Sever Gansovskij

Kroky do neznáma

Překlad: Jaroslav Piskáček

Svět sovětů — 1962

Rozhovor na pobřeži

„Někdy mám dojem, že se mi to všechno jen zdálo,“ pravil inženýr zamyšleně a přejel si rukou po čele. „Ačkoli moc dobře vím, že jsem tenkrát nespal… Škoda slov! Už se provádí vědecké bádání. Byla vytvořena skupina. A stejně…“

Ušklíbl se a já zbystřil pozornost.

„To máte tak. Obvykle se domníváme, že rytmus, jakým žijeme, je jediným možným rytmem. A zatím tomu tak není. Chápete, co chci říci?“

V odpověď jsem zamumlal cosi o teorii relativity. Musím přiznat, že jsem o ní zrovna jasnou představu neměl…

Inženýr se usmál.

„Tedy, měl jsem na mysli něco jiného. Pokuste si představit, co by se stalo, kdybychom začali žít rychleji. Nemyslím pohybovat se rychleji, ale opravdu žít. Živé bytosti na zemi se pohybují různou rychlostí — od několika milimetrů za hodinu až po několik desítek kilometrů. Někde ve Skotsku našli mouchu, která lítá rychlostí letounu. Ale o tom nechci mluvit. Ne pohybovat se rychleji, ale rychleji žít.“

„Ale vždyť některé bytosti už žijí rychleji než člověk,“ poznamenal jsem a pokoušel se vzpomenout, co jsme se ve škole učili z biologie. „Například prvoci. Trepky, pokud si vzpomínám, žijí pouhých čtyřiadvacet hodin. A někteří bičíkovci ještě méně.“ Můj společník pokýval.

„Ba ne, ti prostě žijí méně než my. Ale ne rychleji.“ Zamyslel se. „Vy to asi stěží pochopíte, co říkám… Neslyšel jste nic o letošních událostech v okolí Labutince?“

„Aby ne! V Leningradu si to asi před měsícem cvrlikali vrabci na střeše. Ale nikdo nic kloudného neví. Vypráví se o tom div ne jako o zázračném vidění. O dívence, kterou kdosi neviditelný snad hodil pod vlak nebo vytáhl zpod vlaku, už nevím. A pak se mluvilo o krádeži v obchodě… Vy o tom něco víte?“

„Ovšem. Byl jsem jedním z těch přízraků.“

„Ne!“

„Chcete-li, budu vám to vyprávět.“

„Ovšemže chci!“ vykřikl jsem. „Abych nechtěl! A můžete hned teď.“

Tento rozhovor se odehrával na rižském pobřeží, v Dubultech, jedněch malých lázničkách půl hodiny cesty od Rigy…

Byl jsem tam v zotavovně celé září a rychle jsem se seznámil se všemi obyvateli vilky, stojící přímo na mořském pobřeží. Jen o jednom rekreantovi, urostlém pohublém blondýnu, jsem věděl velmi málo. Bylo to tím divnější, že jsme hned od prvního setkání pocítili k sobě vzájemnou sympatii.

Oba jsme rádi ráno, asi tak dvě hodinky před snídaní, bloumali po pláži, která byla tou dobou naprosto vylidněná. Korostylev, tak se můj blonďatý společník jmenoval, vstával dřív a vydával se pěšky směrem na Bulduri. Když jsem na břeh přicházel já, byl již na zpáteční cestě. Setkávali jsme se na prázdné, opuštěné pláži, poklonili jsme se jeden druhému, usmáli jsme se na sebe a každý jsme pokračoval svou cestou.

Zdálo se, že po každém takovém setkání v nás obou zůstává dojem, že bychom se oba s radostí zastavili a pohovořili si.

Jednou ráno, když jsem vyšel na pobřeží, přistihl jsem Korostyleva při jakési podivné činnosti. Inženýr seděl na lavičce, pak si sedl na bobek a začal prstem čmárat v písku. Na tváři měl v té chvíli velice ustaraný výraz. Tak to udělal několikrát, načež se uklidnil. Pak si všiml letícího motýla a mávl rukou ve vzduchu, jako by ho tím pohybem provázel. A nakonec několikrát povyskočil.Zakašlal jsem, abych Korostyleva upozornil, že na břehu není sám. Podíval se po mně, naše pohledy se střetly a bylo nám oběma trochu trapně.

Korostylev mávl rukou a zasmál se.

„Pojďte sem. Nemyslete si, že jsem se zbláznil.“

Přistoupil jsem k němu a rozpředla se debata, při niž jsem se dověděl historii nedávných událostí ve Finském zálivu.

Korostylev začíná vyprávět: První hodino ve změněném světě

… Musím předeslat, že jsem povoláním inženýr tepelné techniky. Dokončil jsem aspiranturu a obhájil dizertaci na moskevském polytechnickém institutu, ale přesto jsem spíš praktik než teoretik. Proto je pro mne tím víc nevysvětlitelného v tom, co se se mnou před nedávném stalo.

Jako užší specializaci mám zřizování parních turbin ve slunečních elektrárnách. 2iji s rodinou na břehu Finského zálivu v lesnatém kraji. Pracuji ve vědeckovýzkumném ústavu, který je umístěn při malé sluneční elektrárničce výhradně experimentálního významu. Blízko ní je i osada, v níž všichni bydlíme. Náš domek s malou zahradou je první při cestě, spojující přímořskou dálnici se stanicí lokálky. Upřímně řečeno, tahle cesta je zároveň jedinou ulicí v celé té naší osadě.

Proti našemu domku má letní sídlo můj přítel docent Mochov. Také spolupracuje s výzkumným ústavem. Vedle jeho domku je obchod s potravinami, přesněji malý krámek, kam chodíme všichni nakupovat.

Mezi zadními okny mé chaloupky a územím sluneční elektrárny nejsou žádné další stavby. Je to tu porostlé nízkým mlázím, které při stavbě zůstalo nedotčeno…

Bylo to v neděli pětadvacátého června. V sobotu večer odjela žena s oběma našimi chlapci do Leningradu na nový indický film. Zvali mě, abych jel taky, ale chtělo se mi zůstat doma a pracovat.

Domluvili jsme se s Aňou, že nechá kluky na neděli u babičky a vrátí se v neděli v deset vlakem.

Zavezl jsem ženu s dětmi ke stanici lokálky, zajel s automobilem do garáže a sedl k psacímu stolu.

Seděl jsem u něho hodně dlouho. Přátelé mi volali telefonem, zvali mě, abych si šel poslechnout nové dlouhohrající desky, ale chtěl jsem dokončit jakýsi výpočet, a tak jsem nikam nešel.

Asi o půlnoci začala bouřka. Rád se dívám, jak se křižují blesky, vstal jsem tedy od stolu, přistoupil k oknu a odhrnul závěs. Pamatuji se, že to byla silná bouřka. Liják bičoval větve stromů, až se ohýbaly, a na střeše se ozýval rachot jako od vzdálené kanonády. Okno mé pracovny vede právě k elektrárně a několikrát jsem viděl, jak vrcholky lip za ohradou a střechu budovy, kde byl umístěn reaktor, ozařují modré záblesky.

Pak jsem spatřil namodralou roztřesenou kouli, velkou asi jako menší meloun, napolo průhlednou a fosforeskující. Vynořila se kdesi vlevo od našeho domku z houštiny. Vzdáleně připomínala horní část těla medúzy, když se tento živočich vynořuje z mořských hlubin.

Něco takového jsem ještě v životě neviděl.

Koule proplula tak blízko kolem verandy, až jsem měl pocit, že do ní musí narazit. Pak odletěla k budovám elektrárny. Sledoval jsem její let. Nebylo to nic obtížného — změnila totiž v té době barvu. Byla teď jasně žlutá jako železo právě vytažené z kuplovny. Narazila na střechu budovy, v níž byl reaktor, nárazem nadskočila, ještě jednou dopadla a nakonec ne že by vybuchla nebo praskla, ale doslova se vpila do střechy.

Lekl jsem se, že tam začne hořet, vyběhl jsem tedy na zápraží a oběhl domek, abych se podíval, nehrozí-li elektrárně nějaké nebezpečí. Ale na střeše hlavní budovy, kterou jsem ze zahrady dobře viděl, nebyly patrný žádné známky požáru. Všude bylo ticho. Šikmé pruhy deště stále šlehaly po větvích a do trávy. Stál jsem chvíli u zdi svého domku a pak jsem se celý promoklý vrátil do pracovny.

Bylo už pozdě. Sel jsem si lehnout, a když jsem se ráno probudil, začalo to, o čem vám chci vlastně vyprávět.Probudil jsem se asi v osm a podivil jsem se, že jsem spal tak dlouho. U nás se obvykle vstává v šest.

V noci se vybouřilo. Oknem jsem viděl cípek nebe a větvičku lípy, rostoucí v zahradě přímo u stavení. Když jsem ji spatřil, zaradoval jsem se, že je venku bezvětří — lístky visely docela bez hnutí.

Brzy jsem začal pociťovat, že je v celém pokoji nějaká zvláštní, neobvyklá atmosféra. Nejdřív jsem postřehl jakési zvláštní zvuky, jako by někde poblíž přesunoval kdosi z místa na místo velké listy papíru.

Byl to takový přerývaný šramot, který občas utichal, občas zase zesiloval.

Pak jsem si uvědomil, že neslyším obvyklý zřetelný tikot velkých starých pendlovek, které jsem dostal od dědečka. Co se pamatuji, nezastavily se tyhle hodiny ještě nikdy, a pomyšlení, že se porouchaly, mi bylo velmi nepříjemné.

Vyskočil jsem z postele, a jak jsem byl v pyžamu, přistoupil jsem k druhému oknu, které nevede do zahrady, ale na záliv.

Odhrnul jsem závěs a letmo jsem pohlédl na břeh a asfaltovou silnici. Pak jsem se otočil a vykročil k hodinám. Při tom krátkém pohledu jsem nabyl jakéhosi zneklidňujícího dojmu. Spatřil jsem vlnu valící se na písečnou pláž, dva chodce při okraji silnice, motocykl řítící se po asfaltu — tedy všechno docela obyčejné, ale přitom v tom bylo něco divného.

Přistoupil jsem k hodinám — byl to starý švýcarský mechanismus, uzavřený do vyřezávané dubové skříňky — a otevřel jsem dvířka, abych si prohlédl, co se jim stalo.

Otevřel jsem dvířka… a strnul jsem.

Představte si, co jsem viděl! Kyvadlo na dlouhé a silné bronzové tyči neviselo vertikálně. Bylo odchýleno doleva, tedy bylo v poloze nejvzdálenější od rovnováhy!

Pamatuji se, jak v dětství, jako dvanáctiletý kluk, jsem často snil o tom, že udělám nějaký zázrak. Například vyskočit a nespadnout hned zase na zem, nýbrž zůstat chvíli viset ve vzduchu. Nebo zvednout kamínek, spustit ho a vidět, že nepadá, ale zůstává ve vzduchu. Vyskakoval jsem neustále, desetkrát, stokrát, vyskakoval jsem až do úplného vyčerpání, ale pokaždé jsem zas způsobně padal na zem v souladu se všemi zákony přitažlivosti. Ale neúspěchy mi nevzaly chuť k dalšímu snění. Namlouval jsem si, že když ne dnes, tedy zítra jistě se dokážu zbavit oné spoutávající přitažlivosti a pak… Pak se fantazie rozlétala naprosto bezuzdně. Už jsem se vznášel nad zemí, prolétával hranice, pomáhal arabským povstalcům bojovat proti francouzským kulometům, osvobozoval z žalářů vězně kapitálu a vůbec jsem předělával celý svět.

Každý z nás snil v dětství o nějakých zázračných křídlech nebo o čepici, která člověka dělá neviditelným, nebo o čemkoli toho druhu.

A teď jsem viděl uskutečnění svého chlapeckého snu. Na kyvadlo našich hodin nepůsobila přitažlivost. Hmota Země je nepřitahovala. Vznášelo se ve vzduchu.

Nevím, jak by se na mém místě choval někdo jiný. Ale já byl docela ohromen, zničen a přinejmenším půl minuty jsem upřeně zíral na kyvadlo. Pak jsem zatřepal hlavou a protřel si oči.

Hodiny nešly a kyvadlo bylo stále na levém krajním konci své dráhy. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo tomu tak.

Roztržitě jsem pohlédl z okna a to, co jsem tam spatřil, mě zděsilo podruhé.

Za celou dobu, co jsem zíral na kyvadlo, se celá situace ani o chloupek nezměnila. Stále tatáž vlna se chystala valit na břeh — zapamatoval jsem si ji podle zpěněného, dolů zahnutého hřebene — dva chodci byli u silnice v témž postavení, v jakém je zachytil můj předchozí letmý pohled, dokonce i motocyklista zůstával na témž místě.

