby, kdy měli menší manéž. S tím budeš moci crackovat, víš, dělat crash!.. no, práskat, yes".

Vašek to zkusil, a opravdu, na tenhle svými silami stačil. Jednou, dvakrát, třikrát si práskl jak z pistole a poskočil radostí.

"Hernajs, pane Harwey, ten práská, co? Slyšíte, pane Harwey, jak práská? Co myslíte, pane Harwey, myslíte, že táta slyší, jak to práská? Myslíte si, že si táta myslí, že to práskám já? Nebo si myslíte, že si táta myslí, že to práská pan Berwitz?"

"Ou, ou, to je moc otázek na starého člověka. A nemysli si, že práskání je všecko, co se s bičem dělá. To se ví, musíš se učit i to crack, práskat, yes. A ne jen takhle. Koukej, to já prásknu dvakrát na jedno švihnutí..."

Harwey trhl škubaně větším bičem a bílý konec dal dvě třaskavé rány.

"A ty musíš umět udělat i tříkrát crash, yes. A dělat to elegantně, aby se bič krásně vinul, yes. Ale to není všecko. Koukej".

Harwey vzal kus novin, zmuchlal je a hodil opodál na zem. Pak si odměřil od papíru celou délku biče, tam si stoupl, švihl a papír odletěl.

"Well, to je to! Strefit se! To nebudeš umět okamžitě. To se budeš učit třeba čtvrt roku, než se bezpečně strefíš. A pak se budeš učit dál, yes. Musíš umět strefit se ze středu manéže na kterékoli místo a buď tam prásknout, nebo jen štípnout, nebo jen se dotknout. tušírovat. Musíš umět tam zasadit švihnutí shora nebo zdola, zleva nebo zprava. Taky se musí umět lupnout bičem, že to jen koni prkne u uší a nedotkne se ho to. A pak švihnout rychle za sebou na tři různá místa, jako kdyby ti tři koně dělali neplechu. Zkrátka, Vašku, bič musí za tebe mluvit, I say, a musí za tebe povědět koníčkům, co chceš: rychleji, pomaleji, neskákat nebo skočit, jednou pokárat a jednou pochválit. Yes. To všecko je důležitější než práskat bičem do vzduchu. Náš direktor má bič tak bezpečně v ruce, že mu hodíš jablko a on je ve vzduchu přesekne. Počítám, že tak za rok začneš trochu bič ovládat. Protože bič, I say, cirkusácký bič je celá věda. Yes".

Vaškovi se tak začalo nové úporné cvičení, do kterého se vložil se vší chlapeckou vážností. Roméovi kluci brzo objevili jeho esercizio. Nejprve na něho koukali s uctivým obdivem, brzo však se při tom rozvinula velká zábava: místo do zmuchlaného papíru strefoval se Vašek do pobíhajících černých Roméovců, kteří se všech stran vskakovali do okruhu jeho biče, vyzývavě křičeli o ránu a strašně řvali, když ji opravdu dostali.

S těmi kluky měl Vašek vůbec svůj kříž. Už nelibě snášel, že byli pořád při tom, když ho jejich táta proháněl. To Vašek neměl rád. Byl přece doma od malička uznaným náčelníkem celé hordy kluků a s jakousi chlapskou hrdostí dbal na to, aby ho žádný nepřistihl při nějaké slabotě. A tady najednou ta černá chasa uměla všecko líp a hračkou jí šlo, co Vašek před nimi stále oral a oral. Nikdy e mu při tom neposmívali, to je pravda, ale už to, že mu za stálého křiku ukazovali, jak je snadné, co on nemůže svést, už to ho děsně žralo; a v duchu si stokrát přísahal, že to těm umouněným panchartům ukáže, jen co zvládne aspoň první skoky.

Nejhorší a nejpodivnější byl jeho poměr k Paolovi. Bylo to tiché napětí a mělo svůj prapůvod snad v tom, že mu Vašek nemohl nic vážnějšího vytknout. Paolo byl o něco starší, byl neskonale protřelejší a cvičit uměl, že mu Vašek zatím jen záviděl. Paolo byl hezký hoch, štíhlý, pružný, postavil-li se, stál vždycky trochu theatrálně, dělal-li něco, byly jeho pohyby ladné a líbivé. Věděl to o sobě a už tu svou hezkost uplatňoval. Vašek se před ním cítil všecek jako sukovatý a neohrabaný. Paolo měl smělý pohled, ba mohlo by se říci drzý, jenže mu v zářivých očích hrálo cosi lišáckého, co bylo ihned připraveno přeměnit drzost v nevinné čtveračení, kdyby snad pro drzost mělo přilétnout okřiknutí nebo dokonce pohlavek: "Ó, snad byste nebyli zlí na hezkého, nevinného Paola?" Vašek byl prostý a přímý a tohle chytráctví cítil už jako faleš a zbabělost. A pojal také hluboké podezření, že ani Paolova radost z Vaškových pokroků není upřímná a ž je to jen lstivá komedie. Paolo byl při Vaškovi cosi jako Achmedův asistent, a když Vašek pochopil několik základních triků - cirkusáci říkají trik každé části výkonu, která se musí opětovným cvičením naučit do úplné mechaničnosti, - Paolo sám bez otce bděl nad Vaškovými korepeticemi. Dělal to velmi horlivě, dovedl znovu a znovu s trpělivým úsměvem ukazovat Vaškovi správné našlápnutí, odraz nebo chvat, a srdečně mu zatleskal, když se cvik Vaškovi podařil. Ale právě ta ustavičná úsměvná ochot, ta pozorná zdvořilost, ta nadšená účast byly zdrženlivému Vaškovi nepříjemně podezřelé. Takhle se nechoval žádný z kluků, s kterými se kde setkal; jeho dětský svět byl drsnější, přihroublejší, snad i sveřepější v žárlení a v závisti, ale přímý, otevřený a jasný. S Paolem mu bylo jako s kluzkým úhořem, který pořád nějak uniká. Vašek přece věděl, že ho Paolo nemá rád, že to nedělá ze srdečného přilnutí, naopak, že mu závidí.

Co mu závidí, to si Vašek nedovedl představit ani domyslit. Připadalo mu, že všecko je tu tak přirozené a prosté, ten život, do něhož tak rychle vklouzl, ta vlídnost dospělých k němu, ten jeho podíl na každé společné práci. Byl vlastně v Cirkusu Humberto jen o pár dní déle než Paolo, ale byl tu úplně doma, spřátelen a skamaráděn se všemi, s Hansem, s dontérem, s harweyem, s Arr-Šehirem. A to bylo právě seménko Paolovy závisti: Vašek tu byl doma, byl tu usedlík, kdežto Roméovci běželi světem a přitáhli sem jako lid potulný. Roméo měl s Berwitzem smlouvu na deset měsíců, ale kdyby ji měl i na dva roky nebo na pt let, bylo by to všecko dočasné a pomíjivé a jednoho dne odbočí jejich modrá maringotka od vozů humbertovských a bude kočovati s jinou společností nebo boudařit na jarmarcích. Kdežto Vašek se svým tátou, aniž se o tom mluvilo, byl tu zakotven na celý život. Problém domova se tu zvedal mezi nimi ve své sociální relativitě a rýsoval jejich osudy. Pro Antonína Karase byla představa domova nezrušitelně spojena s chalupou v Horní Sněžné; Vašek, jehož dětská přizpůsobivost ochotně přijala velkou změnu, cítil svůj domov tu v tom velkém, stěhovaném cirkuse, který mu se všemi svými lidmi i zvířaty byl cosi jako vesnice na kolech, vesnice mnohem kouzelnější a zábavnější než Horní Sněžná; a Paolo, krásný, ubohý Paolo cítil, že jeho domov je jen ta maringotka, kde spí namačkáni v chuchvalce lidských těl a která je veze křížem krážem, pod sluncem i sněhem, v dešti i v mrazu po celém světě a téměř každého roku se ozývá vřískotem nového dítěte.

Z toho pohledu Paolo zíviděl Vaškovi a řevnil na něho. Mladý ten poloberber se sžíral nepřejícnou touhou, když viděl Vaška sedět s tak mocným pánem, jako byl Kerholec, u společného hrnce, když ho viděl jezdit na Mary a opatrovat shetlandíky, když ho našel v důvěrném rozhovoru s kapitánem Gambierem a když ho spatřil chodit o přestávce se lvíčetem. Jak po tom všem sám toužil, jak rád by také tak volně probíhal stanem, stájemi zvřincem! Ale tam všude malého, krásného Paola vyhněli, Hans u koní byl na něho i na jeho bratříčky jako čert, jen hudroval, že by za nic nemohl ručit, kdyby se mu tam dostala ta cikáňata. A kapitán Gambier vydal dokonce zvláštní oběžní, že se hochům zakazuje přístup ke klecím a k vozům se šelmami. Všichni měli docela přirozený strach před tímto novým, rtuťovitým živlem africkým, v němž to hrálo uličnictvím a těleným pokušitelstvím; Vašku naopak byl klidný, rozvážný, cirkusáci citíli v něm kus dospělého muže podle toho s ním jednali.

Jestliže však všichni byli na střehu před Roméovci, aby se nestalo nějaké neštěstí, jeden byl od první chvíle zaujat otevřeným nepřátelstvím: pan Arr-Šehir, stráže a opatrovník slona Binga. Pokud on tu byl, nesměl malý, krásný Paolo ani zavadit o sloní stáj.

"Vyznavači Mohameda", říkal Arr-Šehir starostlivě, "jsou plni džinů, kteří usilují o zdraví Posvátných. Položil jsem muří nohy na práh, ale džin by je mohl překročit v těle Paolově".

Stájníci muří nohy na prahu neviděli, ale viděli rákosku, kterou si Arr-Šehir postavil u vchodu. Když s ní po prvé vyrazil na Paola, přiběhl hoch k Achmedovi téměř plačky a hořce mu žaloval, jak ho kornak honí. Achmed Roméo pokrčil rameny:

"Jak zní Súra slona?"

Paolo nevěděl, Achmed Roméo sáhl do kapsy, kde měl růženec, a uchopiv jednu kuličku, recitoval:

"Zda nevíš, jak naližil Pán s lidem, který přivedl slony?"

"Ach, ano... to jsou ti ožraní..." rozpomínal se Paolo. Achmed kývl hlavou a pokračoval:

"Seslal ptáky ababil, kteří házeli po nich kamením, že byli jak ožraná stébla".

Učil se tedy Paolo, že pomsta a odplata je v rukou Alláhových, ale tím v nm nezanikla žádostivost a závist. Uměl je ovšem zakrývat. Za krátký svůj život viděl už mnoho věcí ve světě a od malička se učil uklánět se mocným pánům poklonou číslo tři. Jeho chytré oči na první pohled postřehly postavení Vaškovo, a odtud ta jeho vytrvalá úslušnost a horlivost. Bylo to v nich, v Roméovcích, ve všech, proto i starý Achmed vítal poníženými úklonami Kerholce a všecky jeho děti s úsměvy obskakovaly Vaška. Jenže Vašek tušil bezpečným dětským instinktem, že je to nepřirozené a jenom hrané, a nejednou, když se na něho Paolo zubil co nejsrdečněji, říkal si v duchu: "Ty hade!"

Zůstával tedy Vašek mezi jejich překotnou úlisností pořád nějak uzavřen a netýkavý, s docela přesným pocitem, že tohle věčné usmívání jednou praskne a že si to pak s němi mouřeníny se všemi vyřídí. A když teď, co se učil ovládat bič, Roméovi kluci přibíhali a volali si na něho o ránu, začala se hra, do níž Vašek vnášel i kus svého utajovaného vzteku. Kluci byli rozestaveni kolem dokola, vbíhali mu na dosah rány a Vašek po nich švihal seknutím, které bylo myšleno doopravdy. Jakživ by se nebyl Vašek na mrtvém papíru naučil tak rychle zasahovat cíl jako v této hře, do níž mohl vložiti všecku náruživost.

Týdny to trvalo a švihy Vaškovy byly čím dál tím přesnější a hbitější a pokřiky Roméových kluků čím dál tím vyzývavější. "Vašku, ecco, Vašku, qui, Vašků..." ozývalo se nepřetržitě, když se objevil mezi vozy s bičem. A čím déle se ta hra provozovala, tím pestřejší bylo volání a držádění, všeliké posměšky se do toho vtrousily, vyplazený jazyk, dlouhý nos, fanfáry smíchu. A Vašek beze slova švihal a práskal, jak mohl, stále více dopálen na tu rotu, která se mu už zřejmě posmívala, když se jim dařilo uskočit nebo padnout na zem a jít ráně. A jednoh dne se obvyklý pokřik změnil náhle v strašný jek a řev, že kočoví vyrazili z konírny a lidé vybíhali z maringotek. Na volném prostranství viděli jedno jediné klubko rvoucích se kluků, a když k nim doběhli, rozpoznali nejdoleji pode všemi Paola, na němž ležel Vašek a škrtil ho, na Vaškovi leželi všichni Paolovi sourozenci, které Vašek podle možnosti odkopával a setřepával.

Když je roztrhli, byl Paolo úplně vysílen a bez dechu a Vašek všecek zježen vzteky.

"Co to bylo?" spustil na ně s jedné strany Hans a s druhé Achmed.

Dlouho nechtěl nikdo s pravdou ven, až Vašek, aby se obhájil, odpověděl:

"Paolo na mě křičel dablkau".

"Dablkau - co to má být?"

"Já nevím. Ale já si to nedám líbit".

"Dablkau - co je dablkau?" ptal se hans lidí okolo.

"Snad double cow", odpověděl pan Harwey. "To anglicky znamená dvojí kráva".

Další vyšetřování ukázalo, že je to správné. Světoběžní kluci přišli při hře s Vaškem na to, že Vašku je složeno s francouzského vache a z německého Kuh, a že tedy je to dvakrát kráva. A Paolo z toho tedy hned složil anglickou double cow.

Byl z toho kolem velký chechot, že Achmed Roméno zapomněl i na pohlavky a kopance. Jen Vašek, pobledlý, držel opět bič a stál mezi ostatními. Teď, když se mu dostalo vysvětlení té nadávky, pochopil, že to byla nebezpečná přezdívka, která by mu otrávila celý život zde. Najednou tedy zapráskal bičem a vykřikl:

"A kdo to ještě jednou řekne, každého zbiju!"

Hans také vycítil, že by Vašku mohl být zesměšněn, a proto dodal:

"Dobře, Vašku. Nedej se. A uslyším-li to já od něhoko, nevezmu si na něho bič, ale lonžový řemen. Alou, každý po svém!"

I shledal Paolo, že je nutno ještě více nenáviděti Vašku, neboť všichni mocní se ho ujímají proti hochům, kteří umějí víc. Ale je třeba si dát pozor, protože Vašku má zřejmě hroznou sílu a byl by snad krásného Paola zabil.

VII

Historka s dvojitou krávou byla švanda, která měla vážné pozadí: Vašek čím dál tím víc mluvil řečí, která nebyla žádný jazyk. V cirkuse užívali všichni hantýrky, která byla složena z francouzských, italských a anglických výrazů, čeští dělníci do svých českých hovorů vplétali pokroucená německáslova, ale Vašek k tomu všemu přebíral, dontérem počínajíc, všeliké výrazy ze všech řečí, které kolem sebe slyšel. A volalo se tu i hovořilo francouzsky, anglicky, italsky a španělsky, Gevaertsové někdy spolu mluvili švédky, paní Berwitzová se Steenhouwerem hovořívala holandsky, Roméo klel nebo se dovolával Boha arabsky a turecky. Cirkus Humberto byl jako jazyková archa Noemova, kde měli od každé řeči po páru. Dospělí si na to navykli, ale u hocha, který v tom žil jako Vašek, nastávalo z toho v hlavě babylonské změtení. Někdy promluvil tak, že mu už vlastní táta nerozuměl a musel si to dát přeložit; ale když Vašek začal říkat i "mašalah" uznal Bureš, že už je nejvýš na čase ochránit jeho českou dušičku před úplným zmatkem.

Tehdy vyhrabal Burerš vzadu v osmičce balík knížek svázaných motouem, a kdykoli se hodilo, začal z nich předčítat. Po prvé to bylo, když Vašek u večeře rozčileně vykládal, jak byl se byli toho dne málem porvali tygři se lvem; Gambier je cvičil k společnému vystoupení, ale toho dne propuklo dávné nepřátelství obou kočkovitých, a nebýt několika hlídačů, s tyčemi, byla by tekla krev. Osmičkáři mluvili o tom, jaká nenávist mezi některými šelmami panuje, a Bureš si najednou vzpomněl, že je na to přece i slavná báseň. A už povstal a hlaholivě přednášel: "Heřman z Bubna byl udatný pán, u svého krále na slovo vzatý..."

Poslouchali zprvu s úsměvem jeho pathetickou deklamaci, ale najednou zvážněli a sledovali básnické vyprávění s odborným zájmem:

Heřman všeliké hrůzy prost

projíždí tam pouště a lesy,

novou konaje myslivost,

jakoby zvyklý, potvory děsí.

Jednou žena se za pardem,

od komonstva se vzdauje svého;

kůň tu zarazí v běhu svém

a hlk dopadá ucha i jeho.

Rychle tam bodá odkud ten řev,

ač se kůň mu příčí a brojí,

dojel a vidí, an zápasí lev

se dvěma tygry v náramném boji.

"Jednomu na dva se pomoci má!"

praví a dřevce svého se chopí,

a než ho dravstvo to znamená,

v tygra jednoho zarazí kopí.

Skočí s koně a vytasí meč,

aby druhou potvoru ubil;

ale než ji dohonil v seč,

již ji lev svou dlápou byl zhubil.

I chvěl hřívou, se zvedaje,

obou tygrů a svou krví zborcen,

vděčně k ochránci vzhledaje,

lehnul k nohum jeho mu zkrocen.

Tady sebou pohnul Malina. Měl patrně nějakou námitku, ale počkal, až jak to dopadne. Poslouchali tedy, jak Heřman ovázal lva a jak ten šel za ním až do městské brány a jak potom žili v Čechách, až rytíř umřel, a lev "žalostí hrůzně řval, nejedl, nepil, třetí den pošel".

"No, hezky jsi to, Honzo, sesadil", pochválil Malina Bureše, "jenom ti nevěřím, že si mu ten lev lehnul k nohoum. Všecko, ale tohle ne".

"A proč ne?" bránil Bureš fantasii Simeona Macháčka. Z vděčnosti..."

"Neleh", zavrtěl hlavou Malina. "To dá rozum, že by se držel toho tygra. Když má lev kořist, položí na ni pracku a vrčí nebo řve. A pak ji vezme do zubů a cloumá s ní a tahá ji a pořád vrčí. To tam do té básničky přidej: že vláčil tygra po pralese sem a tam a řval. To mi tam chybí".

"A ještě něco", podotkl Kerholec. "On by si mu neleh k nohám. Kdyby byl opravdu zkrocen, jak Bureš řík, nejvýš by se mu třel hlavou o tělo".

"No, což o to", vpadl Vosátka s nezvyklým znaleckým zájmem, "ona se Korina před Gambierem taky rozvalí".

"Jo, lvice, to jo", hájil svou Kerholec, "ale převalí se na záda, a ne aby si lehla k nohám".

"Nu, on si samec taky někdy před dompteurem lehne", mínil Malina, "lev by to moh být, ale starý a líný".

"Jenže takový starý lenoch by se nerval s tygry", tvrdil Kerholec, "ten by zařval a utek. Povídám, že to byla lvice".

"Ale přátelé", hájil Bureš znovu báseň, "představte si, že to bylo z vděčnosti, když mu ten Heřman z Bubna zachránil život a ovázal rány!"

"Takové věci se dějí", pokyvoval Malina. "Lvi jsou vděčni za dobrotu. Jednou měl dompteur Červinka mladou lvici, jmenovala se Kleopatra. Ta dostala zápal plic a on si ji ve strachu, aby o ni nepřišel, vzal k sobě do postele a tak ji ošetřil, že se uzdravila. A ta Kleopatra mu byla za to až do smrti vděčná, jak k ní přišel, už se zvedla na zadní nohy, objala ho a lízala mu tvář..."

"No vida", obrátl se k ostatním Kerholec, "tak to byla lvice a lízala mu tvář, a ne že by si lehla k nohám!"

"Zkrátka, Honzo", ušklíbl se seržán Vosátka, "nezbude ti než to královské dílo předělat, jedna aby lev nejdřív vysmejčil s tím tygrem prales a pak aby z něho byla lvice a olízala tomu tvému Heřmanovi z Bubna spanilé jeho líce".

"To snad nejde", vmísil se skromně Karas otec, "vždyť by ho při tom povalila".

"Tak to bylo obráceně", přijímal to Vosátka, "to by tedy rytíř Heřman ulehl k nohám lvici".

Tomuto obratu ve znaleckém rozboru básně se musel už i Bureš dát do smíchu, ale pře tím skonečena nebyla. Neboť Malina namítl, že by rytíř nemuel padnout, protože stojí-li lev na zadních nohách, je to jeho nejslabší posice a tak s ním člověk může i zápasit, drží-li ho při tom od těla. Pak se ještě chvíli uvažovalo o verši "nejedl, nepil, třetí den pošel". Někteří mysleli, že kdyby dostal jako zde v cirkuse deset liber pěkné koniny, že by neodolal, jiní soudili, že by snad nežral, ale pít že musí; jako nejvyšší autorita rozhodl Malina, že text je správný, protože lev v rozčilení nebo zármutku nežere a nepije, a je jen otázka, jestli by pošel už třetího dne.

"To v něm musela být ještě nějaká nemoc", usoudil Malina, "třebas se o funuse nachladil. Docela zdravé zvíře by žilo dýl, ale bylo-li mu něco, tak je to možné, že dovede lev zajít i za dva dny".

Zdálo se, že tím je báseň definitivně schválena, ale Karas otec ještě měl nějakou starost. Jak prý to bylo tam s tím průvodcem a s vladykou. Bureš musel chvilku hledat v paměti, než konečně to místo znovu odříkal.

Kudy stoupal, mu po boku byl,

každý se divil průvodci tomu,

a když vladyka poselství sdil,

následoval jej do Čech domů.

"To je to, čemu nerozumím", přikývl Karas, "jak to, že ten vladyka to poselství zdil. To je zazdili cihlama nebo co?"

Zednický problém básně vyvstal opravdu všem jako záhada.

"Ale to je jen tak básnicky řečeno", prohlásil Bureš, když chvilku o tom přemítal, "sdil - to tu pro rým místo sdělil, jako pověděl nebo oznámil".

Koukali se na něho nedůvěřivě a prohlásili, že tomu nevěří; jakýpak by prý to byl básník, aby mluvil o zdění, když chce říci oznámení; a kdyby prý tohle mohli básníci dělat, něco jiného myslet a něco jiného napsat, to že třeba tu ve skutečnosti vůbec nešlo o lva, třebas to byla postřelená vopice a ten Heřman z Bubna byl třebas ve skutečnosti nějaký Franta z Holešovic.

"Nu, já jsem znal jednoho Heřmana z Bubna", prohlásil na to Malina, "jmenoval se Poláček a dodával nám, kyž jsme byli v Praze, oves a seno a slámu".

"Když se jmenoval Poláček", namítl Bureš, "tak tedy nebyl z Bubna".

"A to zase byl", tvral na svém Malina, "to mi nepovídej, já sám jsem k němujezdil brodem pod Štvanicí. A na druhém břehu hned byla Bubna a tam měl ten Heřman Poláček sklad".

"To byly Bubny a ne Bubno, ty chytrý", vysmál se mu Bureš. "Tohle je starý rod pánů z Bubna na Jelení..."

"A takhle je to tedy", ulevil si Karas otec, "já porád myslel, že on měl nějaký buben na jeleny. Ale co se toho oselství týče, to je marné, to oni to poselství asi zazdívali. Dřívějc se dálo všelicos".

Touto obecně uznanou pravdou byla nakonec báseň schválena a rozhodnuto, že se může jít spat. Jen Bureš nebyl spokojen, protože mu svými námitkami rozbili všechen estetický účin.

"Vždyť já to, vy kujóni, nepřednášel pro vaše menažerijní rozumy", prohlásil jim, "já to deklamoval tuhle pro Vaška. Jakpak se ti to líbilo?"

"Líbilo. Bylo to moc hezké".

"Vidíte? Mládí má ještě smysl pro poesii. Mládí je ještě plno posvátného nadšení a nepodléhá rozumářství starých. Jaká je to útěcha, že věčně budou zde lidé kterým básníci mají ještě co říci. Copak se ti nejvíce líbilo?"

"To, co řekl ten vladyka, když viděl ten zápas".

"Jednomu na dva se pomoci má!"

"Ano! Jednomu na dva se pomoci má! A já, když jsem pral Paola, měl jsem jich na sobě sedm. Ale byl bych je všecky přepral, kdyby byl nepřiběhl Hans a ti druzí".

"A ta statečnost českého pána se ti nelíbila?"

"Ó ano. Ale já na jeho místě bych toho tygra neprobld. Já bych ho bacil po čumáku a bil bych ho, až by lva nechal. To je přece škoda, zabít tygra".

Bureš viděl, že už i Vašek je zachvácen cirkusáckým cítěním, ale utěšoval se tím, že v jeho mladé duši je ještě místo i pro jiné city. A umiňoval si, že je bude nyní horlivě pěstovat, aby zachránil toto dítě vyšším úkolům i národu. Už příštího dne mu před polednem deklamoval:

Slyš, kterako z daleka temný hluk

ty hory a doly probíhá!

Hle, táhne se nějaký v rozbroji pluk

a trub jeho válku budící zvuk

se strašno po kraji rozlíhá,

a pakli se zbrojnošů statných ptáš:

"Toť jest Žižka, Žižka, vedoucí ředitel náš!"

Stará Šímova romance opravdu zaujala Vaškovu fantasii, že měl hlavu plnou vítězného vojefůce; a Burešovi dala příležitost, aby mu na schůdkách maringotky vyprávěl, kdo byl jednooký hridna a jakou válečnou slávou slynuli staří Čechové. Vašek naslouchal napjatě, každé slovo hltal - to byly pravé příběhy pro klukovskou obrazotvornost. Jen v jednom cítil jakýsi nesoulad, o němž Bureš neměl ani tušení: Šírův refrén v něm vzbudil jasnou představu, že Žižka, vedoucí ředitel náš, vypadal tak nějak jako Petr Berwitz, když předváděl skupinu rapů ve volné dresuře, a s tím tedy se těžko sloučilo líčení Žižky jednookého.

Ale Bureš horlivě utvrzoval ve Vaškovi správnou představu: hned vzápětí přišel s Vocelovou básničkou o sběhu na Staroměstském rynku, kde dva zamlklí muži naslouchají vyprávění o smrti mistra Jana, jeden král Václav, druhý.

Druhý tichý muž tam stojí

v kroji slovanském,

hlavu níže kloně, hledí

na tu pražskou zem;

přitom jilec meče drtí

svalovitá pěst,

vojína až k rozjímání

vzbudí jilce chřest;

hlavu plnou hněvu zdvihna,

plaší z duše sen -

pod přilbou, hle! září hrůzně

jedno oko jen.

Tento zlověstně uťatý závěr velmi působil na Vaška, který si dával básničku znovu a znovu opakovat. A neméně se mu líbil závěr romance Čelakovského:

Sezimovo tělo ční tam nad lomem,

záře z hradus vítí ještě nad borem,

kudy roty táhnou dál na Rakusnice,

"Kdož jste boží bojovníci" zpívajíce.

Tyhle věci uměl Bureš přednášet, přimračené oko šlehalo blesky hněvu a vzpoury, levice svírala hruď, prvice se patheticky vznášela, hlas duněl a hřímal; Vašek zíral na něho ve zbožné úct, cítě bezděky, že ho ty podivné, neslýchané verše unášejí ještě do jiných krás, než byla poutavá lepost cirkusu a zvěřince kolem. Bureš deklamoval většinou zpaměti a znalec by byl poznal, že jeho repertoár je trochu zastaralý, že česká poesie v těch letech už byla zase o kus dál. Ale pro Vaška to bylo všecko nové a povznášející, zaplňovalo to jeho mysl novými zájmy; netrvalo dlouho a Vašek seděl s Burešem u knížek a sám si pomalu slabikoval jejich obsah.

Bureš uměl ke všemu, co dal Vaškovi číst, připojit nějaký výklad, většinou o české zemi. Bylo to zvláštní: táhli daleko vzdáleni od svého pravého domova, kolem nich se ozývala různá nářečí dolnoněmecká, friská, holandská a vlámská, plachty jejich stanů se vzdouvaly vlhkými mořskými větry a nejednous e jejich vůz kolébal pár sáhů nad příbojem vzdutého moře - a tu v těch neznámých končinách vyprávěl černovlasý životní ztroskotanec malému hochovi o lásce k vlasti, která ležela vzdálena za sedmerými horami, za devaterou řekou, a hoch se rozhoříval láskou k národu, z něhož tu měl kolem sebe jen svého tátu a čtyři vyvržence. Byli však takoví, že je musel milovat, každý nějak vynikal, všichni plní zážitků a historií, všichni byli pevní, tvrdí, chlapští a jednali s ním jako se sobě rovným. Bureš mu vykládal o starém pánu, ktrý všecku tu minulost objevil a sepsal v krásných Dějinách národu českého. Jindy mluvil Bureš o statečném bojovníku panu havlíčkovi, nebo mu se slzami v očích vyprávěl o utrpení Josefa Kajetána Tyla, který se obětoval českému divadlu a raději zmíral hlady, než by je opustil. Vašek míval dojem, že to všechno jsou lidé, s nimiž se Bureš osobně znal a stýkal. Ale když se ho jednou na to přímo ptal, Bureš se zadíval stranou, pak mávl rukou a nevrle prohodil:

"Ach, to by byly dlouhé historie".

Jejich hovory vpadly ovšem čím dále tím častěji do rozprávek, které se vedly při večeři. A když se tak Bureš před hochem rozhovořil, aby líčil krásu zlaté, stověžaté Prahy nebo nějakou památnou příhodu z dějin, zmlkali i ti ostatní světoběžníci a tiše naslouchali vyprávění o domově, vyprávění o vlasti.

Nikdy se tak mezi nimi nemluvilo, byli navyklí drsné rvačce se životem a neměli kdy na citlivosti. Ale když tu byl mezi nimi ten chlapec, to lidské mládě, které nechtěli připravit o znalost těch posvátných věcí, odsouvali se sebe tvrdou skořápku a bezděky se objevovali podobní a blázcí jemu, prosté dětské duše, toužící po víře i po legendě.

Měkkosti však nepodléhali a Vašek se bezděky od nich učil přijímat život tak, jak je. Zpravidla to bylo tak, že z krásného vyprávění vpadli do své cirkusácké skutečnosti. Příliš jí byli naplněni, příliš v ní žili, aby se mohli z ní vytrhnout na víc než na chvilku.

To třeba, když už Vašek uměl plynně číst, poručil mu Bureš, aby se naučil nazpaměť Horymírův skok. A jednoho dne stál Vašek na schůdkách maringotky a dětským hlasem recitoval:

Co lid všechen spěchá k Vyšehradu?

Co ten četný shon as znamená?

Rytíř jeden, spáchav hroznou zradu,

mečem skončiti dnes život má.

Pět dospělých mužů naslouchalo dál, jak byl rytíř Horymír odsouzen k smrti, že zapálil stříbrné doly, a jak si vyžádal jako poslední milost, aby e směl projeti na svém Šemíku, a jak pak s ním přeskočil vyšehradské hradby i skálu a všichi jen "spatří letěti ho k Radotínu". Pěkný rytmus Jana Jindřicha Marka je ukolébal v příjemný poslech, že se jim to velmi líbilo; ale vtom už se prodrala skutečnost jejich sněním a seržán Vosátka luskl prsty:

"Hombre, seňores! Abych vám řekl, tohle byl asi náramný cirkusák! Tady nejde jen o ten skok, ale o tu celou reklamu. Když lid všechen spěchal k Vyšehradu, co je to, pánové, jiného, než že kolega Horymír uměl své číslo dobře prodat!"

VIII

Paní Anežka Berwitzová byla smutná: jedno ze tří lvíčat zašlo. Bylo od narození slaboučké, zimomřivé, nijak se nemělo k světu jako obě druhá. Běžela si s tím postesknout ke kapitánu Gambierovi. On jen pokrčil rameny.

"Madame, s tím musíte vždycky počítat. Udržet mláďata šelem, když se cestuje, na to zpravidla nestačí lidskák péče. To je víc štěstí a zázrak. Ale ti druzí lvíčkové vypadají velmi zdatně".

"Ano. Doufám, že odchovám aspoň ty dva a jednoho dne vám je odevzdám do výcviku".

"Prosím, madame, udělám co bude možné. Ale jen pro vaši radost. A přál bych si, aby vám ji působili také oni. To ovšem tak jisté není..."

"Proč tak soudíte, kapitáne?"

"Mám s tím už svou zkušenost. není nad syrové šelmy, rozumíte, nad šelmy přímo dovezené z pralesa. Ty nevědí nic o člověku, bojí se ho svým přirozeným pudem, a seznají-li v krotiteli tvora, který jim neubližuje, přilnou k němu stejně přirozeně. Ale lev narozený v kleci a ochovanýmezi lidmi je na ně navyklý, není to už primitiv, na jehož pudy lze spoléhati. Člověk není pro něho zvláštní zjevení, je pro něho tvor jaké kterýkoli jiný, a zachce-li se mu, skočí na něho, jako by skočil na kozu. Já vím, je to rozkošné, hrát si s koťaty, ale když dorostou, je to jiné. Já jsem se po všech zkušenostech rozhodl, že chci vždycky pracovat jen se syrovými šelmami. Tam ví, na čem jsem. Odchovaný lev nebo tygr je nevypočitatelný".

"A my jsme si s Berwitzem říkali, že to teprve mohou být zázraky dresury, když zvíře od malička vychováme".

"To je bohužel omyl. Lidská společnost kazí dobré mravy šelem".

Starý Malina dostal rozkaz, aby zdechlinu zakopal. Zavolal si k tomu Vaška.

"Nejedl, nepil, třetí den pošel", odříkával Vašek, pohladiv vychrtlé tělíčko.

"Jenže teď půjdou za ním ještě dva", zabručel Malina. "Smrt chce mít vždycky troje vystoupení".

Malina byl touto malou příhodou zřejmě vzrušen a večer znovu a znovu zaváděl řeč na to, kdo asi teď je na řadě. Nadarmo starchocha okřikovali.

"V cirkuse", odpovídal jim tvrdošíjně, "neumře nikdo sám. To já mám už dávno očíhnuto. Jako to bylo naposledy: nejprve tygřice Miuma, pak bengálec Paša, pak starý Berwitz. To mi nikdo nevymluví. O cirkus nemá smrt zavadit".

Rozechvěný stařec upadl v zádumčivost a už nepromluvil. V cirkuse ani ve zvěřinci se nic nestalo, programy probíhaly podle předpisu, cesta Holandskem se rozvíjela v největším pořádku. Ale Malina samotařil, stěží tu a tam zabručel slovíčko. A jednou uprostřed večeře nedonesl lžíci k ústům, zastavl se v jídle a pak rozpačitě odložil lžíci k ústům, zastavil se v jídle a pak rozpačitě odložil lžíci, pomalu se zvedl a odešel. Kerholec kývl na ostatní.

"Jde k vozům se zvěří. Skoč za ním, Vašku, a přijď nám říci, co se děje".

Jedli dál, ale s jakýmsi nepříjemným naopětím. za chvilku přiběhl Vašek:

"Šel ke kozám - Modrovous dodělává!"

Čtyřem stavěčům přešla chuť k jídlu. Kozel Modrovous! Ten žrout a neplechář, kterýb po každé něco provedl, kdykoli jim unikl z kozí ohrádky! Kolikrát už zhltl mužstvu oběd nebo večeři, kolikrát sežral plakátové litografie, jak ohryzal Berwitzovi odložený bič! A jak hnal tenkrát sekretáře po celém šapitó! Bylo by to možno? Bylo to možno. Byl přece mezi zvířaty cirkusu hotový Methusalem, nikdo řádně nevěděl, jak dlouho už vede kozy v parádních průvodech městy a městečky. Vypadal poslední léta jako ďábelský Mefisto, ale teď už na něm dlouho pozorovali, že zlenivěl a zpohodlněl, a většinu času proležel a prospal.

Kerholec se zvedl a ostatní za ním. Mezi vozy s klecemi našli starého Malinu. Seděl na zemi a modrobraeého kozla držel na klíně. Modrovous měl oči zavřeny a dýchal těžce. Nad ním stála Anežka Berwitzová, hladila ho a šimrala mezi rohy a mluvila na něho mazlivě, ale kozel na to neodpovídal. Mužští se vytratili, jenom Kerholec se tam vrátil a podal Malinovi houni. Malina kývl hlavou a přikryl hubené tělo kozlovo. Bílé jeho družky se tísnily v koutě a mečely. Ředitel Berwitz přišel, ohmatal pevnou rukou Modrovousův krk a břicho, ohnul mu přední nohu a pokrčil rameny. Domluvil Anežce, aby šla k večeři, ale Anežka ho nechala odejít samotného. Zůstala s Malinou, a když se setmělo, přinesla si kovanou vozovou lucernu, rozsvítila ji, a zachumlavši se do pláště, usedla vedle Maliny. Občas přišla k nim noční hlídka a zase se vzdálila. Pomalu plynula bezhvězdná noc, můry přiletovaly k žlutému světlu lucerny, někde v dáli odbíjely věžní hodiny a po každé se rozezněla zvonková hra. O půl jedné vtáhl Malina ruku ke kozlově tváři, napřímil tělo a řekl:

"Už je..."

"Chudák Modrovous", zašeptala Anežka. Umřel jí kus toho starého, milého světa, do kterého se vdala, umřel jí kus Cirkusu Humberto. hladila chvilku vychládající tělo. Pak zvedla hlavu.

"Vendelíne,- nemohli bychom ho tu pochovat... hned teď... my sami dva... Modrovous si to zasloužil!"

Malina kývl šedou hlavou. Vytratil se někam do tmy, vrátil se s motykou a lopatou. Anežka pozvedla mrtvého kozla. Stařec vzal lucernu. A šli tiše mezi spícími maringotkami ven, na písečnou stráňku, kde se bělalo několik břízek.

"Tady, Vendelíne!"

Postavil lucernu, obhlédl místo a začal kopat. Anežka složila své břímě, vzala pevnýma, vypracovanýma rukama lopatu a odhazovala uvolněnou hlínu s pískem. Bylo to v nejjižnějším cípu Holandska, v kopcovitém kraji valkenburském, nedaleko hranic Belglie i Německa.

O půl třetí lezl staroch Malina po špičkách do vou číslo osm. Spáči sebou pohnuli, pozvedli hlavy.

"Jak mu je?" zeptal se někdo přidušeně.

"Zítra zemře někdo třetí", po dlouhé době opět promluvil Malina.

Zítra byl den rušné práce od úsvitu, mělo se jet na Cáchy, bylo třeba překročit hranice a bylo nutno nadehnat si zdržení, s nímž tam mohli počítat. Petr Berwitz byl od rána na nohou, ale než vyrazili, poslal si ještě do Valkenburgu pro poštu. Přijímání ranní pošt byl u něho obřad, jejž nejraději vykonával ve velkém stanu. Postavil se na okrajovou pistu, a hlasitě vyvolávaje adresy, odevzdával velkým gestem jednotlivé dopisy členům svého souboru nebo sekretáři Steenhouwerovi. Říkalo se mei uštěplky, že to dělá, aby ukázal všem, že umí číst a že není jako ten rejtar Kranz, který s nouzí se naučil namalovat pět písmen svého jména, a drže dopis vzhůru nohama, naříkal si na dlouhozrakost, nebo jako ten proslulý direktor Ravenelli, který došlou poštu rozložil vždy po pistě, aby si každý vzal, co mu patří, a to, co zbylo, potom shrnul, odnesl do svého vozu a tam to spálil. Negramotnost nebyla nic příhanného mezi cirkusáky, jejichž velkávětšina nikdy nechodila do školy. I v Cirkuse Humberto visel v těch letech na jedné opěrné tyči u brány přibitý program pro negramotné. To bývala jedna z mnoha funkcí Vendelína Maliny, který, sám neuměje číst a psát, maloval těžkou rukou na hrubýpapír hieroglyfy, které označovaly jednotlivá čísla: obdélník s nožičkami koně, čárka s kolečkem jezdce, oblouk slona, dva háky létající hrazdu a trojúhelník šaškovskou čepici.

Tentokrát nebylo kdy na velký ceremoniel s poštou. Berwitz popadl balík, letmo jej préhlédl, aby jej celý odevzdal Steenhouwerovi. Ale před koncem se zastavil a pomalu vyňal dopis s černým rámečkem. Podíval se na Steenhouwera a pak energicky roztrhl obálku. Rozevřel dopis a už zavolal přidušeně na sekretáře:

"Frans, zavolej Anežku. Děda Humberto zemřel!"

Psala mu to matka ze Savojska. Ctihodný Carlo Humberto zesnul tie a blaženě uprostřed svých psů a koček, s cvičitelskou hůlkou v ruce. Na svých devětaosmdesát let se zdál být tělesně podivuhodně svěží, rád si popil vínka a rás si při něm i zařečnil. Ale jeho duch zřejmě ochaboval. Od loňska cvičil velké společné číslo se spy a kočkami, ale za půl druhého roku nemohl s ním být hotov, protože si začínal plést, co od kterého zvířátka požaduje. Naučil na přiklad Foxteriéra skákat řádný saut périlleux, ale pak po něm chtěl, aby přinesl v košíku dvě angorské kočky, což byla úloha bulldogova. Od jara cvičil s nimi na zahrádce, sedě přitom na sluníčku lenošce, ale najednou si přitom zdříml, až ho psi vyburcovali štěkotem, když se přes všecku dresuru dostali do sporu s kočkami. A tak tomu bylo i to pondělí: děda Humberto seděl odpoledne na zahrádce, čtyři psíci s dámskými a pánskými kloboučky tancovali před ním na zadních nožkách, děda naklonil hlavu k levému rameni, usmál se a umřel, a psíci tancovali dál, bázlivě se ohlížeje po něm a po jeho hůlce, a už je nožky bolely a jeden po druhém s epomalu odvážil spustit e na všecky čtyři. Hůlka se nepohnula, pokárání s neozvalo; stáli a vrtěli rozpačitě ocáskem, až jeden s tyrolským kloboučkem se najednou zjevil a začal výt a po něm všichni ostatní, ti tři tanečníci, čtyři skákači, dva figuranti, dva oblečení za policajty; dvanáct podivně omaškarovaných psíků vylo v kruhu, až přiběhly ženské a našly dědu mrtvého mezi kvetoucími oleandry, v zahradě plné vůní.

"No, děda Humberto!" řekl Petr Berwitz, když Anežka dočtla dopis. "Krásný život, krásná smrt. Přišij na všechny rukávy smuteční pásku. Za deset minut jedeme".

Skon zakladatele podniku vzubdil po celé posádkce této pozemní plachetnice velký rozruch. Bylo o čem povídat a na koho vzpomínat; nejvíce ovšem toho věděl starý Malina, který se starým principálem přojezdil dvě třetiny svého života.

"Co jsem povídal?" pohlédl na své souputníky při obědě pohledem, v němž nebyla žádná pýcha vítězství, nýbrž jen potvrzení hlásané pravdy. A ačkoli byl staroch tou třetí smrtí nejvíce dojat, jeho starostlivý neklid a nepokoj pominul a Malina zase rozvázal jazyk.

Tyto věci se poměrně nejméně dotkly Karase. Byl nováček, nevěděl nic o Humbertovi a jen se zájmem poslouchal, co Malina vykládá a nač i druzí vzpomínali. Zpravidla měl teď Karas při těch večerních hovorech v rukou špalík a nůž, neboť od chvíle, kdy upevnil první ozdobné emblémy nma svůj vůz, nestačil vyřezávat, co objednávek se mu hrnulo. Vyšňořená osmička vzbudila závist všech ostatních maringotek, a kdo měl svůj vůz, každý se teď snažil nějak jej zvně vyzdobit a zkrášlit. Někteří jej aspoň nalakovali svítivými barvami, aby se vyrovnali modrému vozu Roméovu, jiní si pestře omalovali rámování oken a dveří a tu a tam se vyskytl i netušený mistr ornamentu, který vytáhl podél střechy celý vlys. Ale nejvíc se toužilo po řezaných hlavičkách nebo reliefech z ruky Karasovy.

Po koňských hlavách a po sloním reliéfu se objevil mezi maringotkami nov zázrak: nad okénkem pokladny se vznášela soška Fortuny, která z rohu hojnosti sypala jablka, kvítí a cosi,co měly být bankocetle. Jeden po druhém přicházel obdivovat znamenitý řezbářský tvýtvor. Mezi jinými i kapitán Gambier, který svou krásně učesanou hlavou pohodlně dosahoval ke zvýšenému okénku, za nímž seděla paní Hammerschmidtová. Gratuloval jí ke krásné výzdobě a hned se s ní hovorně začal radit, co by si měl pořídit na svůj vůz, zda lva nebo tygra nebo medvěda. Paní Hammerschmidtová doporučovala lva, to že je pravé zvíře královské a heraldické. Kapitán Gambier se přiznával, že má raději tygry, protože jsou mu mnohem nebezpečnější. Pochlubil se jí, že má vycpanou hlavu tygra, který ho napadl, a že má vůz vydekorovaný tygřími kožišinami. Paní Hammerschmidtová se vyslovila, že to musí být asi nádherné a mnohem hezčí než u Berwitzů, kde mají koberce ze lvích koží, které se rychle zašlapou a pelichají. Nato považoval kapitán Gambier za svou povinnost pozvat milostpaní na šálek kávy, aby si mohla prohlédnout jeho tygřiny. Paní Gammerschmidtová se trochu upejpala, jestli je to dost vhodné, ale přislíbila to s podmínkou, že si bude moci vzít s sebou své pletení. zdálo se jí, že punčocha v ruce je nejsilnjší obranou dobré pověsti ovdovělé dámy.

Tak se stalo, že o jednom odpoledním odpočinku se vydala paní Hammerschmidtová s pletením v kabelce do maringotky, nad níž vlál červený praporek. Kapitán Gambier ji uvítal velmi dvorně, na stole svítily bílé koflíčky a zatožluté rohlíky a z velké konvice voněla káva. Paní Hammerschmidtová mluvila francouzsky mnohem plynněji než Gambier německy, a tak se kapitán mohl projeviti jako uhlazený, duchaplný společník. Za jeho vyprávění paní Hammerschmidtová ani nepozorovala, že hodina odpočinku minula a vozy se daly zase do pohybu. Teprve když kolo maringotky skočilo přes kámen, vůz zaskřípěl a paní Hammerschmidtová se píchla drátem do prstu, vykřikla překvapením, spopadala pletení a zvedala se ke dveřím. Gambier ji však upozornil, že nemá smysl teď za jízdy odcházet, neví-li, kde je její vůz; a paní Hammerschmidtová rozpačitě uznala, že musí zůstat ve voze. Kapitán jí za to ukázal všechny své tygřiny a sňal se zdi vypreparovanou tygří hlavu a pověděl o svém zápase; ba vyhrnul i kalhotu a ukázal na lýtku jizvy po tygřím kousnutí. Panní Hammerschmidtová se chvěla hrůzou i obdivem k statečnému obrua mimochodem zpozorovala, že kapitn je asi po celém těle tetován. Nikdy neměla ráda tetování a vždycky o něm mluvila jako o námořnické ohavnosti, ale tady najednou cítila, že je to velmi romantické, stát po boku ilustrovaného hrdiny. Vůbec ji obcházelo jakési dávno zapomenuté příjemné vzrušení. Venku asi už zapadalo slunce, protože se ve voze šeřilo a jedoucí pokojík nabýval zvláštní intimity. Uvědomujíc si tyto pocity, paní Hammerschmidtová se lekla: netřímala už v rukou štít matronské důstojnosti. Punčocha už dávno odpočívala v kabelce. Zmátla se tím znovu a přihodilo se jí, co už nikdo nepamatoval: došla jí řeč. Slova se jí nějak zapletla a paní Hammerschmidtová se odmlčela. Bezradně se zadívala před sebe, přímo na jednu z obou postelí.

"Tady spí se mnou můj pomocník", řekl náhle Gambier, sleduje její pohled. "Není to nejvhodnější spolužití, které by mne mohlo potkat, ale konec konců... je-li člověk osamělý muž..."

Tohle teprve paní Hamerschmidtové dodalo. Všecka zrudla, ale zmohla se jen na nešťstnou odpověď:

"Toť se ví... vám by slušela jiná společnost..."

Gambier chtěl něco na to říci, ale paní Hammerschmidtové se ulevilo: vůz se náhle zastavil, pak se začal otáčet a z křiku bylo patrno, že jsou u cíle. Mohla se tedy z choulostivého thematu vyvléci konstatováním, že konečně dojeli a že to bylo velmi příjemné odpoledne, což Gambier zanotoval tím hlučněji. Poděkovala mu za pozvání a rozloučila se.