Vzpomínám si, že mě nejvíc překvapil ten motocykl. Byla to „12–49“ a musela jet rychlostí přinejmenším padesát kilometrů — viděl jsem to podle namodralého kotoučku dýmu z výfuku, který se vznášel v poměrně velké vzdálenosti od výfukové trubice. Motocykl se tedy rychle řítil, a přitom stál. Stál a ani se přitom nekácel na bok, zase docela proti všem zákonům rovnováhy.

Tehdy jsem usoudil, že spím a že se mi to všecko prostě zdá. Jak se to vždycky v románech dělá, štípl jsem se do levé ruky a vykřikl jsem bolestí. Ba ne, asi nespím.

„To je legrace,“ řekl jsem si, ačkoli to vůbec nebylo legrační, ale spíš hrozné.

Ještě jednou jsem se rozhlédl po pokoji a opět se vrátil pohledem k oknu.

„Jsem inženýr Korostylev,“ prohlásil jsem nahlas. „Jmenuji se Vasilij Petrovič, je mi pětatřicet let a dneska máme neděli pětadvacátého června.“

Vida, zbláznit jsem se taky nezbláznil. Myslelo mi to dobře.

Se srdcem strachy se tetelícím jsem vyšel z pokoje, odemkl jsem v předsíni a strčil do dveří vedoucích do zahrady. Dveře se neotevíraly. Strčil jsem do nich tedy silněji a opřel se ramenem.

Ozval se praskot a dveře vyražené z pantů se svalily na verandu.

Zdrceně jsem se na ně podíval. Ani dveře se nechovaly jako dřív.

Mimochodem, ten praskot byl prvním normálním zvukem, který jsem toho rána slyšel. Uvědomil jsem si, že dokud jsem byl v pokoji, obklopovalo mě neustále jakési zvláštní mlčení, porušované jen divným šramotem.

Nemohl jsem si nijak vysvětlit, co se to stalo s dveřmi. Vykročil jsem tedy po pěšince k nízkému řídkému plotu, oddělujícímu naši zahradu od cesty. A tady zase začaly podivné věci. Když už jsem byl skoro u vrátek, pocítil jsem, že mi dá asi hodně práce se zastavit. Byl to pocit, že mě setrvačné síly unášejí někam kupředu. Znáte to. Jako když se například utíká s příkrých schodů.

S nejvyšší námahou jsem „zabrzdil“ u plotu a pomalu vyšel na ulici.

Klidně a mírumilovně stály domky naší osady. Za plůtky se sušilo dětské prádlo. Od obrovského majestátního topolu, obaleného světlezelenými blyštivými listy, který stál před Mochovovým domem, se linula čerstvá pronikavá vůně. Na čistém, po bouři jako vymeteném nebi zářilo jasné jitřní slunce.

Podle sklonu trávy a podle toho, jak sehnuté byly větve topolu, by se dalo soudit, že vane poměrně silný vítr. Dokonce i vlna v zálivu naznačovala větrné počasí. Ale já jsem žádný vítr necítil. Bylo mi horko.

Stál jsem chvilku u vrátek a pak jsem se vydal k motocyklistovi.

Pamatuji se, že v době, kdy jsem se k němu přibližoval, jsem najednou začal slyšet výbuchy motoru. Ale ne takové jako obvykle. Jejich tón byl velmi nízký. Něco jako vzdálené hřmění. Ale jak jsem se zastavil, změnily se tyto zvuky v týž šramot, který mě překvapil v pokoji.

Motocyklista, opálený chlapík se silnými lícními kostmi, seděl v sedle trochu předkloněn a díval se na cestu oním soustředěným pohledem všech řidičů motorových vozidel. Mne si vůbec nevšímal.

Bylo na něm všechno normální, až na to, že se nehýbal.

Nevím proč jsem si sáhl na válec motoru a okamžitě jsem ucukl — válec byl rozpálený.

Pak jsem provedl ještě větší hloupost. Pokusil jsem se motocyklistu povalit. Nevím, jak mi to mohlo vlézt do hlavy. Zřejmě jsem došel k závěru, že když už se nehýbá, měl by rozhodně padnout, a ne proti všem fyzikálním zákonům stát. Opřel jsem se oběma rukama do tandemu a trochu jsem zatlačil. Naštěstí se mi tento pokus nepodařil. Jakási síla udržovala stroj v poloze, v níž byl.

Mimochodem, brzy jsem toho nechal. Byl jsem příliš ohromen. Uplynulo jistě několik minut, než jsem si všiml, že motocykl nestojí tak docela na místě, že se přece jen pohybuje, i když nesmírně pomalu. Všiml jsem si toho podle zadního kola.

Na pneumatice byl kousek smůly a na ni se přilepila zápalka. Za tu dobu, co jsem chodil kolem motocyklu, přemístila se zápalka pomalu zdola nahoru.

Usedl jsem na bobek a začal si kolo prohlížet. Mám je dodnes zřetelně před očima. Zelená, silně zaprášená obruč, trochu zrezivělé dráty, stará rozpukaná pneumatika.

Pozoroval jsem kolo dlouhou dobu, jako by někde v něm tkvělo rozluštění záhady, v níž se teď pohyboval celý svět.

Pak jsem vstal a začal si prohlížet řidiče. Obešel jsem motocykl a postavil se mu do cesty půl metru před předním kolem. Řidič mě neviděl.

Sklonil jsem se a křikl mu do ucha:

„Hej, poslechněte!“

Neslyšel mne.

Zamával jsem mu rukou přímo před očima. Ani to na něho nijak nezapůsobilo. Prostě jsem pro něho neexistoval.

Přední kolo se konečně přiblížilo až ke mně. Pohybovalo se rychlostí přibližně jeden centimetr za vteřinu a opřelo se mi do kolena. Nejdřív slabě, potom stále silněji, až jsem musel ustoupit.

To už jsem byl docela zděšený a vydal jsem se k těm dvěma chodcům.

Všiml jsem si přitom, že jakmile se dám do pohybu, vzniká okamžitě poměrně silný vítr, kdežto zastavím-li se, vítr utichá. Bezpochyby tomu tak bylo už dřív, ale nevšiml jsem si toho.

Chodci, byla to mladá černovlasá žena a starší muž s batohem na zádech, stáli ve vzdálenosti asi padesát metrů od motocyklu. Vlastně taky nestáli, šli, ale strašně pomalu.

Na jeden jediný krok spotřebovali asi dvě nebo tři minuty. Nekonečně pomalu se oddělovala noha od asfaltu a začínala se přesunovat kupředu. Nekonečně pomalu se přemísťovalo celé tělo, těžiště přecházelo na druhou nohu. Než učinili jeden krok, mohl jsem je obejít kolem dokola přinejmenším desetkrát.

Myslím, že to byl otec s dospělou dcerou. Zdálo se mi, že je znám. Bydleli asi pět kilometrů od naší osady v osamělém domku a chodili k nám nakupovat.

I oni vypadali, jako by je něco znepokojovalo. Za tu dobu, co jsem byl u nich, otočila žena hlavu a začala se dívat stranou od svého společníka.

Pamatuji se, že jsem je několikrát obešel, pokoušel se jim něco říci, a dokonce jsem se dotýkal mužovy ruky.

Taky jsem si sedl na svah příkopu blízko ženy a seděl tak pět nebo deset minut. Měl jsem dojem, že mne pak přece jen zpozorovala. Ať už to bylo jakkoliv, začala pomalu, pomaloučku otáčet hlavu směrem ke mně a potom, když už jsem se zvedl a odešel, byla její hlava ještě dlouho obrácena k příkopu. Dívala se na místo, kde už jsem neseděl, a pak se na jejím obličeji začal pomalu objevovat překvapený údiv. Obočí se jí trochu zvedlo, oči se zděšeně zakulatily.

Byla velmi hezká. A hodně připomínala voskové panny z konfekce. Právě pro ten udivený výraz očí.

Pak jsem pomalu zamířil na pláž. Hlavu jsem si držel v dlaních.

Co to může znamenat, ptal jsem se sám sebe v duchu. Nevybuchla snad nad naším krajem nějaká nová puma? Neproletěla snad naše planeta nějakým prostorem koncentrované kosmické hmoty, která zastavila nebo zpomalila všechen život na Zemi? Ale proč bych tedy já zůstal mimo? Proč by se to netýkalo i mne? Nemám snad halucinace? Nebo opravdu spím?

Ale uvažoval jsem docela logicky a rozhodně jsem nespal. Prst, který jsem si popálil o válec motocyklu, mě svědil a naskakoval už na něm vodnatý puchýřek. A vůbec všechno kolem bylo příliš reálné, než aby se mi to zdálo.

Ve snu nebo při halucinacích, v tom efemérním, zdánlivém světě, bývá pro člověka velmi mnoho nedostupného. Někdy například nemůže utéci tomu, kdo ho pronásleduje, jindy naopak není schopen dohonit toho, koho pronásleduje 'sám. Vždycky existují určitá omezení. Ale tady bylo všechno jednoduché a přirozené. Stál jsem na břehu zálivu, za mnou byl můj domek. Kdybych chtěl, mohl jsem se ohlédnout a vidět ho. Mohl jsem si sednout, mohl jsem vstát, mohl jsem napřáhnout ruku nebo ji zase spustit. Nikdo mne nepronásledoval a ani já jsem nikoho nehonil.

Přesto jsem byl jediným člověkem, který se pohyboval v tomto zastaveném, strnulém světě. Jako bych se dostal na plátno zpomaleně promítaného filmu.

Došel jsem k vodě a z rozběhu jsem kopl do nehybné vody. V mé situaci to byl pokus bezpochyby hloupý, měl jsem na nohou pantofle. Připadalo mi, že jsem kopl do kamenné zdi. Zavyl jsem bolestí, chytil se za špičku nohy a začal poskakovat po druhé noze jako šílenec.

Voda byla taky jiná než dříve.

Co jsem dělal potom, to už si přesně nepamatuji. Myslím,že jsem pobíhal po břehu, vykřikoval jakási nesmyslná slova a kategoricky žádal, aby „tohle“ přestalo, aby se všechno vrátilo do dřívějšího stavu. Byl to pro mne zřejmě nejtěžší okamžik. Při tomto záchvatu zoufalství jsem skutečně neměl daleko k zbláznění.

Pak jsem se vysílen a vyčerpán svalil na písek přímo u vody. Nejbližší vlna se ke mně nekonečně pomalu přibližovala. Tupě jsem na ni zíral a nehýbal jsem se z mokrého písku. Pomalu, jako roztavené sklo, se ke mně přivalila (byl to hrozný pohled, jak se přibližuje) a zalila mi postupně chodidla, kolena a boky. Trvalo to asi deset minut, než jsem se ocitl po pás ve vodě. Nervy mi opět začaly prudce pracovat a div jsem nevykřikl.

Ale skončilo to šťastně. Asi za pět minut vlna opadla a já zůstal na písku v mokrém pyžamu.

Pak jsem pocítil, že už mám těch zázraků po krk, že už se mi protiví. To, co se stalo, bylo naprosto nevysvětlitelné — alespoň pro mne v tu chvíli to bylo nevysvětlitelné — a proto se mi to protivilo.

Vstal jsem a zamířil domů. Chtěl jsem se schovat před nehybnými lidmi z naší osady. Kojil jsem se tajnou nadějí, že usnu-li, probudím se za nějaký čas ve světě, který se už zas bude pohybovat, a všechno bude normální.

„Ale promiňte,“ přerušil jsem inženýra. „Kdy to všechno bylo?“

„Letos pětadvacátého června.“

„Tak se vám to tedy všechno zdálo?“

„Ne, nezdálo. Bylo to všechno tak, jak říkám.“

„Ale já se také pamatuji na pětadvacátý červen.“ Nedůvěřivě jsem pokrčil rameny. „Pamatuji se na ten den a hodně lidí se na něj pamatuje. Možná že se to týkalo jen vaší osady. Ale stejně i tak by to jistě neprošlo bez povšimnutí. Všude by se o tom mluvilo.. Přišlo by to do novin.“

Inženýr potřásl hlavou.

„Jenže tohle všechno jsem mohl postřehnout jenom já. Ale poslouchejte dál.“

Inženýr najde neznámého

V naší zahradě, vpravo od vrátek, když se jde k domu, roste několik hustých keřů jasmínu. Je v nich ukryta velká psí bouda. Když jel jeden můj přítel na služební cestu, nechal u nás přes léto německého ovčáka. Postavili jsme psovi boudu, a když se náš známý vrátil, vzal si ovčáka a bouda u nás zůstala.

Na jaře a v létě slouží mým klukům ke hře na Indiány.

Když jsem nyní šel pěšinkou domů, spatřil jsem najednou, že z boudy čouhají čísi nohy ve velkých sešmaťchaných a zablácených botách.