Když vystupovala z vozu, shledala, že všecky maringotky Cirkusu Humberto stojí tu zádí v kruhu jako chapuy kolem návsi. Ze všech vozů vystupovali mužové a ženy a jejich zraky spočinuly na paní Hammerschmidtové. A jako by Cirkus Humberto byl opravdu vesnicí na kolech, zašumělo to od vozu k vozu:

"Hele, Hammerschmidtka leze od dompteura..."

Jen jediný člověk si jí nevšímal, ač seděl na schůdkách přímo proti vou Gambierovu. Byl to starý Malina před osmičkou. Kerholcova parta byla už dávno na místě a rozběhla se za svou prací. Také Malina měl své zaměstnání. Když paní Hammerschmidtová k němu došla, viděla, že drží mezi nohama bradatého kozla a barví mu vousy na modro.

"Ah, kozel redivius!" prohodila paní Hammerschmidtová.

"Žádnej Redivius, milostpaní", odpověděl rozvážně Malina, "ale Modrovous II. Když měla svoje vystoupení ta zubatá povídám, že má mít svoje číslo i život".

Paní Hammerschmidtová se na něho podívala, ale neřekla nic a pomalu odcházela k pokladně. Před očima jí vyvstal tetovaný kapitán. A povzdechla si:

"Ten Malina je docela moudrý děda".

IX

Pan Selnicki dostal svou láhev johannisberského.

Nebylo to tak jednoduché. Především se stalo, že jednoho dne hlásil Hans řediteli, že Vašku je "fit" pro manéž.

"To se ví", dodával k tomu na vysvětlenou, "na voltiž to není, ale při obyčejném vstoupení v sedle nám ani držením těla, ani vedením koně neudělá žádnou ostudu".

Berwitz kývl hlavou a v první volné chvíli poručil, aby Vašku na Mary přijel k němu do manéže. Vašek pochopil, že se něco děje, ale byl tak hrd na své ježdění, že bez rozpaků vsedl na bandurka a vjel rychlým klusem do manéže. Na tři kroky před ředitelem zarazil Mary a salutoval. Berwitz s bičem v ruce kývl a dal rozkaz, aby jel krokem vlevo kolem. Vašek zabičl k pist a jel. Mary šla koketně jako tanečnice a Vašek na ní se ani nehnul. Berwitz křikl:

"Krátký klus! Allez!"

Vašek se lehce nahnul, stiskl lýtky a kobylka začla pružně ubíhat.

"Dlouhý klus! Allez!"

Neviditelné stisknutí kolenou, sotva postřehnutelný pohyb těla a Mary vyrazila oběma předníma nohama vpřed. Berwitz se díval, jak je Vašek "zašlápnut" do třmenů, jak péruje při mírně se vlnících skocích, a sledoval údery kopyt.

"Krátký klus! Allez!"

"Obrátit a vpravo - allez!"

"Vlevo kolem, cval, allez!"

"Stát!"

Vašek zarazil prudce běžící Mary a přidržel ji na místě v plném napětí, zadní nohy trochu podsazeny, krk ohnut, všecky svaly rozehrány. Berwitz se obrátil k bráně, kde stál hans, a pokýval spokojeně hlavou. Pak ukázal Vaškovi, že může odjet, a popošel k Hansovi.

"Ano, Hans. Vašku může před publikum. Jak toho koně zastavil a udělal s ním figuru, na to by měl potlesk".

Nazítří se na tabuli povinných zkoušek objevilo:

"V 9:20: Helena Berwitzová a Vašku. Na Miss a Mary".

Měl-li pravdu Achmed Roméo, že Vašek neporoste, pro tentokrát se mýlil: před tou tabulí se Vašek náramně vytáhl. A znovu a znovu se vracel číst to kouzelné oznámení: Helena Berwitzová a Vašku. Ještě nevěděl, oč půjde, a už byl přesvědčen, že to bude nejkrásnější číslo programu, předstihující ředitelovy vraníky i direktorčiny lipicány i Perreirovu vysokou školu. A žádná "firma" uvedená na plakátech, mu nezněla tak líbeně jako to: Helena Berwitzová a Vašku.

Mnul si ruce na báječné společné evoluce, zatím však úkol, k němuž je cvičil ředitel, byl nesmírně jednoduchý: Vašek s Helenkou měli společně přijet, pozdravit obecenstvo, objet manéž společně jako v promenádě, u brány se obrátit ke středu, na protější straně pisty se rozdělit, ona vpravo, on vlevo, a když objeli celý kruh a znovu se sešli, měli se společně vrátit k bráně udělat místo pro nástup slona. pak spolu s ním měli dojet do středu, ukázat na něj, ukonit se a obloukem odjet. Bylo to opravdu jen uvedení tlustokožného obra, ale Vašek to přijímal jako nejdůležitější aféru svého života.

Úkol byl nevelký a obě děti uměly dostatečně jezdit, aby jej už na konci první zkoušky provedly podle předpisu. Ale pouhé "podle předpisu" nikdy nestačilo ctižádosti Petra Berwitze. Všechno, co předváděl, chtěl mít svrchovaně dokonalé. Proto i Helenka s Vaškem musela znovu a znovu kroužit a projíždět manéží, aby minuciésně sladili krok svých koní i svá gesta. K jejich zkouškám začala docházet i paní Berwitzová, aby jim upravila a urovnala pohyby. S Helenkou si byla jista, ta byla od malička cvičena v úklonách a pozdravech, kdežto Vašku byl v očích Anežčiných zdravý vesnický řimbuch, který dá asi mnoho práce, než se ohobluje k úhlednému pohybu. K velkému jejímu překvapení zdravil však Vašek neviditelné obecenstvo s dokonalou grandezzou - vytrvalé Roméovo cvičení desaterých reverencí naučilo chlapce s hladkou jistotou zvedat klobou a kreslit jím ve vzduchu elegantní křivky, než v ruce nazad prohuté dospěl až do nejnižší polohy. Ředitelka byla nesmírně spokojena. Na druhý den si přizvala paní Hammerschmidtovou; začaly se dlouhé porady, jak obě děti obléci. Konečně bylo rozhodnuto, že pro Helenku se pořídí široká zvonová skuně ze žlutého taftu, upjatý černý živůtek se žlutou růží a široký slaměný klobouk. Hoch měl míti štikově šedé dlouhé kahoty, krátkou černou přiéhavou kazajku, široký bílý límec přes ni a černý nízký cylindr s plochým okrajem. Pak ještě byl přizván Selnicki, aby pro jejich výstup určil muziku. Koukl se na to a prohlásil: "Gulliver mezi trpaslíky jak jsem to předem řek. A až půjde slon, tak to budou fagoty".

Hans vytrvale sledoval všecky přípravy. Šlo přece o jeho odchovance i o koně z jeho stáje. Přitom do poslední chvíle nevěděl, k čemu to je. Na samostatné vystoupení to bylo příliš krátké a chudé. Teprve když Berwitz dal rozkaz Arr-Šehirovi, aby přivedl slona, viděl Hans, že je to entrée. Díval se na zkoušku, šlo to na první ráz dobře, ale když poníci provedli svůj úkol, stala se neslýchaná věc: Hans se vřítil do manéže, ačkoli ředitel ještě neskončil zkoušku. Berwitz se také zamračil a stiskl bič, aby jím po Hansovi švihl. Ale Hans mávl rukama a křičel:

"Chyba! Chyba! Úplný omyl!"

Berwitz zatrnul nad tou drzostí, ale Hans rozčilen vyhrkl:

"To entrée nemá žádný závěr, pane řediteli, jen se na to koukněte! Copak je pro jezdce nějaký závěr mávnout kloboukem? A Vašku je jezdec, pane řediteli, a Helenka je jezdkyně prima!"

Berwitzova tvář se zatáhla jako mračnem. Bič v jeho pravici se pomrskával. Ale ředitel se ještě ovládal.

"Co to říkáš, Hans?" otázal se ledově.

Arr-Šehir na slonu, ředitelka za pistou, pan Selnicki na estrádě ustrnuli. Věděli, že každou vteřinou nastane výbuch. Ale Hanse nebylo možno udržet.

"Ty děti nemají žádný odchod, pane řediteli! Ty děti si zaslouží jezdecký závěr!"

"A co to má být?" Berwitz se stěží přemáhal.

"Koně musí na konec vedle Binga pokleknout! Pokleknout na pravé koleno! A k tomu teprve patří poklona!"

"Ty blbče", začal se uvolňovat Berwitzův vztek, "copak Mary a Miss umějí pokleknout?"

"Umějí, pane řediteli", sípal Hans, "jako že je Bůh nade mnou, umějí, všichni čtyři poníci to umějí, vždyť už je to učím šest neděl!"

Ředitel se několik vteřin nepohnutě díval do tváře stájníkovy. Pak se otočil k Anežce.

"Madame", zvolal hlasem, jako by vydával zákon na hoře Sinai, "ohlaste v kanceláři, že kočí Hans má pokutu pět marek za nedovolené vkročení do manéže".

Pak se obrátil směrem k bráně.

"Arr-Šehir, Helena Berwiztová a Vašku znovu nastupují. Cvičí se závěr. Cvičení řídí kočí Hans. Pane kapelníku, bude potřebí změnit hudbu".

"Hudba se nezmění", obrátil se pan Selnicki nahoře k muzikantům, "jen se po těch fagotech udělá tuš do F-dur. Děkuji vám, pánové, můžete jít".

Dole v manéži stál Hans a bylo mu horko i zima. Tohle ještě v životě nezažil: dostat pokutu a zároveň být komandován k cvičitelství. V jeho prostém myšlení nastal zmatek, jejž nebyl s to zvládnout. A hle, tu jde direktor přímo k němu a odevzdává mu šambieru! Hans ji beze slova přijímá, hranatě se ukloní, popojde do středu manéže. Stojí tu náhle sám, neboť ředitel dlouhými kroky odchází vchodem pro obecenstvo. Hans neví, jak začít. Křečovitě sevře bič a tím se mu najednou sma ruka dá do pohybu a bič třikrát zapráská do prostoru. Nejhorší je překonáno. Hans kývne do brány:

"Helenko, Vašku, prosím, ještě jednou nasednout. Ty, Arr-Šehire, ještě ne, počkej chvilku. Allez!"

Helenka, Vašek vjíždějí pomalým krokem.

"Stát!" zavelí Hans. A pak si stoupne mezi obě děti a ukazuje jim, jak mají pavou nohou naznačit zvířeti pokleknutí, jak mají povolit uzdu a nachýlit se v sedle dozadu, aby změnily koni rovnováhu a udělaly si zároveň posici pro parádní pozdrav. Děti to zkouejí a Hans tiše domlouvá koním. Mary i Miss frkají, ale chápou; po čtvrté zkoušce jdou bezvadně na koleno, s levou nohou nataženou vpřed, s hlavou skloněnou až k půdě; a děti provádějí pozdrav obecenstvu. Pak se vevalí do brány slon Bingo a všecko se to opakuje s ním. Povedlo se to na první ráz. Paní Berwitzová zatleskala:

"Bravo, Hans!"

Čtyři opakování, pět, osm, deset - pokleknutí jde bezvadně, oba koníci pohazují při návratu hlavami, je v nich probuzena ctižádost hry a produkce; a obr Bingo nad nimi přemýšlivě sleduje, co se tu zamýšlí, a pozorně si všímá, kam až se má v manéži dojít a v kterém místě stojí při tom děvče a v kterém hoch.

"Bravo, Hans", opakovala Anežka, vstupujíc do manéže, když kočí všecky propustil, "je to teď opravdu mnohem hezčí. Budu to hlásit řediteli".

Vzala si bič a zamířila k ředitelskému vozu. Berwitz tam nebyl, nýbrž Frans, který si přišel pro přesnídávku. Pověděl jí, že Petr je v účtárně a že tam právě za ním přišli Mittelhoferovi se stížností.

"To si vybrali pravou chvíli", zasmála se Anežka, "dnes jim to může zlámat vaz".

Berwitz šel ze stanu opravdu zle rozvztekán. Takové vpadnutí do zkoušky, jakého se dopusitl ten starý trulant Hans, porušovalo všecku disciplinu. Jak by vapadal cirkus, kdyby v něm zanikla kázeň? A pak to s tím závěrem. To je přirozené, že jeden mozek nemůže na všecko přijít, říkal si Petr vždy, když mu někdo z personálu přicházel s nějakou radou na zlepšení. Ale to se dálo skoro po každé jen mezi čtyřma očima, žádné velké řeči se o tom nevedly, a když se nápad uskutečnil, padla vždy největší sláva na ředitele, kterýjej provedl. Petr Berwitz se naučil pozorně naslouchat řečem a názorům svého personálu, protože velmi často z toho vytěžil znamenité věci. Ale hrozně nerad by projevil, že to nejsou jeho nápady. Říkal si, že má vlastně právo na všechen rozum svých podřízených. Nese za ně odpovědnost, když něco vyvedou, proč by neměl mít slávu, když tu a tam přijdou na něco chytrého?

Ale tak, jak to dnes provedl Hans, to bylo neslýchané a nemožné. Celá kupa lidí viděla a slyšela, že on, ředitel Petr Berwitz, nastudoval číslo, které nemělo dobrý závěr, a že ten koňák, ten kočí měl lepší nápad. Jak to přijde, že vlastně pořád mají jiní lidé lepší nápady než on, Petr Berwitz? Rozebral si to pořádně, musel si přiznat, že v tom vlastním, cirkusovém kumštu přinesl sám velmi málo nového. Jemu se v hlavě rodily spíš vnější věci: jak všechno parádně obléci, jak rozvinout ovou reklamu, co přibrat a kam jet. Takový zájezd do Persie: kdo by se toho z konkurence odvážil? Ani jeho nebožtík otec by to nebyl svedl, natožpak děda Humberto. Ti se pořád piplali a párali s každým cvičením, ustavičně všecko zdokonalovali, ale na něco opravdu velkého se nevzmohli. Kdežto Petr dostal cirkus do velké linie - kolikpak podniků v Evropě se může s ním měřit? Co na tom, že přijímá cizí podněty se všech stran, od Anežky, od Gaudeama, od Selnického, od Gambiera, od Kerholce, od Arr-Šehira a teď třabas i od kočího Hanse; co by jim všem byly platny jejich nápady, kdyby nebylo jeho, který je uskuteční? Však se každému dovede za jeho mylenku odměnit, myšlenku lez bohudíky zaplatit a jsme si kvit, ale uskutečnit myšlenku, na to musí být jeho vůle a jeho možnosti, a tak přece jen je to on, Petr Berwitz, nejdůležitější osobou v podniku.

Trochu ho to uvažování nakonec uklidnilo, ale kus uražené pýchy a ješitnosti zůstal zjitřen. A v té jeho naježenosti přistoupil k němu trpaslík Mittelhofer se svou ženou a žádal ho o vážnou rozmluvu.

"Tys mi zrovna přišel vhod", blesklo Petrovi hlavou, "jako na pod nůž".

Ale navenek jen přívětivě kývl a řekl:

"Račte se mnou zde do účtárenského vozu".

Kdyby byl pan Mittelhofer lépe znal ředitele Berwitze, byl by se měl velmi na pozoru před tím jeho "račte". Když začal Berwitz své zaměstnance oslovovat "račte" a projevoval přemíru zdvořilosti, věděli všichni, že v něm doutnázlo, a každý se raději hleděl uklidit.

"Račte si, prosím, sednout", řekl Berwitz Mittelhoferovým ve voze. "Co si ráčíte přát?"

Pan Mittelhofer spustil zkrátka a zprudka, že Cirkus Humberto vjíždí teď do alpských zemí, kde oni mají velké renomé, a že jim tedy záleží na tom, aby tu měli plný umělecký sukces. Ale to není možné, tančí-li na cizí hudbu. Maestro že je zajisté prvotřídní, ale kousek, který jim vybral, se přece jen nevyrovná komposici, kterou si sami přinesli a kterou zde dávají hráti slonu. Takové znehodnocení je urážlivé a nesnesitelné, a manželé Mittelhoferovi tedy resolutně žádají, aby jejich číslo bylo odděleno od sloního a aby se jim hrála jejich originální hudba.

"Prosím", řekl Berwitz, "ale račte si být jist, že na jiném místě budete mít aspoň stejný sukces, jaký máte nyní?"

"Na kterémkoli místě", vyskočil trpaslík podrážděně, "na kterémkoli místě v programu budeme mít dvojnásobný sukces, když budeme mít svou hudbu. Nemám pravdu, Emilko?"

Paní Mittelhoferová rozhodně přisvědčila. Ředitel zůstával stejně zdvořilý jako dosud, jen jeho pohled byl chladný jako tulich.

"Ráčíte navrhovat kterékoli jiné místo. Prosím. Ale co když se ukáže, že na tom jiném místě budete úplně bez úspěchu?"

"To je vyloučeno, pane řediteli. Dejte nás kamkoli, ale dejte nám původní naši skladbu".

"Ale co kdybych měl přece pravdu a sukces se nedostavil?"

"Pak, prosím", a pidimužík byl všecek rudý, "pak by to, prosím, znamenalo... bez urážky prosím... že čisté umění nepatří do cirkusu... a my bychom... s dovolením... byli nuceni považovat smlouvu za neplatnou".

"Vy tedy ráčíte být názoru, že kdybyste neměli sukces na kterémkoli jiném místě pořadu, považujete smlouvu za neplatnou. Tím ráčíte předpokládat, že i já ji mám považovat za neplatnou?"

"To je samozřejmé, pane řediteli".

"Hm, o tak důležité věci by bylo třeba sepsati dodatek k smlouvě, aby nebylo pak sporů. Ráčíte zajisté souhlasit?"

Pan Mittelhofer přikývl a Berwitz zavolal Steenhouwera, který se před chvílí vrátil a jedl v rohu kus chleba se sýrem. Berwitz mu rychle nadiktoval dvě věty o dodatečné podmínce smlouvy. Mittelhofer to sebevědomě podepsal. Berwitz naškrábl k tomu svou šifru.

"Dobrá", pravil, vzpřimuje se proti trpaslíkovi. "Jsem rád, že jsme se dohodli bez soudu. Zítra budete tančit při své původní hudbě a vystoupíte jako první číslo v programu".

"Ach!" vykřikla paní Mittelhoferová, "to není možné!"

"To byste nás zabil!" zavolal Mittelhofer.

"Lituji. Smlouva praví: na kterémkoli místě. Pořad určuji já. Tím je to vyřízeno. Poroučím se. Frans, otevři panstvu dveře".

Bylo to, jak Berwitz poručil. Dříve než do manéže vjela divokým tryskem "římská jízda", ba dříve než se ozvaly obvyklé zahajovací fanfáry, vešli do manéže oba liliputáni a začali tančit. Lidé se ještě hrnuli plnými proudy do hlediště, přelézali stupně, hledali místa, volali na sebe, kupovali si programy. I ten, kdo už seděl a rozevřel program, nenašel v něm, kdo to vystupuje. Opona u brány účinkujících byla ještě zastřena, celé číslo vypadalo jako nějaký ubohý zbytek ze zkoušk nebo z předchozího představení. Mittelhoferovi zatančili jednou, zatančili po druhé, zatančili po třetí. Hledišt hřmotilo a potlesk se neozval. Kapelník držel ruku připravenou pro tuš, ale snad po prvé v cirkuse sklopil a odložil taktovku.

"Totálně odsmrděli!" ušklíbl se k muzikantům.

"Já ti dám sukces!" řekl si v téže chvíli Berwitz, který stál ještě v civilních šatech u vchodu mezi obecenstvem. Pak se podíval nahoru k Selnickému.

"Začínáme! Fanfáry!"

Trubky, trouby a tympany zahlaholily, opona se rozhrnula, dvě koňské hlavy s hvězdou na čele se objevily za ní. Berwitz rychle odstoupil a chytil Kerholce:

"Řekni Vašku, ať se připraví. Pojede dnes s Helenkou entrée k Bingovi".

Oh, byl to pro Vaška den slávy a blaenství! Jak čamrda lítal od jednoho k druhému, tátou počínajíc, aby všem zvěstoval velkou a znamenitou událost, že toho dne po prvé vystoupí v manéži. I tygrům, lvům a medvědům to musel povědět, i důstojnému nástupci Modrovousovu, i psíkům Hamiltonovým i koňům a bandurkům a za nimi velkému Bingovi.

"Bingo, miláčku Bingo, dnes si tě přivedu do manéže!" Buď hodný, Bingo, prosím tě, a dej si záležet - my ti za to s Helenkou uděláme parádné entrée!"

V přestávce vybral ten den se lvíčetem o nějakou marku méně, protože byl posedlý strachem, že se včas nepřevlékne do těch krásných šatů, které pro něho připravili. Ale pak měl dost času, aby se vynořil v orchestru, zatahal tátu za rukáv a ukázal se mu při troubení s bílým límcem a černým cylindrem. A když odtud sbíhal po schodech, měl ke všemu do štěstí, že dole právě narazil na pana Mittelhofera s paní, kteří s kufříky v ruce velmi kysele odcházeli, s nikým se tu ani neloučíce. Ó, s jakou radostí jim Vašek vysekl velkou poklonu číslo čtyři, jak zatočil před nimi cylindříčkem a šoupl nohou v lakovaném střevíci! Ještě na tři schody si povyskočil, aby je viděl, než zajdou, a pořád mával kloboukem a volal:

"Farwell! Mit Gott! Allez! Šťastnou cestu! Stia bene! Adios! Glückliche Reise! Nejedl, nepil, třetí den pošel!"

A z toho hned přešel do zpěvného: "Trpajzlík, trpajzlík, nedosáhne na majzlík!" - což si prozpěvoval, ještě když nasedal pod Hansovým dohledem na Mary.

První vystoupení direktorovy dcerky a zájem o Vaška přivábily kdekoho ke vchodu do šapito i ke bráně. Orchestr hrál nástupní pochod o jednu trubku slaběji, protože Karas to neyvdržel, a dovoliv se kapelníka, díval se dolů, jak to Vaškovi dopadne.

Nemusil mít žádný strach o výsledek. Vašek šel před publikum s nesmírnou kuráží a jeho osmahlá klukovská tvář se širokým úsměvem a veselýma očima pod šikmo nasazeným cylindříčkem okamžitě si získala diváky. A Helenka vedle něho vypadala jako velká dáma en miniature, půvabná postavička křehounké kráy. obě děti si vedly v sedle znamenitě a jejich pozdravná gesta měla dokonale vláčnou linii vyspělé grandezzy.

"Oh, wie herzig!" vzdychala paní Hammerschmidtová, "so putzig!"

"Trés ercik, trés ercik", přikyvoval jí kapitán Gambier.

"Sluší jim to", řekla Anežka Petrovi, "od podzimku dáme Helenku v Hamburku do taneční školy".

"Je to dobré entrée", přikývl polohlasně Petr, "a ten kluk, ten Vašku, kdo by to do něho řekl, koukej na tu jeho bravuru!"

Bingo ještě nikdy nebyl uvítán takovou salvou potlestku jako teď při figuře, kterou vymyslil Hans. Bylo to všechno veskrze šťastné a Petr Berwitz si spokojeně mnul ruce, jak se zbavilo předražených liliputů a oč dokonalejší náhradu nalezl. A ještě než se program skončil, poslal Selnickému slíbenou láhev.

Nejblaženější vedle Vaška byl dobrácký Hans. Jenže po přeedstavení přišla na něj chmurka. Byl zrovna den gáže - v cirkuse se všem mzdovým platům říká gáže. A jsou čtyři dny gáže do měsíce, aby lidé na cestách lépe s penězi vyšli: prvního, osmého, šestnáctého a čtyřiadvacátého. Placmistr Kerholec yvplácel gáže stavěčů, kočí a sluhů. Přivlekl ji vždy v těžkém pytli, protože příjmy cirkusu se u pokladny sbíhaly většinou v samých drobnýcha v drobných s emsuely zase vydat. Placmistr Kerholec tedy po představení a po úklidu vyvolával jednotlivé zaměstnance, ale kočí Hans se neobjevil. zalezl raději, aby neslyšel o té pokutě. Nicméně Kerholec ho dal vyhledat; a když se konečně objevil, četl mu z výplatní listiny:

"...Sráží se pokuta 5 marek, vypácí se odměna za nacvičení závěru s poníky 10 marek, činí příplatek 5 marek..."

Nezbytný důsledek toho byl, že Hans pozval Kerholce, Krase otce a Vosátku na pivo, aby se šťastný Vaškův den oslavil. Ašek zůstal po večeři jen s Burešem a Malinou sedět u maringotky.

"A co jste tomu říkal, střejčku Malino?" zeptal se hoch staříka, nemoha se nabažit vyprávění o vzrušující události.

"Co ti mám říci?" odtušil staroch, "jel jsi jako ten Horymír z Bubna".

X

Úspěch! Úspěch - jaká to vzpružina pro chtivé Vaškovo srdce! jak to v něm náhle všechno vzkypělo touhou po činnosti, po uplatnění, po vyniknutí! Stačí mu vůbec tento stan s konírnami a se zvěřincem? Sedmiletému klukovi je to všechno málo. Ráno nemůže dospat, už aby byl venku u vozů se zvěří nebo v koňských stjích. Čištění a krmení čtyř bandurků už si převzal úplně sám. Hans jen někdy stojí u kůlu a poučuje ho: "Kartáčuj vždy tou rukou, která je blíž hlavě. Nikdy nekartáčuj tak dlouho, až se ti ukáže bílý prášek. Hřeblo je na kartáč a ne na koně. Na oči a na hubu měj po každé zvláštní hadr. Kopyto musíš čistě umýt a pak namazat mastí. Kopyto se čistí jen dřevěným nožem". A Vašek poctivě obsluhuje své čtyři svěřence, načesává jim čupřinu, hřívu i dlouhý ocs, čistí žlaby, kydá hnůj, vybírá pro svou obůrku nejdelší slámu. Za půl roku zná všecky kočovské praktiky a nejednou stojí vedle Hanse, když velcí koně opouštějís táj, kouká znalecky na jejich chod, kritisuje našlapování, pozoruje i cizí koně, rozpoznává plošší kopyto a stmější, kozlí, stále veden Hansem k jeho životní zásadě, že kopyto je nejdůležitější věc, na něm že je váha koně i s jezdcem.

Ve stáji by vydržel Vašek celý den, ale jak by mohl vynechat kapitána Gambiera, když v modré zástěře yvsekává koňské čtvrtky na desítiliberní porce a roznáší je na vidlici tygrům a lvům! U toho přece musí Vašek taky být, pozorovat skoky zvěře, když cítí potravu, poslouchat chroptivé řvaní a hluboké vrčení šelem, když popadnou maso mezi pracky, a dívat se na ně, jak po nakrmení pomalu, s požitkem pijí vodu, skloněny k nádobě krásnou protáhlou linií. A pak je třeba si zahrát s lvíčaty. Jsou teď ve voze Gambierově, mají už jméno, Borneo a Sumatra, a rostou jako z vody. Vašek už je pomalu nebude moci o představení nosti, škrabou ostrými drápky, a protože už dostávají masitou potravu, může být jejich drápnutí nebezpečné. zato ve voze nebo na ohrazeném trávníku na slunci je s nimi podívaná, jak si hrají, jak se honí, jak na sebe číhají, jak se rvou, křížkují a jak zase odskočí. Pan Hamilton k nim přidal mladou fenku teriéra a teď je mezi těmi třemi mláďaty teprve šťouchanice a vztekanice; a Vašek u nich je jako čtvrté mládě, spustí se na všecky čtyři a lvíčata s psíkem na něho dorážejí, udělá jim ze zchumlaného papíru myšku a lvíčkové se hrbí ke skoku jako pravé kočky, natáhne se na výsluní na vyhřátou zem unavená koťata se mu schoulí na prsou a předou, až usnou.

Ale Vašek nemůže dlouho odpočívat. V menažerii je plno zvířat, která stojí za pozorování. Co zábavy dá jen neklidné stádo opic! A vedle nich sedí na bidélku papoušek Fifi s růžovou chocholkou, nejučenlivější ze všech, který pokřikuje šesti nebo sedmi jazyky, křičí jako opice, štěká jako hyeny, hvízdá několik taktů Ach, du lieber Augustin, vrže jako skřípavé kolo u vozu, do toho pískne píšťalkové signály Kerholcovy a zas volá občas zaslechnuté výkřiky: "Anton, Trikwasser! Pozor, Hans, jedeme! Arr-Šehir, allez! Bingo! Bingo! Open the door!" Vašek ho lehce šimrá na rozčepýřené hlavičce a vytrvale mu předzpěvuje "Pepíku, Pepíku, copak dělá Káča?", aby rozšířil jeho repertoár o novou notu.

Mezi zvěřincem a konírnami bývá umístěna stáj slona Binga. Vašek nikdy nemůže vynechat tohoto svého velkého přítele, který ho vítá radostným troubením. A Vašek pomáhá panu Arr-ŠEhirovi polévat v horkých dnech Binga džbery vody a sedá na bobku vedle něho, když Arr-Šehir velkým pilníkem hobluje Bingovy nehty. Arr-Šehir je u svého Binga téměř ustavičně. Musí-li odejít, Vašek si hraje s Bingem: vezme jeho chobot a šeptá mu do něho mazlivá slova; a Bingo prstíkem u chobotu omakává hochovi tvář. Pak přitáhne Vašek lehkou kupici sena a Bingo vyškubává z ní chuchvalce a hází si je na temeno. Za chvilku má hlavu jako ve věnci a v závojích, až Vašek dole radostí tleská rukama. A pak Bingo schýlí hlavu, natáhne chobot, Vašek se přitulí a Bingo si ho postaví na hlavu do senného hnízda. A Vašek sedí blažen nahoře, tři metry nad zemí, a sní o tom, že vede posvátného slona tam někde v Sonepuru na Gangu, v tom velkém středisku obchodu se slony, o němž mu tak často vyprávěl Arr-Šehir, že tam jeho otec koupil před lety Hbinga. Arr-Šehir rád vypráví; naučil se během let slušně německy a všecno, co říká, mění se mu v povídky a průpovědi. Nejraději usedne po práci Bingovi mezi nohy, Vašek na zem proti němu, a Arr-Šehir začne zpěvavě vyprávět některou z desetitisíce povídek Školy života:

"Byl člověk lakota a kradl na poli cibuli. Chytli ho a přivedli před krále. Král je vyslechl a dal zloději na vybranou: buď zaplatí sto dinárů, nebo dostane sto ran holí, nebo musí stníst sto cibulí. Člověk lakota si ovšem vybral trest cibulí. Přinesli jich sto a člověk lakota je začal jíst. Snědl jich sedm a ještě sedmkrát sedm a bylo mu tk zle, že prosil krále, aby mu raději dal baštonádu. Položili ho tedy a přinesli hole a dali mu sedm ran a ještě sedmkrát sedm ran. A člověk lakota křičel bolestí a prosil, že řaději zaplatí sto dinarů. A tak se stalo, že člověk lakota se dal potrestat na třikrát, chichichi".

Arr-Šehir se směje tenkým, vysokým hláskem a cení přitom zuby. Když se jeho smích ozve, Bingo se přestane kolébat, zvedne chobot a tiše troubí. Vašek sedí naproti a vidí, že Bingo rozumí všemu, co se povídá; dávno už věří Arr-Šehirovi, že Bingo je vyšší, vznešená bytost, že jeho pramáti lítala prostorem na křídlech, než ji jogin zaklel k chůzi po zemi, a že je třeba být uctivý k Bingovi ve dnech sucha i lijáků, neboť Bingo je pán dešťů.

Ale jaký to dupot a jaké ržání se ozývá za plátnem konírny? Teď asi skončila direktorka své cvičení s lipicány a ti se vracejí. kdykoli mají po práci, řičí rozkoší a ostatní koně jim odpovídají. Teď začně cvičit pan Perreira a Vašek utíká, aby při tom byl. To je nejdříve římská jízda, divoký trysk kolem manéže, při němž stojí Perreira rozkročen na dvou koních, dvou krásných ryzkách s bílými hvězdami na čele a s bílými punčoškami na předních nohou. Vašek už je zná, jsou to angličtí polokrevníci Leporello a Trafalgar; a když dvakrát objeli manéž, přibíhá zlatěplavá Valerie s temnou hřívou a s tmavým pruhem na hřbetě, na jejímž levém stehnu je vypálené velké S, znamení hřebčince Schwaigangeru. S vlající hřívou cválá za oběma koni, kteří se v jízdě trochu rozestupují, a Valerie vbíhá mezi ně, Perreirovi pod nohy, takže Perriera jede teď rozkročen nad třemi nespoutanými zvířaty. A už od gardiny vybíhá valach Dahojem, světle izabelový, s růžovou pletí a bílou hřívou, dohání cválající trojici, vsouvá se mezi Valentine a Trafalgara a pan Perreira má pod sebou čtyři koně, ženoucí se v kruhu v plné kariéře. Oba tmaví ryzáci jsou vně, obě plavky uvnitř, ale pan Perreira po chvíli překročí s Trafalgara na Dahomeje, Trafalgar zvolní krok, že zůstane zpět, pak je dožene a sám vklouzne mezi Dahomeje a Valentine. Pak se to opakuje s Leporellem a pan Perreira končí jízdu stoje na obou plavých koních a maje ryzky uvnitř mezi nimi.

Když seskočí a dává všem čtyřem po kousku cukru, nasedá Alice Harweyová, švadlena a krasojezdkyně; Vašek už ví, že tady každý umí o mnoo víc, než se na první pohled zdá. Její kůň je tmavěšedá brůna Bonnaserra, s černou hřívou a s černou mouřenínskou hlavou. V klisně je andaluská a neapolská krev, má hrdý postoj, v kroku vysoko zvedá kolena a vykračuje přímo nataženýma předníma nohama. Pan Perreira říká, že je zřejmě příbuzná s lipicány a že si ji douho vyhlížel pro yvsokou školu, ale že je mu přece jen "na zadní ruce" slabá. Vaškovi trvalo pár týdnů, než se yvznal v těch různých koňských "rukách", když tu mluvili o přední ruce, o zadní ruce, o levé a o pravé, než rozpoznal, že tím míní předek koně nebo zadek a jízdu vlevo či vpravo. Ale nyní již sám mluví v samých odborných koňáckých výrazech, říká, že Bonnaserra bodázvysoka, po španělku. Pro koně má Vašek oči jako ostříž, všeho si všimne a brzo vidí, že každý kůň má nějakouzvláštnost, nějakou odlišnost. A hodiny by se vydržel dívat na jezdce v práci, i třebas na tu Alici Harweyovou, jak se vztyčí, jak na koni tančí, jak se zvedá na špičky apak zase jak skáče obručemi a přes objekty. Je to podivné: Alice je přece nezehké děvče, se silně pihovatou tváří, ale zde na koni, v třpytném letu, je to najednou půvabná krasvice, pružné štíhlé tělo táhlých údů, vznášející se v ladném vlnění nad mohutným korpusem černošedé klisny.

A pak se vrací pan Perreira se Santosem. Sedmiletý hannoverský vraník je teď v létě v plném lesku svých černých vlasů, oko mu zrovna srší ohněm, v útlých nohách mu to hraje tancem, ale když s ním Perreira stane uprostřed manéže, stojí jako z kovu, jen každý jeho sval je napjat a čeká na impuls k práci. Hudba nasadí a Perreira téměř bez pohnutí uvede Santose v rytmisované figury vysoké školy, jede s ním španělským krokem na dvě tempa, přejde klusem v passage, ve cvalu provádí changement, renvers, passady, zvedá jej k levadám a k mezairu, aby plavnými kapriolami ukončil první část produkce. Vašek ještě nikterak nechápe na čem to všecko záleží, ale to nejasně cítí jako prostý divák, že tu se před ním rozvíjí vrchol jezdeckého umění theatrálního; každý krok a každý pohyb je tu uměle stvořená krása, něco, co nebylo dáno přírodou, co jen liský důmysl, lidská vůle a lidská trpělivost vypěstovaly k ideální dokonaloti. Hlídá očima každý ten nepatrný pohyb jezdcovy ruky nebo nohy, každé pišinutí v sedle, které vzápětí působí, že kůň tančí nepřirozenými, ale ladnými kroky, překonává tíži i setrvačnost, vznáší se na místě anebo letí vzduchem ve zpomaleném, uměle zdržovaném pohybu. Je to všecko klidné, mírné, skoro pomalé, řada cviků je na místě, vypadá to jako lehounká, půvabná hra, ale Vašek vidí, jak rásná srst Santosova vlhne krajním napětím, a nejednou již byl při tom, když Perreira po produkci shodil za gardinou šaty a dva mužové mu ručníky drhli vysílené, zpocené tělo.

Po Perrierovi zkouší zpravidla Barengo. Vašek cítí zvláštní úctu k tomu zádumčivému Španělu, který je veskrze jiný než všichni ostatní. To povykující pan Laribeau je Vaškovi mnohem bližší, hoch tuší ve Francouzovi veselou krev mladého člověka, kypícího zdravím a silou, kdežto pan Barengo je vznešený a uzavřený a koná všechno jako obřad. Je to až neuvěřitelné, jak krásně se tam nahoře na hrazdě vznáší, jak letí vzduchem jako stříbrný plamen, s jakou lehkostí přistává, jak tak přilne, jako by uhlazeně kývl rukou; ale zde na zemi - ne, Vašek ještě nepoznal nikoho tak odloučeného od okolního světa. V prvních dnech mu zatanul na mysli pan farář, ale hned to zavrhl; kdepak jejich pan farář, to byl učiněný sedlák; leda o Božím těle, když šel s monstrancí pod baldachýnem, to ano, to se nějak podobal panu Barengovi, když se svou ženou a s panem Hektorem kráčí k provazovému žebříku. Vašek by se tak rád vyšplhal nahoru, už z pouhé zvědavosti, jak to tam pod střechou stanu vypadá. Když venku vane ostrý vítr, všec,o prý se tam nahoře rozezní, napjatá lana na stožáru bzučí, plátno se chvěje tichounkou hudbou, vlajka nad stanem drnčí, i dřevo stožáru prý tam nahoře zpívá. Ale když ho jednou Laribeau chtěl vzít s sebou, pan Barengo je zastavil, pohladil Vaškovi hlavu a řekl:

"Mi chicuelo, neopoutěj pevnou zem. Na ní je hrob vzdálenější, kdežtžo my nahoře jej máme přímo pod sebou".

Bylo to vážné a slavnostní, že Vašek bezděky sklonil hlavu. A nyní zůstává jen dole, zalezlý někde mezi gradin, aby se s otevřenými ústy díval na ten úchvatný vzrušený rej, na to hebké proletování bílých těl, na to neslyšitelné víření, v němž mií síla napjatých svalů a zůstává jen ladně vykroužená křivka. Takhle nějak létají andělé, povzdechl si zbožně v prvních dnech, ale později, když už všemu lépe rozuměl, říkal si: Kdepak andělé, copak andělé dovedou v letu vytočit dvojité salto mortale?

Je toho všude plno, co Vašek musí sledoval a zkoumat, a co toho teprve je, co sám musí dělat! Jede se od města k městu a Vašek na Mary jest odpověden za druhé tři bandurky, kteří klusají po jeho boku. Zastaví se k nocování a už se musí stavět přenosná stáj a Vašek stojí us vých dílů plátna arychle spojuje jejich šněrování. A pak s kočími pro slámu, pro oves, pro seno, pro vodu; a vydrbat poníky věchty slámy; a ošetřit kopyta, jak denně žádá Hans. A ráno se to všecko zas rozbourá a naloží a jde se znovu do sedla a znovu na silnici, do slunce, do větru, do dešrtě. A pak přijde předepsané město a je nutno vypomoci i při stavbě a zřizování stanu a Vašek se lopotí s gradiny a skládacími židlemi do lóží. Sesadí se pista uzavírající manéž a přijíždějí vozy s pilinami. Pět šest for pilin se vejde do manéže, je-li půda rovná; piliny se musí zadupat, což obstarávají nejtěžší tažní koně cirkusu, a polévat vodou. To je plno práce pro kluka, jako je Vašek, kterého si každý přivolá na výpomoc a který je dobrý na tisíceré zaskočení.

Ale když je pak večerní odpočinek a mužští usedají s uvolněnými svaly k hrncům s večeří, přichází Vašek do tátovy party s tichým uspokojením, že postavil svůj kus díla. Vědí o tom všichni v cirkuse, malý Vašku není jim žádný dětský mazlíček, je to jen nejmladší pracovník a mají ho rádi, že tak prostě, bez říkání dovede opustit hru a pomáhat, kde je zapotřebí zatlačit. Když se tu objevil, přijímali ho s úsměvem pro jeho roztomilost, teď však už mají dávno k němu jiný poměr. Dobyl si úcty a uznání; všichni vidí, že je v tom malém mrštném těle vážnost a houževnatost dospělého člověka; a mezi ním a všemi lidmi cirkusu se rozvíjí jakési tiché chlapské bratrství. Tohle není společnost, ve které se říkají něžnosti. Rozcitlivělý hoch by tu asi velmi trpěl drsností prostředí. To ku podivu i ten africký Paolo, protřelý, ostřílený, otrkaný, zvyklý na rány a křky, má někdy chvíle měkkého stesku, kdy je mu líto, že nikdo nepřijde a nepohladí malého, krásného Paola, nepolaskáse s ním hebkou rukou, hedvábnými slovy; jak by byla jeho dušička blažena, kdyby aspoň někdy pocítila teplou něho, vlahou mazlivost. Ale Vašek je sukovitě tvrdý, jeho nátura se projevuje spíš zaklením a plivnutím do dlaní; je mu nevolno, když ho začne objímat taková cukrující bába, jako je paní Hammerschmidtová, jeho živel jsou dospělí mužští, především ti pašáci z osmičky, s nimiž táhne jako rovný mezi rovnými.

Nejkrásnější jsou s nimi vlahé letní večery, když se táboří venku na volném kraji. Tu se parta osvobozuje z těsné klece maringoky, jeden po druhém si přinese houni, natáhnou se někde za vozy do boží trávy, a jak se nad nimi lene vysoké nebe a vzduch se chvěje milostným zpěvem cvrčků, uvolňuje se vzpomínka za vzpomínkou, mužští vyprávějí a Vašek by poslouchal až do zblednutí hvězd. Pozdní léto máještě jiné vábení: táhnou selskýkmi kraji a choutky venkovského kluka vítězí nad hrdostí jezdce - Vašek odbíhá do polí, aby si natrhal lusek či makovic. A jak se blíží podzim a den se krátí, probouzejí se i v seržánu Vosátkovi marodérské laskominy, vyvede kamarády za tábor, rozdělána úhoru mezi šípkovím oheň a peče brambory, které za jízdy natahal z opuštěných brambořišť. Dubiny, bučiny zlátnou a rudnou, svítivé břízy shazují s korun denárky, po tvářích jezdců se motají nitky babího léta, deště začínají crčet na tiše klusající koony koní, Arr-Šehir zpívá na hlavě Binga modlitbu na zastavení dešťů, Achmed Roméo, zachumlán do šátků a šálů, odříkává při zamženém západu slunce Súru Sáby: "Určili jsme v zemi své putování. Jeďte po své cestě v bezpečí dne i noci".

Všichni už vědí, že vytrvalé bubnování dešťů na plátna stanů přivolává konec cesty a radostného tulačení. V polou října je třeba přejít k zimnímu životu. Pro některé to znamená odchod z cirkusu a loučení. Melancholie se bezděky brouzdá s nimi, když za mlhy tíhnou sychravým jitrem opatřit hladovějící zvířata. Jediný pan Berwitz chodí mezi nimi s hrudí pyšně vypjatou a mne si rukama: koupil dřevěnou konstrukci na prostranství při Reeperbahn, dal ji upravit, je svrchovaným pánem zimního sídla a Cirkus Humberto po prvé bude přezimovat na vlastní půdě.

XI

Karas otec, Karas syn radostně vtáhli do kvartýru paní Langermannové. Konečně se zas budou moci po chuti natáhnout na slamníku a řádné posteli! Vdova je uvítala s velkou srdečností. Nevedlo se jí dobře, co česká parta odtud zmizela. Neslyšela nic o osudu Milnerových zedníků a nevěděla také, jak se daří Karasům u cirkusu. S podnájemníky neměla štěstí, žádný solidní pán se nevyskytl, samí přelétavci, většinou z lodí, nezaměstnaní stewardi a námořníci, kteří tu přespali pár nocí, než se někde uchytili nebo než jim došly peníze a museli n herberk; věru, nebylo oč stát. S Karasy jako by se vracel zásvit starých klidných časů. A ke všemu byli teď větší páni, byli umělci. To si vdova nedla vzít, že pan Karas je umělec, když troubí v kapele. Měla zbožnou úctu k hudbě. Nebožtík pan kormidelník Langermann hrával na tahcí harmoniku a to bylo tak krásné - kolikrát se tehdy rozslzela, když seděli spolu v kuchyni na pohovce, na stole voněla bábovka a pan kormidelník Langermann hrál na ten námořnický klaví, a zpíval: "Et wasen twei Kunnigeskinner. De hadden enander so leef".

Růženka povyrostla za ten rok o nějaký coul. Vykulila oči a radostí upustila panenku, když spatřila Vaška vcházet do dveří. Vašek se v první chvíli choval náramně vážně a důležitě, jako dospělý mužský, který už má za sebou všecky dětské pošetilosti. Ale po pár minutách to s něho opadlo a nad Růženčinými hračkami se stal z něho zase malý chlapec, který tu mezi panenkami, kuchyňkou, kupeckým krámem našel nový svt pro svou bájivou fantasii. Osm měsíců žil mezi velkými lidmi, přizpůsoboval se jim, pracoval s nimi a měl čím dále tím méně kdy na skotačivou hru; nyní se mu v kuchyni paní Langermannové, na pohovce nebo pod stolem, na čtyři měsíce otvíraly koutečky zapíraného dětství. V cirkuse zůstával vážně upjat k úkolům, které ho obklopovaly, hovořil s mužskými jako chlap, sakroval, plival a div že si nezapálil cigáro; ale tu s Růženkou zjihl a zněžněl, vžil se do jejího myšlení, a nad hadrovým panákem jako by si ulevoval od té předčasné, umělé vyzrálosti. Jen to jeho komandérství v něm zůstalo, ve všem všude musel vést on a Růženka se podrobovat; na štěstí byla Růženka dušička oddaná a povolná, plná obdivu k jeho ráznosti, a tu se tedy ochotně přizpůsobovala, když jí všecko přeměnil a přetvořil; o pokojíčku pro panenky rozhodl, že to je maringotka, z kupeckého krámu udělal menažerii, z kočáru klec pro tygry. Ke všemu, co Růženka měla a v čem žila, nasadil brýle svého vidění a obě děti se octly v novém, dvojnásob začarovaném světě.

Jen jednu věc přečarovati nemohl: Růženčin slabikář. Měla už svou první knížku s obrázky, s velkými literami, se slovy rozdělenými do slabik. Vašek některá písmena šavabachu znal, jiná si pletl, teď se však do toho zakoukl a s celou svou úporností denně si v slabikáři říkal, až uměl celé stránky nazpaměť. Táta pro tuto jeho ctižádost neměl mnoho smyslu, ale za tátou se k paní Langermanové přistěhoval Bureš a ten si každého večera přitáhl Vaška ke stolu a vyzkoušel ho z německého čtení. A pak zpravidla vytáhl ještě některou ze svých knížek a předčítal nebo dal Vaškovi předčítat básničky, které se mu líbily. Čítávali je znovu a znovu a ponenáhlu to Vaškovi znělo hlavou jako písnička.

Šlo krásné děvče k klášteru,

byl právě strašný den.

Když k fortně přišlo, zvonilo,

čímž vrátného ven loudilo,

a ten hned přišel ven.

Někdy šla z deklamovánky až hrůza:

Na silnici stojí bába

na dvě berle sehnutá,

škaredá co soví hlava,

jednooká, hrbatá,

v tvářnosti je samá brázda,

ruka kůže jen a hnát...

A někdy to byla opravdu píseň, kterou bylo možno zpívat. Když na ni poprvé přišli, prohlásil Bureš, že to takhle nic není. A druhého dne si přinesl odněkud od vetešníka starou hnědou kytaru, potáhl ji strunami, vyladil a k údivu domácích rozehrál na ní líbezné akordy. A pak přitáhl knížku a měkkým hlasem zpíval:

Když měsíček spanile svítil,

vévoda Břetislav vstal,

neb oheň, jejž k Juditě cítil,

jež e v něm dávno byl vzňal,

k Juditě dávno byl vzňal.