Stejně jako všichni majitelé domků nemám ani já rád, když mi do zahrady bez dovolení lezou cizí lidé. Kromě toho mě překvapila podivná pozice tohoto člověka a s údivem jsem se ptal sám sebe, co tam v boudě může ten člověk dělat.

Myslím, že jsem v tom okamžiku dokonce zapomněl na všechny neuvěřitelné události tohoto dne.

Došel jsem k jasmínu a začal si prohlížet nohy.

A najednou jsem uslyšel lidský hlas. Poprvé za celé ráno, v tom podivném, ani na okamžik neustávajícím šramotu, zazněla opravdová lidská slova.

„To ne… to ne,“ mumlal neznámý.

Pak jsem zaslechl několik nadávek a zase totéž:

„To ne…“

„Poslyšte,“ řekl jsem, „vylezte ven! Honem vylezte!“

Nohy sebou cukly a neznámý umlkl.

Sklonil jsem se, zatahal ho za botu a vybídl ho:

„Tak honem polezte ven. Ještě nevíte, co se stalo.“

Neznámý mě kopl a zaklel.

Hořel jsem netrpělivostí. Popadl jsem ho oběma rukama za nohu, napjal všechny síly a vytáhl ho z boudy.

Potom jsme na sebe dlouho nechápavě hleděli. On ležel na zádech, já seděl vedle něho na bobku.

Byl to silný, rozložitý chlapík, mohlo mu být tak pětadvacet nebo sedmadvacet. Obličej měl bledý, nezdravý. Měl tupý nos a malé, šedivé, polekané oči.

Když jsem se podíval na jeho široká ramena, podivil jsem se, že se mi tak snadno podařilo vytáhnout ho z boudy. Asi tam neměl za co se chytit.

„Poslyšte,“ řekl jsem konečně, „s celou Zemi se něco stalo. Chápete?“

Pozvedl se, usedl na trávu a ustrašeně se zadíval řídkým plotem na silnici. Odtud ze zahrady byli dobře vidět oba nehybní chodci.

„Vidíš,“ pronesl poděšeně. „Dívej se.“ Pak se překulil na břicho a snažil se znovu zalézt do boudy. Měl jsem co dělat, abych ho udržel.

Pak jsme si začali šeptem — nevím, proč zrovna šeptem — povídat.

„Celý svět se zastavil,“ zašeptal jsem. „A ten hrozný šramot.“

„A na kole,“ dodal neznámý. „Viděls toho chlapa na kole?“

„Jakého chlapa?“

„No, tam, jednoho chlapa. V tričku. Já ho povalil.“

Dozvěděl jsem se, že na cestičce za Mochovovým domkem potkal cyklistu, stojícího bez hnutí na místě, a povalil ho.

„Proč jste to udělal?“ zeptal jsem se a hned mi blesklo hlavou, že i já měl podobný nápad.

„Proč tam jezdil?“ odpověděl neznámý a zaklel.

Seděli jsme nějakou dobu u boudy a vyprávěli si, co kdo z nás viděl.

„A kde jste byl, když to všechno začalo?“ zeptal jsem se.

„Já? Tady.“

„Kde — tady? V zahradě?“

Zrozpačitěl.

„Ne… Tam,“ mávl rukou směrem k zálivu.

„Tak kde? Na pláži?“

Ukazoval chvíli na jednu, chvíli na druhou stranu, takže se mi nepodařilo zjistit, kde ho všechny ty zázraky zastihly.

„Začalo to tedy při rozednění, že?“ řekl jsem.

„Ano,“ přisvědčil a zaklel.

Klel vůbec za každým druhým slovem, takže jsem to brzy přestal brát na vědomí.

„Nu dobrá.“ řekl jsem a vstal. „Zajdeme do baráku a něco sníme. Pak se půjdeme podívat, co se stalo. Zajdeme do Gluskova. Možná že to postihlo jenom naši osadu a dál je všechno v pořádku.“

Najednou jsem pocítil, — že mám hlad jako vlk. Neznámý rovněž vstal a nejistě se mne zeptal:

„Do jakého baráku?“

„Tadyhle do toho.“

Rozhlédl se bázlivě:

„A co když nás chytí?“

„Kdo by nás chytal?“

„Nu, len… co tu bydlí.“

„Tady bydlím já,“ vysvětlil jsem mu. „Je to náš dům.“

Zpozoroval jsem na jeho tváři nesmírné rozpaky. Pak se najednou rozesmál.

„Tak dobře, půjdem.“

Všechno' vypadalo záhadně. To, že mi nechtěl kloudně říci, kde byl v noci, i len neočekávaný smích. Ale byl jsem tehdy v takovém stavu, že jsem tomu nevěnoval pozornost.

Zatímco jsme v kuchyni pořádali obložené chlebíčky.a studené skopové, prohlížel si s úctou naši ledničku, pračku a mycí stůl.

„Dobře si žiješ,“ pochválil. „Kde pracuješ?“

Odpověděl jsem mu, že v továrně, a na oplátku jsem se zeptal jeho, co dělá on. Řekl mi, že pracuje v sovchoze „Gluškovo“. Sovchoz je asi osm kilometrů od naší osady. Jeden čas tam chodily do školy moje dětí, tnkže znám skoro všechny lidi, kteří tam pracují. Ale tohoto jsem lam ani jednou neviděl, takže jsem nabyl dojmu, že mi lže.

Když jsme vycházeli z domu, podíval se zamračeně na nebe a řekl:

„Slunce taky…“

„Co Slunce?“ zeptal jsem se.

„Slunce taky stojí.“ Ukázal na stín domu, ležící na pěšině. „Zůstal takový, jaký byl.“

Náš dům byl postaven tak, že okno mé pracovny a okna dětského pokoje míří na jih, hlavní vchod vede na sever.V létě kolem osmi hodin, když odcházím do práce, dosahuje stín střechy k okraji záhonu jiřin.

Když jsem dnes poprvé vycházel z domu, abych se podíval na nehybného motocyklistu, dosahoval stín právě k prvnímu keři. Všiml jsem si toho automaticky, i když jsem byl hodně vzrušen.“

Nyní byl okraj stínu na témž místě, třebaže už uplynuly nejméně dvě hodiny.

Z toho vyplývalo, že se Slunce skutečně zastavilo. Přesněji řečeno, Země zpomalila rotaci kolem své osy.

Teď už toho bylo právě dost, aby se člověk načisto zbláznil.

Pamatuji se, že jsme dlouho přešlapovali na místě a dívali se chvíli na Slunce, chvíli na nehybný okraj stínu.

Pak jsme se přece jen vydali do „Gluškova“. Vrátil jsem se do pokoje, obul si místo pantofli sandály, a vydali jsme se na cestu.

Ani nevím, co nás tam- táhlo. Nejspíš jsme tam šli proto, že bylo nesnesitelné sedět na místě a čekat, co se s námi stane dál. Museli jsme vyvíjet nějakou činnost.

Kromě toho jsme prostě nevěděli, co bychom měli dělat.

Cesta do „Gluškova“: Počátek neshod

Byla to podivná cesta.

Když jsme vyrazili a první dojmy ze všech zázraků poněkud vybledly, začal jsem si všímat věcí, kterým jsem doposud nestačil věnovat pozornost.

Především bylo pro nás oba velmi obtížné udělat první krok. Měli jsme takový pocit, jako bychom ten krok dělali ve vodě nebo v nějakém jiném hustém prostředí. Bederní svaly měly co dělat. Ale pak to mizelo a šli jsme už normálně. Za druhé. Při každém kroku jsme zůstávali trochu viset ve vzduchu. Zase jako kdybychom se pohybovali ve vodě. Zvlášť zřetelně to bylo vidět u mne, protože mám chůzi vůbec dost houpavou.

Cítil jsem, že musím vypadat jako baletní mistr, který nekráčí, ale provádí nekonečnou řadu dlouhých a plavných skoků.

Připadalo mi, že vzduch zhoustl. Zdálo se mi, že do vzduchu někdo přilil jakousi hustou sloučeninu, která mu ponechala jeho dřívější průzračnost i způsobilost k dýchání, ale dodala mu mnohem větší hustoty.

A nakonec vítr. Jakmile jsme se dali do pohybu, zvedal se silný vítr, a kdykoli jsme se zastavili, okamžitě utichal…

Na silnici jsme předhonili dva chodce — muže a ženu. Můj společník, jmenoval se Zora Buchtin, je obešel velkým obloukem, dokonce kvůli tomu sestoupil do příkopu. Vůbec se první dobou nesmírně bál všech nehybných postav, které jsme cestou potkávali.

Za posledním stavením naší osady jsem odbočil a zamířil k blízké olši, abych si utrhl proutek na cestu. Uchopil jsem poměrně silnou větvičku a trhl. Odštípla se tak snadno, jako by ani nerostla z kmene, ale byla k němu jen přilepena jakýmsi řiďounkým kancelářským lepidlem. Zkusil jsem tedy ulomit větev mladé lípy. I tu jsem v okamžiku držel v ruce. Jako by přímo čekala, až přijdu a odstraním ji z místa, kde roste.

I všechny ostatní větve se od lípy oddělovaly bez nejmenšího odporu. Nedá se říci, že bych,je trhal, prostě jsem je od kmene odděloval.

Vyplývalo z toho, že se svět nejen zastavil, ale také změnil své fyzikální vlastnosti. Vzduch zhoustl a pevná tělesa ztratila svou vazbu.

Mohl bych tenhle strom zbavit větví se stejnou lehkostí, s jakou dívky odtrhují lístečky akátu: „Má mě rád, nemá mě rád…“

Na pěšině vedoucí k sovchozu — abychom si zkrátili cestu, dali jsme se pěšinou — jsme potkali cyklistu, kterého Buchtin povalil. Kolo leželo v trávě, mladík stál vedle něho a držel se rukou za rameno. Jeho obličej vyjadřoval bolest a nechápavost.

Samozřejmě, nešlo mu na rozum, jaká síla ho to shodila na zem.

Nechali jsme cyklistu, aby se vzpamatoval, a vydali se dál. Spatřil jsem letět jakéhosi ptáka a zastavil jsem se, abych si ho prohlédl.

Myslím, že to byl stehlík. Visel ve vzduchu, občas pomalu a značně mdle mávl křidélky a o kousíček popolétl. Jeho let nebyl plavným pohybem, ale radou krátkých trhavých skoků.

Dorela dobře jsem ho mohl vzít do ruky, ale bál jsem se, abych mu něco neudělal.

Za lesem se začínala prostírat pole se zelenou ozimou pšenicí a louky, z nichž se linula silná a příjemná vůně jetele. V těchto místech jsme se z pěšiny doslali na úvozovou cestu. Všiml jsem si, že prach, který jsme zvířili, visel ve vzduchu velmi dlouho, tak dlouho, že jsme se ani nedočkali, kdy se zas usadí.

Nebudu vám podrobně líčit celou naši cestu do „Gluškova“. Mimochodem, cesta byla docela zbytečná. Prostě jsme přišli do sovchozu a zjistili, že je tam všechno stejné jako u nás v osadě.

Nejdřív jsme kráčeli dost rychle, pak mě stále silněji začal bolet palec, který jsem si pochroumal o mořskou vlnu, a tak jsem pokulhával.

Protože byla neděle, bylo v sovchoze prázdno. U mechanické dílny ani u účtárny jsme nespatřili živé duše. Jedině na dvoře u vodovodu stála jakási postava s vědrem v ruce. Nevím proč, ale zamířili jsme ke škole. Před jednou chalupou stál ředitel sovchozu Petr Iljič Ivaněnko, silný blondýn, oblečený do plátěných kalhot a letního plátěného saka. Okno chalupy bylo otevřeno. Vyhlížela z něho žena a něco si s ředitelem povídala.

Pomalu mávla rukou — zřejmě s něčím nesouhlasila nebo něco odmítala. Protože jsme však já. i můj společník viděli tento pohyb tak nekonečně pomalý, připadalo nám, že chce Ivaněnka udeřit.

Byla to nesmírně komická situace. Petr Iljič strnul s široce otevřenými ústy, husté prošedivělé obočí se mu zvedlo.

Zora se bojácně zastavil v uctivé vzdálenosti od ředitele a ukázal na něho prstem: „Zblbnul!“

„Proč by zblbnul?“ zeptal jsem se.

„Tak co to dělá?“ Zora pohodil hlavou směrem k Petru Iljiči a směšně roztáhl ústa. Parodoval ho.

Tohle mě nevím proč rozvzteklilo.

„Náhodou nezblbnul,“ obhajoval jsem ho. „Stalo se něco s celou Zemí. Nějaká katastrofa, chápete?“

Zora mlčel.