Vašek ani zdaleka nerozuměl všemu tomu, co v těch básničkách četl. Bylo tam množství podivných, neznámých slov, při nichž si nedovedl nic určitého představit, jen cítil, že je v nich nějaké kouzlo, že znamenají cosi mocného a slavného. Když četl: "A páni znaků hvězdy, trojříčí, orlice, lva, ostrve a lekne pozdvihli pravice", působilo to naň velebně a vznešeně. Bylo mu při četbě těch českých veršů, jako by vcházel zase do hornosněženských lesů, - zelené přísvity, modravé šero, zlaté záření a za nemnámými slovy velká, vábná tajemství. Hoch se dožadoval, aby mu Bureš četl dál a dál. Probrali všecky knížky, až nakonec Bureš vytáhl malý sešitek, velmi odřený a otrhaný, a jednoho večera z něho začal předčítat. Byla to dlouhá, předlouhá báseň, nejdelší ze všech, které Vašek slyšel, a také nejméně srozumitelná. Pamatoval se jen, že se začínala tak nějak, že Čechové jsou dobrý národ; vyprávělo se v ní o májovém večeru na modrém jezeře a to bylo překrásné; a pak tam byl nějaký loupežník, kterého vedli na popravu a on tam zvolal, aby pozdravovali od něho tu jeho zemi krásnou, zemi milovanou. Víc Vašek nevěděl, protože když Bureš přišel k tomuhle místu, roztřásl se mu hlas a nemohl dále. Vašek myslí, že začal plakat, ale určitě to říci nemůže, protože tenťák Bureš se najednou zvedl, strčil knížku do kapsy, popadl širák a vyrazil ven. A přišel nějak pozdě v noci a paní Langermannová se mu druhý den smála, že přebral. Vašek později marně na něho naléhal, aby ještě jednou četl "tu májovou", Bureš prudce odmítal, že se to pro něho nehodí; a Vašek se tak nedověděl, jaká deklamovánka to byla. A přece mu dlouho zněla v hlavě jako něco zcela zvláštního a nezvyklého.

Básničky patřily k večernímu oddechu hamburské zimy. Ve dne na ně nebylo pomyšlení. Práce čekala všude. Zdánlivě jí nebylo, když odpadlo putování a stěhování stanů, ale mnoho pomocných dělníků, "hilfáků", odešlo a na zbylé padla péče o všecko zvířectvo a obvyklé zimní správky všeho materiálu. Antonín Karas byl původně přijat také jen jako sezónní tenťák a Kerholec se chystal, že si ho pak na zimu vymůže. Ale v tom ani nemusel zakročovat. Karas si koupil Berwitze svými řezbami, které ponenáhlu, kousek po kousku, parádili zevnějšek cirkusu. A pak tu byl Vašek. Přívažek, který někdy vážil víc než hlavní kus. A zvláště teď, když se chystalo jeho samostatné vystoupení.

Vašek přejímal od starhého Hanse volnou dresuru ponyů. Koníčkové byli dobře připraveni, probíhali složitými figurami téměř automaticky, šlo jen o to, aby si bezepčně navykli na Vaška a Vašek aby otrnul pro všecky možné případy. V prvních zkouškách byl neklidný, hlava mu hořela vzrušením a bič mu pořád poletoval vzduchem. Za pár dní se však uklidnil a brzo si věděl rady i s druhým, kratším bičem, jejž mu ředitel přinesl, aby jeho vystoupení vypadalo opravdu jako miniatura cvičitelského čísla. I učil se zase znovu šambrierou v pravici dávat tempo a impuls a bičem v levé ruce brzdit a urovnávat figury, a jeho bandurkové, strakatí a lesklí jako čerstvě vyloupnuté fazolky, sledovali pozorně každé jeho hnutí. A Hans za pistou kontroloval jeho postoj, aby zůstal i v práci sevřený a vypjatý jako pravý cvičitel, aby nerozkročil nohy, aby se neohnul ve hřbetě, aby držel ramena jako ulitá. A pak přišel den, kdy poníci dostali nové postroje ze žluté kůže, pobité střírnými kolečky, se žlutými a modrými chocholy na ohnutých hlavách, a kdy Vaška oblékli do červeného fráčku. Byl to pro něho den největšího rozčilení: jednak se běžel všem ukázat, a nejvíce těm, kteří měli v šatně stojací zrcadlo, v němž se mohl vidět celý, jdnak měl hrozný strach, aby někde neupadl, aby ty krásné šaty nezamazal nebo neroztrhl. Ale i tato tréma ho po několikerém ozkusení přešla a pak konečně ve vánočním slavnostním pořadu vystoupil.

Asistenci u gardiny měl znamenitou, celý cirkus nastoupil v bílých rukavičkách k "pánské službě", aby dodal lesku prvnímu vystoupení svého malého pomocníka. Ve dvou řadách od opony k manéži stáli tu v lesklých livrejích kapitáh Gambier, Pablo Perreira, John Harwey, pan Hamilton, oba Gevaertsové, Arr-Šehir, Achmed Roméo s Paolem, pan Barengo, pan Laribeau a celé osazenstvo osmičky mimo tátu, který se díval shora od pana Selnického. Na rohu u krajní lóže stál ředitel Berwitz s Hansem a na židle přistavené k lóži si sedla paní Berwitzová s Helenkou a s paní Hammerschmidtovou. Z této slavné asistence bylo Vaškovi víc úzko než ze všeho publika kolem manéže, ale když jí prošel, když složil svou první poklonu a pruskl bičem, aby mu vspustili koně, tréma s něho spadla. Vedl koně s bezpečnou jistotou, bez překotnosti; ke konci, když už potlesk odměňoval jednotlivé figury, přešla jeho vnitřní jistota už v lehkou nonšalanci jako u zcela suverénních cvičitelů. A lidé byli z toho malého kloučka jako diví, tleskot jim nestačil, dupali a volali "Bravo!" - byl to veliký úspěch, největší úspěch nového programu. Jen maličký kaz přišel až na konec a způsobila jej paní Hammerscmidtová: ze samé něžnosti poslala Vaškovi kytici. S tou věcí nikdo předem nepočítal, a když mu ji Hans uprostřed manéže podával, shledal Vašek s hrůzou, že mu chybí třetí ruka. Nevěděl v rozčilení, co honem s biči, a upadl z toho na několik vteřin do zmatku, v němž najednou vysvitlo, jaké je to ještě dítě. Ale to právě chytlo u publika nejvíce a novu vzbouřilo potlesk a jásot. A když se Vašek konečně vracel do manéže, popadl ho tam obr Gambier, křikl na Laribeaua a oba Francouzi vyzvedli svého Vašku na ramena a nesli ho za potlesku bílých rukavic středem celého souboru.

A pak přišel dozadu ředitel Berwitz v plukovnické uniformě a popleskal Vaškovi po rameně a řekl mu, že se dobře držel a aby tatínek zítra přišel do kanceláře. A paní Berwitzová ho pohladila po tváři a helenka mu potřásla rukou a paní von Hammerschmidt div ho neumačkala, jak ho objímala a líbala. A na schodech od orchestru stál táta a místo do trumpety troubil do kapesníku a utíral si oči a u vchodu ke konírnám chodil Hans jako páv volal na ostatní kočí: "Neříkal jsem to? Starý Hans má, pane, oko pro číslo! Já už něco viděl, vy cucáci! Tohle je sukces, jaký tu nebyl leta!" Ale v tu chvíli se Vašek vytratil z kruhu ženských, rozběhl se k Hansovi, křikl "Hans - hop!" a táhlým obloukem skočil kočímu do náruče a s dětskou oddaností u zlíbal obě tváře.

"Nonono! Vašku" Tohle není třeba! To nemuselo být!" bránil se kočí a slze jako hráchy mu tekly po tvářích a kapaly na livrej. Ubohý Hans! Neutišl, co ho ještě v ten den jeho největší slávy potká. Neboť po představení přišel direktor a vlastnoručně mu přede všemi stájníky odevzdal červenou vestu se zlatými knoflíky, zabalenou do hedvábného papíru. A Hans byl novým rozčilením jako bez sebe, okamžitě si vestu oblékl, běhal v ní po stáji bez kabátu, po práci se dooblékl a prohlásil, že dnes se musí ukázat té holotě v hipodromu. To byla bouda se šesti kobylami na druhém konci Reeperbahn, kam chodili opilí námořníci a vojáci s lehkými děvčata jezdit za šesták na koni a dělat kavalíry, podnik rozkřičený, víc páchnoucí rozlitým pivem než koňskou vůní, jeden z posledních zapadáků prohýřené noci, kde často docházeo ke rvačkám a k zraněním. Nicméně byl to podnik s koníčky a kočové cirkusu chodívali za kočími hipodromu na nějakou láhev piva, aby se mohli před nimi chlubit a vytahovat. Tam se tedy vypravil Hans s červenou vestou, jenže po cestě bylo na Reeperbahn mnoho výčepů se všelikými známými, kteří dosud nic nevěděli o červené vestě. Kudy ho cesta vedla a jaké byly jeho osudy, není známo. Známo je jen, že ho o půl třetí hodině ráno dopravili strážníci do Cirkusu Humberto a odevzdali Alici Harweyové potlučeného, pobitého, s roztrhaným kabátem, s utrženým límcem. Levici měl pořezanou od skla, v pravé paži měl bodnou ránu nožem, na pravou nohu kulhal, na hlavě měl cizí klobouk, levé oko zavřeno velkou modřinou. Nepromluvil ani slova, když ho Alice vedla do konírny na seno a celou cetu mu lála. Teprve když ho opouštěla, zastavil ji, ve svitu lucerny pomalu rozepjal kabát, s námahou upřel na ni jedno oko, a pozvednuv prst, pravil: "To nic není... ty tři museli dočista vodvízt... ale červená vesta je zdravá!"

Ráno poklidil lipicány a vraníky spíš Vašek nežli Hans. Za chvíli nato přišel ředitel. Zastavl se u ovázaného Hanse a kýval hlavou.

"Hans, Hans... ani jsem si nemyslel, jaké jsi čuně!"

"Jsem, pane řediteli", přitakával smutně Hans, "jsem hrozné prase, ale, s odpuštěním, jenom z pouhé radosti. Čistě z pouhopouhé radosti. A já jsem ještě neměl, co jsem živ, takovou radost jako včera".

"A co řekneme policii, až to bude vyšetřovat?"

"Ale nebude, pane řediteli, nebude. Dyť to bylo v hipodromu. Kampak by přišla, kdyby měla vyšetřovat každou rvačku. Já jenom budu muset ještě teď obstarat pro hipodrom tři kočí, aby jim koně nezůstali bez obsluhy".

Přes to, jak byl zkřesán, šel Hans s červenou vestou večer znovu na pivo. Tentokrát ho vytáhl Karas a osmičkáři zapít Vaškův úspěch. Šlo se k Námořníkově nevěstě, kde je Moesecke radostně uvítal. Karas platil tři rundy. Byl to povinen, protože ráno, když přiel do kanceláře, oznámil mu ředitel, že se rozhodl angažovat Vašku jako mladého jezdce. To patřilo k Berwitzovým zásadám: raději přijít dřív s nabídkou, než lidé přišli s požadavky. Byl přesvědčen, že takhle to pořídí levněji a ještě to působí dobrým dojmem. Karas také bez rozmyšlení a s uctivým dkem přikývl k částce, kterou Berwitz vyslovil. Bylo to jen pár marek, ale Karas myslil v krejcarech a trojnících. Všecko mu bylo jako s nebes darované, co tu chlapec vytěží. Dvacetnky za obchůzky se lvíčetem zanikly, když lvíčata povyrostla, ale Karas je měl všecky uschovány. A nyní tedy bude k nim přidávat marky; Vašíček nic nepotřebuje a ať má nějaké úspory, až odtud půjde. Té myšlenky se Karas v hloubi své duše nikdy nevzdával. Pro svou osobu tu byl zcela spokojen, úspěchy Vaškovy a jeho štěstí ho blažily, ale osten starých společenských předsudků byl hluboce uložen v nitru počestného zedníka. Aniž o tom mluvil, myslel přece na to, že se jednoho dne shodnou a opustí cirkus, aby začali doma něco pořádného. V tom přemýšlení vadila Karasovi jen jedna věc: že nic neví o tom, jak to na jaře dopadlo s Milnerovou partou. Vyptával se na ni horlivě na všech možných místech, ale ani Moesecke, který by první mohl mít o ní nějaké zprávy, nevěděl zhola nic. Odešli, zmizeli, zapadli a nikdo během roku nepřišel se zvěstí o nich.

Jak zima míjela, vzpomínal Karas, že zanedlouho začne Milner obcházet vesnice a sestavovat partu. Snad je Karas tady ještě zastihne, snad se tu setkají a snad se tím nějak urychlí rozhodnutí. Zatím o tom nesměl ani muknout, protože mu kdekdo vykládal, jak se Vaškovo číslo osvědčuje, jak se lidem líbí a jak se i Vašek v něm enním cviením zdokonaluje, že je to všecko teď jaksi kulatější a plynulejší než v prvních dnech a že to bude znamenitá akvisice pro jarní turné. O tom už všelicos proskočilo, pan Gaudeamus byl pořád jako na koni, říkalo se, že se pojede tentokrát na východ, do Polska a jinam; Karas se ve svých nejistotách ustavil na tom, že to onechá řízení božímu. Objeví-li se tu Milner, než odejdou, nasadí všecko, aby se vrátil k zedničině; dá-li osud, že odjedou dřív, jaká pomoc, bude čekat na jinou příležitost. Jedno zlé však viděl: stavby se v Hamburku nehýbaly. Ve volných chvílích mu nedalo, obcházel volná staveniště v městě a kolem něho, ale musel si přiznat, že se nikde ani motyka nehne, aby připravila zednické dílo. Přijdou-li krajani, patrně pořídí zase špatně; a jasné vědomí téhle skutečnosti ho znovu tlačilo k cirkusu jako k záchraně.

Tak stále kolísal v nejistotách o sobě a o Vaškovi, až jednoho slunného dne hlásil Kerholec rozkaz připravit maringotky a nastěhovat se do nich. Milner se neobjevil. A oba Karasové se rozloučili s paní Langermannovou i s Růženkou a pustili se na druhou pouť s Cirkusem Humberto.

XII

Odjížděli zhruba všichni, jako před rokem, i pan Achmed Roméo si znovu plácl s principálem na dalších deset měsíců. Ale nechybělo mnoho a osmička by byla přišla o jednu svou významnou osobnost: seržán Ferenc Vosátka se octl ve velkém pokušení odpadnout a opustit partu i cirkus.

To seděli jednou u Moeseckeho při pivě, tlachali a chechatli se a najednou jim Vosátka ustrnul. Uprostřed řeči umlkl, znehybněl, jen oči vytřeštil ke dveřím. Ohlédli se tam a viděli, že do hospody vešel podivný chlap, černý, baňatyý, s nosem jako bambulí a s hubou tak širokou, že by se do ní vešlo kuřátko na jedno zaklapnutí. Byla to huba měkká, jako rozchechtaná, a taky pravé oko se smálo, kdežto levé bylo skoro zakryto spadlým a opuchlým víčkem. Po tváříh a po bradě se mu rozsévalo husté strnisko a v obličeji měl tmavé šmouhy jako by byl umazán. Ale tento mohutný chlapík s odulým břichem se zadíval k jejich stolu, tvář se mu roztáhla a už se k nim hrnul, zatím co Vosátka pomlu vstával, jako by ho tlusté zjevení hypnotisovalo. Chlap došel až k nim, srazil paty, zasalutoval dlaní ven a brumlavým basem zaduněl:

"Generále Vosátko, seržán Lebeda se poslušně hlásí".

Vosátka už stál napjat jako struna, třemi a půl prsty pravice šivhl jako stroj k půlce svého ucha a řinčivě odpověděl:

"Generále Lebedo, seržán Vosátka je poslušně k vašim službám!"

Nato oba zvedli ruce, padli si do náruče, líbali se a volali jeden přes druhého:

"Amigazo! Qué alegia! Cielos, vaya una sorpresa!"

Konečně se Vosátka odtrhl a obrátil se k svým stolovníkům:

Muy seňores míos, udělejte vydatně místo, tahle jemná dušička musí zasednout mezi nás. Dovoluji si představit: excelentísimo seňor don José Lebeda z Hlubočep, můj nejvěrnější amigo z celé Střední Ameriky. Vždyť my jsme se tam navzájem zajali! Pamatuješ, Pepíku, na bitvu u hory Pico del Espuela?"

"Jak bych se nepamatoval, Ferenc, to přece byla historie!"

Toť se ví, že všichni hned chtěli tu historii znát. A když se tedy sesedli, začal Vosátka své vyprávění o bitvě u hory Pico del Espuela.

"Slavná správní rado, já jenom nerad mluvím o svých vavřínech. Ale občas přece jenom musíte vidět, vy konihoňové, jaká osobnost jezdí s vámi po tomhle shnilém starém světě. Hlavně, že je tu korunní svědek. Tak to bylo tenkrát v Hondurasu... nebo v Guatemale?"

"Ne, v Nicaragui, Ferenc", pomohl jeho paměti pan Lebeda. "Měli jsme přece na čepicích ty fedrpuše".

"Hombre, ano, Nicaragua. Úchvatná republika, pánové. Složená z moskytů a mesticů. A tenkrát přišla taková nějaká politická rozmíška, že tam najednou byli dva presidenti. Presiden Colador, a president Almirez. O co šlo, nevím, já byl ještě gringo, ciinec, já jsem přišel zrovna z Costariky, kde jsme tuhle s Pepíčkem dělali revoluci. V Nicaragui jsem se přidal k presidentu Coladorovi, protože prohlásil, že pohanu země lze smýt pouze krví. To byla řeč podle mého gusta, a proto jsem vstoupil jako seržán do jeho armády. Vrchním velitelem yl generál Chingolo, osvědčený vlastenec. Armáda se scházela dost rychle, vadou jen bylo, že některé formace se vždy zase po čase rozutekly. Ale protože se podařilo jejich příslušníky přemluvit, by přišli znovu, stoupaly přírůstk do závratných číslic. Mysleli jsme zprvu, že už ty cifry odstraší nepřítele, ale president Amirez se chystal k boji a jmenoval vrchním velitelem generála Platuda. Viděli jsme tedy, že nezbývá než bojovat. Když ještě přišly z Kolumbie nějaké pušky a tři děla, vytáhli jsme do pole. Ve městě Matagalpa jsme dostali zprávu, že generál Platudo postupuje směrem k Rio Grande. Generál Chingolo se tedy rozhodl, že v Matagalpě rozbije svůj hlavní stan a jiné nářadí a že odtud vyšle část vojska, aby zastavil postup nepřítele. Velitelem této výpravy, pnové, jsem byl já, seržán Vosátka. Dostal jsem asi dvacet milicianos a rozkaz. Ráno jsme stáli na náměstí před kostelem, generl Chingolo přijel na bílé kobyle, vytáh šavli a promluvil: 'Seržáne Vosátko', prohlásil tam energicky, 'jděte a potřete hydru odporu. Bojujte statečně jako hidalgo. Zákon musí mít průchod'. Táhl jsem tedy vstříc vnitřnímu nepříteli. Takhle byla Matagalpa, nad ní kopec, za kopcem celá sierra, uprostřed ní hora Pico del Espuela. O kus dále prý teče Rio Grande. Když jsem s těmi dvaeti mestici přitáhl pod tu horu, narazili jsme na takovou quebradu, na takovou průrvu po jarních vodách. A vtom se strhne pokřik a na druhém břehu té quebrady pobíhá pár otrhanců s peřím na čepici a schovává se za balvany a kaktusy. Pánové, - narazili jsme na nepřítele!"

"I pro Krista Pána", uklouzlo Malinovi, "to bylo pěkné nadělení! To mi připadá zrovna tak, jako když jsem já jednou nesl medvědům chleba a před medvědí klecí stál tygr".

"A to zas ne, pane stájní maršálku, to zas ne!" odmítal jeho úlek Vosádka. "My jsme byli přece armáda".

"A cos udělal?" zeptal se Kerholec.

"Dal jsem rozkaz, aby se zaujala bitevní posice".

"To je báječné", řekl Malina. "Na to bych nepřišel".

"Vidíš. A rozkaz byl ovšem zbytečný, protože už všech mých dvacet milicianos bylo poschováváno, že jsem je skoro neviděl. A tak se začala bitva u hory Pico del Espuela".

"Bylo moc zabitých?" zeptal se Karas.

"Moc. Hlavně králíků. Oni lezli z té hory a my po nich stříleli s obou strana pak jsme si je pekli. Mimo to jsme zastřelili jednu mulu. Nepřítel se nám chlubil, že zastřelil taky supa. Střílelo se zkrátka pořád, lidé na štěstí zůstali ušetřeni. A tak jsme bojovali pod horou Pico del Espuela asi týden. Postup nepřítele byl nesporně zadržen. Nicaragua mohla hledět vstříc lepším dnům. Zato mi viděli přicházet horší časy, protože králíci se rozutekli a nám zbývalo k jídlu jen kukuřičné choclo. tu jsem se vzchopil k rozhodnému kroku: poslal jsem k nepříteli parlamentáře s výzvou, aby se vzdal. Parlamentář se vrátil s odpověděí, že oni si zase myslí, že bychom se mohli vzdát my a že by bylo nejlépe, aby se oba velitelé zítra o třetí hodině odpolední sešli v té quebradě a dojednali si to. Na tu čestnou nabídku jsem ve tři hodiny slezl do té strže a najednou jsem se musel dát do strašného smíchu: proti mně se vykulatil tuhleten buližník, Pepíček Lebeda!"

"Oni byli na té protivné straně?" užasl Malina.

"Jó, byl. Já taky koukal, když se přede mnou objevil Ferenc! My o sobě už půl roku nevěděli!"

"A teď si představte, pánové, jak jsme se v té roklině objali. My se vláčeli sem a tam a jeden druhého se nemohli nabažit. A oba jsme křičeli: 'To je báječný, to je macaňuda, ty jsi teď můj zajatec!' Nu a pak jsme o tom jednali asi tři dny. To nebylo lehké rozhodnout. Já razil zákonu průchod, on razil zákonu průchod a uprostřed toho průchodu jsem se setkali. A než jsme se dohodli, naše vojska se nám rozutekla..."

"Oni už neměli co žrát", chechtal e Lebeda, "tak se vytratili jako ti králíci".

"A my zůstali", přejímal vyprávění zase Vosádka, "Dočista sami v boží nicaragujské přírodě. A tak jsme se usnesli, že bitva u hory Pico del Espuela končí úplnou porážkou presidenta Almoreza a že tuhle Pepík bude můj zajatec. K tomuhle výsledku jsem došli ze strategických důvodů, že město Cuicuina bylo daleko a Matagalpa byla blízko a my měli hlad..."

"A hlavně žízeň", chechtal se Lebeda.

"Tak jsme jeli spolu k Matagalpě a smluvili jsme se, že u hospody před městem Pepík sleze sk koně a půjde městem vedle mne pěšky jako zajatec. V té hospodě jsme si dali queso de chancho, jako tlačenku, a já se ptám, co to je, že nevidím žádné vojsko, když tu je přece hlavní stan. A hospodská mi povídá, že to už je přece čtyři dny vyřízeno: národ přece sesadil presidenta Coladora a generál Chingoo je ve vězení. Caramba, povídám Pepíkovi, kolo osudu se obrátio, ty pojedeš na koni a já ti budu dělat zajatce, ať žije Nicaragua. A tuhle Pepík povídá - a slavná státní rado, já si dovoluji upozornit, že to byl mistrný kousek státnického umění - povídá: 'Kuš, Ferenc, teď to teprve vyžerem'. A koukne vám na hospodskou a takle shora na ni spustí: 'Matko pošlete někoho k panu faráři a k alcaldovi, ať chystají uvítání, že tu jsou dva důstojníci vítězné armády z bitvy u hory Pico del Espuela a že přijíždějí obsadit město!"

"Vy grázlové!" bouchl do stolu Kerholec, "a nepoznali vás?"

"Kdepak!" hlaholil pan Lebeda, "galony nebo prýmky, to jsme stejně neměli žádné, tam všecko záleželo jen na postoji. Jen když si člověk troufnul".

"A jak to tedy dopadlo?"

"Jak to dopadlo?" odpovídal Vosátka. "Jeli jsme do města pyšně jako dva hidalgové, alcalde s městskou radou a farář s kalanem nás uvítali, všecko bylo samé Excellenza sem, Excellenza tam, večer byl na naši počest usořádán banket a po něm ples..."

"Krásné ženy?" zeptal se Kerholec.

"Ó", zvedl Vosátka jen oči k nebi, "Lebedo, co? To byla noc, he?"

"Cielos, vos sabés - qué chiche!"

"A jak to všecko dopadlo?"

"Tak to dopadlo, že jsme ráno dali rozkaz, aby generál Chingolo byl propuštěn, pak jsme si vybrali nejlepší dva koně pro vyjížďku a po slavnostním obědě na faře jsme vyfoukli přes hranici do Hondurasu".

"Ya, ya", povzdechl si pan Lebeda, "byly to krásné časy. Nová Granada, Costarica, Nicaragua, Honduras, Guatemala, Yucatan, Mexico, Texas, Arizona - to bylo revolucí, převratů, povstání, válek, to byl život, to byla radost".

"A Santa Anna - žije ještě?"

"Ani, kamaráde, nevím".

"Co je to za svatou?" zeptal se Bureš.

"Pěkná svatá", ušklíbl se Vosátka, "nejdivočejší diktátor Mexika, Antonio Lopez de Sant Anna, generál. Půl tuctu presidentů svrhl, pak se sám všeho zmocnil a pustil se do války s Unií. Šelma krutější než ty Gambierovy kočky u nás. Ale vojákovalo se pod ním dobře, co, Pepíku?"

"Slavně. Pamatuješ na tu dvojí řež u Contrerasu a Churubuska? San Diego, to jsme před Amerikány utíkali! Tys tam nechal ucho, viď?"

"Ne, až v Chapultepeku".

"Tys byl v té obležené tvrzi? A vzdal jsi se?"

"Já a vzdát se? Já jsem jim utek. A půl ucha mě to stálo a ještě kus mé neodolatelné krásy. Vždyť jsme se pak sešli v Pueblu".

"Máš pravdu. Já už zapomněl na souvislosti. Tys tenkrát chtěl na jih?"

"Ano. Nahoře to už moc čpělo velmocemi. Šel jsem dolů, do Uruguaye, za Garibaldim. Tam byla ještě řádná partyzánská válka. Ale on už dojížděl do Evropy, tak jsem se svezl s ním".

"To já, Ferenc, šel právě naopak. Na sever. Do Kalifornie. Tam byl tehdy život. Našli tam první zlato. Moc zlata. Strašně moc zlata. Ale šlo při tom pořád o kejhák. Nebyl bych z toho ani vylez, nebýt kamaráda, nějakého Hawkinse. Neznals ho? Ohromný compadrito, původně působil v Ecuadoru, když se odtrhl od Kolumbie. Byl starší než my".

"Hawkins? Nějaký Hawkins řádil za mých dob v Panamě".

"Možná, že to byl on. To všecko byl jeho rayon. Ale původem byl ze severu, taková tichá, kalifornská povaha. Neluvil a hned střílel. Nebýt jeho, nebyl bych se dostal do Friska se zdravými údy. Tam se slezli raubíři a mordýři, že byl Jeho Excelence Santa Anna proti nim jehně".

"A kolik jsi toho zlata ukořistil, ty mameluku? Hoď nám nějaký valounek na pospas!"

"Ya, ya, Ferenc. Bejvávalo. Bejvávalo. On je to, víš, moc měkký kov, a když přijde do blízkosti alkoholu, tak se vypařuje. To je velká vada, Ferenc, velká vada".

"Tak tedy jsi zas čistě hidalgo, nezatížen žádným jměním?"

"Vos sabés. Čistě hidalgo. V kapse mám jen pár cobres. Ale je ve vzduchu velká věc a pro tu tě vlastně hledám. Vždyˇtjá jdu za tebou po čichu přes půl Evropy. Jak jsem se o tom dovděl, řekl jsem si: To je tip pro Ference Vosátku. Žádný jiný s ním nehne!"

"Don José, - nechcete, aby se snad zardíval? V Nové Granadě jsme tomu říkali macaňa, tady bych řek, že si mě, Pepíku, navaluješ!"

"Ne, Ferenc. Nejvážnější věc. Hledají se staří Mexikáni".

"Ale! Snad z nich nechtějí utvořit akciovou společnost na zužitkování zahojených šrámů?"

"Ne. Nebo možná, že ano. Jak se to vezme. Že se to v Americe mele, to víš?"

"Sever proti Jihu, ano. Říkají, že jde o otroky, a zatím oběma jde o kapitál".

"To je vedlejší. Ale teď se to hýbe i v Mexiku. Juarez bude vyřízen..."

"Ten mestic? To sotva. To je taky taková chytrá šelma".

"Bude vyřízen, povídám ti to. A teď jde o to, ay se tu včas našlo tři sta starých Mexikánů, jako jsi ty a já, a abychom se do toho zamíchali. Je to ohromná věc, říkám ti. Plavbu do Vere Cruzu mám zajištěnou. Pak je jen potřebí se pustit nahoru na Soledad, Orizabu, Pueblo a Mexiko a být tam, až se to rozhoupá".

Vosátka se zadíval na dobrodruha a všichni ostatní ztichli v napětí. Cítili, že se tu před jejich kamarádem vynořilo nejsilnější vábení, jež ho mohlo potkat: svět jeho nejdravějšího mládí.

"Orizaba... Pueblo... Mexiko..." opakoval Vosátka jako omámen.

A najednou jako by je všemi póry cítil, ošlehl ho žhavý vzduch písečných pouští, viděl v průzračné výši bílé koruny hor, vnímal pach peonských chatrčí, cítil pod sebou klus strakatého pinga, nejoblibenějšího svého koně. Před očima se mu zvedly podivné ploché chrámy a paláce na nesmírně rozlehlých prostranstvích, slyšel bučení stád na zelené ploše jarní savany, vdechoval těžký vzduch tropů s vůněmi pralesa a zas slyšel křik papoušků nebo suché praskání lodních stěžňů a pleskot napjatých plachet. Vůně, zvuky, barvy a tvary několika zeměpásů na něho dorážely a slévaly se v jedno jediné strašné mámení, v pocit svrchované volnosti a nespoutanosti, v pocit divoce bujarého mládí. A jako by to všechno chtělo být ještě znovu ztělesněno, zakroužila mu před zraky vyzývavá těla bílých a snědých žen, s tajemným voláním černých propastnch očí, se jmény, jež sama byla jak temně smyslná hudba: Dolores, Rosario, Soledad, Encarnación, Guadalupe, Concepción, Eduvigis, Esperanza, Asunción, Gracia, Fé. Jizva ve tváři mu zrudla a žíly ve spáncích a krku vystoupily.

Kerholec, Karas, Malina, Bureš ještě nikdy nezahlédli svého řečnivého seržána v takovém vyržení. Jako dusný příkrov doléhala na ně jistota, že teď se z jeho záhadné minulosti vynořilo něco, co je nad všechnu jejich soudržnost. Kerholec bezděky myslil na ten nenadálý vzdušný vír, který je jednou z čista jasna přepadl v Uhrách, přerval jim lana a odnesl vršek stanu vysoko do čistých nebes. V Karasovi se trochu zatajil dech: teď snad je chvíle, kdy někdo jiný poruší pouta, která vázala i jeho. Malina byl, jako když se mu myšlení zastaví, a všecko ho pudilo, aby šel a položil Vosátkovi ruku na hlavu. Nepřímo to však provedl Bureš. Cítil, že se musí něco stát, aby byl seržán vrácen skutečnosti. A už mu bleskla hlavou ta pravá otázka.

"A kdo, pane Lebedo, platí tu cestu do Veracruzu?"

Vosátka sebou trhl a upřel oči na Bureše.

"Cos to povídal?"

"Ptám se pana Lebedy, kdo zaplatí přeplavbu do Veracruzu, když říká, že cesta tam je zajištěna".

"Pravda, Pepo", a Vosátka zabubnoval prsty na stůl, "kdo to platí?"

"Veracruz padl", odpověděl ten černý.

"Cože?"

"Veracruz je dobyt a obsazen".

"A kým? Snad ne Amerikány?"

"Ne. Mají jej Francouzi, Španělé a Angličané. Juarez je na ústupu a vyjednává. Ale Francouzi půjdou dál. Jestli ti druzí, to nevím, ale Napoleon ano. To vím určitě, a proto jsem tady. Hledá se řádná montoneza, kolona dobyvatelů. Ferenc, tady se můžeš stát generálem doopravdy".

"Fííí", hvízdl vosátka táhle, "na útraty Francie?"

Lebeda přikývl.

"A on se chce zmocnit Mexika?"

Lebeda se rozhlédl, pak se přisunul se židlí blíž mezi ně, a nakloniv se k nim, mluvil skoro šeptem:

"To je ještě tajemství. Kolonie to nemá být, ale něco velikého, aby tam byl konec všem zmatkům. Snad království nebo císařství nebo co. To já nevím. Ale rozhodně se v tom dá zalovit. Nikdo nezná Mexiko".

"A komu to chtějí dát? Někomu z Bonapartů?" Vosátka najednou mluvil stejně tiště, ale ostře a konkretně. Bureš s překvapením cítil, že tenhle jejich posměvačný tlachal musel mít v minulosti mnohem větší politickou zkušenost, než tušili.

"Ne", odpověděl Lebeda. "Je k tomu vyhlédnut Habsburk. Bratr Frence Josefa. Ferdinand Maxmilián. Oba císaři se už dohodli".

"Tak to tedy je", vydechl Vosátka. A po vteřině mlčení jím najednou zabouřila vzteklá hořkost. "Velmocem se zase sběhly sliny na kořist. Svobodné státy v zámoří je vábí a lákají. Zase se půjde loupit a vraždit ve jménu civilisace a pořádku, aby kapitl měl pohodlnější cestu k otročině. Ti v Mexiku a na šíji mají za sebou krvavých padesát let. Ale bojovali mezi sebou ve jménu své svobody a každým desítiletím se o krok přiblíží svému ideálu. Nyní však se jim místo prolévání krve hodí na krk chomout a oni neubou krev prolévat, ale cedit. Císařské hyeny už tedy začínají výt. Na takový zpěv seržán Vosátka odpovídal Puškou. Ne, Pepíčku, zmýlil jsi se, když jsi se za mnou rozjel. Ten Santa Anna byl hrůzný netvor, ale sloužil jsem mu, když hájil svobodné Mexiko. nedám se propašovat na mexický břeh, abych pomáhal pohřbít jeho volnost. Sestav si sám svou montonezu. Nebudu ti to mít za zlé. Contra gustos no hay disputa. Ale seržán Vosátka vůstane raději při smradu potulných koníren".

"Výborně, příteli", polohlasně vykřikl Bureš. "A pamatuj si jedno: je-li pravda, co řekl tady krajan Lebeda o těch Habsburcích, tak to vůbec špatně dopadne. To je rod, na kterém lpí kletba".

Všichni kolem horlivě přikyvovali. Pan Lebeda roztáhl hubu k rozpačitému úsměvu a šinavou rukou se drbal ve vlasech.

"No, no", odpovídal smířlivě Vosátkovi, "jen mě taky nesežer za to, že jsem za tebou přijel. Myslel jsem, že to uvítáš s radostí".

"Ne", odpověděl Vosátka rozhodně, "s tímhle nechci nic mít".

Lebeda nebyl z lidí, kteří by se dali lehce odbýt, ale patrně znal svého seržána a věděl, že je tu všecko mluvení marné.

"Zas jedna zhrzená láska v životě", ušlíbl se a zvedl sklenici. "Na tvý zdraví, Ferenc, - pojedu tedy do Mexika bez kamaráda".

Ťukl si se všemi; rádi spláchli tu chvíli rozčilení. Nejvíce byl, jak se zdálo, vzrušen Malina.

"Mně jde z toho hlava kolem", postesl si, postaviv sklenici na stůl. "Já tomu dost dobře nerozumím, ale tak mi to připadá jako tenkrát s tou krajtou tygrovitou. Ale vůbec nevím, proč".

Všichni vybuchli v smích.

"Co to máš zase s krajtou tygrovitou?" chechtali se, jsouce rádi, že se načíná z jiného soudku.

"No, měli jsme jednou taky krajtu tygrovitou", odpovídal staroch. "Přece víte, co je to krajta tygrovitá. Ta naše byla ohromný klacek. Starý Humberto ji vždycky anoncoval, že má zdéli čtyři sta osmdesát pět florentinských coulů. Jestli to bylo pravda, nešlo přezkoumat, protože žádné florentinské coule nejsou".

"Krajty jsou obrovské užovky tropů", přispěchal s poučením Bureš.

"Ještě řekni, že je to větší žížala", drudil se Malina. "Jestli je krajta tygrovitá užovka, tak je tuhle seržán Ferenc holoubátko".

"Nerozčiluj se, táto, a povídej", domlouval mu Kerholec.

"Inu, to je těžká věc, když jiní chtějí všecko vědět líp. Tu krajtu tedy předváděla direktorka. Ale když se pak octla v jiném stavu, nemohla tu Honzovu užovku nosit, jak byla pro ni těžká. Tak si na to Humberto přibral holku, moc hezkou holku, hotovou Taliánku. Ve všech vesnicích byli kluci za ní jako diví. Ve voze pro ni nebylo místo, spávala v hospodě nebo po chalupách, a to se ví, jak je to všeliskde zvykem, kluci hned k oknu a ťuk, ťuk, aby je pustila dovnitř. Jenomže ona měla povinnost vzít bednu s hadem na noc domů, aby se krajta tygrovitá nenastydla. a jak se v noci ozvalo ťukání nebo vůbec nějaký šramot, krajta tygrovitá pšššš-pšššš, už se vysoukala z bedny a plazila se kolem hledat, co je to za šramot. A když holka otevřela okno a začala se s galánem cucmat, za chvilku vylezla mezi nimi obrovská hadí hlava a kluk zařval a dal se na útěk. Ta holka byla z toho celá nešťastná, ve dne ji hlídali Humbertovi, v noci had, a ona chtěla něčeho užít. Tak jednou přišla za mnou, div nebrečela; že prý má ženicha, ale jak k ní přijde, had z bedny a pšššš-pšššš, už se sype na mládence. Já jí povídám, pro pána krále, tohle se nesmí starej dovdět, on má hrozný strach, aby se mu krajta tygrovitá neošoupala, on na novou nemá. A ta Marie začala natahovat brečky, že jí je to už jedno, jestli se krajta tygrovitá ošoupe nebo neošoupe, jen kdyby prej nedělala to pšššš-pšššš a nezaháněla jí ženichy. To jsem chápal, že to musí být hrozné, přijít si za holkou a najednou pšššš-pšššš, ona tu krajta tygrovitá. Tak jsem jí povídal, ty holka hloupá, povídm jí, řekni tomu tvému chlapci, ať večer přinese s sebou živého králíka; hodíš ho krajtě, ta se nažere a týden nebude žádné pšššš-pšššš. Marie mi poděkovala za radu a šla. Za nějaký týden se jí ptám: Tak co, eště pšššš-pšššš? A ona povídá: I dejte mi pokoj s těmi podařenými kluky, myslíte, že některý z nich obětuje králíka? Všecko by chtěli zadarmo, halamové, a krajta tygrovitá pořád pšššš-pšššš. Já myslím, že už je celá prošoupaná".

"To je báječný příběh", chechtali se chlapi, "ale kde to má co společného tady se seržánem?"

"No", drudil se Malina, "vždyť jsem povídal, že nevím, že tomu nerozumím, ale tak mně to s tou krajtou tygrovitou připadlo. A vůbec, pojďte spát".

Uznali to a zvedli se. Tlustý Mexikán nebyl nikterak rozmrzelý pro nezdar, s nímž se tu setkal. Vypil ještě s Vosátkou u pultu tři sklenice rumu na rozloučenou, pak se objali a políbili a don José Lebeda z Hlubočep zmizel v neznámu, jak se byl z neznáma vynořil.

Tenťácká part šla kus cesty spolu. Na Reeperbahn se odděloval Malina. Spal i v zimě v osmičce, nemohl se od cirkusu odloučit. Už se rozešli, když na ně zavolal: "Hej! Pojďte sem!"

Vrátili se pár kroků a Malina se zdviženým prstem jim zvěstoval:

"Já už vím, jaká v tom byla souvislost. Jak jsem se na toho Lebedu koukal, na tu jeho tlamu, tak jsem si, kdykoli ji otevřel, říkal: Pro pána krále, ten by spolk živého králíka. A takhle mi tedy přišla na mysl ta krajta tygrovitá a to pšššš-pšššš. A co se té Marie týče, to ještě musím dodat důležitou věc, aby se na nic nezapomnělo. To, co jsem povídal, to bylo v Babořích, že ano. Ale když jsme potom přišli k řece Rejnu, tak to zas bylo jinačí. Jinej kraj, jinej mrav! Tam jí ti kluci nanosili každé noci králíků, že krajta tygrovitá byla nacpaná jako mikulášská punčocha a vůbec nemohla dělat pšššš-pšššš. A jakorát když byla direktorka natolik pohromadě, že si zas mohla krajtu převzít, to už ji Marie nemohla uzvednout, jak v tom byla. Někde v Trieru jsme ji museli propustit. Však jsem jí na rozloučenou povídal: Vidíš, holka, pořád jsi nechtěla, aby ti krajta tygrovitá dělala pšššš-pšššš, a teď bueš sama dětat pšššš-pšššš u kolíbky. Tak, teď je to všecko v pořádku. Dobrou noc".

XIII

Malá Helenka Berwitzová se vrací k jezdecké práci. Celou zimu jí byla ušetřena, aby se výhradně mohla věnovat cvičení u madame Delaglio.

Tereza Delaglio byla nafintěná a namalovaná babka s černýma uhrančivýma očima, ostrým nosem a hrubým, skřehotavým hlasem. Záda se jí už začínala klenout, ale nožičky měla na vysokých podpatcích jako strunky, a když si podkasala sukně, dovedla ještě provésti détiré, akrobatický baletní postoj s nohou zdviženou podle hlavy a s druhou rukou zdviženou en demi-lyre. Prožla svůj život jako burleskní pantomimu, v níž pletla hlavu harlekýnům a utíkala za svitu luny s pieroty. Přišla na svět v předsíni baletní síně milánské Scaly, kde její matka byla uklizečkou. Od tří let se jako malá opička otáčela po vzoru tanečnic, od sedmi let vystupovala na jevišti. V jedenadvaceti letech byla primabalerinou v Rize, pak ve Varšavě a Drážďanech. Staré její modlitební knížky jsou proloženy milostnými básněmi, které na ni skládali poetové šesti nebo osmi národů. A je po Evropě mnoho starých šlechtických sídel, kam kdysi přijížděla jako útlá a křehká bohyně Vítězství, majíc u svých nohou statky i erby svých vznešených ctitelů. Nakonec se provdala za basistu Delaglia, který pil, občas jí ztloukl, a prohýživ všecky její úspory, zemřel v blázinci.

Nyní žije madame Delaglio v nečistém bytě v Hamburku, kde její dvě dcery, Marietta a Gioconda, tančí v baletním souboru městského divadla. Nejsou již zrovna nejmladší, ale madame Delaglio ostřížím pohledem střene jejich ctnost - to jest shání pro ně kavalíry, aranžuje neviditelným způsobem dostaveníčka a vpadává do nich v pravou chvíli, aby pak v pláči a křiku prováděla elegantní vydírání. Burleskní pantomima pokračuje, jenže není v ní už lunárních pierotů, jsou jen zazobaní Panteleoni a Colombina se přehrála na komickou starou.

Denní život dcer se prodlužuje těmito avanturami hluboko do noci, ale madame Delaglio je vyhání z postelí brzo dopoledne. O desáté, někdy o deváté se začíná její baletní škola. Mladá děvčátka z hamburských rodin přicházejí k umělkyni, jejíž slávu znávali jejich dědečkové a otcové. V nepořádku rozházených peřin, mezi povalujícími se součástkami velkých toalet, nad nedopitou snídaní se ospale potácejí rozcuchané a neupravené slečny Delagliovy a s batonem v ruce ostře komanduje stará prima, zbytky večerní rouge ještě na tváři, pichlavé oči široce podmalovány, krákoravé strašidlo noci v mdlém svtle zimního odpoledne.

Tu se Helenka se šesti jinými dívkami učí pěti základním postojům klasického baletu, vykrucuje nohy patami k sobě, špičkami od sebe, nebo stojí pata před ptou, zvedá se na špičky, vypíná tělo, a spouští se zas na plné chodidlo. Slečny jí ukazují, jak vést přitom ruce do šesti hlavních posic pažových; co na jevišti je sám půvab, vyrůstá tu v řemeslné nechuti před vyjevenými zraky dětí v panoptikovou karikaturu. A namalovaná madame předvádí, kterak mají elegantně zakroužit nohou, a pak komanduje rozevření, roztahování nohu až na écart, a tu již začínají její klofance a hněvivé skřehotání zápasit s bolestmi nepružných ještě tělíček. A baton bije do podlahy a holčičky cvičí tempa, andělské tempo, rybní tempo a první umělé kroky a skoky, a zas jak vydržet na jedné noze v arabesce nebo v attitudě a jak provést malé, střední a velké battement. Jsou to jen první nepatrné začátky královského umění baletního, ale už dávají podklad pro nesčetné kombinace postojů a pohybů, které se spojují v cviky adagio a v cviky allegro, jimiž se má ustavit výrazná graciesnost mladého těla.

Hodiny u madame Delaglio ovšem nepostačují. Kudy Helenka chodí, všude si provádí své repetice. Je teď často v boudě cirkusu a opřena o bariéru lóži zkouší své postoje s chodidly vytočenmi a snaží se, aby přitom nohy zůstaly po celé délce spojeny, "collées". Z šera budovy se tu a tam vynoří Paolo, syn Achmeda Roméa. Je pln zájmu o podivné věci, které vidí u malé Helenky, a shledává, že mnohé z toho je velmi podobno cvikům, kterým ho učil jeho otec podle školy, která dbala prastarých zásad formální dokonalosti. Jen názvy jsou jiné a jiné je užití. U nich všecko směřuje k prudkému pohybu, ke skoku jako když vystřelí; co přináší Helenka, jde zatím spíš na postoj, na výdrž a k zvednutí těla na špičky palců. Paola to nesmírně zajímá, jeho štíhlé tělo je rozené tělo tanečníka a cítí v sobě potřebu i ladných pomalých gest, volné hry s vlastní krásou. Paolo je už teď do sebe zamilován, už teď lační po pochvale a obdivu; se zálibou se zhlíží v zrcadle, a mluví-li s Helenkou, zdá se mu, že by balet byl pro něho neskonale vhodnější než vířivá akrobacie.

Je v tom pravý opak Vaška. Také Vašek přichází po kamarádsku k Helence, okukuje její cviky, něco z toho zkusí, ale pak ohrne nos; tohle všecko jsou kejkle pro holky. Stát na plém chodidle, stát na špičkách, stát takhle a takhle, pořád nen stát, stát a stát a dělat se hezký - to přece není nic pro mužského. Pro mužského je skok, rozběh, odraz a vzlet; a teď, když letíš, když jsi mimo zem, teď udělej své kouzlo s tělem.

Vašek už ví, o které kouzlo by nejvíc stál. Dovede je pan Hamilton a dovedou je oba Gevaertsové z Dua Bellini. Chodí se na ně dívat, když se v tom cvičí, a čumí na ně se založenýma rukama i o představení, je-li to právě v programu. Je to batúda, veliký skok s trampoliny do dálky, přes hřbety nastavených koňů nebo nad hlavami celého dvojstupu sluhů, skok s krásně vykrouženým saltem. Dvanáct koňů postavit vedle sebe a pak se vymrštit a letět vzduchem nad nimi! Nebo postavit čtyřiadvacet mužů v dvojstupu, s puškami a bajonety, které se jim křížem krážem zježí nad hlavami a ještě o půl metru zvýší tu živou překážku; a teď, chlape, skoč a dostaň se nad ně a dostaň se přes ně, nesvedeš-li to, odnesou tě prošpikovaného jako zajíce; a když jsi nad nimi a začínáš vyklápět vymrštěné tlo s hlavou mezi koleny, šlehne to mezi blyštícími se bajonety a rum - prásk, chlapi vystřelí a ty proletíš jako dělová koule a už se musíš vzpřimovat a brzdit dopad. To je, panečku, velký kumšt, to musíš mít celé tělo tak říkajíc v hrsti; a neskočíš to, člověče, nevezmeš-li ten odraz, neřekneš-li si: Buď přeletím, nebo jsem mrzák. Jak to říkává pan Hamilton, když se ho Vašek ptá, čm se tak silně vymrští, jestli nohama nebo trampolinou: "Srdcem, Vašku, na salto mortale v batúdě musíš mít srdce. Ti, co dole vystřelí, to je čtyřiadvacet vojáků. Ale ty musíš nad nimi letět se srdcem velitele: buď - anebo".

Leč Achmed Roméo nedbá Vaškových předčasných tužeb. Školení musí jít po pořádku. Vašku umí flip a skáče opičí skok, dobrá, teď se bude cvičit flic-flac, přemet přes ruce dopředu, a saut périlleux, salto pozpátku, které je lehčí. A teď teprve, když tohle začíná mít v malíku, přichází se na salto mortale, skok s přemetem vpřed, tělo skrčeno, kolena u braedy Stakráte se Vašek za Achmedova pokřiku rozbíhá a odráží a stakráte ztroskotává nepříjemným, ohavným trhnutím v břiše, jak ho ochranná šňůra vyrve z nešťstného pádu. je to vlastně jako odporný úder do žaludku a po dvaceti třiceti nezdarech se Vaškovi motá hlava a chce se mu zvracet, ale Achmed se chechtá a halasí, to že nic není a že se to musí znovu zkoušet a znovu a znovu, jednou že Vašku rázem na to přijde, na ten trik jak se "dostat do vlny", a pak že to přijde samo.

Vašek ještě myslí, že se mu to nedaří pro slabý odraz. Nechápe, že umělým skokům vládne setrvačnost a že je třeba se přizpůsobit síle, která nese tělo vzduchem. Stačí malé pohnutí a síla má jiný účin; za jistých podmínek tě sama protočí v prostoru a přivede zase na nohy. Je to jeden jediný, nepatrný zlomeček vteřiny, kdy musí přijít tvůj impuls do souhry setrvačnosti a tíže, a pak se náhle zejví kouzlo pohybu. Tohle však mu Achmed Roméo neumí říci. To mu nedovede říci ani pan Hamilton, ani ten nebo onen Gevaerst. Ti všichni to prostě dovedou a nevědí, jak to přijde. Pro ně je to "trik". Jeidný, který by mu to dovedl říci, protože to ví, je Frasquito Barengo. letecký akt. Ale Frasquito Barengo mlčí. Frasquito Barengo dumá. Dumá o tom, jaké odlišné křivky kreslí ve vzduchu ruce, nohy a hlava, když se po šestém rozkmihu pustí hrazdy a letí volně vzduchem; dále o tom, jak by se ideálně vytvářel tento let, kdyby měl člověk nohy co nejslabší a plece co nejrozvinutější; a dále o to, zda ho Concha zradí s tím žvanivým Héctorem nebo nezradí. Žádnou z tchto věcí nedovede Frasquito Barengo domyslit až do jasného konce, po každé přijde k jistému bodu, kdy je mu všechno další záhadné a kdy se mu myšlení tříští a do představ mozku proniká odkudsi z hlubin jen vytrvalý rytmus kytarového doprovodu. A pak Frasquito Barengo sedí nehybně jako vyřezávaná socha a naslouchá celé hodiny hudbě, která v něm hraje stále týmž omamně pomalým kolébáním, až se z ní jako z mlh zvedne obraz domova, skalnatá poušť se spálenou trávou a vyprahlým řečištěm, kde po lomeném mostě jede na vysokém koni seňor Juan Gonzalo Barengo, otec, vzpřímený, s pláštěm přehozeným přes levé rameno, za ním na zadku koně jeho manželka Rosita, za nimi mezek s pytli obilí, jež vezou do větrného mlýna.

Vašek si tedy svůj unavující nezdar se smrtelným saltem vysvětluje nedostaečnou připravou svalstva. I vrhá se zuřivě do novch pomocných cvičení. U bratří Gevaertsů objevil švihadlo a s tím teď zarputile skáče ve všech svých volných chvílích. Skáče vůbec všude, kde se k tomu udá přležitost; a jednoho dne objevje cvik, který má pro něho zvláštní půvab: jockeyský skok. Kdykoli některý z jezdců zkouší voltižování bareback, bez sedla, Vašek si podrží po jeho cvičení koně, vystoupne na špičky, potře mu hřbet znovu kalafunou a pak se učí vyskočit mu na záda rovnýma nohama se země. Je to mnohem těžší než jeho někdejší skoky na bandurka, zato se mu lépe daří udržet se nahoře na širokém hřbetě. Po třech týdnech nabývá jistoty v odrazu i v přistání a pak mu Hans musí koně uvést v krok a Vašek se učí vzlétnout na něj i v pohybu. Pokud může, dělá to všecko tajně, v ukradených minutách, kdy nikdo není u manéže; je to jeho vrozená ctižádost, překvapit hotovou dovedností a neukazovat, co ještě neumí.

Nejčastěji se mu naskýtá šeděplavý valach Ajax. Je o něco nižší než průměr ostatních, klidný a spolehlivý, má poměrně široký hřbet a pádí manéži v dokonale vyrovnaném pohybu. Pro tyto vlastnosti jej Berwitz vybral k dalšímu výcviku Helenčinu. V Hamburku měla Helenka volno, ale teď, když se s baletní školou skončilo, vrací se helenka každé ráno k voltiži. Všecko jí celkem jde, ale když se ctižádostivý Berwitz rozhodl chtít po ní i jockeyský skok, helenka ztroskotává. Pokud se může při skoku opřít o vidlici, připevněnou na obřišníku, vyhoupne se na Ajaxe lehce a půvabně i v klusu. Ale na přímý skok se země je zřejmě ještě příliš slabá. Ale Berwitz žije ve vzpomínce, že on sám v těhcto letech prováděl již jockeyský skok před publikem. Nařizuje tedy vytrvale nové repetice a Helenka vždy znovu skončí jen houpačkou na záchranné šňůře. Berwitz nekřičí a neláteří, ale ponenáhlu pozbývá laskavosti. V duchu začíná děvčeti vyčítt, že nemá dost pevné vůle. Jemu se zdá, že každý úspěch je jen věc tuhé, sevřené vůle, zarputilého odhodlání. A říká si, že neměl ženským povolovat s tím baletním švindlem. Pustil holku na čtyři měsíce z cviku a teď to má, děvče se zkazilo, změklo, lýtka má jako z tvarohu a bude to měsíce trvat, než ji zase otuží na řádný skok.

Často, když se Helenka se slzami v očích po dvacáté marně rozbíhá, vynořují se v přítmí stanu dvě postavičky, které s velkým zájmem sledují její marný a vysilující zápas: Vašek a Paolo. Oba kluci se cítí velkmi odborníky ve skocích a Helenčina nemotornost je jim podnětem ke znaleckým úvahám.

"Já", povídá Paolo jednoho dne, když usedají spolu na bednu za stanem, "já bych jí to ukázal, jak vyletět nahoru. Ale Hans mne nepustí ke koňům, takže to nemohu ani zkusit".

"Skok na koně", odpovídá Vašek, který na tomto poli cítí konečně svou převahu nad Paolem, "je jako kterýkoli jiný skok. Na tom nic není".

A v duchu si myslí: Jen to zkus, ty kominíku, a přerazíš si nohy.

"Já jen nechápu", uvažuje Paolo, "že se Helenka nevynese až nahoru. Odraz přece provádí správně".

"Holka je na to slabá", ohrnuje Vašek pysky, "a nepřijde na žádný fortel".

"Myslíš, že je na tom nějaký fortel?" ptá se Paolo.

"Nemyslím. Vím".

"Jakýpak, prosím tě..." zahraje lišácký Paolo nedůvěřivost. A podrážděný Vašek se hned vytáhne se svou odbornou znalostí.

"Podložit nohu", povídá, jako by to byla nejobyčejnější věc pod sluncem.

"Podložit nohu? Co tím myslíš?"

"Koukej: Helenka jde na ten skok jako na soprasalto, s rovnýma nohama, collé. Jako by se chtěla vznést do vzduchu. Ale ona se tam takhle ještě nedostane. Narazí vžycky nohama o něco níž. Ale kdyby pravou nohu skrčila, vytáhla ji vzhůru, tak si to ulehčí. To by už našlápla na hřbet. A jen by se pak musela okamžitě vztyčit a levou dotáhnout. Non è cosi?"

"Jak to myslíš?" ptá se Paolo, který ještě nechápe.

Vašek mu to ukazuje. Příkladem se dorozumívají lépe než slovy. Paolo si tleskne do dlaně.

"Per vita mia, tohle je správné! Jak jsi na to přišel?"

"To je moje věc. To si pamatuj, že Vašku umí trochu víc, než si myslíš".

A Vašek odchází, ruce v kapsách kalhot, odkopávaje cestoukamínky. To stálo za to, říká si uspokojen, jak jsem ho, kluka špinavého, utřel! Konečně to mohu těm černým klukům ukázat!

Paolo zůstává sedět na bedně a oči má přimhouřeny. Ecco, říká si, teď jsem to z něho dostal. Je to vlastně velký kočičí skok do výše. S tím se mohu odvážit skočit na koně i bez přípravy.

A nazítří, když Helenka nastupuje, Paolo vklouzne do šapitó a ponenáhlu se víc a víc blíží manéži. helenka si odbyla voltiže a nyní začíná s jockeyským skokem. Po prvé, po druhé, po třetí. marně. Berwitz je přimračen, začíná bičem práskat po koni, ačkoli Ajax běží jako stroj, helenka se zase rozbíhá a zase nedoskočí. A v tu chvíli už se Paolo, lačný nějakého efektu, nemůže udržet, vskočí do manéže a volá:

"Signore direttore..."

Berwitz ustrne. Zase už se někdo opovažje rušit mu zkoušku a vkročit do manéže? A to ten bosý kluk?

Berwitz se zachvěl vzteky a práskl bičem.

"Au!" zaječí Paolo a svalí se na zem. Pak se zvedá a s křikem a vytím utíká pryč. Lýtka ho pálí, jako by je bič přesekl. A pod pravým kolenem je opravdu kůže roztržena a z ní se řine krev. Berwitz v manéži ještě práská bičem naprázdno, aby si ulevil, Hans za jeho zády tiše kleje, helenka stojí ulekána v zoufalé bezradnosti, ramínka se jí škubají k pláči, ale je jako lapené zvířátko, připoutna k šňůře; a jen Ajax kluše kolem toho výjevu stále týmž plavným krokem.

Teď se rozhrnula gardina a Vaškova rozjívená tvář nakukuje v šapitó, co se tu děje. Berwitz jej spatří a najednou má pocit, že musí nějak tu scénu skoncovat.

"Vašku!" houkne na kluka.

Vašku vyběhne.

"Troufáš si na jockeyský skok?"

"Troufám, pane řediteli!"

"Pojď sem a ukaž tedy Helence, jak se to skáče".

Hans odvazuje Helenku, ale než se obrátí k Vaškovi, aby ho připjal, Vašek už stojí Ajaxovi na hřbetě.

"Ještě jednou, Vašku. Allez!"

Vašek se rozběhne podél koně, odrazí a už mu nohy nahoře pérují doskok.

"Dobrá, děkuji. Pro dnešek dost. Takhle se to dělá, Helenko! A Vašku je jen o rok starší".

Berwitz opouští manéž. Ajax se zastavuje, Vašek sklouzne s jeho hřbetu do pilin a pak ho odvádí do stáje, aby ho otřel slámou. Hans uklidňuje Helenku několika dobráckými slovy a pak jde za Vaškem. Helenka se rozhlédne a rozběhne se tím směrem, kde prve zmizel Paolo.

"Helenko!"

Nahoře na posledním gradinu sedí Paolo a kýve na ni. Vyběhne k němu.

"Moc tě to bolí, Paolo?"

"Ecco, teče mi krev. Ten mi dal, ten surovec!"

"To nesmíš říkat. Je to můj tatínek. nemáš šátek?"

"Nemám".

"Já taky ne. A ta rána by se měla ovázat!"

"I ne. K čemu? Aťsi umřu. Aťsi mě tady musíte třeba pohřbít. Copak jsem dělal něco zlého? Já jsem ti chtěl přece pomoci!"

"Já jsem si to myslela. Ty jsi hodný hoc, Paolo. Já tě mám ráda".

"Raději nežli Vašku?"

"Vašku je taky hodný hoch. A jezdí se mnou. Ale co uděláme s tou nohou?"

"Nic. Já si potom dám na ni pavučinu. Pojď si ke mně sednout".

Helenka se posadí vedle Paola. Je tu ticho, je tu šero, dole matně áří opuštěná manéž, jsou tu jako v zapomnění. Paolo beze slova přitahuje děvčátko blíž k sobě, klade mu ruku kolem krku; na obě děti sestupuje lehounké rozechvění, nejasná tucha jakéhosi mámivého blaženství. Bezděky mluví šeptem.

"Co budeš dělat, Helenko, až budeš velká?"

"Budu jezdit".

"Já budu tanečník. Už jsem se rozhodl. Povedu velký balet".

"To bude hezké!"

"Mohla bys tam tančit se mnou, budeš-li se učit dál".

"Budu, určitě budu. Maminka to povídala. A to bychom my dva byli dvojice?"

"Ovšem. Já tam budu mít sice plno baletek, ale na sólo si vezmu jenom tebe. A budeme mít obrovský sukces".

"Já prý budu moc dobře tančit na špičkách, říkala madame Delaglio".

"To je dobře. To musíš umět. A co kdybychom se vzali?"

"Ne - či ty myslíš, že ano?"

"Ovšem. Ty m máš přece ráda?"

"Ano".

"Paolo je přece hezký hoch?"

"Ano".

"A Paolo ti chtěl pomoci a byl za to bit!"

"Ano".

"Tak vidíš. Paolo tě má rád, Paolo tě bude chránit, Paolo z tebe udělá slavnou tanečnici".

"To bude velmi, velmi krásné".

"Slibuješ mi tedy, že se vezmeme?"

"Slibuji, Paolo. Ale co bude říkat tatínek?"

"To je jedno. Když nám bude bránit, já tě unesu. utečeme mu".

"Třebas na koních".

Tenhle návrh trochu porušil Paolovo nadšení. Uvědomil si starou bolest, že není jezdec.

Za jejich zády se ozval tlumený hluk. Patrně se někdo chystal ke zkoušám v manéži. Paolo tedy spěchal s rozhovorem.

"Třebas na koních nebo v kočáře. Jak e to bude hodit. A teď mi podej k tomu ruku. Slibuješ?"

"Když chceš, Paolo, tedy slibuji".

"Na čestné slovo?"

"Na čestné slovo".

"Tak si to pamatuj. Teď jsme jako svoji. Třebas se rozejdeme, my třebas s tatínkem pojedeme jinam, ale ty musíš na mne počkat, až přijdu a unesu tě".

"Ano, Paolo".

Helenka to všechno shledávala úplně v pořádku. Paolo se jí líbil, byl hezký, doma o nm řkali, že znamenitě pracuje, dneska byl zraněn, protože jí chtěl pomoci při jockeyském skoku. Tatínek byl se snad zlobil, ale madame Delaglio by jí to schválila. Madame Delaglio vždycky holčičkám říkala, aby si hleděly najít ženicha, co budou moci nejdříve, aby to pak s nimi nedopadlo jako prý s těmi jejími dcerami.

Dole přišel pan hamilton a volal na kohosi, že je manéž volná. V gardině se objevil mladší pan Gevaerts. Paolo tedy naposledy tiskne ruku Helence. Oba se zvedají. Ještě mu napadlo, že by ji měl políbit, ale jsou na samém kraji schůdků a třebas by spadli. paolo tey praví nahlas, když spolu sestupují:

"Neřekl ti Vašku, jak máš skákat jockeyský skok?"

"Ne, Paolo, on mi to ukazoval, ale neřekl nic".

"To už ti taky mohl vysvětlit. Já jsem mu to včera vyložil, jak se na to musí jít. Ale on to asi nepochopil. Je to teprve takový začátečník".

"A jak to mám skákat, aby se tatínek nezlobil?"

"Já ti to povím, Helenko, abys viděla, jaký je Paolo. Ty děláš chybu, že se chceš dostat nahoru rovnýma nohama. Musíš se levou nohou odrazit a pravou ve skoku zvednout nahoru. Takhle, koukej".

A krásný Palo jí dole předvádí tajemství, které se včera dověděl od Vaška. A Helenka si to zkouší, zatím jen tak, a pak letí domů. Je jí do zpěvu, protože se domluvila s Paolem, bude primou balerinou, Paolo ji unese a Paolo je vůbec nádherný hoch, který se nebojí rány a který ví, jak skákat jockeyský skok.

XIV

O nečekaném setkání s don José Lebedou se mezi osmičkáři za zády Vosátkovými mnoho mluvilo. Odhalilo jim kus minulosti, o níž kamarád mlčel.

"To je ukrutánské", vrtíval hlavou Karas, "v kterých čertech peklech se ten člověk proháněl".

"Já ti to říkal", přikyvoval Kerholec, "ten chlap má historii větš než Napoleon. Panečku, ten je vostřílenej - vod kanonů nahoru".

"Mně se líbí", dodával Bureš, "jak z něho vyšlo, že vždycky bojoval za ideály. To je důležité, že krajan Ferenc nebyl pouhý dobrodruh. Člověk musí jít za nějakým ideálem".

"Měl by to sepsat", mínil Karas, "to by lidé četli".

"I dej pokoj", broukl rozhořčeně Malina, "snad bys nenaváděl tenťáka, aby se s odpuštěním stal z něho škrabal? Taková ohavnost tu ještě nebyla".

"Něco by se mělo s tím udělat", řekl Kerholec a svraštil čelo, "je to věčná škoda, nechat to ležet ladem, takové zkušenosti a tu chytrost".

Kerholec neříkal takové věci naplano. Kerholec měl vyřídilku dobře proříznutou, ale netlachal zbůhdarma. V jeho hlavě pracoval bystrý a čiperný mozek, v kterém se rodily praktické myšlenky. Takové tyto hovory jej přivádějí k nápadu, který je zprvu neurčitý a nejasný, ale pak se rychle vytříbí. A Kerholec bez dlouhých řečí a příprav jde o jedné zastávce za Berwitzem.

"Měl bych, pane řediteli, myšlenku", povídá mu s kloboukem v týle. Berwitz stojí u své maringotky bez kabátu a bez vesty, nohu má opřenou o schůdky, v hubě cloumá doutník.

"Tak ji vyklop, Karle", povídá direktor. "Žádná myšlenka není k zahození. Z každé se dá něco vydresírovat".

Berwitz zná Kerholce a ví, co v něm je. Kdyby e mu všecko rozuteklo a měl by začínat znovu, první, o koho by stál, by byl tento český tenťák, který měl myšlenky.

"Už jsme dlouho neměli žádnou pantomimu".

"Ano. Je to všecko obehrané a okoukané".

"Právě. Muselo by se přijít s něčím novým. My dělali pořád jen pohádky a Královnu ze Sáby a takové historie a to už je jen pro malé děti. Muselo by se najít něco, co by chytlo dospělé".

"To je správné, Karle, to já taky říkám. Ale co by to bylo? Našels něco?"

"Myslím, že ano. Žádná pohádka - muselo by to být něco strašně napínavého a ze současného života, o čem všichni lidé pořád mluví".

"A je něco, o čem všichni lidé pořád mluví? Já nic nevím. Mně mluví pořád žena o tygrach, holka o baletu, Frans o číslicích a Hamerschmidtová o punčochách - z toho přece neudělám žádnou pantomimu".

"Ne. Ale je tu ještě válka".

"Proboha, válka? Kde je válka? Aby nám nesebrali koně..."

"V Americe je přece válka!"

"Ach, v Americe. No, tam ať si válčí. Tam my nepojedeme. Tak v Americe je válka! Pro mne a za mne. Já to nečtu. Já nemám kdy na žvanění novin. A kdo se to tam bije? Já myslel vždycky, že je to ráj".

"Je to válka v Unii. Severní státy proti jižním. Pro zrušení otroctví".

"Ajajajaj. Takové věci jsou ještě na světě?"

"Jsou a to právě všecky lidi zajímá. Každý den je v novinách o nějakém hrdinství nebo ukrutenství. Kdybychom si pro hamburskou zimu připravili o tom pantomimu, byl by to ohromný obchod".

"No snad, ale jak na to jít? To by tam byli Indiáni, co?"

"Indiáni a černoši, střelci, cowboyové a kavalerie. Hlavně jízda. Udělat v manéži celou bitvu".

"Počkej, nejdřív prchající obyvatelstvo. Abychom tam mohli hnát ovce husy a Modrovousa s kozami. To má vždycky sukces. A pak bitvu - a člověče, Karle, to bych já vystoupiljako střelec. Já to umím po tátovi a ty jeho ládovačky pořád vozím s sebou. To by bylo znamenité číslo. Slon by tam nemoh být? Já bych třebas střílel se slona".

"To se musím zeptat, jsou-li v Americe sloni. To víte, my bychom to museli dělat co nejvěrněji, veritábl".

"Ovšem. Černochům dáme ty marokánské šaty a pro Indiány přešijeme třebas ty perské sokolníky".

"To nám poradí, kdo to tam zná".

"Zajisté. Jen kde ho vezmeme, když jsem každý den jinde".

"On tu je a jezdí s námi. Je v mé partě: tenťák Ferenc".

"Ferenc? On tam byl? Výborně. No a jak to bude: on to sepíše nebo co...? Já si nedovedu představit jak se taková pantomima sesad, my jsme vždycky hráli, co jsme už viděli. A tohle je úplně nová myšlenka..."

"Já myslím, abyste to nechal mně. Já mám ve voze ještě jednoho šikovného kluka, Bureše, my to už nějak sestavíme a přineseme vám to hotové".

"Ano. Ale musí tam být prchající obyvatelstvo a střelec, pamatuj mi také na to, Karle. A jak se to bude jmenovat? To je taky moc důležité!"

"Jmenovat... jmenovat... no, nejlíp snad tak, jak to je: Sever proti Jihu".

"Sever proti Jihu. To je velkolepé... Ano... Sever proti Jihu... Sever proti Jihu... To je náramné. Má to zvuk: Sever proti Jihu. Ale počkej, jakpak, nebude to vadit, jeslti nám boudu jinak postavenou... víš, myslím, že gardina bude Sever a vchod bude Jih, ale co jeslti je gardina na západ?"

"Ale to nevadí, pane řediteli".

"No, já vím, že ne, ale když jsi říkal, že všecko má být veritábl. No tak s pomocí boží: Sever proti Jihu. A Karlíčku, když se to vydaří, pamatuj, že ředitel Berwitz bude uznalý. Řekněme: padesát marek. A když to bude i velký sukces, tož třebas i šedesát. Servus!"

A ředitel Berwitz se vzpřímil a šel za paní ředitelovou, aby jí oznámil, že právě přišelna geniální npad vytvořit strhující aktuální pantomimu Sever ptoti Jihu a že podrobným propracováním pověřil Kerholce s celým štábem spolupraconíků. A sám že bude krejírovat hlavní roli zzračného střelce, aby to byl dokonalý sukces.

Což s Berwitzem měl Kerholec jednání lehké, obtížnější bylo, jak přimět takového Vosátku a Bureše, aby dali něco vážného dohromady. Najednou je s tím překvapit nesměl, na ně se muselo opatrně, od lesa. Nechal si to na večer, když spltli horu knedlíků se zelím a leželi na zemi s břichem příjeně nadmutým. Jako kařždý den zabrousilo se i dnes do vzpomínek a Kerholcovi nebylo za těžko natočit hovor na staré pantomimy. Nejvíc mu v tom bezděky pomohl Malina, který se všecek rozzářil.

"Jó, pantomimy", převzal hned první narážku, "to byla nesmírná krása. Červená karkulka, Sněhurka a trpaslíci. Sem Švábů, to byla náramná podívaná, to se lidem tuze líbilo. V Sedmi Šbábech jsem hrál sedmého Švába a to byla moc těžká role, ono se vždycky těch šet předních svalilo na toho zadního na jednu hromadu. Ale mně to nevadilo, starý Humberto mě chválil, že jsem to dobře pojal a že toho sedmého švába podávám s citem. Bodejť by ne s citem, když na mně leželo šest chlapů s holinkami, to by tu roli procítil, i kdyby byl jako houžev".

"A že se teď nic takového nedává", nadhodil Karas, "o té Červené karkulce jsem slýchal už od báby, ale nikdy jsem to na vlastní oči neviděl".

"Pohádky jsou už zastaralé", přisunul Kerholec řeč blíž ke svému ohníčku, "to by se muselo přijít s něčím dočista novým".

"To já bych, pane tajný rado, věděl o sensační novince", omočil se Vosátka. "Takhle udělat potopu světa, to by byla pantomima pro cirkuks! Noe and Sons! Vrchol dresury! Všechna zvěř světa v společném vystopení! Jedinečná věc v dějinách lidstva!"

"A to taky, zasmál se Bureš, "už přidej: Miliardy krychlových metrů vody zaplaví manéž ze všech průchodů nebeských!"

"Zcela správně, ty dunící veršomluve. A jako zvláštní atrakce: ekvilibristka holubce s ratolestí".

"A co výprava, seržáne? Duha nad Araratem!"

"A velké ballabile všeho tvorstva!"

"A na konec živý obraz: maestro Selncki co by Noe holduje poháru vína".

Chechtali se těm nápadům, jen Malina zůstal vážný.

"S tou duhou na Araratu je omyl", prohlásil, když se utišili. "Taky jsem vždycky o tom slýchal, ale na vlastní oči jsem se přesvědčil, že na Araratu žádná duha není. To jsou babské plky. Na Araratu jsou mračna".

"Vy jste byl na Araratu, strejčku?" vyvalil oči Vašek.

"No, na něm jem nebyl, kdopak byl lezl do takového kopce. Ale pod ním jsme byli asi týden a nahoře se pořád válely mraky".

"A viděl jste tam ještě něco po té povodni?"

"Ano, chlapče. Byl tam na jednom místě ještě ukrutný močál. Náš Bingo se tam chvíli válel v bahně".

Vašek zmlkl, protože si hned umiňoval, že musízajít k Bingovi a vyptat se Arr-Šehira, jak to bylo, když se Bingo koupal v povodni světa pod Araratem.

"Vidíte, kluci", obracel nyní řeč Kerholec, "tak jste tu vyfantasírovali pantomimu, že už k tomu scházel jen nápis: Spravedlivým vstup volný. Ale co kdybychom si vymysleli neco opravdového, co by se dalo sehrát? Cirkus Humberto by už to moc potřeboval".

"Pámbů s námi a zlé pryč", div se nepokřižoval Malina. "Snad bys nechtěl, aby ti tady sepsali pantomimu?"

"Proč ne? Je to něco nemožného?"

"Jdi mi ty blázne. Slyšel jsi už, že si někdo někdy vymyslel pantomimu? Pantomimy se přec hrají tak, jak jsou, ty si nikdo nevymýšlí".

"Tys tomu dal, Vendelíne. A jak myslíš, že vznikly ty staré pantomimy?"

"To já nevím, ale rozhodně je nikdo nesepsal. Cirkus a pantomimy, to jsou věci, které tu byly odjakživa, a nic nového si v tom nevymyslíš".

"Heleďte ho, dědu. Oč se vsadíš, že si vymyslíme úplně novou věc?"

"Ale třeabas o tuplák, vy blázni. Jste blázni a blázni zůstanete. Budou mně tvrdit, že si jde pantomimu vymyslet! To jsou, člověče, obrayz a děje a strašná spousta věcí, to musíš vidět hotové, abys to doved udělat, a ne z ničehož nic!"

"Slyšeli jste ho, kamarádi?" obrátil se Kerholec rychle na Vosátku a Bureše. "O tuplák piva - vsadíme se?"

"Vsadíme", vykřikl Ferenc, "a potřeme sedmého Švába".

Tímto způsobem tedy dostal Kerholec Bureše a Vosátku, že dali hlavy dohromady a ze sčetlosti jednoho, ze životních zkušeností druhého složili jednoduchý cirksácký děj, v němž otrokáři s omocí černochů přepadli malý severský oddíl jízdy, ale indiánský hoch, jejž hrál Vašek, přivedl posilu, která porazila jižní odbojníky. Pan Berwitz dostal v té hře dvojí úlohu: jednak jako znamenitý střelec byl náčelníkem Jižních, jednak v závěru přijel jako rozhodující šerif Severu. Úspěch byl nesmírný a Sever proti Jihu se stal začátkem dlouhé řady slavných pantomim, které vesměs skládali Bureš, Vosátka a Kerholec. Jejich novost byla v tom, že se opíraly o populární aktualitu. Po dalekém světě se začínaly velké velmocenské výboje, Rusko tíhlo do střední Asie, Francouzi na Dálný Východ a do Tichomoří, Anglie do Afriky a k panství indickému, exotické země se najednou objevovaly v obzoru čtenářů novin a Cirkus Humberto přicházel každý rok s heslem, jež se zdálo ony neznámé končiny se všemi jejich divy předvádět hladovému zraku lidového diváctva. Po hře z občanské války americké přišlo Dobytí Mexika, pak Japonská slavnost květů, Emír bucharský, Princezna Anamu, Napříč Afrikou, Román indické bajadéry, a do toho se vkládaly hrdinné motivy z evropských válek, Noční hlídka u Sedanu, hadži Loja, Kozáci na Šipce. Dohromady to všecko bylo stlučeno na jedno brdo, ale diváci se hrnuli, paní Hammerschmidtová mívala vyprodáno na kolik dní a Berwitz z rostoucích přebytků kupoval nová a nová zvířata, pořizoval kostymy a dekorace, zlepšoval stany a přijímal do souboru exotické umělce, kteří se teď čím dál tím hojněji objevovali v Evropě a v pantomimách měli své zvláštní úlohy.

Valný podíl na libretním žánru osmičkářů měla hospoda U námořníkovy nevěsty. Toho večera však, když tam přišli propít Malinův tuplák a roztočit něco z Berwitzovy padesátimarky, nezkasípal jim vstříc Moeseckův vyšeptalý hlas: za výčepnickým pultem se otáčela ženská. Moesecke se nachladil a musel si lehnout a na jeho místo si stoupla jeho paní. Předtím ji parta nikdy nezahlídla a Moesecke sám s eo ní nikdy nezmínil. Bylo to velké překvapení, a jak si doznali, docela příjemné. Misté hranatého výčepníka usmívla se na ně baculatá bytost s důlečky na tvářích, s černýma jiskrnýma očima a s černými kadeřemi vlasů.

"Jak přišel ten ohava Moesecke k tomuhle pokladu?" to byla bezděčná jejich první vzájemná otázka. Ale tihle světoběžníci se netrápili nějakou záhadou. Kerholec první si pošpul klobouk do týla a už se s Vosátkou postavili k pultu, aby paní Moeseckovou řádně vyzpovídali. A Vosátka brzo pomrkával po Kerholcovi, to že není jen tak, ta že se vyzná, panečku, ta umí odseknout jako sekyrečkou; a Kerholec přikyvuje, ta žena je tažená, Ferenc, ta žena je tažená; a už si přiťukávají a už zvedají číše na její krásu, už popleskávají prsty o hranu pultu a objedávají znovu, ďas ví, kamarádi moji, v čem to je, že se hned jinak pije, když tu místo odulého pančovníka rejdí taková molet osůbka! I trunčí se toho večera do haleluja a zvlátě seržán Vosátka je všecek rozkocouřený, už jim neříká "Slavný senáte" a "Vysoká Poroto", je samá americká španlština, Adéle Moeseckové říká "Ňa Misia" a "dulce pobete" a "mío damasco" a ke všemu začíná zpívat. S narudlou jizvou, s očima přimhouřenýma se naklání k Adéle a lehounce pbzukuje jakousi cizokrajnou píseň. Je to pomalé tango milonga, jedna z oněch tristes, které se zpívají v pampách a v nekonečných, stále improvisovaných slokách oslavují krásu ženy.

Smrt nesou mi ty oči její,

ty oči jako drahokam,

Otevře-li je, zabíjejí.

A zavře-li je, umírám.

Takhle ještě svého seržána neviděli; najednou byl z něho mexický dravec, taková puma nějaká, která jde za kořistí, všechno v něm hrálo, všecno v něm jiskřilo jako elektřinou, a ta černá ženská, která mu najednou připomněla krasavice Nové Granady, na té bylo přímo vidět, jak na ni ty jiskry přeletují a jak se už všecka pod nimi zapaluje. Kerholec byl taky divoch, když přišel k sukni, a setsakra uměl zahrát na ženskou, ale proti seržánovi bezděky ustupoval, kdepak, ten šel vpřed, jako by měl skočit batúdu přes šestnáct koní, zab koně, zlom vaz, allez! Teď tu stojí, s číší ve třech nezchromených prstech, otlučený, ale nezdolatelný bitec, a načíná novou španělskou sloku:

Dovolte, aby se vám řeklo,

že vaše krása je zlá věc,

pro oči ráj, pro duši peklo

a pro můj váček očistec.

Prásk! letí vypitá číše na zem a seržán komanduje:

"Láhev akvavitu!"

"I pro pána krále", vyhrkl přidušeně Malina, "a to já se, kamarádi, zdejchnu. Tohle byl mohlo špatně dopadnout. Španělské zpívání a švédská kořelka, to vypadá na pár mrtvých a raněných".

Karas měl z toho taky strach, oba se tedy vytratili a uháněli na Reeperbahn, kde si dali dobrou noc. Když Malina míjel boční vchod do cirkusu, pootevřely se tam dveře a někdo vyhlédl. malina se zastavil a rozpoznal zlatěčervené vlasy.

"Alice! Zrzounku!" zvolal potichu, "copak tak pozdě vartuješ?"

"To jste vy, otče Malino?"

"Ano, já v celé své kráse. Ale na mne přece nečekáš?"

"Ne, to ne. Ale pan Kerholec není ještě doma".

"Kerholec? Ach, máš prvdu, vždyť mi sám říkal, že se nastěhuje letos do boudy. To je cimra nočního hlídače, že ano?"

"Ano. Od nás přes chodbu. Pan Kerholec je vždycky tak pořádný a dnes po prvé nepřišel. Měla jsem strach, jestli se mu něco nestalo..."

"Ne, Alice, dosud se mu nestalo nic. Ale ani na něho nečekej".

"Kde je".

"To víš, mužský".

"Cože... u holek?"

"Ale to ne, to ne. Je s partou. Ale jak to dopadne, nevím".

"To jsou někde u děvčat".

"Povídám, ještě nejsou. A kdyby byli, tobě to může být jedno. Jdi spat, ať neprobudíme Harweye".

"Dobrou noc".

Dveře se zavřely a Malina tlapal tmou k vozu číslo osm. Okno u jizbičky Alice Harweyové se nerozsvítilo, Angličanka vklouzla po špičkách dovnitř, usedla na postel a potmě naslouchala, zda otec vedle spí. Bylo ticho, v němž slyšela jen bušit své vlastní srdce. Co se to s ní děje, že od chvíle, kdy Kerholec spí na druhé straně chodby, nemůže nikdy usnout a čeká vždy na jeho návrat? Taková léta žijí vedle sebe a nikdy nepocítila žádné vzrušení. Vždyť vlastně při něm vyrostla, byl už placmistrem, když ona začala jezdit, kolikrát jí pomáhal místo štolby na koně, kolikrát stál s bílými rukavicemi u gardiny a díval se na její voltiž a pak si ji dobíral pro její rudé vlasy! Míval pro ni takovou podivnou říkanku ve své rodné řeči, takové cosi "zerzy zerzy cótje merzy", dobře si to Alice pamatuje, protože jí to říkal na potkání a ona ho za to štípala do paže, - můj bože, to všecko bylo takové nevinné, kamarádské, nikdo při tom na nic nemyslil; proč teď najednou je už po týdny večer rozechvěna představou, že on vchází do dveří naproti? Kolik let tu přezimovali, vždycky tam spal nějaký mužský, kterého si majitel konstrukce platil jako nočního hlídače, a teprve když pan Berwitz boudu koupil, propustil ho jako zbytečného a přenechal ten kamrlík Kerholcovi. Proč se jí dříve nikdy nedotklo, že tam někdo spí a kdo to je, a proč první noc, když tam přišel Kerholec, posedlo ji rozčilení, že se uzamkla na dva západy a naslouchala daleko přes půlnoc každému šustotu, každému zapraskání ve staré budově? A ještě si to všecko ani tak neuvědomila, když přicházíval zcela pravidelně, ale dnes, když najednou nepřišel, dnes ji to popadlo, dnes to najednou vidí, že se s ní něco děje, co snad ani nemá být. není to hanba, že podléhá takovému vzrušení? Neměla by se tomu bránit? Ale což se lze ubránit něčemu, co je v nás a co námi omcje jako horká vichřice? Můj boře, kde se to v ní vzalo? Je to snad, je to po matce? Byla to snad tahle horečka, která způsobila, že matka tenkrát zmizela s tím Irčanem, když otec ležel v bandážích? Asi je to v krvi, kterou má po matce a která se dožaduje svého... Nejde někdo? Ano... je to on...

A Alice Harweyová rychle vyskočí, a aniž se rozmýšlela, prudkým povelem pudu popadne na stolku se zrcadlem lahvičku s voňavkou a skropí jí svůj živůtek. A pak vyklouzne ven, k domovním dveřím.

Je to Kerholec, který se vrací. Dospěli s Vosátkou a s tou černou kočkou do stadia, kdy si Kerholec řekl, že nebude kamarádu překážet. Když vyšel s Burešem ven, měl v hlavě po té spoutě lihovin trochu zamženo, ale několik hlubokých vdechů čistého vzduchu, který líbezně v měsíční nocichladil, odválo to omámení. Zbyla jen prudká, vyburcovaná touha.

"Kam půjdeme?" obrátil se na Bureše.

"Nikam, Karle. Máš u sebe příliš mnoho peněz".

"Nesmysl. Vím, co dělám. Mohli bychom jít k Modrému hroznu. Tam jsou slušné holky... Ale je už pozdě... už to bude všecko na pokojích... fuj, to je ohavný život... děvky, děvky a nic než děvky... Tu ta Adéla, taková příjemná, čistotná, pěkná... Psí bestie, ten Ferenc!.. Šeredný a divoký jako ďábel... Na mou duši, koukej, Honzo, jedinou ženskou nepotkáme! Všecko už je to v rukou, rozebráno, zadáno, vyprodáno, mordkrucielement, člověk by řval. Kam jít, Honzo? Řekni, kam jít, kde bych nael krásnou a čistou ženskou bytost? Přemýšlej, Honzo, kruci, jsi přece vzdělaný člověk..."

Ale Honza Bureš trval na jeho vlastním poznání, že už přišli pozdě, teď že by našli všude jen hanebné odpadky a že je jediné rozumné jít domů. Tak dovedl Kerholce až do půle Reeperbahn, převedl jej přes ulici k prostranství před cirkusem, poplácal mu na rameno a poslal ho spat.

Kerholec popošel k cirkusu, ale zastavil se, když Bureš zašel.

"To přece není možné", hučelo mu to v mozku, "abys po takovém večeru zůstal nakonec sám. Aspoň tu postůj... aspoň počkej... třebas náhodou něco přijde... bílá, krásná, vonící... třebas už sem jde a bylo by hřích ji propást... počítej aspoň do sta, máš-li štěstí, přijde... jeden... dva... tři... čtyři..."

Kerholec stojí v měsíčním světle, za ním bouda s pohaslými světly, před ním liduprázdná ulice, kterou jen tu a tam projde potácející se opilec. Kerholec počítá, pomalu počítá, protahuje číslice sedum a dvacet... ale štěstí se neobjevuje. Nedopočítal se stovky, mávl rukou, postrčil klobouk do týla a obrátil se k boudě. Psí život, tohleto; a teď ještě musí vyburcovat starého Harweye, aby mu otevřel dveře.

Ale co to? Dveře jsou pootevřeny? Kerholec zaostří oči - ano, dveře nejsou zavřeny! A někdo v nich stojí... někdo bílý... Kerholec zrychlí poslední kroky...

"Zrzounku! Co tu děláš?"

"Čekám na vás!"

"Na mne?"

"Ano, abyste nemusil budit tatínka".

Alice stojí v temnu chodby, vysoká, štíhlá, a její šepot doráží k němu jako mazlivé hlazení. Kerholec náhle stojí u ní a cítí plno vůně. Ruka se mu bezděky vznese, obejme ji, uchopí vzadu pod tou spoustou vlasů. Alice stojí ztuha, jako zmrazena; nějakou malou věčnost ji tak drží, a najednou vzpurná páteř změkne a ona se beze slova přichýlí k němu a náhle prudce k němu přilne, rukama, ústy, hrudí, vším.

Pomalu, pomalounku sahá Kerholec po klice svých dveří, pomalu, poamalunku přisouvá se k nim i tím žhavým tělem, které je na něm zavěšeno. A když překročují práh, je mu sladko a blaze a mozkem bleskne vítězně: "Osmadevadesát, devětadevadesát, sto!"

V tu chvíli sedí eržán Ferenc Fosátka s Adélou Moeseckovou za zavřenými dveřmi Námořníkovy nevěsty, probírá se jejími černými vlasy a zpívá:

Tvé černé oči se mne ptají,

ty oči tvé mne prosí též,

ty oči tvé mnou pohrdají

a očima mne zabiješ!

XV

Pan Gaudeamus přijel nenadále z Berlína a rovnou z nádraží šel za ředitelem Berwitzem.

"Už je to hotová věc", spustil, jakmile byli sami pohromadě. "Kranz koupil konstrukci v Berlíně na Friederichstrasse, kde bývaly francouzské jezdecké společnosti. Je to velmi příhodná budova a dal by se tam udělat na jaře dobrý obchod, kdybyste se s Kranzem dohodli. On by rád přišel na nějaký týden do Hamburku a je ochoten navzájem půjčit vám svoji berlínskou boudu".

Berwitz byl okamžitě vzburcován. Dostat se aspoň na nějaký čas do Berlína, to byl jeho sen; ale vždycky tam někdo seděl s koncesní výsadou, takže konkurence směla jen na dalekou periferii. Ale zároveň se v něm načepýřila pýcha staré cirkusácké dynastie proti člověku, který se vynořil odnikud. Stal-li se Kranz teď majitelem budovy, byl Berwitz domácím pánem jen o půl roku déle, ale nicméně byl tu v Hamburku starousedlík a ten chlapík tam mu připadal jako přivandrovalec. Tu se tedy Berwitz octl v rozporu tak závažném, že si na to především musel zapálit doutník. Vytáhl si velk, černý, pravý hamburský, ukousl mu špičku jen to cvaklo, a olíznuv ránu, kterou tím způsobil v listech tabáku, pomalu a obřadně pobafoval nad ohněm sirky. Říkal si, že tím získává čas na přemýšlení, ale po pravdě si nemyslil nic jiného, než že získává čas a že to dobře působí, když vypadá zamyšleně.

"No dobřá, barone", prohodil konečně, "tedy Kranz se uchází o hostování v mé budově. A já abych vystoupil v jeho. No, barone, dejme tomu. ale je ta jeho boud dost velká a dost representativní, aby se v ní mohl Cirkus Humberto objevit? Já ji neznám... nikdy jsem se o ni nezajímal... a mám teď velký program, nastudoval jsem aktuální pantomimu, obrovský sukces, to musíte vidět. Sever proto Jihu - žádný na takovou věc nepřišel, až já. Pracuji v ní jako střelec a jako šerif, no, to zkrátka musíte, barone, vodět. a pak je otázka, je-li Kranz dost velký, aby mohl vůbec tady vystoupit. To víte, publikum je tu navyklé dostávat jen docela mimořádné věci a pořád něco nového... tomu chlapíkovi nebude lehko držet krok s Cirkusem Humberto..."

Pan Gaudeamus provedl poté nemalý kousek slovní ekvilibristiky, když vychválil Kranze, ale pořád uznával, že Berwitzovi se ovšem nevyrovná. Mluvil s ohněm, protože mu Kranz slíbil tisíc marek, když se dostane do té hamburské boudy a bude moci tomu nafoukanci Berwitovi ukázat, zač je toho loket. Pan Gaudeamus miloval takové diplomatické úkoly s finanční pointou. Po léta žil ve styku s cirkusem, jeho povoláním bylo denně vychvalovat manéžní umělce a umění, měl na to už celou švádu krásných výrazů a úchvatných přirovnání, ale sám pro sebe se na cirkusáky koukal jako na bodré a pošetlé chasníky, kteří touží po takových nicotných cetkách, jako je slovíčko umělec. Pro něho existovalo jediné skutečné, vzácné a vysoké umění: umění žít. Slýchával ve vídeňské společnosti, že velcí a skuteční umělci se proderou k své znamenitosti jen těžkými zkouškami, strádáním a utrpením. Co jiného byla pro něho ta ohavná léta vyvržení haličského? Tam se naučil ocenit každou krásně a plně prožitou chvíli a nespoutanou volnost života. Proto nakonec miloval své nekonečné jízdy ve službách Cirkusu Humberto. Byl v nich sám svým svrchovaným pánem, mohl změřit své schopnosti v zápasech s denními překážkami a mohl kdykoli a kdekoli odložit masku pana Gaudeama a s grandseigneurským gestem vejít na scénu jako rytmistr baron von Schönstein. Hrál dvojí úlohu, hrál ji s rozkoší a hrál ji do všech důsledků: pan Gaudeamus nikdy neopominul připravit příjemné večery panu rytmistrovi. Příjem, jejž mu poskytoval Cirkus Humberto, nebyl by ovšem stačil pro obě role, byl slušný pro živobytí pana Gaudeama, ale pan baron by při něm vyšel jen potenku. tu právě se muselo rozvinout vyšší umění, jehož základy byly již v kancelářské a nákupní službě haličské. Pan Gaudeamus dovedl s krásným gestem uplácet úřady na prospěch Cirkusu Humberto, ale neméně elegantně dovedl přijímat podmazánky dodavatelů. A při své hybnosti, bezpečně se opíraje o svůj roztomilý zjev, uměl si přičarovat přátele, kteří byli šťastni, směli-li jej pohostit a zahrnout dary, dovedl i prostředkovat pletky a spekulace, z nichž mu vždy vyplýval nějaký vděčný podíl. Nebýt jeho baronské role, yl by měl již znační jmění uložneno pro léta budoucí, ale baron v něm dovedl lehounkou rukou rozsypat, co pan Gaudeamus obratně navršil. Ale pan Gaudeamus se proto nehoršil - vždyť to byla právě krása života, že se tak lehce pohupoval nahoru a dolů; a konec konců největší úspěch měl bravurní Max vždycky co baron a rytmistr. Tak ho také znal Kranz; a ve své hluboké, přímo zbožňovatelské úctě ke všemu aristorkatickému byl tento koňák od píky uchvácen, mohl-li platit za pana barona útratu a směl-li mu nabídnout někdy i větší výpomoc, která se panským gestem přijímala na věčnou oplátku. Myšlenka na vzájemné hostování obou podniků byla myšlenka Gaudeamova. Vemluvil ji původně Kranzovi a nyní pro ni získával Berwitze; zdálo se mu, že větší souhrou obou cirkusů vznikne i pro něho množství zásluh, které bude moci sklízet na obou stranách.

S Berwitzovými předsudky a nechutěmi nemusel příliš dlouho zápasit, hlavní pomoc proti nim mu přinesla vlastní Berwitzova ješitnost a samolibost. Jakže, on že by se měl báti této soutěže? On že by měl couvat, když Kranz sám se vlastně pokořil a přichází s nabídkou? Skončilo se to tedy právě tak, jak si pan Gaudeamus přál: dohodli se, že Kranz přijede do Hamburku, navštíví Cirkus Humberto a pak že se oba ředitelé sejdou v hotelu, aby se domluvili. S Kranzem přijede pan Gaudeamus a bude hrát jakoby jeho patnera. Berwitz si za svého důvěrníka přibere někoho zdejšího, někoho, kdo může nahlédnout do podvojné existence Gaudeamovy a neztropí z toho žádné řeči. Berwitz se po krátkém přemýšlení rozhodl, že nejvhodnější k této úloze bude kapelník Selnicki.

Žádný reportér nebyl na nádraží, aby popsal Hamburčanům slavnostní a téměř dějinný okamžik, kdy se oba krlové cirkusu po prvé setkali. Bylo to velmi obřdné. Baron ze Schönsteinu stál po boku Kranzově se vznešeností šéfa protokolu a pan Selnicki v mohutném kožichu vypadal při Berwitzovi jako tajný státní rada. Když si Kranz s Berwitzem šli se smeknutým kloboukem v levici vstříc, po prvé se v nich ozvala bezděčná shoda v myšlení, oběma totiž zároveň blesklo hlavou: "Hele ho, chytráka, on si taky na to koupil nový cylindr!"

Ředitel Kranz, atlet se širokými rameny a hustým černým knírem pod mohutným nosem, napřáhl ruku v hrubé žluté vepřovici a ředitel Berwitz ji přijal v bílé glacé rukavičce. Stisknutí bylo jadrné, div rukavičky napraskly; a po pár zdvořilých otázkách se šlo ven před nádraží, kde čekal Han s otevřeným kočárem, do něhož byly zapřaženi dva lipicáni. Byli to Orestes a Kardinál, jediní dva, kteří kdysi chodili v kočáře a vysokým krokem byli na míli nápadni. Berwitz měl původně v úmyslu namluvit Kranzovi, že to jsou dva kladrubáci, které si drží pro svou soukromou potřebu, ale pak si řekl, že Kranz má jist pro koně oko, a že by tedy tento podvůdek brzy odhalil. Pánové nasedli do kočáru velmi obřadně a jeli městem s takovou grandezzou, že starší, zkušení policisté jim salutovali, tušíce v nich nějaké velké státní panstvo. Po příjezdu se šlo hned do koníren. Bylo ta milé teplo a oba direktoři brzo nestačili stírat pot, který jim vyrážel na brunátných tvářích, stísněných tvrdým stojacím límečkem. Kran si v duchu říkal, že tomu zpychlému Berwitzovi nebude nikterak podkuřovat, ale když vešel do stáje a mrkl na podlahu, která byla vydrhnuta, koukl ke žlabům a ony vymyty, sehnul se ke stelivu a viděl krásnou, dlouhou, čistotnou slámu, přiznal si, že tohle má ten turecký paša v náramném pořádku. Kočové a stájnící stáli při koních v bezvadných livrejích a salutovali, když panstvo přicházelo. "Komediant je dobrý", říkal si Kranz, "ale touhle opičinou mne nedoběhne". A přistoupil k nejbližšímu koni, pohladil jej a nenápadně se podíval na rukavici. Nu, nedalo se nic říci, na rukavici neuvízl ani prášek. Pak ovšem, když stanul před lipicány, musel přiznat, že takovou skupinu ve svých stájích nemá. Jeho zálibou byli trakehnští koně, ohniví, houževnatí, ke všemu se hodící; potřeboval koně učelivé, bystré a trpělivé, pro krásný vzhled měl jen některé, zde však u Berwitze musel uznat, že vybrané skupiny koní jednoho typu tvoří ještě svou zvláštní krásu. Tím se pánové konečně rozhovořili po svém, a s cylindry v týle, s límečky ponenáhlu se bortícími, chodili od zvířete k zvířeti, omakávali svalstvo, prohlíželi zuby a kopyta, měřili výšky a délky, hádali se o to, jsou-li šimlové opravdu váhaví, vraníci melancholisčtí a hnědky divoké a je-li užitečnější večerní krmení nebo ranní a kolik litrů vody se má dát koni vypít po představení.