„Stalo se něco takového, čím se celý svět zpomalil. Jenom my jsme zůstali stejní, jako jsme byli. Nebo možná naopak…“

Vyslovil jsem toto „naopak“ bez rozmýšlení. Ale najednou jsem se kousl do rtu.

Co když je to opravdu — naopak?

Hlavou se mi mihla jakási nejasná myšlenka, jakási domněnka. Uvědomil jsem si znovu rychlost vlny v zálivu, rychlost motocyklu a nakonec i postavení Slunce na nebi. Svět zpomalil svůj pohyb, ale toto zpomalení mělo svou harmonii. Slunce, pohyb vody, lidé — to všechno bylo zpomaleno proporcionálně.

Uchopil jsem Zoru za niku. usedl jsem na lavičku u chalupy a donutil svého společníka, aby si sedl vedle mne. Pak jsem upřel pohled na náramkové hodinky, které jsem od včerejšího večera neodepjal.

Celých pět minut (počítal jsem to podle pulsu) jsem se díval na vteřinovou ručičku a nakonec jsem se přesvědčil, že se přece jen pohybuje. Ovšem za celých pět minut uběhla pouhou jednu vteřinu.

Jedna vteřina! A podle mne, i když jen přibližně, pět minut!

Za tuto vteřinu žena. hádající se s ředitelem sovchozu, spustila ruku a Petr Iljič zavřel ústa.

Vycházelo mi, že se svět zpomalil třistanásobně. Nebo my naopak jsme se třistanásobně zrychlili.

Na tváři Petra Iljiče, stejně jako na tvářích všech lidí, které jsme od rána viděli, nebylo však znát žádného neklidu. Nikdo z nich nevypadal udiveně, polekaně ani znepokojeně. Všichni se klidně věnovali své práci.

Znamená to, že něco divného a nevysvětlitelného se stalo s námi. nikoli s těmi, kteří byli kolem nás.Při této myšlence jsem pocítil obrovskou úlevu. Přece jenom je to něco jiného: předpokládat, že nebezpečí hrozí tobě samotnému, nebo být přesvědčen, že je v nebezpečí celý svět, veškerý lidský rod. Konec konců já i Zora už se z toho nějak dostaneme. Jen aby se nestalo něco s celou Zemí.

„Víte, jak to je? Nenormální jsme my dva,“ řekl jsem svému společníku. „Všichni lidé zůstali takoví, jak byli.“

Zora na mne upíral nepřítomný pohled.

„Něco nás zrychlilo, chápete? Začali jsme se pohybovat a žít rychleji, kdežto lidé žijí normálně.“

„Normálně! Nesmysl!“ Nedůvěřivě se ušklíbl a vstal z lavice. „Jen se podívej.“ Pokročil kupředu. „Já jdu a tenhleten stojí a otvírá hubu. (Petr Iljič právě v tom okamžiku začal opět nekonečně pomalu otevírat ústa.) A ty řekneš — normálně!“

„A proč by ne? My se prostě pohybujeme příliš rychle a příliš rychle cítíme. Proto se nám zdá, že všichni ostatní jsou nehybní.“

Teď už jsme šli zpátky ze sovchozu do naši osady a já jsem se cestou snažil Zorovi vysvětlit onu oblast klasické fyziky, v níž se mluví o otázkách pohybu a rychlosti.

„Absolutní rychlost neexistuje, chápete? Rychlost tělesa se počítá vzhledem k jinému tělesu, které konvenčně považujeme za nehybné. Podle všeho se změnila naše rychlost k Zemi, zatímco u ostatních lidí zůstává stejná. Proto se nám zdá, že ti druzí stojí na místě…“

Zora se na mne podíval tak podezřívavě, jako se dívá člověk na trhu, když mu prodavač vehementně nabízí shnilé zboží.

„Tak si například představte, že jedete autem šedesátikilometrovou rychlostí. Ovšem tohle je vaše rychlost v poměru k Zemi, nemám pravdu? Jestliže by vedle vás jel jiný automobil rychlostí padesát kilometrů, pak v poměru k němu by vaše rychlost byla už jen deset kilometrů. Rozumíte?“

Zora se zamračil a zafuněl. Považoval jsem to za známku hlubokého uvažování.

„A na tachometru?“

„Co na tachometru?“

„Kolik bude ukazovat tachometr?“

„Tachometr vašeho automobilu bude ovšem ukazovat šedesát. Ale to je ve vztahu k Zemi…“

„No prosím, šedesát! A ty mi povídáš deset!“ Ušklíbl se jako člověk, který svého protivníka nadobro zesměšnil.

Chtěl jsem začít s novou úvahou, ale spatřil jsem, že Zora neprojevuje ani nejmenší zájem o to, co mu povídám.

Neměl trochu schopnosti myslet abstraktně. Vůbec mě nechápal a já jsem vycítil, že mě považuje za člověka, který si ho chce nějak obtočit kolem prstu.

Odmlčel jsem se. Ušli jsme asi tři kilometry mlčky, každý pohroužen do vlastních úvah.

Připustíme-li, že jsme se skutečně „zrychlili“ třistakrát, nebo přibližně třistakrát, vychází nám, že jsme cestu z osady do sovchozu urazili asi tak za půl minuty podle obvyklého „lidského“ času. Z hlediska celého okolního světa jsme se tedy mihli jako stíny, jako závan větru. Přitom však pro nás to byla cesta poměrně dlouhá, podle našich měřítek trvala přibližně dvě a půl hodiny.

Můžeme se vůbec pohybovat takovou rychlost? Znamená to tisíc nebo dokonce dvanáct set kilometrů za hodinu. Pamatoval jsem si, že při rychlostech přes dva tisíce kilometrů, jichž dosahují pouze reaktivní letouny, zahřívá se povrch letounu na 140 stupňů Celsia. Při rychlostech přes tři tisíce kilometrů se trup zahřívá na 150 stupňů, takže hliník a jeho slitiny ztrácejí svou pevnost.

Ale my jsme necítili žádné zvláštní horko. Zřejmě to bylo tím, že společně se zrychlením všech životních procesů v našich tělech se prudce zrychlil i proces výměny tepla.

Jiné vysvětlení jsem nebyl schopen najít.

Mimochodem, kdykoli jsem prudce mávl rukou, cítil jsem na té její straně, která byla vystavena odporu vzduchu, lehké a příjemné píchání…

Prach, který jsme zvířili cestou k sovchozu, nebyl při naší zpáteční cestě stále ještě usazen.

Noha mě bolela stále víc, takže jsem se za Zorou ponenáhlu opožďoval. Byla to právě tato bolest, která mne přesvědčovala, že všechno, co se děje, je skutečností.

Když jsme přišli na pobřežní dálnici, zjistil jsem, že myšlení mého společníka stále ještě usilovně pracuje.

Počkal na mne na okraji.

„Tak tedy my rychle a oni pomalu?“

„Kdo oni?“

„Tak vůbec… Všichni.“ Opsal rukou široký kruh a znázornil tím, že má na mysli veškeré lidstvo.

„Ovšem. Mnohem pomaleji než my.“

Zora se zamyslel.

„Z toho plyne, že nás nechytnou.“

„Nechytnou,“ přisvědčil jsem nejistě. „A proč by nás vlastně chytali? Nechceme se před nikým schovávat.“

Zasmál se a vykročil po asfaltu. Teď se však jeho chování změnilo. Napřed se bál každé nehybné postavy, kterou jsme potkávali. Nyní jeho strach zmizel a Zora začal být až netaktně dotěrný ke všemu živému, co jsme cestou potkali.

Kousek před osadou jsme předhonili otevřený „ZIL-110“. Automobil jel asi stodvacetikilometrovou rychlostí, ale pro nás jel Stejně pomalu jako parní válec. Dokonce ještě pomaleji.

Zastavili jsme se u něho a začali si prohlížet cestující. Byla to společnost jedoucí zřejmě na výlet někam k jezerům.

Sedělo jich v autě pět a všichni měli ve tvářích onen šťastný a soustředěný výraz, jaký mívá člověk oddávající se plně požitku z prudké jízdy a vystavující obličej silnému větru.

Přitom ovšem všichni vypadali skoro jako mrtvoly.

Na zadním sedadle vpravo seděla asi sedmnáctiletá dívka, studentka s čistým a mladým obličejem, oblečená do květovaných šatů. Přimhuřovala oči s dlouhými řasami, ústa měla trochu pootevřena.

Zora se na ni dlouho díval, pak najednou zvedl ruku, namířil svůj krátký a tlustý ukazováček se špínou za nehtem a udělal pohyb, jako by chtěl dívku píchnout do oka.

V poslední chvíli jsem mu ruku strhl. Pustili jsme se do zápasu. hihňal se, vytrhoval se mi a měl jsem co dělat, abych ho od automobilu odtáhl.

„Vždyť nás nedohoní,“ mumlal Zora.

Podařilo se mu přece jen strhnout dívce mušelínový šátek s hlavy. Hodil jej na cestu. Zvedl jsem šátek, vložil jej zpátky do auta a odtáhl svého společníka pryč.

Měl sílu jako býk. A tu jsem si poprvé uvědomil, jakým nebezpečím pro lidstvo by se mohly stát vlastnosti, jichž jsme náhodou nabyli.

Teď bylo velmi těžké Zoru zkrotit.

Za příkopem spatřil najednou křivonosku a rozběhl se za ní. Pták měl však štěstí. Byl tak vysoko, že na něj Zora nedosáhl.

Potkali jsme také motocyklistu — téhož, kterého jsem ráno viděl z domu. Byl asi půldruhého kilometru od místa, kde jsem si ho poprvé prohlížel. Zora najednou pocítil neodolatelnou touhu ho převrhnout. Když jsem ho zase začal odtahovat, vytrhl mi ruku a zlostně se na mne podíval.

„Zmiz, lumpe! Nebo tě načechrám a budeš šňupat hlínu.“

Zkrotle jsem mlčel.

Zora pohrdavě našpulil dolní ret.

„Co se na mě pořád lepíš? Já tě k ničemu nepotřebuju!“

Dalo mi hodně práce, než jsem ho uklidnil. Vydali jsme se dál. Jeho chování ke mně se však pronikavě změnilo.

Po všech těchto patáliích jsem pocítil nesmírnou úlevu, když jsme konečně došli do osady a mohl jsem Zoru zavést do svého domku.

Rvačka

Podle mých hodinek jsme byli pryč jen o něco víc než jednu minutu normálního „lidského“ času. V osadě se za tu dobu skoro nic nezměnilo.

Mochov měl v okně své pracovny vytaženou záclonu a seděl u stolu. (Když jsem kulhal kolem domku, připadal mi úžasně vzdálený a cizí.) Pihovatá, ramenatá Máša, po-mocníce v domácnosti u Juškovových, stála za plůtkem na protější straně ulice pod šňůrou. Držela v rukou plenu. Nedaleko od krámku šel, vlastně stál na místě neznámý rozložitý tmavovlasý muž v pumpkách. Nad tím vším viselo v nebi nehybné slunce, větve stromů byly ohnuté větrem, který jsem necítil.

V jídelně jsem unaveně klesl na židli. K čertu se vším! Už mi to pořádně leze na nervy. Musel jsem se nutit k zamyšlení, kde se vzaly všechny ty zvláštnosti. Ale byl jsem tak deprimován, že jsem se cítil naprosto neschopný jakéhokoli sebemenšího objektivního hodnocení skutečnosti. A pak jsme oba s Zorou měli hlad. Vstal jsem tedy, a vláčeje nohy po podlaze, začal jsem na stůl snášet všechno, co jsme měli v ledničce a v kuchyni na plynovém vařiči.

„Skočím pro půllitr,“ nabídl se Zora. „Půjdeme spolu,“ odpověděl jsem. Nechtěl jsem ho pouštět samotného do osady.

Přijal to s bručením. Už měl dost mé neustálé péče a s nesmírným potěšením by se byl ode mne odpoutal. Obědem jsme strávili dvě nebo tři hodiny. Zažili jsme mnoho podivných věcí. Jestliže se stolu spadla vidlička, zůstala viset ve vzduchu a teprve asi za půldruhé minuty lenivě dopadala na podlahu. Vodka za žádnou cenu nechtěla do skleničky, a tak ji Zora musel sát přímo z láhve.

Všechno vypadalo jako v nesmírně zpomaleném filmu a jen silou vůle jsem si musel neustále připomínat, že svět je normální a jedině odlišná rychlost naší apercepce nám umožňuje vidět ho jinak.

Když jsem se díval na pomalu padající vidličku, zdálo se mi najednou, že už jsem někdy v minulosti takový jev viděl, že už jsem někdy s Zorou seděl u stolu a pokoušel se nalít mléko do sklenice. (Znáte to. Člověk někdy mívá pocit, že to, co právě prožívá, už někdy zažil.)