Uprostřed těch debat, pro které by vždy znovu zapomněli na celý svět, vřískal jim za zády hudba, začátek představení se blížil. Pan Kranz se tedy už jen spěšně podíval na slona Bingo a na zvěřinec, který jej nijak nezaujal. Sám slona neměl, ale měl čtyři velbloudy a žirafu, a co se šelem týče, byl přesvědčen, že jeho sibiřští tygři jsou mohutnější a budou lidem více imponovat. Ale pak najednou ztratil zájem o klece: začal cítit, že obecenstvo "je na pochodu", a tu byl příliš direktorem, než aby při tom nebyl. začne-li publikum přicházet, je-li, jak říkají, na pochodu, žádný ředitel světa nevydrží doma nebo v šatně, každý je nenápadně mezi těmi proudícími davy, někde mezi branou a vlastním cirkusem, aby si sám očenichal své dnešní obecenstvo, je-li nedočkavé nebo lhostejné, je-li náročné nebo lidové, je-li městské nebo venkovské. To všechno a ještě plno jiných věcí má vliv na průběh představení, a zkušený direktor se svými nejstaršími lidmi rozpozná už z nástupu publika, jaká bude nálada a komu dnes kyne největší úspěch. Jak to vědí, to je záhada, jsou přece často v neznámé zemi, v neznámém městě, mezi cizím lidem, z jehož řeči nerozumějí ani slovíčku; ale stačí jim pouze to půlhodinové tření o proudící davy, aby se zmagnetisovali fluidem, které davy vytvářejí. To tiché, ale pozorné, vnímavé tření je direktorská ouvertura, o kterou nechtějí nikdy přijít. A Kranz, všecek posedlý zvědavostí na hamburské poměry, musel to přece ozkusit i vlastním tělem. Stál tedy s Berwitzem v koutě hlavního vchodu, sledoval pokřik biletářů a kontrolorů, kouzal očima po lidech, a když hlavní nával minul a uvnitř se hrál poslední pochod, obrátil se k Berwitzovi a řekl:

"Máš to báječné. Prima lidi. Domptéři a vysoké škola budou mít sukces".

Představení, které se toho dne konalo, bylo ovšem zcela jedinečné.Berwitz nic navenek neoznámil, ale pro udolání svého soupeře nařídil parforsní pořad, dvaatřicet čísel místo jedenadvaceti, a tu tedy to letělo v strhujícím tempu, z překvapení do překvapení. Kranz seděl s baronem Schönsteinem raoztažen v lóži, ale jeho očím neušlo ani jedno pohrábnutí pilin v manéži. A cylindr mu na hlavě přejížděl brzo do týla, brzo do čela, podle tichého Gaudeaova upozornění nejbezpečnější to důkaz, že ho to chytlo.

Večer zasedli oba magnáti se svou asistencí k mohutné večeři v hotelu Metropol. Pan Gaudeamus už všecko objednal, želví polévku, Saumon du Rhin grillé, sauce anchovis, Boeuf salé à l'anglaise, légumes, Poulard au consommé, sauce béarnaise, Talmousse au fromage de Parme, Meringues à la crème, Glaces, Desserts. Večeře hodná panovnického rodu humbertovského Všechno bylo připraveno, i pořad nápojů, pánům jen stačilo přivázat si servítek pod bradu. Nicméně když se šedovlasý vrchní přiblížil s lahví zlatého sherry, aby s levicí ohnutou za záda uctivě naplnil první kalíšky, pan Kranz položil na sklenku svou mocnou tlapu a žoviálně prohlásil:

"Já myslím, abychom si dali žampaňský!"

Pan Gaudeamus mínil, že na šampaňské je ještě čas, teď že se hodí jiná vína. Ale Petr Berwitz se přidal ke Kranzovi.

"Jiná vína?" odpověděl panu Gaudeamovi suverénně, "pijte si, barone, podle libosti, ale na mou kapsu ohled brát nemusíte já mohu dát žampus vod začátku!"

Také pan Selnicki, chtějící jednou užít vzácného nápoje do libosti, byl toho názoru, že bude líp nemíchat pití, aby se to v těle nepopralo. A ak k tiché žalosti gurmánského srdce Schönsteinova zmizely se stolu sklenky pro sherry, pivo, moselské a burgundské víno a k hustému vývaru polévky se pilo kořenné šampaňské.

Vzhledem k tomu snažil se pan Gaudeamus, aby se už při rybě projednalo, proč se vlastně sešli. Vzájemnou situaci vysvětlil tak obratně, názorně a jednoduše, že oba soupeři, kteří se stle na sebe chystali, podívali se na něho s překvapením a uznali, že to tak jde. Byla to prostá výměna budov po skončení zimního údobí, pro dobu šesti neděl, s právem prolongace. Bližší doba se měla určit vždy zvláštním jednáním podle plánu každého z obou podniků. Chvilku se tedy ještě mluvilo sem a tam, ale než přinesli další chod, plácli si Berwitz s Kranzem do dlaní a pan Selnicki rychle naplnil číše. Jedo se a pilo nyní veseleji a hovor se rázem uvolnil.

Pořad jídel byl panu Gaudeamovi pochválen, zvláště tou hovězinou přišel oběma magnátům náramně vhod, méně už poulardem, který Kranzovi trochu rejdil po talíři. Ale Petr Berwitz ke konci shledal, že se zapomnělo na něco, co považoval za nezbytnost parádní večeře: kaviár! Pan Selnicki usoudil, že co není, může být, a hned si luskl prsty na číšníka. Vrchní jídlonoš poněkud ustrnul, když mu mezi zmrzlinami oručil přinést kaviár, ale okamžitě se zatvářil, že je to samozřejmost. Za chvilku už šelna stůl "ten černej šrot", jak říkal Kranz. A Petr Berwitz, supě z přeplněného života a všecek rudý jídlem i vínem, měl tu konečně příležitost, aby pověděl tomu "berlínskému rajtknechtovi", co se najedl kaviáru tenkrát v Petrohradě, když za ním chodil Jeho Veličenstvo car všech Rusů. Teď teprve, tímto kouzelným slovem car, dostal Berwitz pravé tempo, a hltaje kaviár po lžicích, zahrnoval svého soupeře vychloubáním a holedbáním. Ponenáhlu to vypadalo, že si Berwitz s carem tykali. Kranz také vyslovil jakousi nedůvěřivou poznámku, zda byli opravdu s carem tak intimní.

"Jakpak by ne", vytáhl se Berwitz, "na to je v archivu Cirkusu Humberto i písemný doklad. Byl tam v Pitěru jeden starý, šedivý profesor, dvorní rada, takový šťoura, který pořád něco sepisoval. A ten chodil za mnou a tahal ze mne historii Cirkusu Humberto a celého našeho umění, a pak mi ještě několikrát psal. Právě že šlo o umění a ne o nějakou boudu. A ten profesor věděl, že jsem byl carův nejoblíbenější společník, a proto je na každém psaní nahoře jako oslovení napsáno: Carissime! To můžeš u nás vidět, Frans to schovává jako dokument!"

"Ten starej ho polejvá, co?" naklonil se pan Selnicki k panu Gaudeamovi. "Teď mu ještě dá sežrat perskýho šacha a tureckýho sultána a pak si vynadají".

"Perský šach by ještě šel", odpověděl klidným polohlasem pan Gaudeamus, "ale turecký sltán bude už pro Kranze moc tlustý. Budeme muset před Cařihradem uhnout někam jinam".

"K holkám..." vyhrkl starý Selnicki a zaslzel.

"Mám to číslo na programu", kývl baron.

Opravdu, marně se Kranz snažil navzájem přetrumfnout Berwitze svými úspěchy u nejvznešenější šlechty. Co je takový kurhessenský vévoda proti perskému šachogvi? Se zaťatými zuby musel vyslechnout teheránskou epopej. Jen při ní se vypilo pět lahví; a protože pánové měli už hodně v hlavě, navrhl pan Gaudeamus, aby si zašli někam na černou kávu.

"A na koňak", dodal pan Selnicki. "Teď je svrchovaný čas na koňak - ledaže by se to před ním řízlo ještě slivovicí".

Trochu hlučně se panstvo zvedlo a ještě hlučněji sestupovalo do sklepní místnosti Elysia, do lóže, potažené červeným plyšem, s vysokým zrcadlem v pozadí, před nímž stála makartovská kytice a dva stojany s umělými palmetkami. V sále před nimi hrál kvartet, primarius se jim hluboce ukláněl. A vedle hudby bylo podium, na němž osm polonahých dívek tančilo kadrilu, zakončenou kankánem.

"Heleď, Berwitzi", přitáhl si ho Kranz k okraji lóže, "ta třetí od levé ruky, ta černovlasá fuksa, ta péruje, co?"

"Láhev koňaku do ledu!" poroučel pan Selnicki.

"To je pěkný jukřík", přikyvoval Berwitz Kranzovi, "ale co tahle zlatá izabelka vpravo, koukni tu vysokou akci kolen".

"Jó, ale až zůstane stát, bude mít široké rozkročení", namítal Kranz.

"I kdepak, podívej na délku těch šimpánů! Ta má nohy jak valencienská klisnička!"

"Pánové, nalévá se koňak", přerušoval je zezadu Selnicki. "Velejemný Meunier! Stokrát důležitější než ten váš ženský hipodrom!"

"Myslím, pánové", zvedal číšku pan Gaudeamus, "abychom nejdříve připili úspěšnému zdaru dnešního našeho vyjednávání a pak se věnovali půvabům této manéže. Prosit!"

Připilo se jednou, připilo se dvakrát, připilo se po třetí. Děvčata dole začala znovu tančit a Berwitz s Kranzem shledávali, že ta lesklá vranka, co má ofinu jako skotský pony, vypadá náramně čistokrevně. Ale taky ta snrčí brauna na její pravé ruce ukazuje pěknou figuru, má trochu myší ouška, ale bude o půl pěsti ještě vyšší.

"Vobě mají voheň, barone", tvrdil Kranz Gaudeamovi, "koukejte, ten dlouhý krok, to je, panečku, rasa".

"Ale ta brauna", povídal Berwitz, "nějak nemá dech, to ta černá dotančí ještě fullhands".

"Můžeme si je sem pozvat", navrhl pan Gaudeamus.

"No, já nevím, jak budeme spolu tajlírovat", slabounce se pokusil Berwitz o odmítnutí.

"Jen je pozvete, barone", kývl Kranz, "tady zas platím všecko já. Holky beztoho klusají kolem jako na lonži. Já se aspoň té prauně kouknu na hřbet, nemá-li tam úhoří pruh. Všecky snrčí prauny mají po zádech klikatinu".

"A kteroupak si vybere baron?" chechtal se Berwitz. "Co tamhleta černá, ta vypadá jak trakehnské hříbě?"

"Ne. Já mám u ženských radši kladrubský typ. Pro mne bude ta šimlovitá vzadu".

"A Selnicki?"

"Nic, pánové, nic. Nebudu vyrušovat. Já..." a Selnicki se nejistě zvedl, "já vám jdu zahrát Radecký-marš. A Radecký-marš, to je jako válka, vedená primabalerinou. Všecka sláva monarchie na špičkách. Jedinečná muzika, pánové... jedinečná... šampaňské překomponované pro plukovní bandu..."

O hodinu později volal pan Kranz na pana Berwitze:

"Pojď sem, ty tureckej menažeristo, pojď na mou pincgavskou hruď!"

A protože Berwitz místo na jeho hruď padl mezi řičící braunu a výskající šimlu, obrátil se pan Kranz k panu Gaudeamovi, vzal ho kolem krku a šeptal mu s hrozným zamračením:

"Barone, přísahám ti, že ho budu, až s tím uměním zkrachne, vozit a vystavovat jako perskýho plukovníka!"

Když se Petr Berwitz o půl čtvrté ráno vracel domů, měl nový cylindr dokonale otlučený, ale na rtech tisíc úsměvů z krásného večera. Jak vstoupil do ložnice, rozsvítila Anežka svíčku a usedla v posteli zpříma. Mžikem viděla celou situaci, ale neřekla ani slova.

"Má drahá", pomalu spusitil Petr, strhávaje se sebe šaty, "na jaře pojedeme do Berlína. Všecko je hotovo... Bylo to opravdu velkolepé. Ta hostina, kterou jsem pořídil... to vyjednávání potom v Elysiu... opravdu velkolepé... báječné... mělo to linii... To jsme tomu kočímu ukázali... co je to dynastie..."

"Nu..." řekla zvolna Anežka, "a nebyl jsi k tomu boudaři sprostý?"

"Ne. Nikoli", vrtěl hlavou Petr. "Chtěl jsem, ale nikoli. Po každé jsem si řekl: Pozor, Petře, pozor... seš vod koní... seš gentleman..."

"Nu, tak si lehni. Ale zítra při pantomimě budeš střílet jen do terče. Zítra ti nebudu držet vajíčko mezi prsty".

"Nesmysl..." brumlal Petr už v peřinách, "teď, v tuhle chvíli, bych dovedl pistolí prostřelit prsten..."

Nicméně zítra při pantomimě se mu po prvé stalo, že střelil a rána šla o chlup mimo.

XVI

Berwitz byl po tom vyjednávání v znamenité náladě a toho užil Karas, že z něho vymámil neslýchanou věc: pětidenní dovolenou pro sebe i pro Vaška. Položil ji do mrtvého týdnýu mezi vánocemi a Novým rokem, a Berwitz přikývl. Odjeli v noci po svatemu Štěpánu, po prvé v životě vlakem. Z Prahy museli ještě po staru, vozem, ale i tu si mohl Karas dovolit nebývalý přepych, jeli do Budějovic poštovským kořárem. Čím více se jim rodné hory blížily, tím byl Karas více rozechvěn. Všecek zjihl a změkl; vždyť do této návštěvy skládal už dva roky tolik nadějí, že ona rozhodne o Vaškově osudu. Těžko, přetěžko je prostému člověku činit tak závazná rozhodnutí. Svědomí je poplašeno a rozum nestačí. Lidé kolem radí, hodní lidé snad, ale odpovědnosti ti s beder neuberou; nad synkem stojíš jen ty a ta mrtvá. A je-li kdo, komu ještě přísluší slovíčko rozhodné, je to jistě jen rodná vesnice. Ta má právem domova nárok na všecky. Všichi jsme se tam narodili, všichni tam patříme, a to nikoli jen úřední cedulí. Vesnické společenství nás vychovalo stejně jako sama máma; věru že si pak může činit na nás nárok. A Karas ten nárok uznává a ctí; vždyť, bože můj, je to i úleva, že máš za sebou celou tu obec strýců a tet, která ti poradí, když si na rozpacích, a okřikne tě, když děláš hloupost. Člověk je hned sám sebou jistější; myslel jsem to dobře, ale ves byla proti tomu, chválabohu, člověk ví, jak se zařídit.

To je celý Karas: tichý, myslivý, houževnatý v práci, ale závislý na jiných, když jde o rozhodování. A hlavně je mu proti srsti vybočit nějak z řádu. Jakživ nebyl tak šťasten a spokojen jako ta dvě léta u cirkusu, ale přiznat si to, to by už považoval za hřích. ořád na něm leží pomyšlení, že to nemělo být a že mu to doma neschválí. A domnívá se, že to postačí, aby to Vaška odvrátlo od svůdné, ale nevhodné dráhy.

Tu tedy si šlapou domů pro rozhodnutí. Je tu všude plno sněhu, slabší stromy v lese se pod ním ohýbají a ticho je tak svátostně, jako když jdeš ke zpovědi. A tuhle ještě pár kroků, heleď, Vašíčku, tuhle je Horní Sněžná... Bláhovo chalupa, Cerhovo, Šemberovo stodola, farářovo zahrada, chumel střech a černého stromoví a kostel. Pánu Bohu budiž poděkováno, že jsme zdrávi došli. Hele, Cerha má na chalupě nový kryt a Bláha má větší chlívky. Ale teď není kdy na světskou zvědavost, teď musíme nejdřív tuhle nahoru, do té stráňky, k těm topolům.

Tadyhle vpravo to je, Vašíčku, poslední hrob; a koukej, už není poslední, tři ještě umřeli, co jsme tu nebyli. A lerpánek se ujal, povyrostl. Pozdrav Pán Bůh, Márinko, tak nás tady máš. udělej mamince křížek na hrobeček. Klekneme si, Vašíčku, třebaže do sněhu. Otče náš... Zdrávas Maria... Tak jsem ti ho, Márinko, ve zdraví přived, hoch je to hodný a přičinlivý, slůvka bych nemoh proti němu přiložit. Ale teď, prosím tě pěkně, musíš mi být ku pomoci, co s ním dál. Já udělám všecko pro jeho dobro, jenom mi, prosím tě, ve vsi naznač, co to má být. A doprovázej ho dál, Márinko, svojí ochranu, je to přec tvoje dítě, požehnaná jsi mezi ženami, požehnaný pold života tvého, amen.

"Tak, Vašíčku, tři křížky na hrob. Maminka to tu má hezké, viď. Takové ticho. Nu tak, otři si slzy. Půjdeme tudy mezi topoly ke vsi. Čípak to pes tak štěká? Není to Opoleckých?"

"Ne, táto, to je Cerhovo Vořech, určitě je to Cerhovo Vořech!"

"Že by nás cítil? A tamhle nás už někdo vyhlíží. Kterýpak to je? Ale ovšem, Krčmáříkovo děrek, bodejť, tomu aby něco ušlo. Pozdrav Pámbů, děrku!"

"Dejšto - a můrdije, heleme se, Karasovo Anton, hdepá se tu, člojíčku, berwš, dyk tys tu, pro pána Jána, nebyl jak vod kočičího moru! Tudlej sme zrouna s Vaškem Zelenkovo vo tobě hovořili, esli siš eště morcdudy živej anebo si zatřepál bačkorama a kudá tě čerti noší. Nú tak, pěkně vítám, pěkně vítám, zdrávi se vrátili. A co ten tvůj legrut, ani ti kór moc nevyrost, ale chlapák je, můrdije, ten by už mejknul parezem, co, Vaičku? A já porád, odkud vy to tudyto, - dyk vy můrdije ze řbitova, ovšemž, ovšemž, vod Márinky, japané. Tak ty na ni eště porád pamatuješ, nu, to siš řádnej mandžel, Antone, to se ti nedá popřít, mandželka je holt mandželka, i dyž je morcdudy pod drnem. Což, japa se ti to fur hospodaří bez ní, bez ženský? Inu, můrdije, že se tak ptám, šak si to můžu domyšlet, kerak něco nejni, tak to holt chybí, to je jednou istotná věc. Nú a pote dál, ať tu nestojíme jako tři turecký svatý na mraině, fučí to dneska, potfora, to se na Štěpána votočil vítr a tuď je nejlepči zalízt na láfčijku u pece. Ale můrdije, lidičky, dyk vy ani k těm vašim nejčko nemůžete, dyk voni táhli vobá po poledná s dílem, no toceví, na německou stranu, vopálky vezli, vokříny, hrabice a tak šelicos, to voni nepřídou dřív než tak k vůsmej. Jak se jim daří? No to víš, Antone, vono se i na malým mlátku za rok něco vymláti, a kerak neteče, tak aspoň ukapává. Jenže to holt dá, můridje, starosti, no japané, von zničehožnic z pětníku šesták nenaroste, to je jednou istotná věc. Ale taghle, to voni kozu mají a kterási kvíčala jim taky na krmníku prozpěvuje, tak vono se to živobtí už nějak sešejtrokuje. Nú a co ty nejčko, nejčko by, můrdije, bylo nejlepčí jít zrouna do hospody, tuná k Novotnejm, ty mají porád vodzandáno. Ale můridje, di mi do hajzlu, snad by ses neupejpal, cirgusák a bude se bát píva. Jen pojď, Vašek si může vodskočit třebas k hořejším Cikhartojc, Cikhartovo Jirka bude valit voči, můrdije. A strejčkovi, Vašku, jako Jirkovo tátovi, vyřiď, aby přišel k Novotnejm na pívo, že sme tam s tvojím tátou. Pozdrav Pámbu Novotná, koukejte, žencká, jakýho vám vedu hosta, můrdije, Karasovo Anton, cirgusák, no jo, je to von, dite do hajzlu, copá ste to hned nepoznala, dyk von je fur tak tlustej jako sedlák pod kolenama. Tak nám nalejte dva čbánky, ať se můžeme, můrdije, přivítat. Tuhle máš seslík, Anton, a udělej si, můrdije, komót. Tak na tvý zdraví, chlapče, ani nevíš, jak sem rád, že tě zas vidim, žes tam nezheb".

Teprve napití přervalo hubatému Krčmáříkovo děrkovi řeč. Ale sotva se nalapal vzduchu, už mu zase jela:

"Vy, Novotná, povidám, žencká, pošlite někoho po vsi, do Zelenkovo chalupy a do Cerhovo a k Vopoleckejm a k Padovcojc a vůbec, co kde je zednickýho, že jim zkazuju, ajť sem hned přídou, že je tu host. Co povidáte? Ale dite do hajzlu, žencká, povidám, pošlite ke všem vyjmac sedláky, sedlák nám, můrdije, může políbit šos a zeptat se wos, my tu chcem bejt sví. Šak voni přiběhnou šicí, bodej by né, takovej zedník se eště nenarodil, aby nepřiběh, dyž bečka zavolá. Tak co, Antone, cirgusáku, povídej, jakýpa sou ty cirgusačky, můrdije, mají to prej bejt tuze mámivý žencký, až prej uhrančivý, krucinál, můrdije, to sis užil, co, inu jo, kerak je žencká mrcha, tak je holt řádná potfora, to je jednou istotná věc, to se holt nedá převorat, ale kterak má člověk babu, nú, to si holt muší nechat zajít laskominy, můrdije, nad kravincem se muškátu nedočucháš. Jó, pane, taková cirgusačka... nú, jářku, kerak něco nejni, tak to holt chybí, to sou těžký věce, ale s tím mým sakramentem, to je marný, kerak je něčeho moc, tak je toho příliš, to je jednou istotná věc..."

"Počkejte, děrku", přerušil ho konečně Karas, "mě zajímá hlavně jedno: kerak vy víte, že jsem s Vaškem u cirkusu? Žádnému jsem nepsal..."

"Ale můrdije, dyk to tenkrát přinesli Milnerovi klucí, toceví, přijeli po apoštolským koni, vyzáblí jako suchá káně a peněz měli jako žába chlupů. Ale šicí vykládali, copá prej Karas, ten to navlík, my chodili po muzice a von se chyt cirgusu..."

"Ale vždyť já se se žádným nesetkal!"

"Nú, mušeli ti ňák na to kápnout, můridije, sami si to nevymyšleli, dyž to byla pravda. Dyk my tu celou zimu vo tom mluvilái, kerak je zednický dílo v hajzlu a kerak si se chlapácky zavopatřil. Nú, a dyž mrklo jaro, klucí se zvedli a místo na stavbu marš za cirgusem..."

"Co to povidáte, děrku?" vykřikl Karas a chytil Krčmáříka za ruku.

"Nú, co bych povidal, toa to povidám, můrdije, kerak to bylo, parta se rozešla po cirgusech, protože žádnej tak velkej nenašli, aby tam mohli jít šicí. Nú a tak tam zvostali od jara do zimy, taghle začátkem listopádu se to zas tady ecko slezlo a můrdije, to bylo vyprávění, co hde a jak, jaký hde byly cirgusačky a tentononc, dyk můrdije vod nich já to šecko vo těch cirgusačkách vim, hdepá bych já na to přišel, jaký sou to žencký k tělu, nú napovidali toho, že bys to na volovo kůži nesepsal, a šicí jako jedna litanie, ten Karasovo Anton, to je hlava, ten měl fištróny, můrdije, tomu prej by měla vobec postavit pamětní sloup..."

"Můrdije, děrku, copá to drmolíte?"

"Šak je to jednou istotná věc, Anton, dyk ty siš jako zachránce celý vsi, dobroděj ve hladu, ináč tu vo tobě nejčko neni řeč, než že tys vokázal lidem, kerak najít živobytí..."

"A oni šli potom k cirkusu?"

"Šicí, Anton, šicí, morcdudy, můrdije, jako jeden muž, Cerha, Zelenka, Opolecký, Cikhart, Padovec, náš Franta, dolní Bláha, nú, povidám, šicí, kam koukneš, samej cirgusák, hdepá zedničina, ta je v hajzlu, povidám..."

"A co Milner, partafír?" vykřikl karas v údivu téměř bolestném.

"Milner? I di mi s ním do hajzlu, jakýpa paltafír, Milner je vůl jako my šicí. Kerak něco běží, tak to holt de, to je jednou istotná věc, ale kerak to stojí, jó, kamaráde, nejčko ukaž, co umí paltafír! Ale Milner, hdepá, to najednou nebyl ani k řeči, ani k seči, až přišli na něho ten Cikhartovo a ten Bláhovo a prej, tak co, Milnere, dyž siš paltafír, můrdije, máme si věchtem zastrčit díru nebo prej co? Tak dyž nevíš co, Milnere, tak my ti to, můrdije, povíme, pudem k cirgusu jako Karasovo Anton, tam je eště fur práce přes leto vodzandaná. Nú a von, jako Milner, povidá, nú, můrdije, tocevi, vono to nemá krunt, ale máme chodit po hraní, tak ať to prej raděj máme istý. Můrdije, jakejpa je to paltafír, ten k tomu přišel jako valach k říběti; tocevi, kerak je cesta proražená, tu holt jí i vůl projde, ale vyčíhnout to hned zprvku, hdá neviš kudy kam, abys nevlít do lokáče, to muši mít jeden v hlavě roužnuto, to je jednou istotná věc..."

Karas už žvavého děrka ani neposlouchal. Ruce mu klesly. Tohle je tedy vytoužená odpověď rodné vsi, to je tedy ta spása, v kterou doufal, že ho vytrhne, že ho vyrve z toho toulavého kočování! Tady čekal posilu ve svém vnitřním odboji proti cirkusu, a zatím celá ves se dala na tenťáctví, zradili jeho svědomí, vpadli mu do zad, prodali ho a zaskočili. A ani se nemůže s tou bláznivou myšlenkou řádně vyrovnat, už jsou tu, jeden za druhým, Vašek, Jirka, dolní Franta, horní Franta, kamarádi dobří, už ho vítají a objímají a popleskávají a už mu připíjejí a už ho vychvalují a oslavují - morcsecdudykrajchimllaudondonrvetr, že by to bylo všecko správně a v pořádku? Šenkovna hlučí jako o trhu, jeden přes druhého se chlubí, kde se uchytil, ti dva jsou u Kranze, ten jezdí s Golowetzkým, ten je u Cirkusu national a ten zase dělá kočího v menažerii. A všici radostní a veselí, to že je život, ségle, lanka, runtovky, ženský i zatroubit si čověk může, a to všecko jsi způsobil ty, Antone, Toníku, Tondo, ty kluku chytrá Karasovo!

Je tím vším zprvu jako zavalen, pořád se mu v hlavě ozývá Krčmářikovo "kerak je toho moc, tak je toho příliš", ale nic platno, lichotí mu ta netušená oslava, natahuje se a nafukuje, dělá starého, okřikuje cucáky a zase si přicvakává džbánkem s ostatními. Ponenáhlu jako by se všecka tíže, co na něm ležela, rozplynula, sladko je mu a veselo, teď by se sám nejraději znovu se všemi objímal za to, že mu tak ulevili v jeho starostech. A Vašíček přibíhá a je všecek rozzářen, jak prý to klukům ukázal, že všichni čubrněli na jeho tric-trac a na opičí skok a na salto. A pak přichází do hospody i sestra Karolina, zrovna se vrátila s mužem a slyšela, kdo to nenadále přijel. To si ho pak s Vaškem odvádějí domů k večeři a v té jejich chudé kuchyni se dovržuje vnitřní Karasova přeměna. Oba ti udření lidé, švagr i sestra, zpívají mu až do haleluja, jaké udělal štěstí, že to u toho cirkusu vzal, jaká je teď v horách bída a jak je zle i s celou zedničinou. Pámbů s námi, kde by se teď octly všechny rodiny, kdyby mladí tátové se nebyli chytli Karasova příkladu a nepřinesli na podzim nějakou tu naspořenou stovku. Všichni tu krom sedláků musí nějak ven, i oni sami běhají aspoň po kraji se zbožím, které táta vyřeže; a kolikrát si už přitom povzdychli, jaká je to dřina úmorná a nevděčná. Z jejich nářků a stýskání vidí Karas, jak trudně by se doma protloukal, a bezstarostný život na kolech mu připadá jako hotový ráj.

Dost pozdě jdou toho večera spat, dlouho trvalo, než se ze všeho vypovídali. A když teď leží Karas v sekničce pod těžkými, studenými duchnami, urovná se mu to v hlavě už docela určitě: poprosil Márinku, aby mu dala ve vsi znamení, a dostalo se mu ho na na každém kroku. Od děrka Krčmáříka, od rodáků a vrstevníků, od dětí ve vsi, od vlastní rodiny: dobřes udělal, že ses chytil práce, žádná hanba to není, nijak ses z rodné vsi nevyvrhl. Nemůžeme-li se tu uživit, musím even, do světa, do zápasu, to jinak nejde, nesmíme tu přece uhynout nouzí a bídou. A jde jen o to, zůstat si i tam věrný, neztratit se v tom velkém rejdišti, vracet se ke svým a pak jim prospívat. Ano, takhle nějak je to; a Vašíček tedy půjde dál a výš než jeho táta, to už je jisto, a dá Pán Bůh, že taky nezapomene na hnízdo, z něhož se rozletěl. A to tedy je ta odpověď, kterou mu připravila Márinka. Zaplať ti to, holka, Pán Bůh, je tedy rozhodnuto, amen.

Nazítří má Karas na celý den co kutit ve vlastní chalupě. Je trochu dojat, když ji odemyká a když vstpuje do seknice, která byla kus jeho života. Ale city sem, city tam, tu je hlavně plno prachu a pavučin a tamhle, zdá se, trochu zatéká a bude se nutno kouknout na střechu. Nu, však se do toho s Vaškem pustí a do odpoledne je všecko v pořádku. Pak se jde ještě na návštěvy, k Márinčině příbuzenstvu, ke kmoetrům a kmotrám; a všude je velké vítání a objímání a všude radost, že jsou oba zdrávi a že se jim dobře daří. A pak ještě jedna noc, a ráno, ještě za tmy, šlapou si to táta se synkem zase dolů do města, do Budějc; tak se tu mějte hezky, vy sněženské chalupy, ať ta vaše zlatá světélka nepohasnou a komíny ať nepřijdou o své kouřové chocholy - my na vás, viď, Vašíčku, nikdy nezapomeneme, a kdybychom i měli cikánit celý život.

Po návratu do Hamburku nemohli osmičkáři Karase otce ani poznat, jak ožil a jak se mu jazyk rozvázal. Až se jim zdálo, že snad si doma šťastně namluvil nějakou ženskou, - kdepak by tušili, že to se mu jen ulevilo v svědomí. A v té radostnější náladě rychle proběhl masopust, minula zima a první jarní větry přinesly zas přípravy na novou pouť. Tentokráte nejel s nimi Roméo. Berwitz shledal, že má teď s Vašku dosti skokanů v souboru a neobnovil smlouvu. Bylo z toho mnoho pláče a křiku mezi roméovskou drobotinou, která se nechtěla rozloučit s krásným životem při velkém podniku. Ale během dní se podařilo bdělému otci vypohlavkovat jim z hlavy všecky jejich místní záliby a jednoho čtvrtka stála celá černá rodina kolem modré maringotky, k ní papá Achmed připřáhl zase své koníčky. Kdo byl kolem, každý jim naposled stiskl ruce, Achmed Roméo, syn Mehmeda Roméa, syna Aliho Roméa, syna Omara Roméa, hadžiho, obrátil se k východu a zahlaholil velkou melodii, klouzající do půltónů:

"Lá iláha illa-láh, Muhammadun rasulú-lláh!"

Pak práskl bičem a zazpíval Súru včely:

"Bůh učinil vozy vaše obydlím a učinil vám z koží dobytčat stany, jež jsou lehké, když se stěhujete z místa na místo".

Děti se opřely o vůz, který se na podzim příliš zabořil do rozmoklé půdy a nyní těžko vyjížděl ze zamrzliny, paní Roméová zamávala z okna šátkem, cirkusáci volali "Na shledanou, auf Weidershen, au revoir, a revedenci!" a modrá maringotka zmizela v hamburských ulicích.

Vašek stál při tom loučení nejblíž. Odcházel mu první jeho učitel, a přes to, že to bylo víc mučení než učení, Vaškova dušika byla všecka rozlítostněna, když ho pan Achmed Roméo objal a políbil na obě tváře. A taky ty jeho kluky ztrácel nerad, byla to holota, byla to verbeř, kolikrát se musel Vašek s nimi seprat; ale teď, když se shrnuli kolem něho a jedn po druhém mu podávali způsobně ruku, bylo mu smutno, že tak křiklavá spřež zmizí a že už se s ní nikdy nesejde. Bezděky mu vyrazily slzy a pomalu tekly po tvářích k hubě. Olízl je, aby je nikdo neviděl, a podivol se, jak jsou slané. A nové se mu hrnuly z očí, které viděly odjíždějící maringotku jako křivým sklem. Jenže v tu chvíli, když zahýbala za roh, Paolo u zadního trámku se otočil, zamával rukama a vykřikl: "Dablkau!" Vašek se bleskurychle shýbl k zemi pro kámen, ale zem byla zmrzlá, a než kámen uvolnil, Paolo zmizel. Otřel si tedy oči, které rázem přestaly slzet, a obrátil se k boudě. Proti němu běžela klopýtavě Helenka a plakala na celé kolo.

"Co bečíš, Heleno?" křičel na ni Vašek.

"Já... já tu nesu... já chtěla ještě dát Paolovi kus buchty... a oni jsou už pryč!"

Vašek se skoro rozhořčil, ale pak se ovládl.

"Nebreč, Heleno. Paolo byl rošťák. A když už tu máš tu buchtu, koukej, můžeme ji sníst spolu".

Vešel do neosvětleného hlediště a téměř na tomtéž místě, kde se nedávno Paolo vyznal Helence, slavily obě děti buchtový hodokvas na paměť mladého Afričana, k němuž dívka byla plna něžnosti a hoch pln opovržení.

Za pár dní nato hnul se i Cirkus Humberto. Když už vozy začaly vyjíždět, přišel Vosátka se zprávou, že Hein Moesecke té noci zemřel. Třikrát za zimu vstal s chřipkou a postavil se k výčepu, po třetí dostal zápal plic a nevydržel.

"A my mu ani nepůjdeme na pohřeb", pokýval hlavou Kerholec, stojící uprostřed vytáčejících se vozů.

"Nemohli bychom tak jako tak", vysvětloval Vosátka, "funus nebude tady. Přál si, chudák odulá, aby ho pochovali, kde se narodil".

"A kam ho tedy převezou?" zeptal se Bureš, sedící už v sedle a držící koně pro Vosátku.

"Do Buxtehude", odpověděl seržán, přitáhl koni obřišník a vyhoupl se do sedla.

"Buxtehude... Buxtehude..." zašeptal Karas. Z jakési velké dálky přiletěla k němu slabá vlna dojetí. Pravda; Buxtehude byla první obec, kam tenkrát jeli jako do neznáma, když začínali tenhle život. Tehdy mu to znělo jako záhadná sudba. Byla v tom všecka tajemná nejistota, jíž šel vstříc. Dnes to pocítil jen jako závan vzpomínky, jinak nic. Buxtehude... jméno jako jiné. Rodí se tam lidé jako kdekoli jinde. Rodí se a umírají. Nebo se tam vracejí umřít. A vracejí se tam i mrtví.

To byla poslední myšlenka, k níž Karas dospěl, když odjížděl se svým oddílem:

"Jako ten tlustý Hein Moesecke... Zůstat věren Horní Sněžné!"

ČÁST TŘETÍ

I

Je překrásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s větže Svateho Pavla odbíjí desátá hodina. Slečna Růžena Langermannová přichází dlouhými kroky ke vchodu do městkých sadů. Má maličký, šikmo nasazený klobouček a dlouhou sukni vzdutou vzadu honzíkem. Spěchá a musí se přitom usmívat, neboť onen mladý muž v šedivém paletu, který tam přechází, je přece Vašku, obdivovaný krotitel šelem v Cirkusu Humberto. Už na ni netrpělivě čeká a ona se přece nezpozdila! Což nezašeptal včera: "Přesně v deset?" A málo chybělo a byla by zmeškala, troje jarní šaty museli ještě dnes v závodě dodělávat, aby je mohli během dopoledne odvést. Šila na nich u své mistrové do desíti večer a o půl osmé už přišla v neděli do práce, aby to bylo hotovo. Nu, jí jde vždycky práce od ruky, ale dnes jí jehla jen hrála, když srdce bylo plno blaženství, že v deset hodin je ta krásná, slastná věc, první schůzka...

Božíčku, co je vlastně k tomu zapotřebí, aby došlo k šťastnému dostaveníčku? Měla toho Vašku ráda od dětských let, kdy se k nim přihrnul s tátou a velitelsky vpadl do jejích nevinných her. S jakou srdečnou účastí sledovaly s matkou jeho postupný vývoj od dob, kdy se malý Vašku učil jezdit a skákat. Rok co rok se vracel k nim s otcem a po každé uměl zas něco nového, až vzbudil obdiv jako znamenitý jezdec a nevyrovnatelný skokan. To bylo asi před třemi roky, kdy pan Bureš prohlásil, že Vašku je už hotový muž a že už dovede všecko, co se může po znamenitém jezdcekém umělci chtít. A za pár dní nato přišel Vašku a s velkým smíchem vyprávěl, jaká byla v cirkuse paseka, když jim krotitel utekl, ten obrovitý francouzský kapitán, v hůrze utekl před tou babou Hammerschmidtovou, uprchl i s tygry ve strachu, že jí neunikne, že si ji bude muset vzít. A lvi a medvědi jim zůstali, to byl berwitzovský majetek, ale kdo je měl najednou převzít, když Gambier vzal s sebou i svého pomocníka! Nu, kdo by je převzal, Vašku je převzal, vždyť v tom cirkuse s nimi vyrostl, denně je krmil a ošetřoval a ty dva nejmladší, Sumatru a Borneo, nosíval jako chlapec v náručí. Růženka se živě pamatuje, jak se vyděsila, když slyšela, že Vašku bude nyní chodit denně do lví klece; bylo to po prvé, kdy ji tak podivně bodlo u srdce pomyšlení, že by se tomu hochovi mohlo něco stát. Ale Vašku se jen smál a odbýval ji sebevědomě, to že nic není, lvi a tygři že jsou jen velké hravé kočky a že se to s nimi musí umět. Nemohla se tím nijak uklidnit a po prvé si tehdy uvědomila, jak ho má ráda, jako rodného bratra. A moc se jí líbilo, že taky pan Karas nebyl spokojen a rozmlouval to Vašku, aby si se šelmami nezahrával, koně a lvi že je velký rozdíl. Ale Vaku si nedal nic říci: Všue to na nás číhá, tatínku, povídal tehdy, na koni a při saltu se stejně mohu zabít, ani se nenaděju. U lvů aspoň vím, jaké nebezpečí mám před sebou; a mimo to prý cirkus se přece nemůže zastavit, podnik musí mít své, to je služba, to je povinnost, dílo musí běžet. Tak si ty lvy a medvědy převzal a za rok začal cvičit i nové tygry, které si Berwitz opatřil. Co strachu o něho vystála, s jakým napětím čekala každý den, až se na schodech ozve jeho krok, jak ho rychle přelétla pohledem, nemá-li ruku v bílém obvazu! A když na jaře odjeli, taková opuštěnost ji přepadla, smutek a stesk - tu najednou viděla, jak ho má ráda, bratr by snad tolik nemilovala. Všecka se chvěla ve vzpomínkách na něho a byla bez sebe radostí, když dostaly s matkou lístek, že se cirkus už vrací a Vašku je zdráv. Neměl o tom ani potuchy, jak k němu vzhlížela. Přijížděl k nim rok za rokem steně osmahlý, svalnatý, klidný a vyrovnaný v každém pohybu, choval se k ní se stejně srdečným kamarádstvím... ale právě že jen tak. Teprve tuhle, nedávno, před čtrnácti dny, se na ni zadíval, a jinak zadíval než dosud, horko jí z toho bylo a zmateně. A pak ji jednou, když byli chvilku sami, chytil za ruce a řekl: "Víš, Růženko, že jsi moc hezké děvče?" A pak ji párkárt pohladil, když se někdy v předsíni nebo na schodech setkali. A včera... včera za ní vklouzl, když poklízela pokoj, stiskl ji odzadu za ramena a tiše řekl: "Růženko... my dva... neměli bychom si my dva něco říci?" Všecka se zajíkla a ani neví, jak ze sebe vypravila: "Když myslíš... Vašku..." A on, ten silný, sebevědomý Vašku, který pohledem zvládne tygry a lvy, se bojácně ohlédl a zašeptal: "Tak přijď... zítra v deset... k bráně parku..." a pak rychle utekl. A teď je tu, čeká tu, už ji spatřil, už jde vstříc, smeká klobouk a říká nějak dojatě:

"To jsi hodná, Růženko, že jsi přišla!"

Potřepou si rukama a Růženka trochu překotně vypráví, jak musela pospíchat se šitím a jak měla strach, aby nemusela jít ještě odvádět šaty, to že by se sem nedostala, ale mistrová to na štěstí dala mladším holkám. A Vašku, jak už jdou parkem, vykládá, jaký byl dnes neklid v klecích, na zvířata že jde jaro, že jsou rozčilená a nervosní. Růženka říká, že její mistrová taky byla v posledních dnech nervosní, že jim všecko házela pod nohy, snad že na ni taky jde jaro jako na ty šelmy. Vašku soudí, že je to možné, někteří lidé že jsou tak citliví jako zvířata, ale většinou ne, většinou jsou lidé otrlejší nežli šelmy a sloni.

"Což sloni jsou taky citliví?" ptá se udiveně Růženka.

"Ó, sloni jsou nejcitlivější ze všech zvířat", ujišťuje ji Vašku. "Sloni se vyděsí každé maličkosti. Jednou nám utekla z klece veverka a vběhla do sloní stáje. To jsi neviděla ten povyk, co našich šest slonů spustilo. Řvali, troubili, trhali řetězy a třásli se rozčilením po celém těle my jsme vůbec nevěděli, proč to je, až jsme nahoře na trámě objevili přikrčenou veverku".

"A co tomu říkal Arr-Šehir?"

"Arr-Šehir se zlobil. Říká, že sloni a husy jsou strážci pravidelného pořádku ve světě, a že kdyby každý správně vykonal svou povinnost, nemuseli by se jeho miláčkové rozčilovat. A žádal potom, aby veverka byla pro výstrahu popravena".

"Ale to jste neudělali..."

"Ne, a Arr-Šehir nám vynadal, že nejsme z královského rodu. On už stárne. Letos si musel koupit brýle a má s nimi trápení, ti dva mladí sloni mu je pořád kradou s nosu".

"Cože... sloni kradou?"

"Ano, všecko, co se jim zlíbí. Nejraději klíče od svých řetězů".

"A co s tím dělají?"

"Buďto to schovají do sena, nebo sežerou. Ponejvíce to sežerou. Se slony je velké trápení!"

Vašku se odmlčel a také Růžence došla řeč. Kráčeli teď tiše vedle sebe, zapomněli na zvířata a na mistrovou a jen v duchu si říkali, jaké je to hezké, že mohou takhle spolu jít. Vašku vzal Růženku za ruku a Růženka se podivila, jakou on má tvrdou, mozolovitou dlaň. Ale šel z ní proud tepla a příjemného rozechvění, pod nímž se zastavilo všecko myšlení. Zůstával jen prostý pocit blaha. Vašku si namáhavě uvědomoval, že by teď měl říci něco milostného, když je s Růženkou na dostaveníčku, ale nevěděl, jak do toho. Všechno, co ho napadlo, zdálo se mu hrozně hloupé; a kdykoli zavadil očima o Růženčinu planoucí tvář a zářivý pohled, zdála se mu tak nebesky krásná, že znovu oněměl. Tohle přece už nebyla Růženka z jeho dětských her, to byla elegantní městská slečna. A co byl on proti ní? Pouhý cirkusácký chasník od koní a od klecí. Nesmírné jeho sebevědomí se najednou scvrklo a kamsi zalezlo. Měl by teď promluvit a říci jí, co si myslí, ale protrhnout to sladké mlčení je těžší než vlézt mezi lvy a tygry. A co by jí měl říci? Růženko, já tě miluji? Růženko, ty jsi krásná? Kdyby jí aspoň mohl vykat, to by lépe odpovídalo jeho obdivu. A pak je tu ještě ta znepokojující věc: copak mu ona na jeho vyznání řekne? Nevysměje se mu? Neurazí se? Vašku má pocit, že ne, že tohle ani není možné, ale co kdyby... co kdyby už byla Růženka zadáan a tu s ním šla jenom jako s kamarádem! On jí třebas řekne: "Růženko, já tě miluji", ale ona nato může odskočit a říci: "Vašku, je mi líto, ale já už mám jiného..."

Ne, tohle přece není možné. To by byl už něco vypozoroval. To by nepřišla jen tak na schůzku. Ale přesto jsou to hrozné rozpaky, které cítí. Tolikrát se mluvilo v osmičce o ženských, tolik rad, poučení a výstrah mu dávali, a žádný z nich mu vlastně nikdy neřekl, jak se to dělá, když se má člověk dívce vyznat. Toť se ví, oni šli na všecko hrubě, kdežto Růženka je něžné a jemné stvoření, žádné takové se u cirkusu nevyskytlo. Jak se jí to má říci? A kde, když je tady všude plno lidí, hlavně zamilovaných. Ti už to mají nějak za sebou, to je vidět na jejich blaženosti, všichni jsou šťastnějí než on. Už tak spolu bloumají dobře půl hodiny beze slova. Bože, co si ona o něm pomyslí, měl by ji přece nějak zabavit, ale o čem, přece ne o tom, jak ráno vysekával půlku koně na porce pro zvířata nebo že hřebec Kismet nechtěl včera žrát, jen tak oves rozházel... A jiného nic mu v tu chvíli nenapadá.

Ale v tu chvíli právě mu Růženka lehce stiskla ruku a řekla:

"Heleď, Vašku... to je krása!"

Podíval se tam, kam ukazovala, a opravdu, byla to krása, stálo tam celé skupení keřů a už kvetly. Lístečku ještě nikde není a tu jsou již ty keříky obsypány žlutým květem, svítí to a září jako nejčistší zlato. Jdou k nim blíž, už jsou mezi nimi, dokola obklopeni tou planoucí nádherou... sami dva mezi květy... a tu se najednou Vaškovi zvedá ruka, vklouzne Růžence kolem krku na rameno... Bože, jak se to děvče zachvělo! Vašek neví, co se to stalo, ale najednou ji strhl k sobě, má ji v náručí a líbá ji, líbá ji dlouhým polibkem a zmámen cítí její vlahou vůni.

"Vašku... malý... milý... milovaný..."

Slast, horko, zmatení, růžová mlžina; a pak najednou překypující pocit vítězné jistoty, jásavé sebevědomí, síla a víra. Kde je jaká překážka, kterou by on, Vašku nezdolal? Podívejte to tělo, je jako z ocelových per, podívejte ty oči, dravec před nimi coufá, co je v nich vůle; jak bych tě, Růženko, jak bych tě nedobyl? Všeho dobudu, celého světě dobudu pro tvůj úsměv, pro tu tvou oddanou něhu. Najednou je tu plno věcí, o kterých je nutno e vymluvit a vyhovořit, aby si srdce ulevilo, a dohromady je to všecko jen jedna jediná věc: že se máme... nu, řekni to, Růženko, sama, od tebe je to tak sladké.. že se máme rádi.

Na věži Svatého Pavla odbíjí poledne a Vašku s Růženkou kráčejí zavěšeni a přituleni domů k obědu, k paní Langermannové, k otci Karasovi, aby jim zvěstovali velkou a slavnou novinu o svém zasnoubení. Jde jaro, cirkus zase vyrazí do světa,a le až se na podzim vrátí, vystrojí se svatba. A Růženka Langermannová se stane Růženou Karasovou, manželkou Vašku, jezdce a krotitele v Cirkuse Humberto.

II

Je překrásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s věže Svateho Pavla odbíjí desátá hodina. Slečna Helena Berwitzová vybíhá drobnými krůčky z domu svých rodičů. V chůzi ještě si zapíná rukavičku. Za rohem se zastavuje, rozevírá pompadurku a chvatným pohybem z ní vytrhává malé psaníčko. Zapamatovala si dobře, co tam napsal? Je to tak překvapující a rozkošné, že to musí znovu a znovu číst:

"Milovaná Helenko! Pamatuješ se ještě na slib, který jsme si kdysi dali na stupních Cirkusu Humberto? Je to už mnoho a mnoho let, byli jsme malé děti. Ale já na něj nezapomněl, po celou tu dobu nosím v srdci Tvůj drahý obraz a vzpomínka na Tebe hoří v mé toze, ať mne umělecká cesta vede ve světě kamkoli. Nyní však mne přivedla do Tvého domova, jsem angažován jako první tanečník k hamburskému divadlu a dneska jsem přijel. Má první vzpomínka platí Tobě, Ty kouzelná lásko mého dětství a hvězdo mého života. Cítíš-li ještě nějakou náklonnost ke mně, přijď, prosím, v neděli o 10. hodině k divadlu a přines mi před mým vystoupením kus štěstí a naděje. Líbá Tě Tvůj věrný a nezapomínající Paolo Roméo".

Ano, už je to hrozně dávno, už je to skoro jako sen. Ale Helena je tím lístkem vzrušena, jako by jí projel elektrický proud. Paolo, krásný Paolo... Co s ním bylo, s tím snědým hochem, který jí tehdy pověděl, jak má provést jockeyský skok? Přece je tedy z něho tanečník, jak tehdy chtěl? A jak to, že opustl cirkus a rodinu? A že na ni nezapomněl, je od něho opravdu roztomilé. Byla to jen taková dětská pošetilost, to zaslíbení tehdy, ale přece jen to trošičku zavazuje. A je-li pravda, že on je ještě do ní zamilován... A proč by nebyl? Mužští jsou takoví směšní, jako tuhle ten s tím bílým šeříkem. Tři týdny jí už večer co večer posílá kytici bílého šeříku, teď před jarem, jaký je to výdej! A vůbec se neobjeví, ani znamení nedá, lísteček, visitku, oslovení, nic, nic, nic než jen ten šeřík, těžký a nádherný. Kdo to je? Boháč musí být a člověk znamenitého vkusu; ale starý? mladý? krásný? šeredný? Nic z toho nelze uhodnout. Alice Kerholcová říká, že to bude starý, vyžilý a ohavný dědek, který se ani neodváží objevit,a le tohle je taky jenom dohad a Alice jej říká se smíchem, aby pozlobila Helenu. Alice má na Helenu tajnou pifku, že se sama nestala první krasojezdkyní, když Helenina matka v přechodu přestala jezdit. Jenže to je nesmysl. Helena přece byla od malička vychovávána pro krasojízdu a vysokou školu, to bylo samozřejmé, že dcera ředitele je něco víc než žena placmistrova. A pak má mít ta zrzavá ženská taky trochu rozumu, pro pána, máma tří dětí nemůže mít takové tělo jako mladé děvče, to uznávají všichni. Proto jí chce Alice neznámého ctitele zesměšnit, ale to je hloupost; mnohem spíš je to vysoká, svrchovaně diskretní osobnost, která se jednoho dne přihlásí. A jsou-li takoví oddaní ctitelé, proč by nemohl být stále do ní zamilován Paolo? Bývala prý už jako holčička hezká, říkají rodiče, to by tedy nebylo nic divného, kdyby v něm zanechala nepohasínající dojem. Všichni jí píší a vzkazukjí, že je jejich snem, že po ní touží, že na ni nemohou zapomenout, - proč by to neplatilo i pro toho ohnivého hocha? Jen jestli ho pozná po tolika letech! Tenhle tlustý vousáč u divadelního kandelábru to nemůže být, tamhleten v haveloku taky ne, ale... Paolo! Bože, ten je krásný!

Jako z nějakého obrazu vystoupil před ní, štíhlý a elegantní, a jak elegantní! Jde si už po jarním slunci bez svrchníku, má modrý kabátec, upjatý v úžasně úzkém pase, má brokátovou vestu a světle karírované kalhoty, má žlutou kravatu s červenými kvítky a v ní zabodnutou velkou perlu, má hnědou buřinku s prohnutým okrajem nad černými kučerami, má v ruce tenkou bambusovou hůl a na ruce plno těžkých prstenů, ale co je to všecko proti jeho jemnému, snědému obličeji, kde září dvě veliké, temné, zasněné oči pod dlouhým hedvábem řas! Jeho nos je neuvěřitelně jemný, opravdu aristokratický, ústa jsou krásná, jako řezaná, a z nich se třpytí svítivý chrup.

Ale také Paolo je zřejmě překvapen půvabem mladé krasojezdkyně, bezděky přimhouří levé oko a znalecky si ji změří od hlavy k patě, než zase znovu rozžehne oheň v pohledu a pokročí jí vstříc.

"Oh, ma bella, bellisima Helena", říká měkkým, lahodným tenorovým hlasem, líbaje jí ruku, ktrou pak tisnke k svému srdci, "teď vidím, jak neskonale slabáje má obrazotvornost, že takhle krásnou jsem si tě v mysli nedovedl představit. Jsi rozkošná, dítě, opravdu rozkošná. Ach, jak jsem byl asi pošetilý, když jsem snil, že tento květ vykvétá pro mne... Či snad mohu doufat? Žádný manžel? Ženich? Nápadník? Ó, to je až neuvěřitelné. Ale osud patrně podporuje čisté dětské rozhodnutí..."

A Paolo se zasouvá pravicí pod paži Heleninu a vede si ji klidným, sebevědomým způsobem, jako by jemu příslušelo rozhodovat. A hebký jeho hlas stále lichotivě zní jí do uší, zářný pohled jí každé chvíle vnikne naplno do očí, že jí projede lehké chvění, hlava, ruce, bok se hravě naklánějí a letmými doteky jí sdělují svou žhavost.

"Páni rodiče zdrávi? Podniku se, doufám, daří? A co ten hloupý Dablkau - udělal svou koňskou kariéru?"

"Nemluv tak opovržlivě, Paolo, já přece také udělala koňskou kariéru. A kouskem jsi se o to přičinil i ty - tenkrát, když jsi mi ukázal, kterak na koně".

"Já že ti něco ukázal s koněm? Na to se už nepamatuji - kde bych byl já přišel k jezdectví?"

"Nebylo to zrovna jezdectví, šlo jen o skok, jockeyský skok přímo na hřbet koně, víš, jak tě otec sekl šambrierou..."

"Ah, už se mi to trochu vybavje. Ano... doufám, že jsi nevyprávěla příteli Dablkauovi, jak jsem tě poučil? On by asi měl hrozný vztek na mne, že se pletu do věcí, kterým on chtěl rozumět lépe. Nu, ovšem... to švihnutí, vidíš, to už jsem tehdy pro tebe trpěl. A od té doby nesčetněkráte, třebaže jinak. Pořád jem snil, že my dva bychom byli báječná taneční dvojice. Tys tedy zůstala při panneau. Slyšel jsem o tobě, hned jak jsem přijel. Bylo to přímo jako pokyn osudu. Představ si, přišli jsme s mou partnerkou do divadla, do šatny, obhlédnout si to... a šatnářka tam je stará babice, Italka, signora Delaglio. A jak jsem se začal vyptávat na vaše, ona hned, že tě zná, že tě kdysi učívala tančit. Od ní jsem se dověděl, jaká jsi krásnáa žes dosud svobodná. A signora Delaglio se mi také nabídla, jakmile má partnerka odešla, že ti dourčí billet doux... a kdybychom prý se chtěli sejít zcela nerušeně... že má tichý, bezpečný byt... kde lze aranžovati intimní večeře nebo čaj nebo jen popít láhev vína. Představ si, Helenko, dostat takovou nabídku při prvním vkročení do měata, kde jsem nebyl od chlapeckých let!"

"To je hrozné... Doufám, žes to té kuplířce odmítl?"

"Ale kde", zasmál se Paolo tichounce, "přijal jsem to, Helenko, s nadšením přijal... a nemáš-li nějakou závažnou překážku, můžeme tam zrovna teď zajít... aspoň se podívat, jak bude vypadat příští naše hnízdečko..."

"Paolo!" vykřikla Helena v úplném ustrnutí.

"Nu co? Snad se nelekáš?"

Stáli proti sobě, Helena v zmatku a úzkosti, on s frivolním úsmvem, z něhož teprve teď přecházel v pozornější pohled na ni.

"Snad mi... Helenko... nechceš namluvit, že ty, krasojezdkyně, ještě se držíš starosvětských předsudků, které se hodí pro dcerku buržoasie a ne pro moderní umělkyni? To by bylo ovšem velké překvapení... a něco, s čím jsem se ještě nesetkal, ani u slečinek ze společnosti".

"Paolo", přemáhala Helena své rozčilení, "nevím, s kým se stýkáš a jak si žiješ. Ale cos tady pro mne připravil, je při nejmenším opovážlivost. Jsme ovšem cirkusáci, krasojezdkyně, krsojezdci, krotitelé, koňáci, vyber si, co chceš opovržlivého, jsme snad bez domova, cikáníme po světě... ale přes to přese vše jsme dobrá rodina, rozumíš? A žádná z nás není k tomu, aby si někdo mohl jen zakývat prstem..."

Po Paolově tváří jako když přejede stín. Třpyt očí pohasl, úsměv zmizel, víčka s dlouhými řasami poklesla... Jednou, na zlomek vteřny, vyrazil z nich pátravý pohled. Když pak po chvlce vzhlédl, byly jeho oči plny lítosti.

"Oh, běda, Helenko, teď teprve vidím, do jakého ohavného omylu mne uvedla ta babice, ta Delagliová. Proboha tě prosím, odpusť mi to. Nikdy bych si nebyl dovolil... kdyby ona nebyla naznačovala... Fuj, jak hnusné je prostě o tom mluvit..."

"Delagliová. To je jí podobno!"

"Nu, právě! Přísahám ti, že já sám... můj bože, přece je to jasné, vždyť to byla jen vzpomínka z dětství! Nejčistší obrázek! Nejnevinější city! Ah, pokusme se zapomenout na dílo pekelnice. Vždyť mezi námi jsou ještě jiná pouta a já bych nechtěl o žádné z nich přijít. Tolik let jsem se jimi utěšoval..."

"Jak jsi vlastně přišel k divadlu, Paolo?" zeptala se Helena, sama toužíc dostat se rychle od té hanebné episody.

"Ó, divadlo!" zazářil Paolo v radosti, že mu takto podala pomocnou ruku. "Kdopak probudil v malém Paolovi touhu po baletu? Nepamatuješ se už na hubenou holčičku, která se tady v Hamburku učila prvním krokům a ukazovala je malému Paolovi? Tys to byla, miláčku, která jsi mne k tomu přivedla. Viděl jsem tenkrát, jak je to všecko blízké tomu, co jsem už uměl, ale oč to bylo krásnější než ty bezduché přemety a kozelce, které mne čekaly na akrobatickém koberci po celý život. A pak přišla jednoho dne ta chvíle, která čeká všecky ikarské rodiny, - kluci odrostou tak, že už je táta nemůže vyhazovat nohama do vzduchu. Papá Roméo si začal naříkat, že už jsem pro jeho chodidla příliš těžcí a že by se mělo celé vystoupení přepracovat. Byli jsme tehdy v severní Italii, v Miláně, a já mu navrhl, aby číslo předělal beze mne. Byly z toho nějaké hádky, ale protože já byl z chlapců nejtěžší, přijal to a já běžel do divadla nabídnout se pro balet. Uložili mizkoušku a baletní mistr shledal, že sice nemám správnou školu, ale že v některých skocích a v piruetách předčím všecky ostatní. Byl jsem přijata brzo jsem tančil sóla, ba psaly se pro mne i zvláštní role. A začala se má sláva... už jsem nebyl malý, ubohý Paolo, ale vychvalovaný a oslavovaný virtuos skoků a přemetů..."

"A ty jezdíš po divadlech nebo jsi v stálé práci?"

"Hledám si vždycky nějaké volnější angažmá. Víš, být zavázán v určitém místě pro tolik a tolik vystoupení za sezónu a moci přitom si odjet pro pohostinská vystoupení jinam".

"A teď máš svou základnu v Hamburku?"

"Ano. Proto jsem se těšil, až se spolu zde setkáme".

"Nevím, Paolo, jak to půjde. Otec se už chystá k odjezdu".

"Ach, to je pro mne smutná zvěst. Helenko, drahoušku, pohleď, velmi jsem se proti tobě provinil. Ale při naší vzpomínce z dětství, prosím tě, zapřísahám tě, dopřej mi příležitost, abych to mohl napravit!"

Zastavil ji lehounkým dotykem paže a podíval se jí dlouhým prosebným pohledem přímo do očí. A Helence bylo, když zírala v ty hluboké, smutné oči orientálce, jako by se půda pod ní propadala.

"Slib mi, Helenko, že se zítra zase uvidíme. Třebas nakrátko. Na půl hodinky. Na čtvrt. Jakkoli. Potřebuji tě. Toužím po tobě. Jsi pro mne víc, než tušíš. Ty, Helenko... jediná... mne můžeš zachránit..."

Říkal to tiše, s prudkou naléhavostí. Jeho ruka sálala žhavě. Jeho oči volaly. Helence se točila hlava. Nebyla s to domyslit, před čím a jak ho má zachránit. Cítila jen, že podléhá jeho nesmírnému kouzlu a že se musí z toho dostat.

"Hleď, Paolo, především už musím běžet domů. Zdrželi jsme se příliš dlouho... A co se zítřka týče, já nevím... já mám strach... aby mi doma na to nepřišli... a mám zkoušku... ale když myslíš, tedy snad... ve tři odpoledne..."

"U divadla jako dnes, ano? Díky, Helenko, neskonalé díky. Dovol, abych ti zlíbal ruku za tvou laskavost. A těším se na zítřek. Ve tři. U divadla. Sbohem, má krásná Helenko!"

"Sbohem, Paolo!"

Na věži Svatého Pavla odbíjí poledne a Helena Berwitzová pádí domů, aby přišla včas k obědu. A Paolo Roméo, tanečník, jde opačným směrem, pohvizduje si, otáčí hůlkou, pak jí najednou udeří o zem:

"Alláh ill Alláh - neviděl jsem krásnějšího děvčete. Ale oheň v ní už hoří. Bude moje".

III

Je krásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s věže Svateho Pavla odbíjí desátá hodina. V hale hotelu Réunion přechází mladý muž, velmi světácky nafintěný, s vysokým cylindrem na kučeravých vlasech. Občas netrpělivě hartusí na personál, kdy už přijde posel, na kterého čeká. Pak konečně vběhne do dveří premovaný hoch s kyticí v růžovém papíru, mladý muž ji uchopí, vyřítí se ven, vskočí do čekajícího fiakru a jede k Cirkusu Humberto na Reeperbahn.

V neděli odpoledne se zkouší jen to nejnutnější. V onu hodinu je už ředitel Berwitz volný a usedl ve své kanceláři. Za poslední léta zešedivěl, podstatně ztloustl, mohutnázáda se mu vyklenula. Na čtení korespondence musí si nasadit brýle. Vprostřed té práce ho vyrušuje paní Hammerschmidtová, která má nyní vlasy černé jak temný uhel. Nějaký pán prý si přeje s Berwitzem mluvit a vypadá velmi šaramantně. Berwitz se podívá letmo na navštívenku a kývne hlavou. Paní Hammerschmidtová s líbzeným úsměvem vpouští muže z hotelu Réunion a zmizí.

"Čím vám mohu vyjít vstříc, pane hrabě", táže se ředitel, odkládaje důstojným gestem brýle.

"Pane řediteli", odpovídá mladík s kyticí v ruce, "přicházím k vám... v zále... v záležitosti velmi delikátní. Přál bych si opravdu, abych vás za... zastihl v nejlepší náladě a abyste v klidu... mohl... vyslechnout, co mám na srdci".

Mladý muž je velmi rozechvěn, v jeho řeči se objevuje trémovitá křeč, na některá slova se rozbíhá, jako by koktal.

"Prosím, pane hrabě, usedněte", odpovídá klidným pokynem Berwitz. Jeho zkušené oči spočívají na rozčileném návštěvníkovi a zjišťjí, že je to asi čtyřiadvacetiletý muž hezké bledé tváře, ale nějaký slaboch, který to nemá zcela v pořádku s nervy. Oblečen je bezvadně.

"Přál bych si, abychom spo... abychom spolu mluvili co muž s mužem, pří... přímo a otevřeně. Co mne k vám pudí a ja... jaký je můj vztah k vašemu ctěnému podniku, naznačím... naznačím snad nejkratšeji, když vám odevzdám... tuto kytici".

Chvějící se ruka strhává růžový papír a podává řediteli několik snítek těžkého, bílého šeříku.

"Ach, pane hrabě, tedy vy jste onen tajemný neznámý, který vyznamenával náš podnik tak vzácnou pozorností?"

"Ano. Váš podnik... lépe řečeno jednu osobu... jednu bytost v něm: vaši slečnu dceru. Víte... já nemám dost slov, abych to vyjádřil... mademoiselle Helčne je pro mne... je pro mne zjevení, opravdu zjevení. Já nevím, co se se mnou děje od chvíle... od chvíle, kdy jsem ji spatřil. Já jsem přijel do Hamburku jen náhodou... na návštěvu... večer jsme si řekli, no co, ať něco užijem, pojďme do cirkusu... ale to bylo neuvěřitelné, co jsem pak... co jsem zažil a procítil... mademoiselle Helčne... úplný otřes..."

"Snad jste neupadl do nemoci? To by nám bylo líto!"

"Do nemoci? Hůř... mnohem hůř, drahý pane... do transu jsem upadl... do vidin... já nevím, je to takové proskribované slovo, které teď vyslovím... ale obávám se, že je jediné vystihující... upadl jsem do lásky. Comprenezvous? Já nevím, jak se vy v cirkuse na lásku díváte... já jsme se tomu slovu vždy posmíval... ale teď vím, co to je. Trýzeň, pane, trýzeň a muka a soužení a strach... nejsem s to odjet, nejsem s to promluvit... nejsem s to napsat domů... jsem úplně jako ochromen a jenom každý večer běžím do vašeho představení. A tak ve mně, v té mé bezradnosti, vzklíčilo jedno rozhodnutí... promluv... poraď se... dohovoř se s mužem, který stejně bude o všem rozhodovat. tím mužem jste ovšem vy, pane řediteli. Víte... na jedné straně je to nesmírně obtížná věc...morganatický sňatek, vydědění, ztráta majetku a posice... na druhé straně, kdybych to riskoval, padl bych vám na krk... a co vy se mnou, já umím jezdit jen tak v sedle, ale bez sedla bych spadl, to je mi jasné, a skákat neumím a nic neumím... a život bez ní si nedovedu představit. Prosím vás, poraďte mi: smím vás za takových okolností požádat za ruku slečny dcery?"

"To je opravdu těžký případ, pane hrabě", pomalu odpovídal Berwitz, "vy chcete, abych rozhodoval v něčem, v čem se musí rozhodnout vždy člověk sám. Řekněte mi: mluvil jste již s Helenou?"

"Ne, pane řediteli... ani slova... nemohu se odvážit..."

"A své rodině jste také nic neřekl?"

"Ne, starý pán není zde, rozumíte? Ten sedí doma, v Hódmezővásárhely... víte, to je u Segedína..."

"U Segedína?" vykřikl Berwitz a začal se ohlížet po odložené navštívence. "Jaké je, prosím, ctěné jméno?"

"Herbert Remigius Maria hrabě Pallachich..."

"A na svém panství pěstujete lipicány?"

"Ano, máme tak říkajíc sekundogenituru po hřebci Dahaby... odkud to víte... a proč se tak smějete?"

Berwitz se skutečně rozesmál. Nejprve tiše, aby to host nepozoroval, ale nepřemohl to, slzy mu vstoupily do očí a Berwitz zahlaholil mohutným chechotem.

"Tohle je báječná situace, hrabě, jedinečná situace... až to pochopíte..."

Hrabě Herbert Remigius Maria Pallachich sebou nervosně zavrtěl na židli.

"Zatím nic nechápu, pane řediteli!"

"Ano, ale já vám to povím. Ta švanda je v tom, že vy nejste první Pallachich, který se zamiloval v Cirkuse Humberto. První byl váš otec. A víte, do koho se zamiloval? Do mne, pane hrabě, do mne, do Petra Berwitze! Není to komické?"

"Jakže... starý pán? Hrabě Edmund Maximin Bruno Pallachich?"

"Ano. Jeho Milost pan hrabě Edmund Maximin Bruno Pallachich byl zachvácen šílenou láskou ke hvězdě Cirkusu Humberto, a tou hvězdou, chachacha, tou hvězdou jsem byl já!"

"Jak je to možné, pane řediteli?"

"Chtěl líbat moje útlé ručky, chachachá, a to jsou, pane, tyhle pařáty, hohohó..."

"Dovolte, nechápu..."

"Vrhal se k mým božským nožkám, chachachá, a to jsou, pane, tyhle moje haxny, hohohó..."

"Jak si to mám vysvětlit?"

"Šílil po mé úbělové pleti, chachachá, a to je, pane, tahle moje sviňská kůže, hohohó..."

"Proboha, řekněte mi..."

"Můj zlatý vlas ho uváděl v opojení, chachachá, ale to, pane, nebyly tyhle mé štětiny, to byla paruka, hohohó, neboť já jsem byl kluk a byl jsem převlečen za krasojezdkyni, rozumíte... Bože, jakou jsme s ním měli v Segedíně švandu! Každý den jsem měl od něho kytku a koše s vínem a někdy i šperk..."

"Ano, papá byl vždy na tom lépe než já!"

"A on seděl každý den v lóži... a když jsem vyjel, zrudl jako rak... a já s ním koketoval, já jsem se před ním pýřl, já dělal stydlavou, chachachachá, já se upejpal a zase na něho mrkl, všichni chlapi v cirkuse se chechtali..."

"Oh, což bylo to jeho poblouznění tak veliké?"

"Veliké? Obrovské! Grandiosní! Gigantické! Poblouzení jako hrom! A tomu se říká neomylný pud lásky!"

"Ale jak mohl starý pán..."

"Nu tenkrát nebyl starým pánem, tenkrát byl on tak ve vašem věku. Jenže to nevzal tak společensky jako vy, on nepřišel na námluvy s kytkou, ale s pistolí a div mě nebouch!"

"To je strašné... já jsme taky už myslil na revolver, ale netroufal jsem si..."

"To váš táta, hrabě, si troufl a málem by ho byli za to zavřeli. Tak to je má historie s hrabětem Pallachichem v Segedíně a teď pochpíte, že se musím smát, když mi na stará kolena přijde jeho syn vyznávat lásku k mé holce. Človíčku, vždyť vy taky nevíte, jestli je to vůbec holka! Co je-li to zase převlečený mužský? My cirkusáci jsme prevíti, my sehrajeme světu všelijaké komedie!"

Mladý hrabě Pallachich seděl na židli s očima vytřeštěnýma a jenom si hedvábným kapesníkem stíral pot s čela. Toto nenadálé odhalení mu úplně zmátlo náladu a všecky výmluvné eči, které si po týdny pro tento okamžik připravoval.

"Pane řediteli... uvedl jsme mne v úplný zmatek... v nehorázný zmatek... opravdu... je to zoufalé... prosím vás, co mám dělat?"

Berwitz se již utišil ze záchvatu smíchu a zadíval se na mladého muže s trochou soucitu.

"Podívejte se, pane hrabě, to je ošemetná věc. Já jako táta nemohu dopustit, aby se s dcerou stalo něco pošetilého. Kdybyste byl už pánem na svém panství... a přišel mi s ní, že jste se dohodli, že se máte rádi... no, spánembohem. Ale tak, jak jste mi to naznačil, to je beznadějné. Uvažte, že kdybyste i před ni předstoupil a vyznal jí svou lásku, jak řeknete hrabě Pallachich, dá se vám do smíchu, protože zná historii vašeho otce se mnou. A smálo by se i všecko kolem, protože je to příběh, který koluje ustavičně po šatnách. Zde tedy vám nekyne žádné šťastné rozuzlení. Smím-li vám něco radit, jeďte domů a dejte si od starého grófa vyprávět, ajk se vyléčil z té lásky k Miss Satanelle. Byla to velká láska, opravdový otřes, jako u vás; a vidíte, přešlo to a gróf si našel štěstí jinde a je zajisté spokojeně živ. To tak bývá v životě, rozumíte? Vy sám patrně za to nemůžete, to už asi mají Pallachichové v krvi, takovou náklonnost k cirkusu..."

"Asi ano. O otci jem to nevěděl, ale o dědečkovi se vyprávělo, že byl náramný ctitel cirkusových umělců, i koně prý mezi ně rozdával".

"To je pravda, o tom bych vám taky mohl něco vyprávět. A nebyl to ostatně žádný špatný návyk, to je krásné gesto, které vám mohu jen doporučit, až budete pánem v Hódmezővásárhely".

Pallachich seděl ochable na židli a zíral do prázdna.

"Já jsem to cítil, že to jaksi nepůjde... já to tušil, proto bylo ve mně takové rozčilení. Ale že se to takhle zhroutí... Co já si teď počnu? Jak se z toho dostanu?"

"To vám, hrabě, nepovím. U nás v cirkuse se takovéhle věci nedějí. Leda v obecenstvu, toť se ví. Za lidstvo direktor nemůže. Já vám mohu dát jen jedinou radu, jeďte domů a uchylte se k rodinnému receptu, kterým se Pallachichové osvědčeně léčili z lásky k cirkusačkám. To je všechno, co vám mohu říci. A co se té kytice týče, - odevzdám ji, dovolíte-li, naší Helence jako váš pozdrav na rozloučenou. Platí?"

"Na rozloučenou..." šeptal Pallachich. Ale protoe se Berwitz zvedl a dal najevo, že rozmluva je u konce, povstal i mladý hrabě, podléhaje jeho energické převaze.

"Na rozloučenou", opakoval, "jste velmi laskav. Ale jak já k tomu přijdu, abych trpěl za hloupý omyl svého otce?"

"Tomu se říká snímat viny svých rodičů", zasmál se Berwitz, podávaje mu ruku. "Pozdravujte, prosím, starého pána doma od Miss Satanelly. Řekněte mu, že jste se s ní setkal a že je z té krasavice starý táta, který má velké soužení se svou dcerou - a s jejími ctiteli. Sbohem, pane hrabě, těšilo mě. Sbohem".

Petr Berwitz zůstal stát v kanceláři, chvilku mu bylo ještě do úsměvu, když si vzpomínal, kterak tehdy před Pallachichem vyhrnoval sukýnky. Pak se mu ponenáhlu úsměv vytrati, když místo sebe viděl v duchu na hřbetě koní svou dceru.

Když přišel v poledne k obědu, nebyla Helenka ještě doma. Zavolal si tedy Anežku, zavřel se s ní do svého pokoje a vyprávěl jí dnešní příhodu. Vrtěla užasle hlavou, jaké náhody se v cirkuse dějí.

"O tuhle historku mi není", obrátil však Berwitz řeč, "ta mi jen ukazuje, že je na čase, aby se s Helenou něco stalo. My si to ani neuvědomujeme, že je to vyspělá žena..."

"Ty si to snad neuvědomuješ", odvětila Anežka, "ale já to vím. Člověk sám na sobě pozoruje, jak léta utíkají".

"Ano. A je už potřebí myslet na to, co bude dál. S námi, s Helenou, s Cirkusem Humberto. Už bych byl rád, kdyby se objevil ženich, kterého bych s radostí mohl přijmout. Má snad Helena nějakou náklonnost?"

"Nemá, Petře. Aspoň jsem nic nepozorovala. A od těch mužských, kteří jí příležitostně nadbíhají, je lépe být dál než blíž".

"Hm, pro ni by se nejlépe hodil někdo od profese. Někde nějaký mladý majitel cirkusu nebo menažerie..."

"Ano, ale žáný takový není. Už sjem probrala všecky rodiny. Všude jsou vak mladí muži ženatí. Nebo jsou to teprve chlapci".

"To je mrzuté, Anežko. Cirkus Humberto je teď tak veliká firma, že do ní nemohu vzít někoho, na koho není úplné spolehnutí".

"Jednoho takového znám. Ale není z principality".

"Kdo to je? Znám ho taky?"

"Ovšem - Vašku!"

"Vašku! Syn tenťáka... hm, ovšem, Vašku... ano, je to marné, Vašku je klasa. Vašku šel od píky vším a všemu rozumí. Je to solidní hoch, žádný flamendr. A myslíš, že by ho Helena chtěla?"

"Můj bože, zaručit ti to nemohu, ale kamarádili spolu od mládí, hoch je to příjemný a účinlivý, myslím, že by si Helenad ala říci. Ona má přece taky rozum, že do firmy nemůže přivést jen tak někoho z ulice".

"Vašku. Ano, Vašku", pokyvoval si hlavou Berwitz, "to není špatné. Musíme to, Anežko, připravit. A raději hned, než až bude pozdě".

A s tímto rozhodnutím šli k obědu, kde na ně už čekala Helena, hlavu plnou Paola.

IV

Má drahá, nejdražší Růženko!

Především Tě stotisíckrát pozdravuji a líbám a také Tvé milé mamince posílám své pozdravení. Taky táta se dává poroučet i pan Bureš. Jsme teď už třetí den v Curychu ve Švýcařích a pobudeme zde ještě pár dní, mám tedy víc čsu, abych Ti mohl psát.

Jak se Ti, drahá Růženko, vede? Doufám, že jsi zdráva a že Tě Tvá paní nepřetěžuje prací. Bývá mi Tě líto, když si vzpomenu na Tvé bílé ruce, že musí pořád jen od rána do noci píchat jehlou. Ale dá Pán Bůh, že se to brzo změní, až se vrátím a až si určitěji povíme o svatbě.

Tady se mnoho nezměnilo od těch dob, co jsme odjeli z Hamburku. Jsem teď celé dny u svých zvířat. Když nepracujeme ani necvičíme, vysedávám ostatní čas u klecí, abych pozoroval ty svoje miláčky, zvláště nové tygry. Víš, to je to hlavní tajemství celého domptérského kumštu: že musí člověk všecka svá zvířata do podrobností znát. a s tím nemůžeš být snad nikdy hotova. Každý kus je jiné nátury a jinak se u různých věcí chová. Například Nero, to je ten velký těžký lev z jižní Afriky, s hnědou hřívou, ten je vyložený lenoch, nejraději by se jen válel a na každé vyrušení nadává, jako když nad Šumavou hřímá. Jeho zajímá jen žrádlo, to už čtvrt hodiny před krmením je na nohou a první zvedá přední pracky, aby si stáhl svou porci koňského masa s vidlice. V tom zná čas, jako by měl v kleci budíka. To se nemusím ani o nic starat, jak vidím, že se Nero zvedl, vím, že je hodina výseku. Ale povahou je to dobrák, který nejvýš jen řve a jinak nic nedělá. Cche jen mít svůj pořádek a klid. To už Borneo a Sumatra, které jsem vlastně odchoval, jsou horší. Mají už svůj pěkný věk a jsou na všelicos mrzutí, při každém rozkazu ohrnují pysky a vrčí. Ale když mě vidí sáhnout po biči, uhánějí na svá místa a tam pak po mně huhlají. S Ramonou a Něgušem se rádi rvou, a nerozeženeme-li je dost rychle, bývá klec plná vyrvané vlny. Někdy mezi nimi udělá pořádek Nero, když ho to už dopálí, nejčastěji se však do nich pustí Fifina. To je ta fenka foxteriéra, kterou kdysi pan Hamilton přidal k Borneovi a Sumatře, když byli ještě maličtí. Teď už je to ctihodná střenka, bradu má celou šedivou, břicho odulé, měla šestkrát štěňata a pak ztloustla, že už moc běhat nemůže, nevystačí s dechem. ale když se lvi poperou, vlítne hned o klece, pustí se do nich, kouše je do uší a do nohou a do brady a tak štěká a tak vyvádí, že se ty velké šelmy vzždycky vyděstí a zalezou do koutů a Fifinka pak jde a vychlastá jim všecku vodu, jak je tou rvačkou uštvaná. Ta fenka je u nich největší paní, ještě žádný z nich se neodvážil něco jí udělat. Je už chudák skoro bez zubů, ale srdce má statečné. A lvi jsou takové velké, hromotlucké ovce, jdou za Neronem jako za beranem, protože je nejsilěnší, a vůbec uznávají autoritu a tu si Fifinka nedá vzít. Ta jim kolikrát za den vskočí do klece, pročmuchá jim slámu a jde zas pryč, hotová direktorka. To ty dánské dogy, co ředitel posledně koupil po produkci, jsou proti ní učiněné baby a v kleci jsou dohromady jenom pro figuru. Lidé si myslí, že mne chrání, ale kdyby k něčemu, nedej Bůh, došlo, musel bych asi já především zachraňovat dogy. Ale teď vidím, že je tu opravdu velká novinka, o které jsem Ti nepsal. Máme totiž novou klec pro vystoupení šelem, vlastně to už ani není klec, nýbrž železná mříž kolem celé manéže, která se tam před mým číslem namontuje. Ve Francii a jinde to už mají dávno. To bys teď koukala, jaká je to teprve krása, když tam mou vpustit všecka zvířata a pracovat s nimi ve vší volnosti. To se ví, musí se teď všechno přeučit, protože teď je na skoky a na figury a na každý trik víc místa. Šelmy jsou v tom velmi šťastné, protože jim přece jen chybí pohyb a tady mohou běhat i skákat naplno. Nechávám jim ráno před zkouškou volnou půlhodinku a jen sedím a dívám se na ně, jak si hrají. Jsem přesvědčen, že ta stará dresura s bitím a honěním za nic nestála; myslím si, že tygři i lvi jsou zrovna jako lidé, každý jednotlivec mezi nimi má k něčemu schopnost a něco mu nejde, a to má dobrý domptér vědět. Proč bych mlátil Ramonu, aby chodila po kouli, když vidím, že z ní má i tak hrozný strach a že okamžitě odskočí, když se ta koule v manéži vůbec pohne. Patrně je jí to tajemné a podezřelé a bojí se toho, jako my jsme se v dětství báli stínů. Naproti tomu Borneo ví, že koule je hračka a hned po ní skočí, to mi tedy ukazuje, že Borneo může na ní stát a může ji i valit pod sebou. Vůbec se mi zdá, že nejlepší triky v dresuře jsou ty, které má zvíře samo rádo.

Milá Růženko, to jsem Ti napsal včera večer, než se naše parta vrátila z hospody. Dnes jsem zase sám, a mohu tedy pokračovat. Především Ti musím říci, že se mi o Tobě v noci zdálo. Byl to takový neurčitý sen, já jsem šel do klece a Ty jsi najednou u ní stála v těch růžových šatečkách a plakala jsi a volala, abych ty dveře neotvíral, že se mi něco stane. Byl to tak živý sen, že jsem ráno opravdu měl nepříjemný pocit, když jsem u té velké klece otvíral zástrčku. Ale přemohl jsem to a jen jsem dával pozor. Myslím, že tygr Šejk, ten královský indický, chtěl po mně skočit, aspoň jsem ho přistihl přikrčeného a oči mu svítily jako dva zelené ohně. Ale pak jsem na něho křikl, začal prskat a zalez. Taková věc mezi námi nic neznamená. Šejk je lovec, ten vždy by chtěl na něco skočit, je to v něm. Hlavní věc je, že já jsem jako jeden z nich, já jsem mezi tygry jako nejtěžší sibiřský tygr a mezi lvy jako nejstarší habean. Jedni mě milují, nejvíce lvice, ty mi pořád vyznávají lásku, ti druzí cítí ke mně úctu a mají strach. Zlé jenom je, že přitom mezi seobu žárlí a že jsou ochotni poprat se mezi sebou pro mou přízeň. Musím být pořád mezi nimi spravedlivý, ke všem stejně spravedlivý, jinak bych to prohrál. To je pořád ještě lepší než u medvědů. U těch není spolehnutí na nic, to jsou záludní prevíti, kteří ustavičně žebrají o lahvičku se syrupem, ale přitom jsou kdykoli ochotni kousnout. Tu je člověk musí udržovat při vědomí, že nejsem jeden z nich, jen tím, že na ně pořád mluví. U lva a tygra vím, kdy je podrážděn nebo ve špatné náladě, u těchto hnědých potvor se to nepozná, medvěd zůstane dokonale klidný, dělá si své kotrmelce nebo tancuje, a najednou rafne. To jsou mi lvi a tygři mnohem, mnohem milejší, ti aspoň mají svou předehru, nežli skočí, a člověk se může připravit. Nejkomičtější je to s tygřický Kambodžou, ta je do mne tak zamilována, že bys na ni mohla věru žárlit. Kde jen může, rozvalí se přede mnou na záda a olizuje mi boty. A když se mi má podívat do očí, třese se na celém těle, šeptá svoje přřř, přřř, to je takový mazlivý zvuk, a hned odvrátí hlavu a liže mi ruku, div ji drsným jazykem nepodrápe. Je to nádherná, štíhlá krasavice ze Sumatry, a to je dost podivné. Gambier aspoň vždycky říkal, že tygři odtamtud jsou nejúkladnější, protože žijí v temnu džungle.

Ale ach, co jsou všecky šelmy džungle proti lidem! Nechtěl jsem Ti to původně ani pstá, ale mezi námi přece nesmí být žádné tajemství, a proto Ti vyjevím i tohle. Nevím, odkud to přichází, ale poslední dobou dělají na mne se všech stran nátlak, abych se ucházel - o Helenu Berwitzovou. Milovaná Růženko! Při všem, co je mi nejdražšího, Ti přísahám, že jsem sám na Helenu Berwitzovou ani stínem myšlenky nepomyslil. Znám se s ní od svého příchodu k Cirkusu Houmberto, stýkali jsme se v manéži už jako malé děti, jezdili jsme spolu své první číslo a měli jsme velký sukces. A pak jsme rostli vedle sebe jako dobří kamarádi, ona pracovala jako krasojezdkyně a velmi se osvědčila, já jsem pracoval ve voltyži a v batúdě a všelija, takže jsme byli každý večer pohromadě, ale ani ona, ani já jsme se na sebe nepodívali jinak než jako řádní artisté. Teď, co pracuje jako domptér, je těch styků ještě míň, někdy se za celý den ani nespatříme. A když se střídáme o zkouškách nebo v programu a promluvíme spolu pár slov, je to vždy, jako by to ani ženská nebyla. To bys musela znát ten pravý život u cirkusu, abys pochopila, že tu chodí mužští i ženské vedle sebe a mají na mysli jen svůj trik a sukces a ne nějaké pitomé pletky. Na to není tady ani kdy, ani nálada.

Proto jsem byl úplně překvapen, když se mi najednou začalo nadhazovat, že bych já a Helena... Když jsem to slyšel po prvé, dal jsem se prostě do smíchu a víc jsem s o to nestaral. Ale tím to odbyto nebylo, narážky na to byly stále častější a teď už se o tom šeptá po celém cirkuse. To je pro mne hrozná věc, protožeo tom nechci ani slyšet. Co je mi do Heleny Berwitzové, když já mám a miluji svou Růženku, své poupátko, svou lásku jedinou a nehynoucí, které zůstanu věren na celý život a kterou si nikým nedám vyrvat. Kdybych jen věděl, do ty bídné řeči roztrušuje! Zdálo se mi, že to vychází od Kerholce, a udeřil jsem tedy na něho. Odpověděl mi: "Já nic neroztrušuji, ale já ti přímo a otevřeně říkám, že to máš udělat. Berwitz stárne a nebude-li mít včas spolehlivého nástupce, může to znamenat konec Cirkusu Humberto a bídu několika desítek rodin". Šel jsem na Bureše, znáš ho, jaký je to ideální člověk. Položil mi obě ruce na ramena, díval se mi upřímně do tváře a povídal: "Vašku, já vím, jaké posvátné city v tobě planou. Mladý kamaráde, mám k nim nesmírnou úctu. Já jsem taky jednou zahořel láskou a byl jsem ochoten všecko pro ni obětovat. Ale po všech zkušenostech života ti musím říci, že jsou někdy věci, které jsou vážnější nežli láska. Stát se pánem takového velkého podniku, toť událost nemalá. A pro náš národ by měla cenu znamenitou. Nechci tě přemlouvat, ale radím: rozmysli si to!" Byl jsem tím všecek zdrcen, od Bureše jsem toho nečekal. Bezděky jsem si o tom posteskl před tátou, táta pokýval hlavou a povídá: "Inu, jsou to opravdu těžké věci. Do tvé budoucnosti ti ovšem mluvit nebudu. Vím, jaká je Růženka hodná holka a že budete jistě spolu šťastni. Ale to mi zůstaneš na celý život u těch šelem a já mám strach, že to pak neude dlouhý život... rozumíš... že ti jej některá ta potvora zkrátí. Kdybys byl pánem cirkusu, nemusel bys dělat práci tak nebezpečnou. Mysli na to, Vašku... prosím tě..."

A tak to běží jako na kolovrátku, každý jinak, a přece všichni stejně: Vezmi si Helenu Berwitzovou. I ten starý Malina, považ, shledal tuhle za dost důležité povědět mi široce a dlouze, jak se Bernhard Berwitz, jako otec našeho principála, přiženil do rodiny Humbertovy a jak se tím stal z pouhého žongléra pánem celého podniku. Ale já nechci takové řeči slyšet! Je to všecko hloupost a nesmysl a jenom mi tím otravují život. Já už své rozhodnutí učinil; pro mne není žádná jiná než ty, má sladká, sladká Růženko. Na Tebe pořád mslím, o Tobě sním a život bez Tebe je teď pro mne opravdu utrpením. Jak nesmírně se těším na naše shledání! Jak počítám již dny, kdy se začneme obracet k severu, a kdy žloutnoucí listy na stromech budou pro mne jako nové jaro, v němž opět bdu moci uzříti Tebe! Nyní, když jsem to všecko vypsal na papír, co mne tu pronásleduje, když jsem to ze sebe vysypal a zbavil se té můry, je mi najednou zas mnohem lehčeji a veseleji. Ó, jak jsem blažen, že mám Tvou dobrou duši, které se mohu svěřit se svými bolestmi. Ty jediná mi rozumíš, Ty jediná mě chápeš. Ty jediná máš pro mne srdce, protože víš, jak nesmírně Tě miluji a že od Tebe nikdy, nikdy, nikdy neustoupím.

Tisíckrát, stotisíckrát Tě líbám, Ty má drahá, jediná, milovaná, krásná moje nevěsto!

Tvůj věčně po Tobě toužící

Vašku

P.S. Než jsem toto psaní moh odeslat, sekla mě Kambodža prackou do levé paže a trochu mi rozedrala maso. U Berwitzů mě ošetřili. Buď klidná, nic to není, vidíš, že Ti mohu psát. Buď sbohem, moje milované!

V

Žhavé léto míjí, den za dnem z něho ubývá se stříbrnými vodami řeky Rýnu. Požehnaný podzim nadchází, na stráních zlátnou a zamodrávají hrozny. Ráno se podél vod plouží mlhy a oddíly Berwitzovy karavany zapadají do ní jeden po druhém. Kde se silnice níží, není vidět na deset kroků. Proud koní a vozů se trhá a Kerholec jede ostrým klusem od zadního houfu vpřed, aby každému oddílu pověděl, kde se bude odpočívat, kdyby ztratili styk s předními. Kůň, na němž jede, je Admirable, trakehnský hřebec, který má klus, jako by se vznášel. Už minuli vedoucí skupinu, ale Kerholec se nezastavuje. Jaká to rozkoš, letět takto tím chladným, svěžím jitrem! I Admirable cítí blaho z pohybu, pofrkává si a pohazuje hřívou. Teprve daleko vpředu, osamělýa ztracen v lze, Keholec se napřimuje a Admirable poslušně přechází v krok. Za nimi buší údery kopyt v plném cvalu. Kerholec zabočí s koněm k pravému okraji silnice. Z šedé clony se vynoří Anežka Berwitzová na Chérii. Jak míjí Kerholce, převee koně v klus a o kus dále jej zastaví. Pootočena v sedle čeká, až Kerholec dojede.

"Přece tedy je to Admirable. Nemohli jsme ho v té mlze s Petrem rozpoznat a hádali jsme, že je to Sirius. Šel ti znamenitě, myslela jsem, že takovýhle kus má jen Sirius".

"Admirable je zanedbáván, madame", odpovídá Kerholec, "ten hřebec potřebuje víc pohybu".

"Vidím to. Co je nového s Vašku?"

"Nic, madame. Bojuje. Jak se Helenka ujala jeho ošetřování, to na něho velmi zapůsobilo. Také plno našich vývodů uznává. Ale nechce povolit. Že prý miluje a že už dal slovo. Jako ve všem, je to velký paličák".

"Vašku je charakter. To je na něm to nejkrásnější... Vzácný hoch... Čím dál tím víc si ho vážím. Kdepak se dnes večer zastavíme?"

"V Honnefu, madame. V Bonnu by bylo přenocování příliš drahé. A zítra máme pracovat v Kolíně".

"V Honnefu pod Sedmihořím?"

"Ano".

"To je zvláštní náhoda", prohodila ředitelka a ostrá, ošlehaná tvář se jí zjasnila. "Tedy v Honnefu. To je nádherné... Prosím, Karle, zařiď mi, aby po čtvrté hodině přišel ke mně Vašku. A ať si vezme lepší šaty, pljdeme někam na návštěvu".

"Prosím, madame, zařídím to".

Ředitelka obracela koně, ale než jej pobídla k odskoku, dodala:

"A buď tak laskav - ty máš oči po všechno: kdybys cestou mohl koupit pěkného lososa, pošli mi jej do vozu".

"S radostí, madame", přikývl Kerholec a Anežka odcválala.

V osmičce si při obědě lámali hlavu, co tu v Honnefu může zvláštního být, proč se má Vašek hodit do gala, koho to půjdou navštívit a pro koho bude ten znamenitý losos. Nedohádali se však ničeho a Vašek s načesanou patkou šel o čtvrté hodině nazdařbůh k ředitelskému vozu. Kolem to hlučelo obvyklým táborovým životem, koně stáli již v plachtových stájích a sloni postrkávali ještě některé vozy s klecemi na lepší místo. Ležení bylo zřízeno na suchém palouku pod lesem, kde maringotky utvořily celé námděstí. Za nimi a za vozy se zvěří byla zřízena kovárna, kde už rozdmychávali oheň. To byla také novota, kterou si opatřil Berwitz, když zjistil, kolik peněz ho stojí kovářská a podkovářská práce na cestách a jak koně často trpí špatnou venkovskou prací. Při kovárně stál vůz, na němž frkal motor, ženoucí pumu přenosného vodovodu.

Ředitelka, kterou všichni znali jen v polomužském oblečení, objevila se na schůdkách svého vozu ve velmi elegantním městském úboru, s upjatým černým živůtkem, jehož jedinou ozdobou byl bílý límeček. Bylo jíž už přes padesát let, kadeře jí silně prokvétaly stříbrem, ale oči měla jako rys. Za ní se vyhoupla Helenka v letních šatečkách, se slunečníkem v ruce, netušeně krásný zjev v tomto drsném cikánském prostředí.

"Dobrý den, Vašku", pozdravila Anežka uklánějícího se mladého muže, "co dělá tvoje rameno, zlobí ještě?"

"Ne, madame, děkuji za optání, ale ruka je v pořádku. Helenka je znamenitá ošetřovatelka".

"Však jsem jí vždycky ukazovala, jak se přikládají a vážou ovazy, to se u cirkusu může kdykoli potřebovat. Hlavní věc je, že nepřišla otrava krve. Drápy šelem jsou hotové pařeniště".

"Na štěstí se mi Kambodža nedostala na holé tělo. A udeřla jen jednou. Jak jsem se na ni ohlédl, odvrátila hlavu a kňourala o milost".

"Zbil jsi ji?" zeptla se Helena.

"Ale kde, což by to mělo nějaký smysl? Jednala z nějakého popudu, proti kteémus e nemůže bránit. Možná, že z lásky. Kambodža mě opravdu miluje".

"To je správné", přikývla ředitelka. "Když jsme si usmyslili žít mezi dravci, nemůžeme jim mít za zlé, co je jejich přirozenost. Půjdeme teď do Honnefu. Bydlí tam kdosi, koho musíš, Vašku, poznat. A taky Helena. Jsem si jista, že mi budete oba za to vděčni".