Pak jsem se plácl do čela. Neviděl jsem to, četl jsem o tom. Bylo to ve Wellsově povídce „Nejnovější urychlovač“. Tam taky měli sklenici, která visela ve vzduchu, i nehybného cyklistu.

Je to zvláštní, jak těsně se i nejsmělejší fantazie stýká se skutečností. Ačkoli když se nad tím člověk zamyslí, není na tom nic divného. Jakákoli, i ta nejfantastičtější hypotéza, se přece jen zakládá na skutečnosti. Protože kromě reality nezná člověk nic jiného.

Vzpomněl jsem si, že je v té povídce epizoda, kde jeden z hrdinů žijících zrychleným životem bere muflíka a přehazuje jej z jednoho místa na druhé. Tohle ovšem nemohlo být pravda, protože v takovém případě by psíkovi uletěla hlava jedna dvě.

Spočívá to v tom, že v naší situaci se předměty nejen vznášely ve vzduchu, ale pozbyly i své pevnosti. Vzal jsem židli za opěradlo a opěradlo mi zůstalo v ruce, jako kdybych zvedl telefonní sluchátko. Pokoušel jsem se ustlat, ale jakmile jsem uchopil prostěradlo, trhalo se na cáry. (To ovšem neříkám proto, že bych chtěl slavného spisovatele kritizovat. Jeho povídka je prostě nenáročný a mistrovsky napsaný žertík.)

Teď při obědě jsem poprvé viděl, jak ve skutečnosti vypadá kapka padající vzduchem. Vůbec nemá onu „kapkovitou“ formu, jakou jí obvykle připisujeme.

Kapka ze skloněného čajníku padala takto: nejdříve se od zobáčku oddělilo cosi, co kapku skutečně připomínalo. Ale hned nato se horní protáhlá část odtrhla od části spodní a vytvořila malinké vodní vřeténko, uprostřed objemnější, na koncích slabé. Ze spodní části se v té době vytvářela kulička. Pak se vřeténko pod vlivem sil molekulární přitažlivosti rovněž rozštěpilo na několik droboučkých, okem sotva postřehnutelných krupiček, zatímco spodní velká a těžká kulička se nahoře a dole zplošťovala. V takové formě to všechno klesalo na stůl čím dál rychleji.

Připomínalo to jakousi vertikální nitku s velkou zploštělou kuličkou dole a několika malinkými krůpějemi nad ní.

Kapky klesaly mimochodem tak pomalu, že jsem je mohl rozbíjet lusknutím prstu.

Musím však upozornit, že mi můj nový známý nedopřál věnovat se dalšímu pozorování.

Zorovi lezlo pití rychle do hlavy, a když měl dost, byl naprosto nesnesitelný.Přihnul si ještě jednou z láhve, postavil ji na stůl, zkřížil krátké ruce na prsou, stiskl zuby a několikrát hlučně vydechl nosem, upíraje pohled do prázdna.

To všechno mě mělo přesvědčit o tom, že jeho (Zorovy) prožitky jsou teď nadmíru závažné.

Jeho rudá tvář zbrunátněla přitom ještě víc a tupý konec nosu mu zbledl.

Pak se pohrdavě rozhlédl po místnosti.

„Och, neznáš život.“

„Proč?“ zeptal jsem se.

Pokrčil ledabyle rameny a neodpověděl.

„Vy ovšem život znáte, že?“ zeptal jsem se po chvíli.

Nepostřehl mou ironii a povýšeně přikývl. Pak svraštil čelo, až mu naskočily dvě tučné vrásky, začal skřípět zuby a skřípěl poměrně dost dlouho.

Dělal to asi proto, aby mě zastrašil. Ale přiznám se, bylo mi do smíchu.

Vlastně, když to tak vezmu, nebylo tu k smíchu nic.

„Tak dobře,“ prohlásil Zora. „Teď jim ukážu.“

„Komu?“

Zadíval se na mne prázdným pohledem, ještě jednou zaskřípal zuby a shovívavě procedil:

„Komu jinému? Čmuchalům.“

„Jakým čmuchalům?“

„Těm od milice… A vůbec.“ Zlostně se rozchechtal. „A tomu Ivaněnkovi taky. Tomu ze sovchozu.“

Z dalšího našeho rozhovoru vyplynulo, že byl právě propuštěn z vězení, kde seděl tri roky za chuligánství. Byl sice odsouzen na pět let, ale dva roky mu s nějakou podmínkou odpustili.

Trvalo to dlouho, než vyjmenoval všechny své nepřátele. Semjon Ivanovic, jakýsi poručík Petrov, zase nějaký jiný Semjon Ivanovic a pak ještě ředitel sovchozu Ivaněnko.

„Teď poznají, kdo to je Zora Buchtin. Ani jeden mi neunikne…“

Pak se jeho nálada najednou změnila a Zora začal táhle vyzpěvovat:

Zase nám v úterý návštěvu dají,

potečou potoky materských slz…

Přestal zpívat, nahnul se přes stůl a položil mi ruku na rameno:

„To nic. Poslouchej mě dobře. Naučím tě, jak se má žít. Rozumíš?“

Štítivě jsem setřásl jeho dlaň s ramene.

„Co teď potřebujeme nejvíc?“ pokračoval Zora. „Peníze. Rozumíš? A já vím, kde se najdou. V účtárně elektrárny. Hlavně se mě drž.“

„A nač potřebujeme peníze?“ zeptal jsem se. „Stejně si můžeme brát, co potřebujeme.“

Tato myšlenka ho přivedla do rozpaků. Chvíli se na mě podezřívavé díval a pak řekl nejistě:

„Peníze — to je všechno.“

Nepamatuji se již přesně, o čem jsme mluvili dál. Vím jen, že za chvíli dostal nový nápad — musíme prý utéci do Ameriky. (Představoval si ji jako zem, kde se ve dne v noci nic jiného nedělá, než že se jezdí v přepychových automobilech sem a tam a hraje se na saxofon.)

Zatímco vytruboval své dalekosáhlé plány, rozhodl jsem se pevně, že ho v žádném případě nesmím od sebe pustit. Kdoví co by ještě mohlo vlézt do téhle hloupé makovice. Za stavu, v němž jsme oba byli, nemohli se lidé nijak bránit jeho drzé svévoli. Byl teď skoro všemohoucí. Mohl krást, bít, dokonce zabíjet.

Najednou vstal od stolu:

„Skočím ještě pro láhev.“

Než jsem ho stačil zastavit, vyběhl za dveře.

Podíval jsem se oknem, a když jsem zjistil, že Zora skutečně zamířil do krámku, zašel jsem do koupelny, vzal jsem z háčku malý dětský ručník a vstrčil jej do kapsy. Pak jsem opět začal sledovat Zoru.

Byl v krámku dost dlouho a zpátky se vracel líným krokem. U chodce v pumpkách se trochu zdržel, obešel ho kolem a bedlivě si ho prohlížel. Pak mu vrazil silnou ránu.

Všechno ve mně vzkypělo hněvem. Vyběhl jsem z jídelny.Zora už měl namířeno k mladinké Máše, pomocnici v domácnosti Juškovových. Křikl jsem na něho a on neochotně spustil zase nohu z plotu. '

Když jsem se k němu přiblížil, všiml jsem si, že mu kapsy podezřele odstávají.

„Co tam máš?“

Trochu zaváhal a pak povytáhl z kapsy tlustý svazek padesátirublových bankovek.

„Drobný jsem nebral,“ vysvětloval. „Rozumíš? A pak t-času dost. Pojedeme napůl. Chceš?“

Při jeho slovech jsem si za zády namotával ručník na pravé zápěstí. Pak jsem přistoupil těsně k němu.

„Teď mě dobře poslouchej. Okamžitě půjdem zpátky do krámku a všechno, co jsi tam vzal, položíš zpátky na, místo. Jasné?“

Překvapeně zamrkal.

„Kam to položím?“

„Zpátky do pokladny. V krámku.“

„Proč?“

„Proto, že ti nedovolím krást.“

Konečně mu to došlo. Přimhouřil oči a upřeně se mi zadíval zdola do očí. Byl asi o hlavu menší než já, ale mnohem širší v ramenou.

Pak to tu vypadalo jako v americkém filmu o gangsterech. Rozpřáhl se. Uhnul jsem hlavou a v té chvíli mě špička jeho těžké boty prudce zasáhla do břicha. Na chvíli jsem téměř úplně ztratil vědomí a skrčen u plotu jsem lapal po vzduchu. Chytal jsem se pletiva, abych neupadl. Nohy se mi podlamovaly. Když jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si s hrůzou, že mě nyní Zora kopne do tváře.

Kdyby to byl udělal, už bych se jistě nezvedl. Ale Zorovi se zachtělo trochu se, na mne vytáhnout.

„Tak co, máš dost?“ zeptal se rozvášněně. „A ještě dostaneš. Hned jsem tě prokouk. Taky patříš k čmuchalům, prevíte!“

Během jeho klení jsem přicházel k sobě. Nejdřív se mi vyjasnilo v hlavě, pak se mi přestaly třást nohy. Hluboce jsem nadechl. Potřeboval jsem ještě nějaké dvě tři vteřiny, abych opět chytil dech.

Zora napřáhl nohu. Ale já už byl připraven. Vzpřímil jsem se a uskočil.

Chvíli jsme proti sobě mlčky stáli.

„Chceš ještě?“ ptal se Zora sípavě. Přikročil jsem k němu a pohnul levou rukou. Zora sledoval mou pěst. Využil jsem toho a vší silou jsem mu zasadil pravou rukou ránu do čelisti.

Nemít ten ručník, zpřelámal bych si jistě všechny prsty.

Bylo zajímavé sledovat udivený výraz jeho obličeje. Chvilku zůstal stát a pak se svalil na koleno.

Byl to klasický k. o.

Nezůstal však na zemi dlouho. Vytáhl z kapsy nůž, otevřel jej a vrhl se na mne.

Přivítal jsem ho další ranou.

Ale vyřízen byl teprve po třetí ráně. Sedl si na asfalt, nůž mu vypadl z ruky.

„Tak co?“ zeptal jsem se. „Stačí?“

Mlčel.

„Stačí, nebo chceš ještě?“

„Tak dost,“ procedil konečně. „Co chceš? Proč mě nenecháš?“

Pak jsme odnesli peníze do krámu. Belhal se přede mnou, popoháněn mými výkřiky, a fňukal.

Prodavač v bílém pomuchlaném plášti strnul nad svou vybrakovanou pokladnou. Lépe řečeno, začal teprve otáčet hlavu k zásuvce, kterou před chvílí Zora vybrakoval.

Pak jsem se pokusil zvednout povaleného chodce v pumpkách. Můj pokus byl však naprosto bezvýsledný. Tady jsem narazil na rub oné shovívavosti, s níž materiální svět reagoval na rychlost mých pohybů.

Velice jemně a opatrně jsem začal zvedat muže za ramena. Jeho hlava však zůstávala u země jako přilepená. I když jsem se snažil dělat všechno co nejpomaleji, z hlediska obvyklého života to přesto vypadalo tak, že jím cloumám fantasticky rychle, takže hlava nestačí pohybu ramen.

Měl jsem pocit, že mužovo tělo je z vaty. Bál jsem se, abych mu neublížil, nechal jsem ho tedy ležet.

Zora stál opodál a pošilhával po mně. Zřejmě mu nešlo na rozum, proč se babrám s člověkem, kterého neznám. Když jsem se vzpřímil, odkašlal si:“Nu, tak já du.“

„Kam?“

Mávl ledabyle směrem k elektrárně.

„Tamhle… domů.“

„Sám nikam nepůjdeš,“ řekl jsem mu. „Budeme teď pořád spolu. Jdem.“

A tu se na mne vrhl podruhé. Sklonil hlavu a rozběhl se jako býk. Chtěl mne srazit na zem.

Uhnul jsem, podrazil mu nohy a Zora se roztáhl na silnici jak široký tak dlouhý.

Musím se přiznat, že jsem ho pak ještě dvakrát kopl. Teď se stydím, když si na to vzpomenu, ale pohladil jsem ho po žebrech pořádně.

To ho konečně uklidnilo a vydal se se mnou.

Doma jsem se podíval na hodiny. Bozi nebeští! Pouhé dvě a půl minuty uplynuly od chvíle, kdy jsem ráno vstal a začal se setkávat s těmihle zázraky. Lidstvo prožilo stopadesát vteřin, zatímco my s Zorou jedenáct nebo dvanáct hodin nabitých nejrůznějšími dobrodružstvími.

Za tu dobu už jsme se seznámili i poprali. Dvakrát jsme dostali hlad, dvakrát jsme se nasytili. Vykonali jsme cestu do Gluškova a zpátky. Já jsem si pochroumal nohu, bolelo mě zápěstí na pravé ruce. Na tvářích a bradě mi vyrazilo pichlavé strnisko.