Vašek se ovšem zeptal, kdo to je, ale madame se jen usmála, to že musí být pro oba překvapení. A šli tedy do obce, kde se Anežka zeptala na cosi nějaké ženy. Ta jí ochotně ukázala do boční uličky:

"Poslední domek vpravo, paní, ten obrostlý vínem".

Zabočili tam a vstoupili do zahrádky, kde kvetly růže a jiřiny. Dům sám byl zavřen a ředitelka zazvonila. Bylo slyše lehký krok. Zelené dveře se otevřely. Před nimi stál dorbný, velmi starý pán, nachýlené postavy a ušlechtilé tváře, s bílým knírem pod orlím nosem. Překvapením se mu obočí zvedla ve vysoké obroučky.

"Promiňte, že vás přepadáme", řekla Anežka, sama také trochu vzrušena. "Jsem paní Berwitzová, ředitelka Cirkusu Humberto. Náhodou zde přenocujeme a já jsem nechtěla minout Honnef a nenavštívit vás".

"Oh, madame, působíte mi neobyčejné potěšení. Račete, prosím, vstoupit. Dovolíte-li, půjdu napřed a otevřu dveře. Zde, prosím..."

Veši do malého salónku, jehož široké okno vedlo do rýnského údolí a bylo nyní ozářeno sluncem. V rohu při okně stál černý klavír, jinak byly stěny obklopeny skříněmi s množstvím knih. Na skříních byly rozestaveny sošky koní a jezdců, většinou pobronované kopie antických a renesančních skulptur. Nad klavírem visely v úzkých rámech staré anglické a francouzské rytiny a litografie závodních koní.

"Mám opravdu velkou radost z vaší roztomilé návštěvy, madame", navázal starý pán, když Anežka usedla na chaiselongue a Helena s Vaškem do křesel. "Člověk je tu daleko mimo svět, ponořen v zapomenutí, a vy jej najednou vyznamenáte svou pozorností. I poustevník, který nepropadl nenávisti k životu, by se zaradoval z tak milého vyrušení. To jsou vaše děti, madame?"

"Jen děvče, pane řediteli, Helenka. Jezdí od malička zrovna jako zde pan Vašku. Ten není z naší rodiny, ale je náš odchovanec. Je to náš nejlepší jezdec, pane řediteli, ale pracuje taky jako dompteur. Řekla jem si, že mi bude vděčen, umožním-li mu vás poznat".

"Oh, madame", uklonil se bělovlasý hostitel, "velmi lichotíte starému člověku, který přežil svou slávu. Tito lidé z mladé generace už sotva o mně uslyší. A já si už navykl žít se jménem, které ztrtilo lesk a je už jen zvuk".

"U nás, pane řediteli, je zaslechnou velmi často. Dovolte, abych jim řekla, u koho jsou. Ponechala jsem si to jako překvapení. Helenko, Vašku, jste v domě pana Eduarda Wollshlägera".

Helena věděla, že to jméno rodiče doma často vysovili, ale nemohla si nikterak vzpomenout, v jaké slouvislosti. Pozvedla se tedy k půvabnému pukrlátku a pohlédla na pana Wollschlägera s poctivým úsměvem. Zato Vašek div úžasem neotevřel hubu. Wollshläger, Wollschläger... to byl přece muž, o kterém se znovu a znovu mluvívalo ve stájích i v maringotkách a u něhož se vyučil Hans, to byl ten slavný cirkusový principál, o kterém se tvrdilo, že měl nejkrásnější koně světa a že s nimi dělával pravé zázraky.

"Vyslovujete mrtvé jméno, madame", usmál se stařík s neskrývaným smutkem v hlase. "Co můžete vědět vy, mladý pane, o člověku, který nikl světskému zájmu dřív, než jste se narodil!"

"A přece vím, pane řediteli", vzmohl se Vašek na odpověď, sevřev jednou rukou opěrdlo svého křesla. "Vy jste... Arab a jeho kůň!"

Pan Wollschläger několikrát rychle zamrkal.

"Podivná věc, madame, jak málo jsme obrněni proti slávě! Hle, cítím skoro dojetí! Arab a jeho kůň! Nejslavnější moje kreace! Tolikrát napodobená - i v slovutném Cirkuse Humberto! Hrál jsem rád umírajícího Araba. Ne proto, že by to byla nějaká velká roe. Míval jsem parádnějdší, hrál jsem, dejme tomu, Julia Ceasara, jak umírá v plném trysku, s Brutovou dýkou v hrudi. Role Araba nebyla tak úchvatná - ale ten šedouš Hippolyt, jak ten rád hrál onen dramolet! Jak stříhal ušima, když cítil, že ztrácím síly, jak sklopil uši, když mne na zemi očichával, jak řičel s ohonem zdviřženým, když přivolával pomoc, jak mne opatrně zvedal zuby - madame, Hippolyt tu scénu nehrál, Hippolyt ji prožíval se vší úzkostí věrného koňského srdce! Pro něho jsem umíral a on každý den nasazoval za mne život!"

"Je ještě živ?"

"Není, madame, před devítí lety se odebral k svým angloarabským předkům. Měl jem ho zde a nechal jsem ho tu za jeho oddanost v klidu a pokoji dožít. A nedaleko odtud jsem koupil loučku u lesa a tam jsem ho mezi třemi duby pohřbil. Byl to můj nejvěrnější přítel. Od té doby jsem tus ám - ledaže jsem tu znovu objevil přátele, které jsem v pošetilém mládízradil a opustil: Vergilia, Horáce, Marciála. Člověk prý se vždy vrací k svým prvním láskám. Zvláště k těm, kterých tehdy ve své hlouosti nepochopil. s lidskými láskami se to daří jen ve snu, ale dvě věci hodné pomilování uvítají ztraceného milence i v šedinách: knihy a rodná země".

"Vy jste z Porýní?"

"Ano. Ale vy, myslím, nejste zdejší?"

"Ne. Jsem Belgičanka. A nejsem ani du métier. Můj otec byl vyšší úředník a já vyrostla v domě pana hraběte d'Ascensons-Létardais. Snad jste ho v Bruselu znal".

"Vysoký, štíhlý, s plnovousem rozděleným ve dvě špičky, že ano, - krásný zjev. Pan podkomoří byl vzácný aristokrat. Měl to nejvyšší, co člověk může mít: dokonalou harmonii srdce i dcha. Býval jsem u něho na honec a večeře v jeho letním sídle byly opravdový požitek. Co komteska - vdala se?"

"Nevdala. Podivnou vášní jí bylo provdat všecky své přítelkyně, i mne, podle toho, jak se zamilovaly; a sama zůstala svobodná. Dopisuje si s námi se všemi a prožívá, jak říká, desateré manželství s jeho radostmi a žádné s jeho zklamáním".

"Zdá se tedy zůstávat dcerou svého filosofického otce. A zde slečna dcera, říkala jste, jezdí?"

"To víte. Už ze mne je úplná cirkusačka, natožpak z ní. Narodila se ve voze".

"A mladý pán... pan Vašku... je tedy krotitel?"

"Ano. Ale od sedmi let u nás jezdí. Začínal s Helenkou na ponících, ale už v deseti letech přešel na vysoké koně. Vyzná se ve všem, i ve volné dresuře. A je taky spolehlivý kaskadér, pro batúdu a pro vechny skoky na koni i na zemi. A rozumí i slonům".

"Výborně, mladý muži. Cirkus je krásné zařízení, ale žádá, aby se v něm umělo všecko. Nechci se rouhat, ale cirkus mi vždy připadal jako svatá církev: poznamená své vyznavače neporušitelným znamením a žádá po nich věrnost až za hrob".

Starý pán seděl proti Anežce, s nohou lehce přehozenou, a rozhovořil se, obraceje se stříavě k oběma mladým lidem.

"Umíte všecko a milujete všecko. Ale pamatujte si, řže nenajdete ušlechtilejšího tvora, než je kůň. Žena, muž, milenka - věřte zkušenému, že nikdo se nevyrovná oddanosti a moudrosti věrného koně. A ta krása čistokrovného zvířete! Dělá se s nimi mnoho zázračných věcí. Není kejkle, aby jej inteligentní kůň nepochopil a aby v něm neprojevil svou ctižádost. To svádí lidi cirkusu k omylům. Ukazují rádíi krkolomnosti a sílu. Pamatujte si vašak, je jen jediná věc, která produkci povyšuje na umění: ve výkonu musí být poesie. Snad už mi ani neporozumíte. Jsem člověk staré doby, která nade vše milovala krásu. A mluvím k vám, k dětem jiného věku, který se především žene za úspěchem. Úspěch, můj bože, úspěch, před hloupými davy - jak málo k tomu stačí! Trochu rutiny, trochu šablony, vystihnout,co se líbí, a pak toho nevybíravě využít; vím, jak to teď v manéžích běží, a řeknu vám, ž to běží k úpadku. My staří museli mít především myšlenku. A kdo dbal na čst, ledal svou vlastní myšlenku a jak ji krásně vyjádřit. Taky myšlenka není všecko, moji drazí; myšlenka je ovšem vznešená věc a povinnost umělce, který chápe vznešenost, je odít ji formou, která je jí hodna".

Jeho hosté seděli proti němu a mlčeli. Anežka viděla v něm onoho znamenitého tvůrce cirkusových kouzel, jemuž se v Bruselu za jejího dětství tolik podivovali a na nějž nemohli zapomenout. Nač sáhl, všecko mělo zvláštní pečeť. Krásní koně, krásné jezdkyně; a kolik harmonie bylo v každém vystoupení! Kostym u něho nikdy nebyl hadr, do kterého se navléklo hrubé rajtarské tělo. U Wollshlägera se s kostymem přeměňovali lidé, aby vytvořili vždy nový zjev. U něho hráli i koně, jako by věděli, že nesou světu na odiv něco nevídaného, krásu, s jakou se lidé nikde jinde nesetkají. Ze všeho jako by sršel oheň, tak byla každá Wollschlägerova kreace priniknuta zanícením. Nějakým vyšším darem uměl do všeho vložit napětí. Napětí plálo z ohnivého oka hřebce i z každého jeho vzrušeného svalu, napětí citils v každém pohybu jezdce, napětí bylo mei jezdcem a koněm, mezi jezdcem a publikem. všechno všude bylo vystupňováno, umocněno, rozehráno s vítěznou, prudkou podmanivostí. Pan Wollschläger dovršil starou francouzskou školu umělé krasojízdy, dovedl ji k vrcholkům, naplnil všecko jemností, vkusem a gracií - ale jeho vpravdě umělecký duch nebyl dost urputný, aby dovedl vítězit i finančně. Hrubá a nevybíravá soutěž získávala si nesoudné davy křiklavými okázalostmi a podlamovala jeho tichou, trpělivou práci. Eduard Wollschläger zápasil po řadu let, a když shledal, že uprostřed doby, ztrácející vkus a smysl pro krásu, mohl by se udržet jen velkými ústupky nižším zálibám obecenstva, zřekl se takového úspěchu, rozpustil svůj podnik a s malým jměníčkem se usadil ve svém rodném kraji jakou soukromník, který se mohl oddat svým kulturním zálibám.

Helena nerozuměla valně tomu, co s takovou naléhavostí vykládal. Sledovala jen očima jeho zachovalou pleť, zářící oči, pečlivě pěstěný knír a bezvadně vázaný bílý jezdecký plastron. Připadal jí jako jeden z tch strých, vnešených markýzů, o jejichž mecenášství se v cirkusáckých vagonech vypravovaly celé legendy. A jednou se jí mihla hlavou pošetilá myšlenka, že za takového staříka by se dovedla ihned provdat. Také Vašek by nebyl mohl říci, že všemu správně rozuměl. ale celou svou zbystřenou vnímavostí cítil, že sedí se skutečným velmistrem královského umění jezdeckého a cvičitelského. Se zbožným obdivem lpěl na jeho rtech a hltal každé slovo.

"Víte, jednou měl Fillis takovou vtipnou myšlenku: dát skupině koní na hruď tabulky s čísly, jednomu dát tabulku se sčítacím znaménkem + a jednomu s rovnítkem = a pak je nacvičit, aby se volně v běhu přeskupovali tak, že vždycky utvoří součet. Například 1 + 2 = 3 nebo 2 + 3 = 5. Dalo to mnoho práce, ale Fillis to provedla měl s tím i úspěch u obecenstva. Ale mně se to nelíbilo. Byl to nový nápad, ano, ale nebyla v tom žádná poesie. Víte, já jsem matematiku vždycky nenáviděl. A snižovat nádherná koňská stvoření k představě, že sestavují rovnice, to mi bylo přímo odporné".

"A které bylo vaše nejkrásnější číslo, maestro?" zeptala se Anežka.

"Nejkrásnější... Hm... Jednou jsem si odchoval čtyři mladá děvčata na krasojezdkyně. Víte, já se nespokojoval s pěstováním koní, já pěstoval i čistokrevné ženské. Je to těžší a nebezpečnější, i to mě vábilo. A jednou mi tedy štěstí přálo, že jsem měl najednou pohromadě čtyři nejluznější ženské bytosti jaké svět kdy viděl. Každá z nich měla nádherné černé vlasy, velké černé oči a rudé rty a každá se nesla ztepile jako korunní princezna. A ze všech zrovna tryskalo a prýštělo žhavé mládí. Cítil jsem, že je na mně, abych z tak vzácného materiálu vytvořil něco jedinečného. Nejdřív jsem je zkoušel v kvadrile v lehounkých gázových šatech, ale to nebylo správné. Ponenáhlu jsem na to přišel. Dal jsem jim ušít čtyři tmavorudé kostymy s dlouhými sukněmi, které se bohatě řasily na boku koně, s útlými živůtky, z nichž bílá ramena a hlava zářily jako čemeřice. Tak jsem je posadil na čtyři anglické hřebce, černé jako uhel. Už to byl úžasný dojem, sukně ležely na koni jako rubínová čabraka a pod jejich přehozem byl černý kůň a bílá žena jako jeden jediný zázračný, nádherně živočišný organismus. Ale pak jsem s nimi nacvičil pomalé španělské bolero. Děvčata měla v rukou kastaněty a koně na štíhlých nohou rolničky temného zvuku. V základě to byla kvadrila -a le jaká vášnivě pathetická krása se zrodila z té čtveřice vzpínajících se hřebců a vítězně je ovládajících jezdkyň, z pohledů, úsměvů, tance a zvuků! To už nebyla krasojízda, to byla dokonalá ekvestrická báseň".

"Jak dlouho to pak ty dámy jezdily?" zeptala se Helena.

"Ach, jenom krátce. Myslím, že necelý rok. Bylo to příliš omamné. Do roka se všecky čtyři provdaly. Mimo cirkus ovšem, dvě do šlechty, jedna si vzala bankéře a jedna nějakého diplomata. To je ten trpký úděl, když se krása vytváří z lidského materiálu. A ti blázni mužští, zamilovali se do noční bouře a každý si urval kousek obláčku. Pak se divili, že už nikdy nezažili nic tak úchvatného. A mně... mně rozbili číslo... Vzdal jsem se pak výchovy děvčat. Byla to nevděčná práce. Je potřebí mít silné cirkusácké srdce, aby nepodlehlo vábení lásky a setrvalo při povinnosti".

"Vy tedy, maestro, neuznáváte výsostné právo lásky?" zeptala se tiše Anežka.

"Neuznávám, madame, jakmile jakkoli směřuje mimo naši sféru. Dokonalosti se dosáhne jen nejvyšším sebeobětováním. My lidé tohoto prastarého umění musíme mít sílu zříci se všeho, co nás odvádí pryč. Zřekli jsme se domovů, společnosti, civilního života, klidu a pohodlí, bezpečnosti a jistoty žití, konvence a bůhví čeho ještě. Postavili jsme se mimo svět. Je to hrdé, ale je to taky kletba. Dali jsme si jiné zákony, než vládnou mezi lidmi, a ztratili jsme právo na civilní štěstí. Každý z nás tak nebo onak hraje se smrtí a denně zkouší, jak daleko lze v té hře jít. Madame, to není normální život. Ani rytíři ve středověku, ani voják ve válce neopakuje sázku života den za dnem, měsíc po měsíci, rok co rok. To činí jen lidé zvláštní řehole, kteráž sluje cirkus. A kdo se té řeholi zaslíbil, nemá právo se zamilovat. Nemá právo porušit společenství, které nás vždycky víže dohromady. Nikdo z nás není sám o sobě, každý je spjat s těmi druhými a buď posiluje nebo oslabuje celek. Láska v našem bratrstvu má jen tehdy oprávnění, když neoslabí celek, ale posílí. To je zákon lidí jsoucích mimo. Nedodržuje se a naše umění upadá. Vymírají v něm lidé, kteří mu dovedli obětovat všecko, a přibývá umělců, kteří touží po občanském pořádku. Jenže kdo tam zatouží, otvírá v srdci branku tomu, co je nám nejzákeřnější: strachu o život".

Vašek naslouchal nenadálému obratu všecek zbledlý. Kdyby nebyl svědkem, jak celé to setkání bylo náhodné, byl by také tuto episodu považoval za potměšilou intriku. Ale tady viděl velmistra, kterému od první chvíle na slovo věřil, a ten netuše zabodával dýku do nejcitlivějšího místa Vaškovy hrudi. Vaškovi bylo z toho úzko a zle, a zdálo se mu, že přestává vidět a že jen z dálky slyší hlas jako ortel. Srdce se mu zastavovalo při pomyšlení, jak se toho ředitelka chopí. Ale k údivu a úžasu slyšel ji, kterak se zvedá a odpovídá s tichým rozechvěním:

"Pane řediteli, odpusťte, že přerušuji vaše výklady. Ale odpoledne se chýlí k večeru - nechtěl byste se podíva na naše stáje? Jistě vás to bude zajímat. A po prohlídce byste mohl zůstat u nás na večeři - zas jednou pojíst v maringotce. Můj muž by byl nesmírně rád, kdyby vás mohl osobně poznat".

"Madame, nemůže být pro mne radostnějšího pozvání. Nám starým idealistům znízcela jinak volání: Koně! Koně! Království za koně!"

Když došli k táboru, uvítal Petr Berwitz soka svých rodičů se vší grandezzou Emíra bílých koní. Pan Wollschläger mu ihned nabídl tykání. Anežka s Helenou se omluvily, že se musí poohlédnout po kuchyni, a Vašek spěchal ke klecím chystat krmení. Berwitz zaířil tedy sám se svým hostem ke konírnám. Když u nich odhrnul oponu, ozval se nenadále výkřik:

"Můj Bože! Pan Wollschläger! Je to možné? Maestro.. Maestro!"

Kočí Hans s vlasy bílými jako mléko běžel hosti vstříc s rukama nataženýma a tváří rozzářenou. Pan Wollschläger se zastavil, ostře si starce prohlížel, pomalu se probíral ve své paměti, až najednou řekl:

"Hans! Nemýlím se? Hans! Jak se máš, starý brachu? Tys tedy ještě u řemesla. No, to je od tebe hezké, žes mě poznal".

"Jak bych nepoznal", koktal Hans všecek rozechvělý, "jak bych mohl zapomenout na službu u pana Wollschlägra! Maestro se mne přece ujal... maestro mě vycvikoval... do smrti budu vděčen... Ne, taková pocta naší stáji! Taková návštěva! A já si nezval červenou vestu..."

Pan Wollschläger mu poklepal na rameno, to že tedy nevadí, a už se otáčel po vůni stáje. Oči mu zářily, když sptřil dlouhé řady koní. A s největší znaleckou jistotou šel přímo k něm nejkrásnějším kusům. Berwitz spokojeně nadýmal hruď: Wollschläger vyhledával právě ty, kterých si Berwitz cenil nejvíce. A také na stáji bylo vidět, že do ní vstoupil velmistr. Zamlaskal, zavolal a neklidní hřebci stáli okamžitě v pozorném soustředění. Jejich třpytné oči se zahleděly na drobnou postavu, a když k nim Wollschläger popošel, žádný neuhýbal, žádný se neplašil. Zajel jim prsty do hřívy, popleskal je po krku, pohladil nos, podíval se na zuby - i t inejdivočejší mezi nimi snášeli dotek jeho pevné, velitelské ruky. U každého si dal říci jeho jméno, které několikrát mazlivě opakoval. A když šel dál, všecky ty krásně klenuté hlavy se za ním otočily a nejedna se natáhla k lehkému zařičení.

Večeře ve voze byla bohatá. Anežka nasadila na ni všechnu svou kuchyňskou i hostitelskou dovednost. Měla k své potěše hosta, který zplna ocenil každou finesu. Hovor běžel, jako při každém cirkusáckém setkání, ve vzpomínkách na lidi, města a zvířata. Pan Wollschläger byl znamenitý vypravěč a okouzlil zvláště paní Hammerschmidtovou uhlazenou dvorností. Ve všem však u něho pronikal melancholický stesk nad zapadající hvězdou cirkusu.

"Nechci být jen mrzutý opěvač strých časů. Je dost smutné, když si musíme říci s Horácem: Běda, Postume, Postume, prchavě mizejí léta. Raději bych si tentos vůj stesk oslavil pohledem na zdárný růst nových sil. Můj básník mě učí, že krátký úhrn žití nedovoluje začít si s dlouhými nadějemi; přesto jsem míval takové naděje à la longue, protože jsem věřil v dorost. A teď, když už jsem tuze, tuze stár, vidím stále jen jedno: velcí jezdci všeumělci vymírají a s nimi jejich výkony. Noví lidé jdou mechanicky v tom, čemu se naučili, a nijak nezvyšují úroveň. Já jsem skákal hořící obručí, která měla v průměru pouhých dvaadvacet palců. Dnes nikoho ani nenapadne, aby si do takové míry zhoršoval překážky. Já jsem si při saltu na jedoucím koni obul ve vzduchu trepky - dnes už se o takovém triku ani neslyší. Místo toho se raději rozšiřuje program. Viděl jsem vaše slony, lvy, tygry a medvdy. Za čas přijdou pštrosi, velbloudi a žirafy a snad mroži a tuelni a klokani s vakem na břichu, pořád víc, pořád jiné, pořád nová dráždidla, ale smysl pro vznešenou krásu koně v každém jeho postoji zajde. Vymírá šlechta, vymírají jezdci, vymírají znalečtí diváci. Zbývají jen davy, které musíte sbubnovat a zjančit. Nemáte lehkou práci".

"Ach co", namítl Petr, rozjařený vínem, "za našeho života to ještě vydrží. A co přijde potom, to už bude starostí jiných".

Když vyšli z vozu, aby hosta doprovodili, plul veliký siný měsíc nad borovinou a palouk byl ozářen stříbřitým jeho světlem. Z okének maringotek prošlehovaly šluté a narudlé záře, odněkud bylo slyšet přidušené hovory, někde u kovárny hrál kdosi na harmoniku.

"Mohl bych se ješt jednou, na rozloučenou, podívat na koně?" obrátil se Wollschläger na Petra. "Víš, je to možná naposledy, kdy vidím takový výběr".

Polichocený Petr ochotně svolil. U stáje seděli Kerholec, Hans a Vašek, a Hans pobafávaje z dýmky vyprávěl o kumštech, které prováděl s koňmi Eduard Wollschläger. Nyní vyskočil a s dýmkou při noze hlásil principálovi, že ve stáji je všechno v pořádku - jen z koní že žádný nelehl a nespí, všichni stojí, jako by čekali na představení.

"Čekají na mne!" usmál se Wollschläger a vstoupil. Koně obou řad obrátili k němu hlavu a lehká vlna neklidu proletěla stájí.

"Sirius! Daimon! Admirable! Cyrus! Kismet! Heros!"

Pan Wollschläger volal jednotlivá jména a každý zavolaný se vzepjal, někteří zaržáli.

"Mon Dieu, mon Dieu..." prohodil stařec dojat, "moci tak ještě jednou vzít bič do rukou..."

"Vašku", zvolala Anežka, která stála vedle něho, "skoč do jedničky a přines ob šambriery!"

"Madame", obrátil se k ní Wollschläger radostně, "myslíte, že by to bylo možno?"

"Přeji si to, maestro", odpověděla krátce a pevně. Petr Berwitz se na ni rozpačitě podíval, ale od jejím energickým pohledem jen přikývl. Pan Wollschläger se uklonil, šel mezi koně a dvanáct nejrásnějších uvolnil. Každého přitom polaskal, pošeptal mu do ucha jeho jméno, přitiskl svou tvář na jeho. Vašek přinesl dlouhý i krátký bič. Starý pán je potěžkal v ruce, vyvážil a spokojeně přikývl Berwitzovi:

"Správné! Já jsem své koně předváděl bez biče... ale s cizími bych se to naporpvé bez tušírování neodvážil".

Vyšel ven, do měsíčního světla, doprostřed jasně ozářeného prostranství, a třikrát práskl velkým bičem. Ve stáji se ozval dupot kopyt.

"Open the door! Avanti!"

Hans s Vaškem odtáhli závěs a uvolnění koně, bez postrojů, jen v ohlávce, s vlající hřívou a zdviženými ohony se řítili vpřed a rovnou k muži, který je volal. Starý pán je však na délku biče zarážel a obracel nalevo. Veliká šambriera poletovala vzduchem jako blysknvý hádek a drobná volání Wollschlägerova, pobídky a lichotky, se křižovaly s letmými doteky biče. Hřebci i klisny klusali v nejvyšším napětí, uši i oči ctižádostivě soustředěny na každý jeho povel. Od maringotek se začali lidé sbíhat, ale než doběhli, klusalo všech dvanáct nádherných zvířat v dokonale uzavřeném krkuhu.

"Potztausend!" ozvalo se tiché zaklení a Vašek cítil, jak mu někdo prudce stiskl paži. Vedle něho stál Berwitz, všecek vyjevený.

"U všech hromů... koukejte na ně... koukejte na ně... oni jdou na pravou ruku!"

Byl to opravdu neuvěřitelný zázrak, koně, kteří jako všude u cirksu byli celý život cvičeni koužit nalevo, tady najednou pod povely Wollschlägerovými běželi opačně.

Nyní ten drobný stařík vykřikl, mávl bičem a koně se prudce zastavili, na zadních nohou a obrátili čtvrtpiruetou ke středu a stáli čelem k Wollschlägerovi. Obešel je dvakráte kruhovým pohybem šambriery, aby je nechal oddechnout a soustředit se. A pak, po nehybné vteřině, rozpřáhl ruce a zvolal:

"Vzhůru! En parade!"

Devět koní se okamžitě zvedlo na zadních nohou do levady, tři, kteří nebyli cvičeni na vysokou školu, řičeli a vzpínali se, bylo vidět, jak ochota poslechnout zápasí v nich se strachem a nejistotou, ale stařec uprostřed kruhu měl nyní obočí staženo, z očí mu sršela poroučivá vůle, ruce poškubávající se vzhůru jako by podpíraly a zvedaly koňská těla, a po chvilce váhání stálo všech dvanáct vztyčeno v měsíčním světle, hřívu rozvlátou, uši zdviženy, oči rozčilené, přední kopyta bijící do vzduchu, lesknoucí se břicha vyklenutá pod nimi. Diváci kolem podlehli velkolepému výjevu a začali, sami otrlí cirkusáci, tleskat.

Pan Wollschläger se uklonil, zavelel a koně se opět čtvrtinou piruety jako při courbette pootočili a spustili na všechny čtyři. Bič prolétl vzduchem a celá ronda se jala opět kroužit vpravo.

"Cyrus! A gauche!"

Bič lehounce práskl a Cyrus, ocitnuvší se právě před vchodem do stájí, odbočil a běžel domů. Jeden za druhým tak z rondy odpadal, až poslední Kismet vběhl do stáje, dke se všichni koně rozeržáli.

"Madame", řekl pan Wollschläger Anežce s velkým dojetím, "nikdy nezapomenu na večer, jejž jste mi připravila".

"Tím méně zapomeneme na vás my", odpověděla paní Berwitzová.

"Obávám se", řekl Berwitz, "že tomu nebudu, až se vyspím, věřit. Vést neznámé koně na pravou ruku a takhle je zvednout do levady, to mi bude zítra připadat jako nemožný sen. Jsi opravdu maestro, Eduarde".

"Jste velmi laskaví k starému člověku. Přeji vám všem hodně, hodně štěstí".

Rozloučili se ve velkém dojetí. Ředitelka požádala Vaška, aby pana Wollschlägera doprovodil. Starý pán sice učinil odmítavý pohyb, ale svolil. Vašek šel velmi rád. Ještě nikdy neměl k nikomu takový pocit úcty, obdivu, zbožnění. V duchu si opakoval, co večer říkal Hans: "To není principál, to je čaroděj". A sám pro sebe neměl jiné tužby než připodobnit se tomuto kouzelníku, dokázat takové divy, dovést své umění tak vysoko a umět s takovou moudrostí se dívat na celý svět. Vašek se těšil, že se "starý idealista" ještě jednou s ním rozhovoří o cirkuse a že se bude moci zeptat na tajemství jeho magického vlivu. Byl by ochoten ho poslouchat celou noc a předem uvěřit každému jeho slovu. Leč pan Wollschläger šel po jeho boku měsíční nocí a Vaška jako by nebylo. Jednou se na cestě zastavil a zíral před sebe a usmíval se. Vašek cítil: teď něco řekne. Teď přijde nějaká krásná, velká, utěšující pravda. A vskutku, rty páně Wollschlägerovy se zachvěly a třikrát po sobě z nich blaženě zaznělo, čemu Vašek nerozuměl:

"Non omnis moriar! Non omnis moriar! Non omnis moriar!"

A pan Eduard Wollschläger sňal klobouk a velkou úklonou se děkoval měsíci na nebesích.

Pak už nepromluvil, až když stanul u své branky. Odemknul si ji, otevřel, a stoje mezi veřejemi, obrátil se náhle k Vaškovi. A vztyčiv se pevně, jako když zvedal hřebce do levady, zaostřil oči k pohledu, který pronikal Vaškovi až do mozku, pronesl přísně a velitelsky:

"Jsi mezi dvojí zradou. Vezmeš-li si to hamruské děvče, zradíš své umění. Chceš-li sloužit svému umění, musíš zradit to děvče. Není jiná cesta. Buď - anebo. Vybojuj si to v sobě. Všichni velcí jsme museli prožít tuto strašnou hořkost, neboť velkost nemůže vyrůst z idyly. Slyšel jsem a viděl jsem dost, abych ti mohl říci: Jsi jeden z vyvolených. Jsi jeden z vyvolených! Ale pro vyvolené je určen jen boj a zápas, nikoli pokojné štěstí lásky. Naše umění spěje k zániku. Váš cirkus je ohrožen. Berwitz to neudrží. Berwitz je stár. A Berwitz je hloupý. Pro časy, které na vás přijdou, musí být v čele člověk zcela jiné síly. Chceš-li zachránit Cirkus Humberto, vezmi si Helenu Berwitzovou".

Vašek stál úplně ustrnulý. Pan Wollschläger se na něho díval a jeho pohled změkl.

"Ubohý, ubohý hochu, jak chápu tvou bolest. A nemohu ti ji utišit žádným balzámem. Zavrhneš štěstí a nezískáš nic než trudnou starost. Ani jmění tě nečeká, ani pohodlí, ani klid a bezpečnost osudu, jen zápas, zápas, zápas. Ale tak teprve najdeš sám sebe. Dobrou noc!"

Pan Wollschläger zavřel vrátka, otočil klíčem, po chrupavém písku lehkým krokem došel k domku a zmizel. A Václav Karas stál, stál, pak se opřel o sloup branky a plakal.

VI

"Přála bych si, aby svatba byla tichá", pronesla Anežka Berwitzová.

"Co tomu říkáte, barone?" otázal se Berwitz pana Gaudeama, nalévajíc mu víno. "Hádáme se o to už týden a shodli jsme se jen potud, že vy máte být v té věci rozhodčím".

"Děkuji za vzácnou důvěru", usmál se pan Gaudeamus, "ač tentokrát není zrovna příjemná. Musím totiž milostivé paní odporovat. V cirkuse má být tichý leda krach. Ostatní všecko se má dělat s bubnem".

"Nu tak - co jsem povídal?" vytahoval se Berwitz. "Víte, barone, kdyby bylo po mém, vypravil bych celou svatbu jako pantomimu. Já bych hrál šerifa, Helena by byla šerifova dcera, Vašku by byl zamilovaný cowboy... nebo ne, byl by mladý farmář z druhé strany hranic, přijel by s celým průvodem koní na námluvy, já bych mu dceru nedal, on by ji unes, já bych po něm střílel..."

"A přitom ho ještě zastřelil, viď?" přerušila ho paní Anežka. "Viděl jste už, barone, takového blázna?"

"Mlč, Anežko, to hlavní mělo být zajmout faráře... víš, chytit lasem faráře a odvézt ho do pralesa, by tam požehnal sňatku. A to jsem si myslel, kdyby ten farář byl opravdický, že by bylo opravdické i to požehnání..."

"A vy si myslíte, pane řediteli", smál se Gaudeamus, "že byste mohl hamburského arciděkana chytat lasem?"

"No, když bych mu řádně zaplatil..."

"Tomu budete muset řádně zaplatit i bez lasa. Koukejte, vy si přece nemusíte dělat reklamu, když už jsou lidé u vás v boudě. Ale okázalá, dobře zrežírovaná svatba může být pro Cirkus Humberto velkou reklamou. To se ovšem musí rozvinout mimo podnik, po hamburských ulicích..."

"Velká paráda! No ovšem. To je báječný nápad, barone. To je úžasné, že mne to hned nenapadlo. Defilé všech zvířat... Ale to musím hned koupit párek velbloudů. Bez velbloudů by ta svatba nebyla úplná. Dám okamžitě zatelegrafovat Hagenbeckovi".

"Co tě to posedlo s velbloudy?" zarážela ho Anežka. "Uvažuj raději o nějakém daru do mladé domácnosti, když nechceš vyplatit věno".

"Ti velbloudi, to bude můj dar. Odpusť, Anežko, ale ty to tak necítíš jako já, jaká je to hanba, že ještě nemáme velbloudy. Každý jarmarečník vodí si dnes dromedára a my, taková stará rodina, máme jít do ulic bez velbloudů? Co by si lidé o nás pomysleli? Jak bychom vypadali? Říkám ti, svatba je bez velboudů nemožná".

Mají-li stěny uši, byly uši maringotek v těch dnech ohlušeny debatami o nadcházející události.

"Představuji si", řekla Alice Kerholcová paní Hammerschmidtové, když vůz pokladny a švadlen kodrcal z Lüdenscheidu do Iserlohnu, "představuji si, jak bude naší Helence slušet svatební kostymek s volánky. Je tak útlá v pasu, a když se ještě sešněruje..."

"Kostymek?" pozastavila se paní Hammerschmidtová, "jakýpak kostymek? Helena musí mít velké svatební šaty s kolosální vlečkou, jak se na takovou rodinu patří!"

"Mně by se však na ní více líbil štíhlejí kostym, to teď půjde do módy. Vpředu pěkně přilehlý k tělu..."

"Já vím, já vím, nová nemravnost. Má milá Alice, věř mi, nebylo nad širokou krinolinu. To bylo tělo pěkně skryto jako ve zvonu a nebylo pořád vystaveno na oči mužským".

"Ano, ale když vás pán při tanci přitiskl, zvedla se krinolina na druhé straně a čert viděl kostelem až na oltář".

"Ano, ale to jsme přece dělávaly, jako že o tom nevíme. To právě s krinolinou šlo, šoupnout ji vpravo, šoupnout ji vlevo, zvednout dozadu, zvednu dopředu, mužští bláznili a ženská se tvářila jakoby nic".

"Ale milostpaní, co s tím bylo za útrapy! A zvláště u nás, když se muselo do těch úzkých dveří maringotek..."

"Jen to nech být, byla to krásná móda. Vždycky jsem si Helenku představovala jako nevěstu v široké bílé krinolině, na kterou kolem dokola našijeme věnečky a růžičky s krajkovím. Dnes bych ji k tomu nepřiměla, dneska jde móda na turnýru, člověk už neví, co všecko dozadu našít, aby se to tam zvedlo a zvelebilo. Ještě že nám tu vlečku nechávají, aby to pěkně splynulo".

"Já bych na jejím místě šla bez vlečky. Bylo by to moderní".

"Jen, prosím tě, nevymýšlej Heleně žádné výstřednosti. Helena musí jít jako děvče z dobré rodiny, vespod silnou turnýru, vpředu dekolté, vzadu vlečku, pod sukni volánky a pentle, přes to krajkovou tuniku a na to závoje, aby bylo vidět, že je tu bohatství".

"Chudáček, vždyť ona ani takovou sáhodlouhou vlečku neutáhne!"

"To nevadí, Alice, pan ředitel má pro svou dceru dost prostředků, aby za ní šla dvě bílá pážata a vlečku jí nesla!"

Večer ve stáji došlo k prudké hádce mezi Hansem a Malinou.

"Takový ouškytek!" rozkřikoval se tichý Malina na ostatní stájníky, "sotva se to tu ohřálo a bude se to tu roztahovat!"

"Takový dědek vyšeptalá", nadával šedovlasý Hans, "je to jako pára nad hrncem, fouknout studený vítr, tak je z toho kapka; ale ne, to on se musí plést mladým lidem mezi nohy!"

"Přileze si to ze zkrachovaného podniku, my se tu nad tím smilujeme, vezmeme to na milost a ono si to tu najednou začne poroučet!"

"Celý život se to stará o kozy a o vopice a najednou si to dělá nárok na koně! Pro tebe, ty dědku, je tamhle Modrovous, toho si vokšíruj, až mu nabarvíš fousy!"

"Co to povídáš, ty kluku prkenná, ty koňáku zbědovanej, vezmu-li bič..."

"Copak je to tu za křik?" ozval se ve dveřích Kerholec, který sem vrazil zrovna ve chvíli, když se oba dědové za smíchu celé stáje na sebe chystali.

"Poslušně hlásím, to tady Malina mi nadává", zaraženě hlásil Hans.

"Bodejť bych nenadával", hartusil dále Malina, "viděl jsi už někdy, aby takový cucák rozhodoval, co bude a co nebude?"

"A oč se vlastně hádáte?"

"Já se nehádám", prohlásil Malina, "já jsem jen tady povídal, ať mi vyleští nejlepší cajk, protože povezu nevěstu do kostela. A tenhle uklizeč hnoje se opováží mně, Vendelínu Malinovi, říc do očí, že s nevěstou pojede on! Viděls někdy takovou drzost? Já vez mámu, povezu i holku, to je přece jako boží den".

Hans se znovu rozdrudil, že Malina neudělá na kozlíku žádnou figuru a že se nemůže dopustit, aby měli o takové slávě ostudu.

"Figuru, já neudělat figuru", křižoval se Malina, "já viděl, ty chytráku, jak se jede s papežem, a tys ještě nebyl na světě, když já už pil na bratrství s kočím od tureckýho sultána! Já ti udělám figuru, jako bych vez císařovnu Alžbětu s arcibiskupem na vetrené. To bys tak směl říc nebožtíkovi Humbertovi, že Malina neudělá figuru!"

"Počkejte, mladíci", okřikl je energicky Kerholec, "jste mi na sebe nějak moc ohniví. Pořádek bude takový, že nevěstu poveze Malina..."

"No, vždyť jsem nic jiného neřek - já už přece patřím do rodiny".

"...A Hans poveze ženicha. Sám si ho vychoval, sám si ho odveze".

"A to zas jo", pokývl hlavou Hans, "na to já nevzpomněl, že je při svatbě taky ženich".

Všude se všecko zabývalo veselkou, od direktorského vozu až do stájí, jen ženich chodil mezi nimi vážný a zamyšlený.

"Copak je s tebou, Vašku", spustil jednou na něho otec, kyž se octli sami před osmičkou, "sám jsi se rozhodl a teď mi chodíš, jako bys měl před funusem a ne před veselkou".

"Já nevím, táto... tak to na mne padlo... Rozhod jsem se, všichni jste spokojeni, každý mi to schvaluje, Berwitzovi se radují, Růženka mě dobrovolně pustila ze slibu, Helenka je ke mně milá - všecko je to v nejlepším pořádku, a na mně to přece leží jako můra, zda jsem jednal správně. Víš, někdy si myslím, že ty... a ti druzí... a my tu vůbec, my jsme mužští a všecko je správné podle mužského stanoviska; ale kdyby maminka... že by maminka to možná neuznala. Ona měla na věci ještě jiný pohled než my".

Karas starší se zastavil úplně překvapen. Márinka! Bože, jak to bylo už dávno a daleko! Dřív, v těch prvních letech, míval jí plnou hlavu, všecko kolem a zvláště na hochovi měřil pořád vzpomínkou na ni, co by ona řekla, jak by ona co posuzovala. Ale pak, když už se rozloučil s myšlenkou na dochod od cirkusu, když už s ním srostl, pak se tak polehoučku, po špičkách vytrácela z mysli - inu, živý člověk přece nemůže žít s mrtvým. Zapomínal, až zapomněl, jiné ženské se vynořovaly, veselo bylo, sem a tam si užil světa, volný bal jako pták, už ho žádné výčitky netrápily. A teď najednou, po tolika letech, tady ten hoch mu ji připomene, a jak! Trápí se ve svědomí zrovna tak, jako se tehdy trápíval on. To všecko, že je to nesmírně hodný hoch, odhodlaný, statečný, rozumný, ale se srdcem. Má srdce, panečku, jako měla jeho máma; a to tě, chlapče nebožáku, leccos ještě zabolí! Co mu jen říci, bože, co jen říc, aby ho z toho vyved a utěšil? Karas táta bezradně hledá nějaké slovíčko jako spásu, ale nic mu na mysl nepřichází, žádná představa, žádný pojem; jen odněkud z daleka mu hlavou začíná bzučet písnička, ta jeho vlastní nejmilejší písnička... Všecky panenky z lesa jdou... jen ta jedna nejde... Bodejť, to je to, to je ta Vašíčkova bolest... A jako by slyšel Krčmáříkovo děrka: "Nu, tuceví, kerak je něčeho moc, tak je toho příliš..."

A najednou mu nějaké zdravé vnuknutí našeptává, že v tomhle citu nesmí zůstat a že se musí přes to přejít. A už tu je to správné slovo, slovo klidné a všední, zažehnávající všecko vzrušení.

"Až přijedeme, Vašku, do Hamburku, zůstaneme bydlet ve voze".

"Ano, táto, už jsem taky na to myslel. K Langermanovým jít nemůžeme. A jinam to nestojí za to. Paní Berwitzová počítá, že budu s Helenkou bydlet pak u nich. Ale co ty? Zůstaneš i potom v osmičce?"

"Já bych zůstal, mně na tom tak moc nezáleží. Možná, že si něco najdeme s Burešem. Jenom je ještě otázka, mám-li vůbec zůstat".

"Proč? Co tě to popadlo?"

"Nu tak. Třebas to Berwitzovi neudou rádi vidět, že mají být příbuzní s obyčejným stavěčem. Ty jsi mnohem víc než já a na tobě jim záleží, to není žádné tajemství. Ale já tu pak najednou mohu být na překážku. Direktor a tenťák to je moc nerovné příbuzenství".

"Dokud tu bude paní Berwitzová, nemusíš na tohle myslet. Ta paní je nesmírně moudrá a umí Berwitzovi spravit hlavu. A na starého se musí trochu hrát komedie. Jemu jde hlavně o to, jak věci vypadají navenek. Co se toho vnitřního týče, jestli tenťák nebo co, to moc mluvit nemůže, protože je to navlas jejich historie. Ale v tom zevnějším mu vyhovíme. Já si pořídím k svatbě frak od nejlepšího krejčího a ty si dáš šít černý kabát s šosy a na hlavu si koupíš cylindr".

"Cylindr? Ty jsi se zbláznil?"

"Nezbláznil. Kdybys přeskočil šapitó, nebude mu to tak imponovat, jako když přijdeš na svatbu v cylindru".

"Já a cylindr? Já a cylindr? Vašku, Vašíčku, to přec nemyslíš vážně. Já bych si v tom připadal jako na pranýři. Chodit s rourou na hlavě! Já, Anton Karas, zedník a tenťák, - a na kotrbě balancovat rouru! Vždyť mi to spadne s hlavy, člověče, všude s tím narazím, do dveří se nevejdu, do vozu nevlezu, vítr mi to shodí, pomakám si to, pocuchám, držet to nebudu umět, někde si na to sednu, člověče, synu, já s tím budu mít malér na malér a všem budu pro smích..."

"Nesmysl, táto", okřikoval ho Vašek. "Řekl jsem: šosatý kabát a cylindr, na tom zůstane a ostatní řeči jsou zbytečné".

Vašek odešel a zanechal otce v úplném ustrnutí.

"Zatracenej prevíte direktorskej", ulevoval si Karas Antonín, "ještě sis k tomu ani nepřičich a už budeš starýho tátu komandovat? Hej, povídám, Malino!"

Osmičkáři se scházeli k obědu, první se blížil Malina.

"Povídám, Malino: copak si vezmeš o svatbě na hlavu?"

"Copak bych si vzal, Antone. Cylindr si vezmu!"

"Cylindr?" vyvalil oči Karas.

"No ovšem. Jakpak bych si mohl sednout na kozlík bez cylindru? To ten hlupák Hans neví, že tu mám cylindr, ještě od Berwitzovy svatby, krásný, lesklý, s bílou pentlí, s kokardou po straně. Na to si nebožtík Humberto potrpěl. Když mu na jízdě nezáleželo, řekl: 'Vendelíne, zapřáhni'. Ale když jel k nějakému panstvu, řekl: 'Vendelíne, předjeď'. Jak řekl 'předjeď', tak to bylo s cylindrem a v rukavičkách. A když řekl: 'První kočí nechť připraví ekvipáž', tak to jsem si oblékl bílé punčochy, krátké kalhoty a dvourohý klobouk s třapci. Co takový Hans ví, jaké tady byly rozdíly v kučírování. To byly, člověče, takové rozdíly, že já, když jsem jel s ekvipáží, a já, když jsem jel jen tak, to bych si byl ruku nepodal. Ten vrták řekne, že neudělám figuru, A zatím starý Humberto říkal: 'Jen mi, Vendelíne, nikdy nezapomeň udělat figuru. Pán může vypadat, jako by vylezl ze stáje, ale kočí musí být nóbl'. A to je svatá prada. Jednou s námi asi rok jezdil jeden knížecí kočí z Kynžvartu, od Metternichů, ale to vám byla krása, že ji ani nevypovím. Byl jako z kamene řezanej, už ani nemrkal. Ten když si stoup k parádě před boudou, tak ho lidé chodili píchat špendlíkem, jeslti je živej nebo vycpanej. Však se taky chlubil, že už je z desátého pokolení metternichovských kočí, to že je u nich v rodě; a každá máma v jejich familii že má svého prvorozeného s některým Metternichem. Inu nejlepší kočovská krev, jakou si můžeš představit".

"A jak tedy pořídil u cirkusu?" zeptal se Bureš, který zatím došel a zvědavě poslouchal.

"On vlastně k cirkusu nechtěl. On chtěl původně k divadlu. Ale tam to s ním nešlo. Ať hrál co hrál, vždycky stál nehybně jako socha. Ukazoval mi výstřižek z novin a tam o něm stálo, že jeho Hamlet by moh stát na Hamletově hrobě jako pomník. On byl na to strašně pyšný, ale já myslím, že ho právě proto vyhodili. Kam zmizel pak, ani nevím..."

"Asi se vrátil", dohadoval se Bureš, "oženil se a měl zase od Metternicha kluka".

"To je možné", kýval hlavou Malina, "jestli jsou Metternichové ještě tak slavný rod".

"Inu, rodinné tradice se u našich urozených pánů dodržují", poškleboval se Bureš. "Jak jste na toho kočího přišli?"

"Kvůli tomu trulantovi Hansovi", odpověděl Malina.

"Ne, my na to přišli od cylindru", opravil ho Karas. "Vašek mi poručil, že si mám k svatbě pořídit cylindr. Co tomu, Bureši, říkáš?"

"No... kdybys chtěl vypadat zvlášť apartně", poškleboval se Bureš, "kup si slaměný klobouk s vysokou pentlí a se závojem. Nebo skotskou čepičku a k tomu dudy".

"Ptám se tě vážně: mám si to koupit?"

"Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Mně by na všecko stačil můj kalabresák. Ale tvoji vlci jsou v cylindrech. Pořiď si tedy tu rouru, ať je nějaká legrace. Až ti bude zle, můžeš jednou z něho tahat kytky a králíky. Cirkusákovi se cylindr vždycky hodí".

"Jen aby se ti to nestalo jako tomu kouzelníkovi v Saint-Omer", uklouzla zas Malinovi vzpomínka. "To byl nějaký Gianini, měl boudu zrovna vedle nás. Jednou mu utek pomocník, vzal si tedy nějakého venkovského chasníka, který se potuloval před boudou. Ukázal mu, co a jak má před produkcí připravit, a šel vyvolávat. Ten kluk měl taky vecpat živého králíka do tajného šuplíku u čarovacího stolku. Šuplík byl, toť se ví, uzoučký, králík se tam nemoh dostat a vřeštěl. A ten kluk byl z venkova, měl rád zvířata, ale byl hloupý. A tu si tedy řek: Chudáčku malá, povídá, co já tě tam mám cpát a co se tam máš trápit... pán je kouzelník... pán si přičaruje jiného... A vzal králíka a dal ho zpátky do kotce..."

"A při produkci...?" zeptal se Bureš.

"To já nevím, já tam nebyl. Ale po produkci jsem viděl, co bylo vzadu. Kluk volal pořád 'Pán je kouzelník... pán si přičaruje...' a Gianini řval 'Pán je kouzelník, pán ti přičaruje pár pohlavků'".

"A přičaroval!"

"A ne pár, člověče, to ti byl celý pohlavkový ohňostroj. Facky lítaly jak rachejtle".

Bureš se chechtal, ale Karas zůstal přimračen a zadumán nad problémem cylindru. Nicméně když dojeli do Hamburku, chodili se cirkusáci tajně dívat na něho, jak ve chvílích, kdy myslel, že ho nikdo nevidí, vycházel z maringotky s cylindrem na hlavě tak opatrně, jako by balancoval koule, sestupoval po schůdkách a vracel se opět zpátky, pořád s krkem křečovitě napjatým ve strachu, že mu ta dlouhá roura spadne s hlavy.

I byla svatba, slavná svatba, třebaže ne tak velkolepá, jak si Berwitz představoval. Magistrát mu nepovolil průvod se slony a velboudy, ale nenamítal nic proti kavalkádě, která měla doprovodit kočáry svatebčanů. Byly tedy zas jednou na dení světlo vytženy nejdražší kostymy a dopolední nedělní promenády spatřily proudy nádherných koní v blyštivých postrojích s fantastickými jezdci a jezdkyněmi. Za nimi jely řady kočárů, jejichž kočové měli bílou mašličku na biči a zelený rozmarýn v květinové dírce. A poslední kočár, všecek bíle opentlený, byl tažen čtyřmi bělouši, kteří po španělsku vysoko vykročovali a udivovali davy svým přesně stejným krokem. Osmero lesklých otěží se sbíhalo mezi prsty levé ruky muže na kozlíku, který budil nemenší obdiv, s jakou majestátností seděl, patriarchální kmet, na vyčabrakovaném kozlíku jako na trůně. Bílá nevěsta se vyhoupla před katedráou z tohoto kočáru, štíhlá a útlá pod mžením závojů a ve své vlečce majestátní jako mladá královna. Dva hošíci v bílých šatech přiskočili a nesli jí vlečku, když stoupala po schodišti k chrámovým dveřím. Ženich měl nejdokonalejší frak, šitý pod osobním dohledem barona Schönsteina u vídeňského mistra fraků Jana Václava Kobližky. Také cylindr, jejž mu baron vybral, třpytil se osmi povinnými reflexy neméně než cylindr jeho otce, poněkud tu ta tam počechraný. Otec nevěstin se spoustou exotických řádů na hrudi zářil důstojností, matka byla lehounce dojata. Lišila se od ostatní družiny npadně prostou jednoduchostí svého úboru, kdežto například její švagrová oplývala krajkami, stuhami, volány a kokardai stejně jako vzlykoty a slzami.

Petr Berwitz, vdoucí svou dceru, se na prahu chrámu na vteřinu zastavil a rychle přelétl očima davy, které se v chrámě kupily. Pak se obrátil k Anežce, která šla za ním zavěšena do tenťáka Karase, a spokojeně zašeptal:

"Vyprodáno!"

"Co říkal?" zeptala se Anežky paní von Hammerschmidt, která kráčela za ní, vedena baronem von Schönstein.

"Že je vyprodáno".

"Vyprodáno!" zvolala paní Hammerschmidtová s emfasí. "Aby jim to Pámbíček oplatil o benefici. Vyprodáno! A to musíte, barone, povážit, že je to matinée, a za jak nádherného počasí!"

"Ano, ale předběžná reklama byla znamenitá. Laciná a účelná. Ta debata v městské radě, zda lze připustit slony a velbloudy ke katedrále..."

"Dům boží je vyprodán", hlásil za nimi, co zaslechl, Frans Steenhouwer, zavěšený do paní Alice Kerholcové, dalšímu páru.

"Co to povídají?" ptal se kapelník Selnicki Kerholce.

"Pán Bůh má vyprodané šapitó", odpovídal placmistr.

"Co je to platné", vzdychl kapelník, "když tam nemá bufet".

"Patnáct set lidí po třech markách padesáti", počítal Steenhouwer cestou k oltáři, "to by bylo pět tisíc dvě stě padesát marek. To by byl krásný příjem vzhledem k režii. Kněz, kostelník, dva ministranti a žádná zvěř. Takový podnik by se mi líbil".

"Kdyby to všecko nebylo na volňásky", usmála se Alice Kerholcová.

"Nevěsta je už u manéže", říkali si zadní v průvodě, když se postup zastavil. Opravdu, Berwitzova rodina s Karasem starším stála seskupena kol ženicha s nevěstou, jíž paní Kerholcová narychlo ještě urovnávala závoje.

"Ready?" zeptal se Petr Berwitz.

"It's all right", odpověděla Alice.

"Allez!" komandoval Berwitz a v duchu práskl bičem. Snoubenci přiklekli k zábradlí a ze sakristie vyšel kněz.

"Ona je tak rozkošná a jemu to tak sluší", vzlykala paní Hammerschmidtová, "to je krásný párek, barone. Vašku má dobré srdce, a jak mu padne ten frak..."

"Inu, má figuru", šeptal Gaudeamus. "Každý krotitel má figuru".

"Prosím vás, barone, nepřipomínejte mi krotitele. Bývají mezi nimi ohavní lidé. A když se vstupuje do manželství, nemá se myslet na šelmy a na krocení".

"To máte pravdu", ušklíbl se Gaudeamus, "na to má člověk pamatovat dřív, než už je pozdě".

"Jste hrozný cynik, barone. Kdybych nemusela tolik plakat, štípla bych vás do ruky. Ale já pro slzy nevidím, která ruka je moje a která vaše".

S druhé strany se naklonil Petr Berwitz k panu Gaudeamovi, a zacloniv si ústa cylindrem, šeptal mu:

"Měl jste, pravdu, barone. Ten farář je tak tlustý, že bychom ho byli do lasa nechytli. Ono by se po něm sesmeklo. Ale zrežírováno je to dobře, co? Koukněte se na starého Karase, jak znamenitě vypadá v tom šosáku a v cylindru. Mít zlatý řetěz kolem krku, vyhlížel by jako senátor. To si ostatně musím poznamenat: zlatý řetěz. To ještě v cirkuse nebylo, aby řekněme dveřník měl černé šaty a zlatý řetěz. Geniální nápad, co?"

Karas otec zapomněl v tu chvíli na redingot i na cylindr. Byl prostý člověk, kterému se ženil syn. Stál tedy s hlavou sklopenou a prosil Boha o štěstí. Vedle něho stála Anežka Berwitzová s rukama sepjatýma a tiše šeptala modlitbu.

Obřad byl skončen, Vašek s Helenou se zvedli a společnost se na ně vrhla, aby je objímala, líbala a aby jim potřásla rukou. Obě pážátka se zas ujala vlečky.

"Dejte pozor, kluci, ať venku na schodišti nespadnete", nařizoval jim tlumeně Kerholec, "jinak vás doma zřežu".

Na stupních vedoucích k chrámu utvořili kostymovaní jezdci a jezdkyně a kočové Cirkusu Humberto špalír. Když vycházel Vašek s Helenkou, zvedli jezdecké biče i šambriery a utvořili jimi bránu, kterou novomanželé procházeli. Lidé kolem začali tleskat. Pan Berwitz se na hoření plošině zastavil a ukázal na davy:

"Prosím - sukces!"

A když sešel dolů, zatleskal a pveným direktorským hlasem oznamoval, že se teď na návrh placmistra Kerholce pojede na malou přesnídávku a že kostymované panstvo se tam má dostavit, jakmile se převlékne. Nastupovalo se do kočárů, nasedalo se na koně a velká kavalkáda se zas dala do mírného pohybu po hlavních třídách, až dospěla na Reeperbahn. Zde jezdci odbočli do cirkusu, kočáry však jely dál, zahnuly vlevo do klikaté ulice a zastavily se před Námořníkovou nevěstou. Když se Vašek s Helenou první přiblížili vchodu, dveře se otevřely dokořán, na prahu se objevil osmahlý seržán Ferenc Vosátka s paní Adélou Vosátkovou a zasypali oba curkovím. Část bonbonů klouzala nevěstě po vlečce a oba Kerholcovi kloučkové je horlivě vybírali a cpali do kapes.

Námořníkova nevěsta už nebyl jen pouhý výčep. Dva ousední krámy byly zrušeny, stěny k nim proraženy a z výčepu se stala restaurace o několika místnostech. Nade vchodem byla zavěšena venku velká tabule, na níž byla vymalována dívka v krinolině, kterak na nábřeží mává kapesníkem na pozdrav člunu, který si vzedmutými vlnami rzí cestu k plachetnímu korábu v pozadí. Kolem obrazu byly rozloženy nápisy: Zur Seemanns-Braut - La novia del marinero - La sposa di marinaio - The Sailor's Bride - A la fiancée du marin. Španělština byla na předním místě, protože od té chvíle, kdy si cirkusový stavěč Vosátka vzal vdovu po výčepníku Moeseckovi, denně si zašel do přístavu a uvítal každou loď z Jižní a Střední Ameriky. Velké transatlantické parníky z Buenos Aires, Montevidea, Ria de Janeiro, Pernambuca, lodi s mateřským přístavem New Orleans, Tampico, Veracruz, bachraté lodi nabírající náklad v Cayenne, Paramoribu, Georgetownu, Maracaibu a Cartageně, lodi zastavující se v Colonu, Habaně, Kingstonu, Port au Prince, lodi, na nichž se plavili lidé z Argentiny, Brazilie, Guayany, Venezuely, Kolumbie, Costariky, Nicaraguy, Hondurasu, Guatemaly, Mexika, Texasu a Arkansasu, lidé z Antill a Yucatanu - ty všecny poznávaly zjizveného Ference Vosátku, který se k bílým i k barevným hlásil jako krajan, švadronil španělsky, francouzsky, anglicky, holandsky, paerou řečí nigrů a desaterým nářečím indiánským a všecky zval do svého útulku, k Námořníkově nevěstě. A najednou tato někdejší putyčka českých zedníků vypadala, jako by ležela někde mezi obratníkem Raka a Kozoroha, dvě místnosti musel už po roce přibrat, jednu pojmenoval Moře Karaibské, druhou Mexický záliv, kdežto vstupnímu výčepu se říkalo Cesta Prozřetelnosti, Providence Street. Paní Adéla, která se v prvních měsících u něho přiučovala českému vaření, musela se pak přeorientovat na španělskou a americkou kuchyň, dělat "plamenné" bifteky na víně s paprikou, karbanátky à la criolla s rajčaty, paprikou a cibulí, svíčkovou na houbách à la mexicana, vařit callos con chorizo, dršťky s paprikou, špekem, cibulí, petrželí a spoustou koření, nebo pepitoria de pollo, kuře s ořechy, česnekem a žloutkem, a především musela být olla potrida, hovězí maso vařené s hrachem, špekem, brambory, salámem, paprikou, česnekem, fazolemi, šafránem a ještě mnoha podstatnými přísadami. Karaibské moře a Mexický golf hlaholily brzo všemi dialekty od La Platy až po Mississippi a Cesta Prozřetelnosti nestačila novým příchozím. Byly ovšem dny odlivu, kyž jedny lodi zvedly kotvy a nové ještě nepřistaly, ale tím bouřlivější bylo pak údobí, kdy se tu setkávaly posádky deseti patnácti lodí. Nad vší tou divokou čeládkou, ochotnou kdykoli vytáhnouti nůž, vládl seržán Vosátka s neomezenou suverenitou. Byl tu svrchovaným pánem všeho, krom jediné věci: bufetní skříň s kořalkami vzala si paní Adéla Vosátková z výčepu do kuchyně a sama střežila, co se a komu nalévá. To byla její Cesta Prozřetelnosti; nepřála si patrně, aby akvavit probudil v jejím muži ještě jednou takový divoký zápal, s jakým tenkrát si dobyl jejího srdce.

Sem tedy ke starému osmičkáři přivedl Kerholec v den ztichlého obchodu svatbu Cirkusu Humberto. A seržán Ferenc Vosátka uvítal svého bývalého principála s grandezou španělského místokrále. Pivo i víno se rozproudilo k pečeným ledvinkám a ke kořeněným red dogs, první přípitky na zdraví se pronesly, první hold budoucímu šéfu se projevil v družné pospolitosti. I Hans přišel přiťuknout Vendelínu Malinivo, že dokonale vezl nevěstu, a smír obou starochů je zapletl do dlouhé debaty o tom, jestli tenkrát za starého Humberta měla být klisna Vendita kryta hřebcem Mašalah nebo Vasco. Byla by se ta přesnídávka rázem přeměnila v bohatýrský hodokvas, kdyby Berwitz i Kerholec neměli na mysli, že neděle pro ně znamená dvoje představení. Po hlučné hodince opustli tedy Moře Karaibské, v němž po různých výkladech zůstal jako osamělý Robinson jen pan Leopold Selnicki.

Vlastní svatební hostina byla jen úzce rodinná, prostá a srdečná a netrvala dlouho. Nevěstu čekala dvojí krasojízda s hojnými skoky a ženich si musel připravit lvy, tygry a medvědy. Teprve pozdě večer, když všecka zvěř byla pokrmena a napojena, rekvisity uloženy a zlatavá manéž pohřbena v tmu, stanul Vašek před Helenou, objal ji a řekl:

"A teď, Helenko, teprve máme svůj čas pro sebe".

"Ano", řekla Helenka, "myslím, že není nic hroznějšího než být nevěstou z cirkusu s dvojím představením".

VII

"Pozdrav Bůh, inšpektore!"

"Dejžto Pámbů, direktore!"

"Jak se ti daří, inšpektore?"

"A co tobě, direktore?"

Karas otec a Karas syn stáli proti sobě, zahrnovali se tituly a chechtali se té slávě. Karas Anton nebyl už pouhý cirkusový stavěč a jeho kavalec ve voze číslo osm se pro příští jaro uvolnil. Způsobil to Petr Berwitz hned ten večer po svatbě.

"Všimla sis", řekl tehdy Anežce, "jak dobře vypadal Anton v cylindru? Šaty dělají člověka, ale co je to platné, cylindr udělá gentlemana. Takovou důstojnou postavu bychom neměli nechat mezi hilfáky. Mimo to je to teď náš příbuzný. Tchán naší dcery, to je pomalu jako rodný švagr".

"A máš pro něj nějaké lepší místo?" zeptala se Anežka.

"Ano. Po chromém Harweyovi. Garderoba a rekvisity jsou velký kus našeho jmnění a Kerholec to nemůže trvale obstarávat. Má toho tak dost, když zvěře a vozů přibylo".

"To by nebylo špatné, Petře".

"A dám mu titul inspektor. Bude třeba s náminěkdy obědvat, bude ho někde nutno představit jako příbuzného. Inspektor Karas - to zní docela jinak".

"Nu, když ti na tom tak záleží..."

"Záleží, ovšemže záleží. Svět miluje dekor. Já bych ho nejraději oblékl do černých šatů, jako mívali za starodávna radní páni. Se zlatým řetězem na krku".

"A nejraději bys mu říkal lordmayor nebo strážce pečeti nebo vrchní podkomoří..."

"A bylo by to něco špatného? Lidem by to velmi imponovalo!"

"Do šlechtického stavu bys ho nechtěl povýšit?"

"Nu, rytíř Karas z Karasova - to by neznělo špatně".

"Neblázni, Petře. Anton převezme skladiště a dostane jméno inspektora. To je rozuné. Ostatní fantasie si ponech jen do svých dnů. Dobrou noc".

"Aspoň řže jsi mi toho inspektora ponechala. Člověk má přece jen pocit, že provdal dceru do lepší rodiny".

To tedy byla ta změna, při které oba Karasové na sebe po straně mrkali. Druhá změna vyplývala jako samozřejmost: bylo nutno před odjezdem na turné doplnit mužstvo stavěčů. Kerhoelc začal o tom mluvit a mladý Karas měl to okamžitě rozřešno: dopíše se do Horní Sněžné. Táta se zaradoval, že dostane k cirkusu své kamarády, ale Vašek mu to zatrhl.

"Omyl, inšpektore. Do party nepřijdou tvoji kamarádi, ale moji. Cirkus Humberto potřebuje mladé lidi".

"To bude pěkný blázinec", bručel nespokojeně starý Malina. "Celý život jsem vás otloukal, a teď abych na stará kolena začínal znovu s nějakými vesnickými jelimánky".

"Ty hochy si vezme na starost Bureš", rozhodoval Vašek. "Ostatně přijedou vesměs hoši, kteří už byli u cirkusu".

V osmičce byla uvolněna čtyři lůžka a ještě před vánocemi zapisoval si pan Steenhouwer do seznamu mužstva jména Bláha Jan, Cerha Antotnín, Cikhart Jiří, Krčmářík Josef. Všichni byli vrstevníci Vaškovi, kteří už jako děti uznávali jeho náčelnictví; všichni měli už své cirkusácké zkušenosti stavěčské, a jedouce do Hamburku, nepřivářželi si jen své trubky, ale i po páru plstěných papučí, aby po rozloženém stanovém plátně neběhali v botách. Starý Karas byl blažen, že mohl denně klábosit o Horní Sněžné. Bylo jich s Vaškem šest z jedné vsi a to už jim dávalo všem pocit domova.

"Ti kluci budějovický", říkával někdy Malina Burešovi, "ti nám to tady dočista převrátili. Mně to připadá, jako bych žil v tom jejich Zapadákově".

Byla to pravda do té míry, že se věčně mluvilo o Horní Sněžné a že se Bureš s Malinou postupně vyznali ve všech chalupách a rodech, věděli, která holka s kterým chodí, kde budou křžiny a kde čekají děrkovo smrt.

Vašek se těch hovorů účastnil nejméně. Neměl na ně kdy. Jednička ho oddalovala od osmičky. A manželství ho podstatně změnilo. Teď teprve skutečně zmužněl.

Bylo málo řečeno, šeptalo-li se o jejich manželství, že je to svazek z rozumu. Bylo to horší: oba šli tehdy k oltáři s hořkou bolestí v srdci. U Vaška to byla skutečná rána, která otřásla celou jeho bytostí. Miloval Růženku s plnou prudkostí prvního probuzení, Růženka byla jeho jediná představa o štěstí, neviděl na světě jinou ženu než ji. A dal jí slovo, což mu ybla věc posvátná a nezrušitelná. Růženka ho sama, když ženským důvtipem rozpoznala situaci, propustila ze slibu; tím se urovnala čestná stránka věci, ale nezahladila krutá bolest toužení a stesku. Také Helena však přinášela svou oběť. Její poměr k Paolovi nedospěl ještě do vášnivého zamilování. Erotická citlivost v jejím útlém, skoro chlapeckém těle ještě dřímala a byla by potřebovala delší lhůty a silnějších podnětů, aby se probudila. Ale nad spící vášní zrcadlila se již dívčí fantasie a v ní se odrážel Paolo jako nejpříjemnější, nejsympatičtější hoch, trochu snad divoký, trochu snad zkažený, ale tím zajímavější a vábnější. Rozcházejíc se s ním, nebyla tak zlomena a duševně rozbita jako Vašku, přece jen však musela obětovat svůj sen a bylo jí z toho teskno a úzko. Nadto pak shledala, že nejsme pány svých snů: vidina krásného Paola tiše s ní vstoupila do manželství a zjevovala se jí, kdykoli ji život přepadl smutkem či zklamáním.

Pro oba mladé lidi byl štěstím jejich dávný kamarádský vtzah a souhlasný horečný zájem o věci cirkusové. Umožňovalo jim to klidné, srdečné rozhovory, za nichž se důvěrněji sbližovali a zesilovali své přátelské sympatie. Vaškova láska k Růžence, Helenino rozeplání k Paolovi zůstalo tajemstvím každého z nich. Nepověděli si to, ukryli to v sobě a zapečetili závěrečnou tajnou a melancholickou výčitkou: "Což ty... tys šťasten... ale já..."

V tišší a trpnější Heleně zůstala ta výčitka na celý život. Měla teď svého muže docela ráda, věděla, že s ním bude snášeti všecky jeho strasti a že musí udržovat jeho energii, ale ve svém nejskrytějším, nejdůvěrnějším soukromí se mazlila s myšlenkou, že se tomuto hodnému člověku přece jen obětovala, a že býti to jinak, mohlo to být neskonale krásnější.

Vašek naopak prošel dny líbánek jako očistnou a ozdravující lázní. Teď byly všecky mosty zpět spáleny, teď byl na druhé straně propasti, o níž se obával, že se do ní zřítí, teď v sobě cítl především naléhavé nutkání, aby dostál povinnosti, kterou na sebe vzal. Formálně se na jeho postavení nic nezměnilo. Berwitz ho neučinil spolumajitelem podniku, ani ho nevyhlásil za ředitele nebo za svého zástupce. Vašku zůstal nejlepším jezdcem a akrobatickým skokanem první půle pořadu a ve druhé předváděl své skupiny šelem. Každé jeho vystoupení znamenalo velké vypětí vůle a energie, teď však, když se považoval za spoluodpovědného za celý podnik, zasahoval rázně do všeho, s čím se setkal. Jeho oči byly všude, jemu neušla žádná kočovská nedbalost ve stáji nebo krmičcký nepořádek u klecí, ostražitě přezkoumával hodnotu kupovaného ovsa nebo sena a brzo odhalil každý krám, jejž někdo pohodil v temných koutech okružní chodby, místo aby jej řádně uložil. Byl překvapen, že nachází nepořádku víc, než po celá léta tušil. Bezděky se už díval na celý podnik očima majitele a to je mnohem ostřejší pohled než pohled zaměstnancův.

Všechna ta drobná opominutí si v duchu vysvětloval stářím jednotlivých osob v personálu. Cirkus Humberto byl pravý typ rodinného podniku. Berwitz byl přísný a energický, ale sám si liboval v jakési patriarchálí správě, která se tu zakořenila už za vlády děda Humberta. Lidé, kteří zakotvili v jeho službách, zůstávali v nich na celý život. Kromě některých artistů, kteří předem byli získáni jen na určitou dobu, všichni tu byli natrvalo a výpověď byla událostí zcela mimořádnou. Rozrostla se z toho v celém tom velkém souboru důvěřivá bezpečnost a ochotná oddanost k společnému celku, všechno pracovalo s chutí a nespokojenost se objevila jen výjimečně. Denní život se zaběhal tak, že už téměř nebylo třeba dooru a velení, každý samozřejmě konal svou povinnost a zaskočil a vypomohl všude, kde ho bylo nenadále potřebí. Ale tato krásná harmonie měla i svou stinnou stránku: lety soužití se vybudovala a vypěstila, lety soužití se však také opotřebovla a oslabovala. Lidé stárli. Vaškův otec byl mezi posledními a nejmladšími, kteří k Cirkusu Humberto přišli, a už se mu blížila padesátka. Vašek si to uvědomil jednou při raportu, když se podíval po stájnících, krmičích a muzikantech; nejmaldší z nich byli už prošedivělí a nejstarší, jako Malina a Hans, byli učinění kmeti. Polekal se toho zjevu, když si uvědomil, že zanedlouho přijde čas, kdy se všecko v cirkuse bude dít slábnoucíma rukama a ochabujícími mozky. Bděl tedy nad tím, aby se co nejdříve dostali do maringotek zase mladí lidé, a parta krajanů z Horní Sněžné činila v té jeho snaze počátek.

Netajil se svým zjištěním, třebaže starci mladému principálu hoževnatě odpírali. Každý z nich se troštoval, že urobí víc díla než tři mladí dohromady, a řečí debat o tom bylo do nekonečna. Berwitzovi mu přikyvovali, když při obědě nebo při večeři zavedl na to řeč, ale robustní tchán i citlivá tchyně byli prodchnuti sentimentalitou soustrasti.

"Je to všecko hezké, Vašku", říkávala Anežka, "ale jak chceš odstranit takového Malinu nebo Hanse? Připravit je o práci v cirkuse byla by jejich smrt. A všichni jsou to lidé zasloužilí, šli s ními i v nejhorších dobách, po desítky let jsou den za dnem na svém místě. Jakým právem bchm se měli k nim chovat tvrdě, když se objevují u nich důsledky toho, že nám obětovali svůj život?"

Vašek to uznával, vždyť sám měl nesmírně rád ty dobrácké dědouše, mezi nimiž od mládí vyrostl. Problém stárnutí a vysychání celého orgaismu vyvstával před ním jako problém jeho nejbližších let a nijak si nemohl říci že našel pro něj nějaké šťastné a správné vyřešení.

Svěřil se s tím jednou Arr-Šehirovi, který sám už byl drobounký, vyschlý stařík s velkými černě rámovanými brýlemi na kostnatém nose. Arr-Šehir stál mezi svými šesti slony a vrásčitý obr Bingo mu zamilovaně foukal chobotem do tváře.

"Máš pravdu, sáhibe Vašku", zahovořil Arr-Šehir, "máš pravdu a nemáš pravdu. Bylo království a v něm se dostal na trůn mladý král. Byl svěží, pln síly a chuti do života. Všichni se obdivovali skutkům, které dokázal. 'To je proto', říkával král, 'že jsem mlád. Jenom mladí lidé jsou s to vykonat velké činy. Staří lidé jen brzdí náš rozmach'. 'Pravdu máš, ó králi', řekla jeho mladá družina, 'ale učiň podle své moudrosti a odevzdej království do správy mladým, ať je celá země jako její panovník'. Králi se zalíbila tato řeč a vydal rozkaz, kterým sesadil staré lidi ze všech veřejných úřadů a nahradil jse mladými. Přišla pak válka se sousedním královstvím, král porazil nepřítele a postupoval za ním do jeho území. Tak se dostal do krajiny mezi lesy, kde nebylo řek ani potoků ani studnic, a vojsko začalo trpět žízní. Král svolal své důvěrníky a poručil jim, že musí opatřit vodu, jinak že vojsko zahyne. Ale nikdo nevěděl, kterak nelézti v poušti vodu. A když jim bylo čím dál tím hůř, jeden z nich se odvážil k návrhu. 'Nevíme-li si rady, ó králi', pronesl k němu, 'pošli posla k našim starcmů doma. Snad staří znají, o čem my mladí nevíme'. Král svolil, odeslal posla ke starcům a starci ihned odpověděli: 'Nemáš-li vody, ó králi', vzkázali starci, 'vypusť osly volně do lesů'. Všichni mladí se divili této radě, ale vypustili osly do lesů. A osli, trápení žízní, běželi za velkého hýkání do lesa, kde ucítili pod povrchem země pramen, tam začali hrabat, až se objevila voda, a vojsko bylo zachráněno".

"Tys tedy také, Arr-Šehire, pro zachování starých?"

"Nepravím, drž se starých. Ale pravím, drž se moudrých. Drž se těch, kteří si vědí rady, a propouštěj ty, kteří jsou bezradní, ať jsou mladí nebo staří".

"Děkuji", usmál e Vašku, "to je aspoň už o něco určitější program. Ty mi zkrátka radíš, abych jako ten král pustil osly k vodě".

Cestování toho léta dopadalo špatně. Od května se spustily dlouhé, vytrvalé deště, které s malými přestávkami trvaly až do žní. Zem nemohla pobrat vody, které na ni spadly, údolní pole a luka byla jak jezera, silnice obráceny v bahno a louže, na mnoha místěch řádily záplavy. Táhnout tím mokrem v sychravém lijáku bylo utrpení pro lidi i pro zvířata. Všechno křehlo a trpělo nachlazením; a když dojeli do nového města, našli zpravidla své stanoviště pod vodou a museli je nejednou zavážet popelem a smetím. V některých městech z toho důvodu vůbec nemohli hrát a jinde hráli v poloprázdném šapitó, protože se lidem nechtělo do deště a bahna. Tři měsíce marně vyhlíželi k obloze, nastane-li konečně obrat. Vašku narhoval, aby se vzdali vybraného okrhu a jeli přímo do některé jižní země, kde najdou snad lepší počasí. Ale pan Gaudeamus, přivolaný na poradu, zjistil z novin, že deště jsou roztaženy po celé Evropě. Nakonec rozhodl Berwitz, že tentokrát zkrátí turné a vrátí se mnohem dřív do hamburského domova.

Anežka Berwitzová to velmi uvítala. Měla v duchu velký strach z neklidného, bolestného Helenina těhotenství. Hamburský byt jim zajišťoval pohodlí a potřebnou péči. Vašek byl po týdny v strostech a rozčilení. Až jednoho dne v srpnu 1879 vrazil jako bouře do skladiště garderoby, práskl za sebou dveřmi a zahulákal:

"Inšpektore, jsi dědečkem!"

A jeho táta, vylézaje z přítmí rozvěšench šatů podobně jako tenkrát před lety John Harwey, zahoukal mu zpátky:

"Můrdije, derechtore, copa to máš?"

"Kluka, inšpektore, kluka!"

Oba Karasové si padli do náručí, potřásali si rukama a poplácávali se po zádech, jací jsou chlapíci.

Pak se zvedli spolu k odchodu, ale přede dveřmi se zastavili u nepříjemného zjevu. Jak Vašek bouchl dveřmi vyletěla z nich vnitřní výplň. A když se podívali blíž, viděli na okrajích, že je dřevo celé zpuchřelé.

"Koukej, táto", řekl zaraženě Vašek, "to dřevo je pryč!"

"Inu, chlapče", odpověděl mu otec, "koukám, co jsme se vrátili, že nám hnije celá bouda!"

Vykročili, ale Vaškovi dlouho trvalo, než se mu vrátila radost z otectví.

VIII

Karasové se dohodli, že se nikomu ani nezmíní o tom, co zpozorovali. Karas otec se dlouho u rodičky nezdržel. Byla všecka vysílená a zesláblá, rodila těžce, se strašnými bolestmi. Dítě bylo tvoreček nevzhledný,slaboučký, vrásčitý - Vašek nad ním cítil radost i úlek zároveň. Bába, doktor i Berwitzovi ho uklidňovali, že se dítě brzo spraví, že zesílí, ale bolestného strachu ho tím nezbavili. A slzy mu už docela vyhrkly z očí, když se vrátil k Heleně a viděl ji mátožnou a smrtelně bldeou ležet bez vlády, jako by umírala. Místo radosti cítil už jen těžké výčitky, že tohle je jeho dílo, že to krásné dívčí tělo tak zničil.

Stál a obcházel tu úplně bezradný a byl rád, když mu tchyně řekla, aby šel raději ke klecím, tu že jim jenom překáží. Vrátil se tedy do cirkusu, k tátovi, který se zatím beze slova dal do spravování dveří. Jeho obratné ruce již přiřízly lišty, jimiž zapevnil uhynulý okraj výplně; pak vyštrachal odkudsi otulčený hrnek se zelenou barvou a tuhým štětcem natřel nové dřevo.

"Tak co říkáš tomu ubohému škvrňátku", promluvil konečně Vašek, "já mám o ně hrozný strach".

"Což o to, to se probere, chlapče, to nic. Dostane přece všecko ošetření. Ty jsi byl ovšem jinaký chlapík. Co je to platné, Helenka je po direktorce, křehounké stvoření: kde se má té síly nabrat na nový život? Musíš teď být opatrný na ni i na maličké. To není jako u nás na vsi, kde to máma vyklopí a druhý den jde už do lesa na klestí. Jakpak se bude chlapec jmenovat?"

"Petr Antonín. Po dědečcích. Maminka si to přála, jako direktorka".

"To je vzácná paní. To ani nevíš, co to je, dostat takovou tchyni".

"Pojď, táto", řekl syn, když otec odkládal hrnek s barvou, "prolédneme si trochu konstrukci, dokud nejsou zkoušky. Nemusí hned všichni o tom vědět".

Šli dřevěnou stavbou a zkoumali ji na různých místech. Ukázalo se, že vnitřní stav je celkem ještě dobrý, ale že zevně, všude, kam mohla voda, prkna i trámce zahnívají.

"Inu, černá borovice", kýval hlavou otec, "a patrně ze suchých písků. To je pak na vlhku prevít. Kdyby to bylo dříví z našeho řádého hlinitého lesa, bylo by na vodu otužilejší".

"A co myslíš: spadne to?"

"Ale ne... ještě ne, to ještě vydrží... ale na léta letoucí to není. Nejlíp by bylo, kdyby se to už teď molo rozebrat a všecko nemocné dřevo nahradit. Bojím se, že někde v koutě, kam se takhle nedostanem, bude snad i houba".

"A co, táto... dejme tomu... kdyby nebylo peněz na nové dříví..."

Vašek to říkal váhavě, s přitlumením, otec však přesto se rychle k němu obrátl a zadíval se na něho.

"Tak takhle je to... bez peněz... A to sis, hochu, moc tou bohatou svatbou neposloužil. Já myslel, že jdeš na zlaté lože..."

"Ale kde. Totiž... bohatství tu je, ale Berwitz všecko vrazil do zvířat. Uvaž jen ty jeho nákupy. Pět slonů. Lední medvědi. Tři tuleni. Párek velbloudů".

"To byl nesmysl, dávat ti k svatbě místo věna velbloudy. Dvě malá bálí podsvinčátka by i byla milejší než tyhle ohavy. Tvrdohlavé je to jako ďábel, hloupé jako stará bába a ještě prevíti koušou".

"V tom není s tatínkem Berwitzem žádná řeč. Pořád mi vykládá, jaké věci dělali s velbloudy v Teheránu, a já nevím, když mi Hasan lehne, jak ho bez ran přimět, aby vstal. Na šelmy mohu působit aspoň žrádelm, ale tahle šereda, když jí nabídnu pamlsek, koukne se na mne opovržlivě a začne si přežvykovat ze svého".

"Koně jsou něco jiného, viď?"

"Ach, táto, koníčci! To vůbec nejde srovnávat. Ta krása, hybnost, elegance, chytrost! Mám rád ty své kočky, i ty medvědí potvory mám rád, je s nimi zábava a zápas, ale co je to všecko proti koni! Jak mě vítají, jak se mě snaží pochopit, jakou ctižádost mají, aby se vyznamenali! To je pravé a jediné cirkusové zvíře. Ale Berwitz chce oslňovat lidi něčím jiným, chce mít všechno a chce mít toho moc. A bojím se, že v tom jde nad své síly. Když pak přijde takový rok, jako byl letos, vyžere mu zvěřinec všecky reservy".

"Nu, doufejme, že to zas příštím rokem nahradíme".

"Ano. Ale co zatím s boudou?"

"Nu, chlapče, když není na reparaturu, musí se zachránit, co se dá. Všecko, co je tady dole u země, by se muselo natérovat a stěny zvenčí přetřít lakem nebo fermeží".

"Ale to bude stát také hodně peněz?"

"Bez peněz ti, chlapče, ani křepelka nezakdáká".

Vašek pokýval hlavou a smutně se rozhlédl po mrtvé manéži a zšeřelé prostoře kolem ní. Byl to jeho nejmilejší svět, tomu zaslíbil svůj život, a nyní ho najednou obešel strach, že se mu to zhroutí dřív, než se bude moci sám postavit drtivé síle osudu na odor. Jeho pohled utkvěl nahoře u lucernovitých oken.

"Ještě někam se musíme kouknout, táto. Na hoření trámy. Tam jde o život".

Odvázal provaový žebřík od stěny u vchodu a přidržel jej, aby otec mohl pohodlněji vystoupit nahoru. Pak se sám skokem zachytil příček a jeho atletické tělo se rychle vyručkovalo do přístropí.

Jak to bylo dávno, kdy toužil sem vylézt a kdy mu pan Barengo nedovolil vystoupit na žebřík. Sám Frasquito Barengo už dávno odtud zmizel i s tím veselým Francouzem Laribeauem. Po léta střežil svou ženu Conchitu a věčně dumal o to, že je to přece nezbytný osud, že ho ta mladá krasavice zradí s hezkým a hovorným Héctorem. Vždycky tomu tak bylo, všecky slavné trojice hrazdařů se skončily vždy týmž dramatem lásky a žárlivosti. Nemohlo to přece jinak dopadnout; mladá, robustní těla v trikotech, denní důvěrný styk, společá hra se životem a smtí, všecko to spělo k témuž osudnému zauzlení. Fransquito Barengo tedy jen čekal a svým těžkým, zamyšleným pohledem pozoroval každé jejich hnutí. Čekal a číhal, hlídal a střehl, až jednoho odpoledne přišel Héctor Laribeau a zeptal se ho, co to má být, že právě viděl paní Conchu odjíždět kočárem k nádraží. Barengo vyletěl jako rys, hotov k vraždě nožem nebo pistolí; ale byla to holá a neodvratná skutečnost, za jeho zády ležel na stole maringotky voňavý lísteček, kde mu Concha dávala sbohem, prosila ho stotisíckrát za odpuštění a oznamovala, že jde za svým štěstím. I Héctora v lístku pozdravovala a prosila za prominutí, že jim zkazila krásné číslo. Stáli proti sobě bezradn, Barengo rozzuřen, Laribeau užaslý. A celý večer, kdy odpadlo jejich vystoupení, seděli spolu při víně a lámali si hlavu, jak to přišlo, že ani jeden, ani druhý nepozorovali, že krásná Concha vyslechla srdce třetího. Laribeau se troštoval, že vyšetří, kdo to byl a kdo dělal prostředníka, neboť bez prostředníka to vůbec nebyo možné. Ale Fransquito Barengo ho zarazil. Měl už zase ten svůj nehybný pohled, ponořený do tajemství, bouře nenávisti ho přešla, věci se mu zjevovaly v nové tvářnosti.

"Nech ji běžet a být šťastnou", řekl zamyšlen Héctorovi, "byla příliš krásná, abychom se jí mohli dohlídat. Vrátím se domů, do Španělska, a budu hledat novou partnerku. V našem kraji jsou dívky štíhlé, půvabné a heroické. Najdu ji brzy a vycvičím. Chceš-li zůstat ve spolku, pojď se mnou. Živobytí ti pro ten rok příprav dám. Ale až to ta dívka bude umět, oženíš se s ní ty. Já už jsem toho prožil dost a musím teď myslet na věci trvalejší, nežli je ženská věrnost".

Tak opustli mlčelivý pan Barengo a hlučivý pan Laribeau Cirkus Humberto. Po nich přišlo postupně pět nebo šest skupin umělců létající hrazdy, ale žádná z nich nedostihla té čistotné krásy, toho promyšleně dokonalého slohu, jímž vynikli manželé Barengovi se svým Francouzem. Nyní již celý rok háky pro visuté hrazdy zahálely. Berwitz si naříkal, že i toto umění upadá a že nemůže najít nic dosti dokonalého. Místo toho angažoval dva Japonce s cvičením na vysoké žerd; hlavní je, říkával, aby diváci aspoň jednou za večer pozvedli hlavu.

Hrazdaři tedy v programu nebyli, ale náhoda je mohla kdykoli přivést, a Vašek si chtěl být jist, že s jeho strany se nezaviní žádné nešdtěstí. Prolezl tedy s tátou všechna břevna, jež byla připravena nést lana, a Karas otec je proklepal hřbetem sekyrky, naslouchaje úderům jako mediciální rada při perkusi. Zvuk zněl všude dobře, jen na jednom místě shledali, že tam zatéká voda se střechy a pomalu zevně narušuje dřevo. To se dalo lehce spravit, a Vašek tedy sjel po žebříku se srdcem značně uvolněným.

Sezóna se začínala velmi slibně, měšťáci, rozmrzelí zkaženým létem, se s radostí vrhali v požitky velkoměsta. Ale to vydrželo jen tak do konce roku. V lednu bylo již cítit, že zájem obecenstva ochabuje. Cirkus, který tentokráte dříve začal, dříve se také vyčerpal. Množila se představení před poloprázdným hledištěm, a artisté více než jiní umělci navyklí na masy lidí kolem dokola, byli nevrlí a bez ohně. Berwitz poručil Steenhouwerovi, aby zesílil reklamu. Stálo to pěkné peníze, ale účin byl nevalný. Vašek, pro něhož nebylo záhady v nižádné manéžní práci, docházel teď často do kanceláře Steenhouwerovy a tam se u pana strýčka zaučoval v dosud neznámých oborech cirkusového podnikání. K těžkým, tlustým knihám účetnickým měl dlouho nedůvěru, sloupce číslic mu byly jako magie. Nicméně Frans Steenhouwer, který si všechny pojmy převáděl na číslice a jen v číslicích je hodnotil, dovedl ho časem naučit, aby sítí cifer viděl živou skutečnost za ní. Někdy mu to připadalo jako zázrak: neměl před sebou nic víc než kombinace číslic od nuly do devítky, ale jak se všelijak ty číslice spojovaly, mohl z nich vysledovat, kterak jsou kmeni koně a kdy byly obnoveny drtiny v manéži, viděl kovářské správy maringotek a vyjednávání pana Gaudeama ve vzdálených mětech. počtářská vášeň Steenhouwerova mu na zvláštních arších otevírala, pro co nikdy neměl smysl Berwitz: souvislosti příjmů a výdajů, jejich normální vztaha jejich výkyvy a odchylky. Tak viděl na sklonku té zimy i vrůst položek na reklamu a nijak se neměnící cifry příjmů; a když to sledoval až do konce, shledal, že paní Reklama je vrtošivá dáma, která bohatě přisypává, jdou-li věci dobře, ale skoupě a škudlivě se odměňuje za přinesené jí oběti, když by opravdu bylo potřebí její pomoci. zachtělo se mu už proti tomu zareptat a nadhodil Steenhouwerovi, zda to nejsou výdaje zbytečné. Matematický vášnivec pokrčil rameny.

"Číslicemi zjišťujeme přesně, co je. Ale číslice nám mlčí o tom, co by bylo, kdyby... Možná, že by se nezměnilo nic. Možná však, že kdybych tu ušetřil na reklamě stovky, na příjmech bych ztratil tisíce. To jsou věci, u nichž nezbývá než věřit".

Nebyl to hezký čas, který dovoloval Vaškovi toto učení. Jak bylo léto deštivé, tak byla zima po něm tuhá a dlouhá. Ještě v březnu nevěděli, kdy budou moci bezpečně vyjet. Každý týden čekání odssál kus přebytků, které si zahospodařili na podzim. Zprvu si toho nevšímali, neboť pan

Gaudeamus přišel v lednu s myšlenkou, která je oblažila velkými nadějemi.

"Pojedeme do Švédska", řekl tehdy v rodinné radě. "Je to, jak jsem zjistil, jediná země, která nebyla zasažena dešti a záplavami. země bohatá a pro nás téměř panenská. Dvanáct let nebyl v Kristianii žádný velký cirkus. Dvanáct ročníků dětí čeká na nás jako na ázrak a všichni staří se na nás těší, že se s námi vrátí k svému mládí. Bude to obrovský úspěch".

Žilo se tedy ve znamení Švédska, inspektor Karas vybalil a vyspravil modrožluté prapory a křížové vlajky, Steenhouwer rozepjal v kanceláři mapu Skandinavie a paní Hammerschmidtová se učila počítat en, tva, tre, fyra, fem, sex, siu, atta, nijo, tio. Ale všechna ta radostná horlivost vyprchávala, umořena vleklými úbytěmi hamburského obchodu. A když přišel pan Gaudeamus pro rozhodné slovo, kdyže má vyrazit na sever a půjde-li se přes Kodaň nebo přes Lübeck, rozkřikl se na něho Berwitz vztekle, jestli by pan baron nechtěl raději uspořádat turné po Kamčatce nebo v Gronsku nebo vůbec někde, kam by bylo ještě dál. Byl to první jeho výbuch vzteku nad trvalým nezdarem a paní Anežce chvilku trvalo, než se jí podařilo ho uklidnit a než mohla nemile překvapenému Gaudeamovi říci:

"Pane barone, nemůžeme jet do Švédska... nemáme na převoz".

Pan Gaudeamus se uklonil.

"Prosím, madame, je to nepříjemná věc, ale to se už v životě stává. Žok zlata je někdy jako pytel blech. Člověk se nestačí divit, jak malou dírkou dovedou mršky peníze prolézt. Ale tím si přece nebudete trápit život. Nemám-li já, mají jiní. Kdybyste si přáli, abych vám opatřil úvěr, - znám neobyčené množství osob, které jsou ochotny půjčit na slušný úrok".

"Děkujeme vám, barone, ale raději ne".

"Nikdy jsem nebyl nikomu nic dlužen", odmítal Berwitz zachmuřen.

"A to já zas byl", odpověděl pan Gaudeamus ležérně, "a bylo mi přitom asi veseleji než vám bez dluhů. Uvažte, že Švédsko je naprosto zaručený obchod, který vám stokrát vynahradí, co si vypůjčíte na přeplavbu".

"To je možné", trvala na svém Anežka, "ale já raději stojím na pevné půdě toho, co mám".

"Švédsko, madame, je skvělá věc, kdežto všude jinde v Evropě budete těžko zápasit. Ten loňský rok není odčiněn, ten se projeví ještě letos, kdežto ve Švédsku byste si pomohli. A nepůjdete-li tam vy, vrazí tam jiný, vypije med a pak je to zase na pár let pokaženo".

"Jaká pomoc. Raději budu celý rok dřít bez naděje na zisk než začít hospodařit s dluhy".

Pan Gaudeamus pokrčil rameny. Viděl, že nezlomí starosvětské předsudky těchto prostých, počestných lidí, a bylo mu jich líto. Začal s nimi probírat, která města bývala pro ně nejvýnosnější, aby aspoň na nich vybudovali co nejlepší naděje letní cesty. Pak odjel s načrtnutým programem a po několika týdnech jim oznámil, že se stalo, co předvídal: Švédsko je pro ně ztraceno. Pojede tam Kranz. Že sám dostal od Kranze za tu radu tisíc marek, to už v dopise nepřipojil.

Berwitz znovu zuřil, že se Kranz zmocnil jeho myšlenky, ale nedalo se nic dělat, Cirkus Humberto muselnastoupit krušnou pouť po zemi, která ležela jako zakřiknuta rostoucí hospodářskou tísní. Důsledky špatných žní se teprve nyní přenesly z venkova do měst, obchody vázly, výroba se omezovala, peníze kolovaly váhavě a opatrně, nevybývalo jich dost, aby si ldié popřáli i záavu. Pan Gaudeamus se opravdu lopotil, aby vábidly všeho druhu překonal zdrželivost obecenstva. "Pošlete 200 slonů, 300 tygrů, 200 lvů", zněly jeho depeše, dožadující se barevných litografických plakátů v trojnásobné i čtyřnásobné míře než za dob normálních. Vašek sám je často odesílal a sledoval přitom, jak rychle i tato zásoba z lepších dob mizí, jak se tenčí, jak brzo bude nutno objednávat v litografiích nový tisk, aniž snad bude peněz na zaplacení účtů. A to byla jen jedna z mnoha výdejních položek cirkusu. Teď, když mohl nahlédnout do hospodaření, žasl nad tím, co je u takového rozměrného podniku stlých i nečekaných výloh, jak nákladné je to veselé putování a jak je mu životní nezbytností, aby denně bylo vyprodáno.

To se však nedálo, leckdy museli pausovat, málokdy dosáhli plného stavu, a když se tak stalo, bývalo v tom plno lístků za poloviční vstupné, takže i pak se poponesli dál jako s ochromeným křídlem.

Nejhorší bylo, že Berwitz tvrdošíjně odmítal jakékoli záchranné opatření. Celý svůj život vítězil zarputilou neústupností a teď, když už mu bylo hezky přes šedesát, šel přes všecky rouné domluvy jako beran. Frans, Anežka, Vašek, Hammerschmidtová, všichni se shodovali že by se tomuto napětí mohlo čelit úsporai, především zmenšením zvěřince, ale Berwitz je zarytě odmítal, že to není nic jiného než jeho asijské tažení, tam že ut to jednou prodělali a on že ví, jaké to bylo štěstí, že nakonec zachránil pro Cařihrad celý podnik v plném lesku a nikoli jen pouhé trosky. Tak se s marnou nadějí na nějaký nový Cařihrad prodírali za stálých ztrát po celé letní údobí, až zase stanuli v hamurské boudě, která nebyla vyspravena a které další rok život nepřidal ani krásy, ani pevnosti.

Vašek pod tím vytrvale nepříznivým tlakem nikterak neztrácel hlavu. Člověk, který denně musí skočit svůj skok smrti a který pak vstupuje mezi řvoucí lvy, tygry a lední i hnědé medvědy, nemá kdy na nervosu. Skutečnou úzkost prožíval Vašek jen v těch dnech, kdy šlo o život Helenky a novorozeněte. Když se Helenka s úsměvem vrátila zase ke krasojízdě a když se ukázalo, že maličký Petr Antonín je sice škvrňátko slaboučké, ale přece jen s chutí do život, když se tohle šťastně urovnalo, zůstal Vašek uprostřed ran a pohrom neochvějně klidný a střízlivý. Jen jeho oči dostal