A po celé té době vchází svět pomaloučku teprve do své třetí minuty.

Jak dlouho bude ještě trvat náš podivný stav? To jsme nadobro odsouzeni k tomuto nelidskému životu? Kde se to všechno vzalo?

Neměl jsem však sil hledat odpovědi na všechny tyto otázky.

Jakmile jsme vstoupili do jídelny, svalil se Zora na pohovku a okamžitě usnul.

Byl jsem rovněž k smrti unaven, oči se mi samy zavíraly, měl bych si taky lehnout a vyspat se, ale bál jsem se Zory. Dokonce mě napadlo, že bych ho na tu dobu, co budu spát, měl svázat. Ale věděl jsem, že je mnohem silnější než já. Podařilo se mi ho přemoci jenom proto, že neměl ani nejmenší ponětí o boxu.

Vrávoral jsem unaveně sem tam a závistivě jsem se po něm díval. On se mne bát nemusel. Věčná výhoda, kterou má lump proti čestnému člověku.

Pamatuji se, že když Zora usnul, zašel jsem do koupelny s úmyslem svléknout si pyžamo a pořádně se umýt. Jakmile jsem se však začal svlékat, pyžamo se mi trhalo v rukou. Usoudil jsem, že bude lepší, když si je nechám na sobě.

S mytím byla také potíž. Voda klouzala po obličeji a po rukou, jako by byly naolejovány. Nejspíš proto, že se mi nedařilo své pohyby dostatečně zpomalit.

Tak jsem se nakonec ani neumyl a ulehl jsem v jídelně na koberec. Přes spícího Zoru jsem na pohovku postavil tři židle. Říkal jsem si: až se začne hýbat, židle spadnou a vzbudí mě.

V té chvíli jsem docela zapomněl, že jsme téměř neustále byli obklopeni tichem, které porušovaly jen naše vlastní hlasy. Občas se sice ozývaly jakési nové a nevysvětlitelné zvuky, jakési táhlé, tiché volání, jindy zase jakýsi hvizdot, ovšem kde se to bere, to jsem nevěděl.

Bylo to tím, že naše uši V obyčejném životě zachycují zvuky určitého kmitočtu, od šestnácti do dvaceti tisíc hertzů.

Teď byl náš rejstřík zřejmě posunut. Určitá část starých zvuků zmizela a objevily se jiné, jejichž původ jsme neznali.

V žádném případě bych tedy neslyšel hluk padajících židlí. Pro nás dva by padaly, jako by byly z vaty.

Ale v té chvíli jsem na všechno zapomněl. Malou chvilku jsem se převaloval na koberci, hledaje pro poraněnou nohu nejpříhodnější polohu, a pak jsem usnul.

Pokus o spojení s normálním světem

Nevím, jak koho, ale mne pokaždé neobyčejně osvěží i sebekratší spánek. Za studentských let jsem si přivydělával ke stipendiu občas také tím, že jsem pracoval po nocích jako nakládač ve mlýně. Na fakultě se mi po takové noci chtělo hrozně spát. A obvykle se mi dařilo dohonit spánek během pětiminutové přestávky mezi přednáškami. Při první hodině člověk seděl a okusoval si prsty, jen aby nedřímal, po zazvonění položil hlavu na stůl, na všechno zapomněl a při druhé hodině už byl schopen skvěle chápat sebesložitější látku.

Tentokrát jsem nespal pět, ale pouhé dvě minuty normálního času. Ovšem podle našich měřítek to znamenalo celých deset hodin.

Probudil jsem se a okamžitě jsem cítil, že veškerá únava je z těla pryč. Vstal jsem a zadíval se na Zoru. Ležel rozvalen a těžce chrápal.

Všechny tři židle se válely na podlaze. Jejich pád však nevzbudil mne ani Zoru.

Po špičkách jsem vyšel do zahrady a rozhlédl se.

Kolem mne se rozkládal stále týž strnulý svět, který jsem před chvílí opustil. Na lípách se ani lísteček nepohnul. Jasmínové keře spaly v objetí lenivého klidu. Vedle mne visel bez hnutí ovád s namodralýma očima a mířil někam do vzduchu.

Všechno bylo zalito paprsky ranního slunce.

Po dobrém vyspání se mi naše situace jevila najednou v docela jiném světle. Ať je to jak chce, ale já jsem přece opravdový Kolumbus téhle nové skutečnosti. Nemohl jsem se dočkat, kdy už prozkoumám své nové panství.

Včera — všechny události, k nimž došlo před naším spánkem, jsem už považoval za včerejší '— se mi zdálo, že bych mohl skákat z nesmírné výše bez obavy, že si ublížím.

U verandy jsme měli postaven dlouhý zahradnický žebřík. Vylezl jsem po něm opatrně na střechu. Byla asi dvaapůl metru vysoko. Dole jsme tehdy měli hromadu měkkých drnů, které žena nakopala' k nějakým pozdním květinám.

Chvíli jsem ještě váhal a pak jsem skočil. Má domněnka se potvrdila. Nepadal jsem, ale vznášel se ve vzduchu. Pochopitelně, zemská přitažlivost na mne působila docela stejně jako na kterékoli jiné těleso. Klesal jsem se zrychlením 9,8 m/vt. Ale pro mé vědomí byla nyní tato vteřina roztažena do mnohem delší doby.

Jestliže někdy skáčeme z větší výšky, zdá se nám, že padáme velmi rychle. To nám ovšem připadá jen proto, že můžeme během pádu jen málo procítit a promyslet. Naše schopnost reagovat je v obvyklé harmonii s rychlostí pádu.

Tato harmonie teď pro mne neplatila. Klesal jsem půl vteřiny normálního času, ale v poměru k mé schopnosti myslet a pohybovat se to byla neobyčejně dlouhá doba.

Plaval jsem vzduchem a pomalu se přibližoval k zemi.

Byl to tak nový a silný zážitek, že jakmile jsem dopadl na nohy, okamžitě jsem zas lezl nahoru. Tentokrát už ne na střechu verandy, ale přímo na střechu domu.

Rozhlédl jsem se po osadě a spatřil jsem, že chodec, kterého Zora srazil na zem, už na cestě není.

Nejspíš už také vstal a za ty dvě minuty, které jsme prospali, zmizel za zákrutem silnice. Asi vůbec nepochopil, co se s ním stalo. A nikdy to nepochopí.

Touha zažít ještě jednou let vzduchem byla tak silná, že jsem znovu seskočil. Mimochodem, z mého stanoviska to ani nebyl skok. Prostě jsem ze střechy vkročil do vzduchu.

Tentokrát to bylo z větší výšky, asi z pěti metrů. Znamenalo to vteřinu obvyklého času, nebo pět mých minut.

Pět minut pomalé plavby vzduchem! Aby člověk pochopil, co to znamená, musí to zažít. Mával jsem rukama a nohama, stáčel jsem se do klubíčka, lehal si na břicho a všelijak se převracel. Připadalo mi, že je celý svět naplněn jakousi jemnou průzračnou emulzi, která mě měkce a něžně udržuje ve výši.

Konečně jsem se přiblížil k zemi, postavil se na nohy a chtěl jsem se hned zas vrátit k žebříku. Ale ouha! Docela jsem zapomněl na sílu setrvačnosti. Při prvním skoku z poměrně malé výšky nebyla setrvačnost nijak značná. Ovšem teď to bylo něco jiného.

Jakási podivná tíha mě stále tlačila, k zemi, podlomila mi kolena a táhla hlavu dolů.

Na okamžik jsem z toho měl hrůzu. Když jsem si pak uvědomil, oč vlastně jde, rychle jsem se obrátil a rozvalil se zády na trávu. Tíha mi proběhla hlavou, rameny, hrudí a nohama a pak jako by se vsákla do země.

Pamatuji se, že po tomto pokusu jsem skákal ještě několikrát. Kdyby mě v té chvíli mohl někdo vidět, vypadalo by to jistě dost hloupě. Dospělý člověk leze na střechu vlastního domu a skáče z ní jako kluk s blaženým výrazem v obličeji.

V té chvíli mě napadlo, že v tomto novém stavu bych mohl létat ve vzduchu. Potřeboval bych k tomu jenom křídla. Tady je totiž celý problém ve ztrátě sil za jednotku času. Svaly člověka v obvyklém stavu nemohou vyvinout takovou sílu, která by ho udržela ve vzduchu. Ovšem moje svaly teď mohou. Chybějí mi jenom křídla.

Zatajil se ve mně dech, když jsem si to uvědomil.

Pak jsem usoudil, že už by bylo načase spojit se s normálním světem. Proč bych nemohl napsat pár slov a položit je na stůl před Andreje Mochova? Ze zahrady jsem ho viděl, jak sedí ve své pracovně.

Nejdřív jsem se pokusil naťukat mu zprávu na psacím stroji. Nebylo z toho nic. Nevím, kolik úderů za vteřinu dokáže dobrá písařka, myslím, že asi deset. Mohla by možná ještě víc, ale omezuje ji rychlost, s níž pero vrací klapku zpátky na její místo.

Deset úderů za vteřinu by v mé situaci znamenalo deset úderů za pět minut. Na napsání jedné řádky bych spotřeboval půl hodiny života.

Stiskl jsem klapku, pohnula se poměrně dost rychle, ale pak jako by se k pásce přilepila a odmítala se vrátit.

Vzal jsem tedy plnicí pero, ale nebylo to o nic lepší. Inkoust nestačil rychlosti mých pohybů. Snažil jsem se psát co nejpomaleji, ale přesto nenechávalo pero na papíře žádné stopy.

Nakonec jsem musel použít obyčejné tužky a tou jsem napsal na kousek papíru:

«Žiji v jiném časovém měřítku. Pohybuji se tristanásobnou rychlostí. Příčinu neznám. Připrav se udržovat se mnou spojení. V. Korostylev. «

Tón zprávy mi připadal dost telegrafický.

Zastrčil jsem ji do kapsy pyžama (celou tu dobu jsem zůstal v pyžamu) a nahlédl jsem do jídelny, abych se přesvědčil, je-li Zora na svém místě.

Spal v téže poloze, v jaké jsem ho opustil. Pro všechny případy jsem pokoj zamkl.

K Mochovovi do pracovny jsem vlezl přímo oknem.

Jakýsi zvláštní pocit mi nedovolil jít přes pokoje. Nemohl mě nikdo vidět a zastavit, takže bych si byl připadal jako nezvaný host. A pak — nechtěl jsem se stát mimovolným svědkem nějakých drobných rodinných tajnůstek.

Andrej seděl u stolu. Posledního půl roku se zabýval zdokonalováním metody využití paprsků gama a měl teď před sebou na papíru skicu jednoho z detailů zářiče.

Na kraji stolu stál kufříkový psací stroj. Mochov držel v rukou logaritmické pravítko.

Sotva asi budu moci vylíčit, jaké pocity jsem měl, když jsem prolezl oknem a sedl si na židli vedle svého přítele. Nemohl jsem se totiž přinutit k tomu, abych ho bral jako člověka.

Pro mne to byla vosková figurína, skvěle udělaná loutka, do detailů shodná s živým Mochovem.

Figurína držela v rukou logaritmické pravítko a tvářila se, jako by na něm uměla počítat.

Byla to ďábelská věc, tohle třistanásobné zrychlení života. Všechny své přátele a známé vidíme pouze v pohybu, i když si to někdy neuvědomujeme. Ale právě pohyb jim dodává jejich obvyklý půvab. Neustálý pohyb svalů v obličeji, pohyb myšlení, který se odráží v očích a pak ve tváři, gesta, jakési nepostřehnutelné proudění, které neustále vychází z živého člověka.

Dobrý umělec se liší od špatného právě tím, že dovede na tváři svého modelu zachytit onen vnitřní i vnější pohyb.

A nyní jsem v Mochovově obličeji žádný pohyb neviděl. Věděl jsem, že se pohybuje. Ale bylo to tak pomalé, že jsem to nemohl postřehnout. Loutku, jedině loutku mi připomínal.

Položil jsem před ztuhlého Mochova svůj papírek a čekal jsem, kdy si ho všimne.

Pomalu plynul čas. Bylo takové ticho, že jsem v uších cítil vlastní puls. Dvacet úderů… padesát… sto dvacet…

Uplynulo pět mých minut a Mochov stále ještě zprávu neviděl. Upíral pohled na logaritmické pravítko.Neustále jsem se bál, že Zora, nedej bůh, se tam v jídelně probudí, a tak jsem seděl jako na jehlách.

Pak už jsem nevydržel čekat. Uchopil jsem psací stroj (dalo mi hodně práce pohnout s ním z místa) a přesunul jej z okraje stolu do prostředka, přímo před Andreje Andrejeviče. Zatížil jsem jím.růžek svého papíru.

To na něho konečně zapůsobilo. Sehnul jsem se na židli a díval se mu zdola do očí. Nezasvěcenci by se mohlo zdát, že právě naslouchám vrzání podlahových prken. Nekonečně pomalu, sotva postřehnutelně, se jeho oči začaly stáčet, pohled zamířil na místo, kde stroj stál předtím, a pak zase zpátky, kde stál teď. A stejně pomalu se na jeho tváři začal objevovat údiv.

Nemohl samozřejmě vidět, jak se stroj pohybuje z jednoho místa na druhé. Lidský mozek je schopen zachytit pouze takové zrakové vjemy, které trvají déle než jednu dvacetinu vteřiny. Já jsem stroj přenesl za jednu setinu vteřiny a Mochov to nemohl vidět jinak, než že stroj stojí prostě na rohu stolu, pak se toto místo uprázdní a stroj z ničeho nic stojí před ním.

Byl zaražen. Údiv na jeho obličeji vzrůstal. Ale ani ve chvíli, kdy byl nanejvýš udiven, nedoznaly jeho rysy zvláštních změn. Jen trochu se mu pozvedlo obočí, oči se mu rozšířily.

Můj přítel Andrej Andrejevič byl vůbec dost zdrženlivý člověk. Teď jsem se o tom znovu přesvědčil.

Pak se jeho pohled stočil k mé zprávě. Údiv zmizel a byl vystřídán zájmem. Četl mé sdělení asi tři nebo čtyři vteřiny. Pro mne to ovšem bylo dvacet minut. Vstával jsem a zase si sedal, chodil jsem po místnosti, vykláněl se z okna, abych dohlédl k našemu domu. Mochov mezitím stále hleděl na papírek.

Jednu chvíli jsem položil ruku přímo před něho na stůl a bez hnutí ji tak držel asi tři své minuty. Myslím, že ji zahlédl, protože se jeho pohled začal pomalu stěhovat od papíru k mé ruce a obočí se mu opět začalo udiveně zvedat.

Když jsem se pohyboval, nemohl mne vidět, stejně jako všichni chodci, které jsme s Zorou potkávali v osadě a cestou na sovchoz. Pro normální schopnost zachycovat zrakové vjemy jsme se pohybovali příliš rychle. V nejlepším případě jsme mohli lidem připadat jako mihotání jakýchsi rozplizlých stínů.

Na Mochovovi se ještě jednou objevil údiv, na což spotřeboval dalších deset nebo dvanáct mých minut, a potom začal dělat nějaké zvláštní pohyby.

Nepochopil jsem hned, co má v úmyslu. Andrej se pomalu sklonil v pase, pak ohnul pod židlí kolena a nakonec zapažil. V té chvíli mi připomínal plavce přichystaného skočit ze startovního bloku do bazénu. V této póze zůstal celou minutu.

Pak se mu nohy v kolenou začaly vyrovnávat, ruce uchopily židli, krk se mu natáhl jako houserovi a těžiště těla se posunulo kupředu.

Ukázalo se, že jenom vstává.

Domyslel jsem si, že chce zavolat manželku, aby byla svědkem všech těchto zázraků, a tak jsem se rozhodl, že si mezitím zaskočím podívat se na Zoru.

Tento první pokus navázat spojení s vnějším světem ve mně zanechal trochu trpký dojem. Uvědomil jsem si, že sice mohu klást různé otázky, asi po dvou hodinách na ně dostat odpověď, ale to je všechno. Není zrovna příjemné pomyšlení, že je člověk od všech ostatních oddělen nepřekročitelnou hrází.

Když jsem chvatně kráčel kolem naší garáže v zahradě, napadlo mě, že začne-li Zora zase vyvádět, mohu ho zavřít ke svému moskviči.

Mám poměrně prostornou garáž. Je to pevné zděné stavení s plechovou krytinou. Na jedné straně jsou široká dvojitá vrata na masivní závoru, na druhé straně malé okénko ve výši asi jeden a půl lidské postavy. Vcelku velmi vhodné místo, kde by bylo možno dočasně izolovat nebezpečného člověka. (V té chvíli jsem docela zapomněl na onu obrovskou sílu, které jsme oba nabyli.)

V takových úvahách jsem došel za garáž a ohromeně jsem se zastavil.

Celý záhon zahradních jahod, táhnoucí se přímo u zdi, byl rozdupán. K oknu přistavil kdosi široké prkno a vytrhl rám.Odhodil jsem prkno, povyskočil, zachytil jsem se za okraj okna, povytáhl se a nahlédl do garáže.

Bylo tam všechno v pořádku. Mříž, zapuštěná do zdi zevnitř, nebyla vylomena.

Kdosi se pokoušel vniknout do garáže. Jeho pokus byl neúspěšný, protože nevěděl o mříži v okně.

Nemusel jsem dlouho uvažovat, kdo tím lupičem mohl být. Okamžitě jsem si vzpomněl na Zorovy zablácené boty, na jeho rozpaky, když jsem ho zval dovnitř, i na jeho neochotu říci mi, kde ho všechny ty podivné změny zastihly.

V této chvíli mě však nevzrušil Zorův čin.

On a já! On tady u garáže, já uvnitř v ložnici… Co nás spojovalo? Proč si ta podivná síla vybrala právě mne a jeho, aby s námi prováděla všechna ta kouzla?

V duchu jsem si narýsoval přímku spojující garáž a naši ložnici. Na jedné straně ubíhala k zálivu, na druhé straně vedla k elektrárně.

Odběhl jsem od garáže kousek dál, abych domek spatřil vcelku.

Ovšem. Bylo to tak. Myšlená přímka spojující zadní stěnu garáže a ono místo v ložnici, kde mám svou postel, vedla dál k budově, v níž je umístěn atomový reaktor.

Vytryskl odtamtud zřejmě nějaký úzký paprsek a změnil ve mně a v mém společníku rychlost. Ale proč? Jaký to byl paprsek? Jak mohl proniknout mohutnými kryty, které zachycují celé proudy neutronů a všechno nebezpečí záření provázející rozpad uranu?

A tu jsem si vzpomněl, co jsem viděl včera v noci. Malou namodralou kouli, připomínající medúzu. Kulový blesk… Kulový blesk, který se včera vpil do střechy právě v místě, kam míří má myšlená přímka!

Může to mít nějakou spojitost?

Chvíli jsem si vzpomínal na všechno, co je mi známo o kulovém blesku.

Smůla je, že kulový blesk je právě jednou ze záhad, na něž soudobá věda dosud neumí odpovědět. Pohybuje se obvykle po větru, ale byly i případy, kdy letěl proti proudu vzduchu. Uprostřed koule panuje neobyčejně vysoká teplota, ale přitom může blesk sklouznout po dielektrikách, jako jsou například dřevo nebo sklo, a ani je neožehne. Stává se, že potká-li kulový blesk člověka, vyhne se mu, jako by mu proud vycházející z živého organismu zahrazoval cestu. V dnešní době se vědci domnívají, že kulový blesk vlastně vůbec bleskem není, že to je ionizovaný oblak plazmy, to jest plynu skládajícího se z jader a odtržených elektronů.

Je-li tomu tak, uskutečnila již příroda ve své vlastní laboratoři to, s čím se dnes potýkají nejvýznamnější představitelé vědy.

Mohlo se stát, že by společně se štěpením uranu v reaktoru naší elektrárny vytvořila plazma kulového blesku nějaké nové záření?

Když jsem si uvědomil, že teď stojím před objevem dosud neznámého druhu energie, pocítil jsem, jak se mi zapálily tváře a srdce mi prudce zabušilo.

Nový druh energie!

Paprsky urychlující čas!

Vzpomněl jsem si na pokusy profesora Valceva, které dokázaly, že při radioaktivním ozařování se pronikavě zkracuje doba dozrávání jablek. Vzpomněl jsem si na podobné práce v americké laboratoři na Brookhavenu.

Radostně vzrušen jsem se rozběhl k domu, abych se s Zorou podělil o své úvahy. V chodbě jsem horečně nahmatal v kapse klíč, otevřel dveře do jídelny a zastavil se.

Zora byl pryč.

Ani se neobtěžoval otvíráním okna, prostě vyrazil sklo i s rámem.

Zřejmě nespal už v době, kdy jsem ho byl podruhé kontrolovat.

Oknem viděl, že jdu k Mochovovi; usoudil asi, že už mé společnosti má zrovna dost.

Bleskly mi hlavou všechny špatnosti, které jsem u něho našel.

Co teď bude dělat, když je nekontrolován? Jak naloží s těmi, které cestou potká?

Je neviditelný, má obrovskou sílu, kterou nám dodalo neuvěřitelné zrychlení pohybu! Nikdo ho nedokáže nejen zadržet, ale ani spatřit. Začne-li přepadat lidi, nebudou ani vědět, jaká strašlivá síla vnikla do jejich života.

Vyčítal jsem si lehkomyslnost, s níž jsem nechal Zoru v pokoji, a vyběhl jsem do zahrady.

Pronásledování

Jak už jsem vám řekl, cesta vedoucí naší osadou spojuje pobřežní dálnici se stanicí lokálky, která je vzdálena asi dva kilometry od atomové elektrárny. Nevím proč, ale když jsem byl venku, usoudil jsem skálopevně, že Zora zamířil právě k pobřežní dálnici a navíc ne libovolným směrem, ale určitě k Leningradu.

Asi bych to udělal i já, být v jeho situaci. Používat lokálky jsme stejně nemohli, byla pro nás příliš pomalá.

Začal jsem se chvatně belhat k zálivu. Když jsem došel na dálnici, rozhlédl jsem se.

Vpravo ve směru na Labutinec vede dálnice přímo jako napjala struna, je tedy po ní vidět až na vzdálenost pěti kilometrů. Jak jsem očekával, Zoru jsem tam nezahlédl.

Vlevo, směrem k Leningradu, začíná se dálnice stáčel; ve tvaru protáhlé paraboly. Jeden její konec se dotýká krajních stavení naší osady, druhý malých lázní, nazývaných Vlčí chvost. Finský záliv tu vytváří jakousi malou zátoku a dálnice lemovaná lipami běží podle ní.

Vzdušnou čarou nebo přímo na loďce je od osady k Vlčímu chvostu nanejvýš jeden kilometr, kdežto oklikou po silnici jsou to celé čtyři.

Stál jsem přímo u vody a dlouho jsem upíral pohled do lipové aleje. Protože jsem byl přesvědčen, že se Zora vydal k Leningradu, zdálo se mi neustále, že vidím mezi kmeny míhat se jakousi skvrnku.

A najednou mě napadlo, že bych měl uprchlému chuligánovi nadběhnout, vydat se přímo přes vodu a chytit ho, dřív než dojde k Vlčímu chvostu.

Uvažoval jsem již o tom, že bychom při své kolosální rychlosti mohli chodit po vlnách jako po souši. Teď jsem měl nádhernou možnost si to ověřit. Přinejhorším stejně nic neriskuji, protože pří břehu je tu všude hloubka nepatrná a uprostřed zálivu nemohlo být vody víc než po prsa.

A představte si, skutečně jsem se po vodě vydal.

Ani nevím, s čím by se. dal srovnat pocit, který jsem měl při vstupu na první nehybnou vlnu. Bylo to něco docela jiného než chůze po bažinaté půdě, kdy se propadáš a chvatně vytahuješ nohy z mokřiny. Dokonce to nepřipomínalo ani chůzi po pohyblivém pískli.

Vlastně jsem se ani nepropadal. Sel jsem jako po slabé tkanině, která se znatelně prohýbala a pérovala pode mnou. Měl jsem neustále dojem, že se v nejbližší chvíli probořím, ale než k tomu došlo, stavěl jsem už nohu na jiné místo.

Asi uprostřed zálivu jsem se zastavil, pružná tkanina se pode mnou protrhla a já začal pomalu zapadat do vody. Ale když jsem vykročil na další cestu, hned zase jsem se vynořil.

Řekl bych, že vzhledem k nové rychlosti mých pohybů změnila voda pro mne své fyzikální vlastnosti.

Podle vlastního časového odhadu jsem uběhl kilometr asi za tři minuty. To by nebyl špatný' čas, už proto ne, že jsem měl poraněnou nohu.

Když jsem došel na břeh a prodíral se olšovím k dálnici, s úsměvem jsem si představil, jak se asi Zora zatváří, až mě potká.

Ale netvářil se nijak, protože tam nikde na silnici nebyl.

Dodnes nevím, co jsem to tam na druhé straně zátoky mohl vidět. Snad to byla ona tmavá skvrna, která vzniká při únavě zrakového nervu.

Na zpáteční cestě k osadě jsem potkal několik autobusů. Jeden směřoval k Leningradu a byl docela prázdný, jiné dva, jedoucí opačným směrem, se prohýbaly pod tíhou četných cestujících.

To mi připomnělo, že je dnes vlastně neděle, sváteční den, a já místo abych odpočíval, plahočím se po silnicích za banditou.

A lu jsem poprvé jasně pochopil, jak pojem „svoboda“ neodpovídá představě „dělat cokoli“. Já jsem ve skutečností mohl dělat, co se mi zachtělo — dokonce i běhat po vodě. Ale přitom jsem se cítil jako vězeň v samo vazbě.Všichni se jeli opalovat, koupat se, povídal si s přáteli — a já nemohl nikomu ani povědět o všech zázracích, které jsem už prožil.

Později, dokud jsem žil v tomto podivném stavu, vracel jsem se v myšlenkách často k této otázce.

Svoboda — to je především možnost volně se stýkat s lidmi; bez této možnosti všechno ostatní ztrácí na ceně.

V takových úvahách jsem nepozorovaně došel zpátky do osady a nerozhodně jsem se zastavil.

Kam teď? K Andreji Mochovovi pro odpověď na svůj lístek? Nebo domů něco sníst?

Měl už jsem poměrně velký hlad. A vůbec jsem si všiml, že se mně a Zorovi chtělo jíst mnohem častěji než za normálních okolností — snad proto, že jsme byli neustále v pohybu.

Kde mám teď Zoru hledat?

Skoro úprkem jsem běžel ke stanici elektriky a chvíli jsem ho tam hledal.

Právě přijel vlak z Leningradu a nástupiště bylo plné cestujících a známých, kteří jim přišli naproti. Svátečně oblečení mužové a ženy, mládež s batohy, několik cyklistů.

Ve skutečném životě muselo být na stanici jistě hodně živo, ale mně to připadalo jako shluk voskových figur, vytažených z výlohy konfekce.

Na schůdkách, vedoucích z nástupiště na silnici, stál asi dvouletý klučina v námořnickém. Dědeček ho přidržoval za rameno. Na chlapcově kulatém obličeji utkvěl radostný úsměv. Dva kroky před ním natahovali ruce šťastní rodiče.

Měl jsem dojem, že si tihle všichni zkoušejí pro fotografa sentimentální rodinnou scénku: „Míša vítá tatínka a maminku.“

V té chvíli jsem se poprvé začal stydět za to, že jsem jiný než ostatní.

Později ve mně tento pocit neustále vzrůstal. Ale poprvé jsem jej zakusil právě tady na nástupišti.

Bude to možná vypadat divně, ale nesmírně mě hryzlo, že všichni kolem jsou hezky oblečení, čistí a veselí, kdežto já se mezi nimi motám ve špinavém potrhaném pyžamu, zarostlý a unavený.

Věděl jsem, že mě nikdo nemůže vidět, protože jsem byl neustále v pohybu, ale přemoci pocit studu jsem nedokázal.

Rozhlédl jsem se po nástupišti a vydal se na cestu k Leningradu, která v těchto místech vede při železniční trati. Konečně jsem Zoru spatřil asi osm set metrů před sebou.

A tu začala honička, která trvala celé dvě hodiny.

Vlastně ani nevím, dá-li se to nazvat honičkou. Zora přede mnou neutíkal, protože netušil, že se snažím ho dohnat.

U zastávky „Sport“, která je šest kilometrů od nás, jsem už Zoru málem dostihl, protože se zastavil, aby prohledal kapsy jakéhosi staršího pána profesorských rysů.

Byl jsem od nich v té chvíli asi sto metrů a schoval jsem se do křoví. Bál jsem se, že mě Zora zpozoruje. Pak jsem pokračoval v cestě křovinami, ale Zora už zatím skončil akci, pohodil pánovu náprsní tašku na zem á rychle vykročil dál.

Když jsem šel okolo pána, ležela jeho náprsní taška na zemi. Pán měl kabát celý rozervaný.

Veškerá nepřirozenost a dokonce fantastičnost tohoto pronásledování spočívala v tom, že jsem prostě fyzicky nebyl schopen Zoru dohonit, třebaže jsem jeho rozložitou postavu v saku neustále viděl před sebou. Předháněli jsme automobily i autobusy, pohybovali jsme se rychleji než kterýkoli dopravní prostředek. Nebylo na světě síly, která by mi mohla pomoci.

Jako v dobách prvobytných lidí závisel výsledek jedině na našich nohou. A Zora je měl obratnější, protože já jsem při každém kroku kulhal víc a víc…

Když už jsme se blížili další zastávce, stalo se něco, co mě nakonec přimělo k tomu, abych se pronásledování vzdal.

Železniční katastrofa

Nejdřív se ozval zvuk, který mě přiměl zbystřit sluch.

Belhal jsem se právě kolem nekonečně dlouhé soupravy železničních vagónů, když tu najednou odkudsi z dálky přiletěl a rozezněl se nízký, sílící řev. Tolik se to podobalo hřmění, že jsem se zastavil a pohlédl na nebe. Na něm však nebylo ani mráčku.

Pamatuji se, že mě tento zvuk poděsil. Bylo v něm cosi obrovského, všeobjímajícího. Jako by to byl výkřik celé Země. A v té chvíli jsem si uvědomil, že už mám až po krk všech těch zázraků a kosmických katastrof.

Pak jsem se podíval k lokomotivě, spatřil jsem nehybný oblak páry u komína a pochopil, že to jen hvízdá lokomotiva.

Strojvůdce upozorňoval náčelníka stanice, že se vlak blíží.

Dlouho mi trvala cesta podél železniční soupravy. Nejprve tu byly plošinové vozy naložené žulou, pak několik vagónů s dobytkem, tři cisterny na naftu, zase několik plošinových vozů a zase vagóny.

Byl to nekonečný vlak a už jsem byl chůzí unaven. Přestalo mě to bavit, a to jsem byl teprve asi v polovině.

Když jsem docházel k předním vagónům, začaly se do houkání lokomotivy vplétat vysoké skřípavé zvuky. Zdálo se mi, že vycházejí od kol.

Za chvilku, to už jsem byl u tendru, jsem spatřil vpředu pod nevysokým náspem stařenku v pleteném šátku, která se zoufalým obličejem vztahovala, ruce před lokomotivu.

Protože jsem šel těsně při vagónech, neviděl jsem, co tam může být.

Po několika dalších krocích jsem předhonil i lokomotivu. Pamatuji se, jak mě u ojnice zahalilo mračno páry.

Asi dvacet metrů před předními malými kolečky, kterým se říká běhouny, stála na pražcích asi pětiletá holčička.

Vlastně nestála, běžela. Ovšem pro mne byl celý svět zpomalený, takže mi připadalo, že stojí.

Docela obyčejná holčička. Slámové vlásky, krátké šatečky, buclaté neohrabané dětské nožičky.

Podíval jsem se na holčičku, na stařenku, na strojvůdce, který se bůhvíproč vyklonil málem po pás ze svého okénka, a šel jsem dál.

Zoru jsem stále ještě viděl na silnici asi půl kilometru před sebou.

Ušel jsem asi deset metrů a teprve pak jako bych dostal ránu do hlavy!

Co to dělám? Kam jdu? Za mnou přece co nevidět dojde ke katastrofě! Dítě se dostalo pod vlak!

Teprve později jsem se dověděl, jak k tomu došlo. Na náspu dozrává vždycky v červnu spousta jahod. Výletníci z okolních osad a vesnické děti je často chodívají sbírat, třebaže proti tomu správa drah bojuje.

Stařenka a holčička zřejmě taky byly na jahodách. Pak najednou babička viděla v dálce vlak a zavolala na vnučku, která byla na druhé straně trati, aby tam zůstala a dávala pozor. Vnučka jí nerozuměla a rozběhla se k ní.

Tohle všechno jsem pochopil snadno, ale co mám dělat?

Kdybych teď chtěl holčičku prostě uchopit a postavit ji vedle kolejí do trávy, bylo by to asi tolik, jako kdyby do ní narazil dělový náboj.

Vzpomněl jsem si, jak se lámala opěradla židlí, když jsem je zkoušel přenést na jiné místo.

Netajím se s tím, že jsem k hloupé stařeně pocítil velikou nenávist. Jít s malým dítětem k trati na jahody! Myslím, že se u nás za porušování nejrůznějších železničních předpisů málo trestá…

Lokomotiva se pomalu, ale neodvratně blížila k holčičce.

Dítě i stařena stály naprosto bez hnutí, zatímco obrovitý kolos lokomotivy dobýval každou vteřinou neodvratně centimetr půdy po centimetru. Strojvůdcův obličej vyjadřoval nesmírnou hrůzu a zoufalství. Teď jsem pochopil, že pískání, které se vplétalo do řevu lokomotivy, bylo skřípění brzd.

Nejdřív mě napadlo, abych se pokusil zvednout holčičku za šaty. Ale jakmile jsem zatáhl za sukýnku, začala se lehká látka trhat.

Pak mě napadlo shodit pyžamo a zabalit do něho holčičku jako do pytle. Docela jsem v tu chvíli zapomněl, že už jsem se jednou pokoušel pyžamo svléknout, a tak/ mi v prstech zůstaly jen cáry…

Byla to zvláštní situace. Utíkající holčička, strnulá na jednom místě, nešťastně zkřivená tvář strojvůdce — bezpochyby už byl přesvědčen o tom, že dítě přejede, neodvratně se blížící těžké nárazníky lokomotivy… a v tom všem já, který nevěděl, jak odnést tohle malé stvoření. Ale váhat jsem nesměl. Ještě okamžik, a vlak to dítě rozdrtí.

Nakonec jsem se rozhodl vzít holčičku prostě rukama. Jediná obtíž byla v tom, abych jí příliš rychlým pohybem neublížil.

Nanejvýš opatrně jsem prostrčil dlaně dítěti v podpaží a pomalu začal zvedat drobné křehké tělíčko. I když se dívčiny nohy odpoutaly od pražců, zůstávala stále ještě v takové póze, jako by běžela.

Celá trať už se citelně prohýbala pod váhou lokomotivy. Když se ke mně přiblížil kulatý plochý nárazník, začal jsem dívku zvedat do vzduchu. Sám jsem ještě stál na místě. Pak se mi nárazník opřel do zad a ovanula mě horká vůně olejových mazadel. Udělal jsem několik kroků po pražcích, sestoupil jsem s náspu a holčičku jsem prostě nad zemí pustil.

Nevím, k čemu bych mohl přirovnat to, co jsem právě dělal. V normálním životě by takhle nesl člověk nejspíš umývadlo po okraj naplněné vodou.

Objektivně to muselo vypadat, jako by těsně před koly vlaku sfoukl holčičku nějaký vítr s kolejí.

Stál jsem chvíli při ní a díval se, jak pomalu klesá na trávu. Ve tváři se jí nejdřív objevilo leknutí, potom údiv.

Myslím, že jsem jí přece jen nic neudělal. Stařena stála pořád jako dřív, strojvůdce byl ještě víc vykloněn z okénka a díval se teď pod kola. Zřejmě myslel, že už je dítě někde tam.

Cítil jsem v té chvíli s ním. Nejraději bych ho poplácal po rameni zmazaném od oleje a sdělil mu, že to všechno dobře dopadlo.

Pak jsem se zadíval na dálnici a hledal Zoru. Ale ten už mi mezitím zmizel z očí.

Už jsem nedoufal, že ho dohoním. Došel jsem ke stanici „Odpočinek“, kde se silnice větví. Jedna větev obrací k zálivu a tam se spojuje s pobřežní dálnicí, druhá jde přes Krasnoostrov také na Leningrad.

Teď už jsem nemohl uhodnout, kterým směrem se Zora dal.

Asi deset minut jsem chodil po stanici a neustále se ho snažil najít. Měl jsem žízeň. Přistoupil jsem k malé frontě u stánku se sodovkou. Zatímco prodavačka nehybně odpočítávala drobné zpátky silnému občanovi, už v těchto ranních hodinách celému propocenému, vzal jsem sklenici a chtěl si sám natočit alespoň vodu bez bublinek. Ale byl to pro mne příliš zdlouhavý proces. Nemohl jsem čekat, až mi voda nateče. Postavil jsem sklenici na pult a vytrhl tlustému občanovi z ruky jeho.

Ani něco k snědku bych byl neodmítl a vedle v nádražní budově byl už otevřen bufet. Ale netroufal jsem si vstoupit do místnosti plné lidí. Opět jsem se začal stydět za to, že jsem jiný než všichni ostatní.

Srovnal jsem si hodinky s nádražními hodinami. Šly na vteřinu přesně.

Pak jsem kulhavě zamířil domů. Byl jsem v mizerné náladě. Poprvé jsem si uvědomil, že vlastně lidský život není zrovna moc dlouhý. Celkem nějakých osm set měsíců. A protože žiji třistakrát rychleji, prožiji těch svých zbývajících třicet let za jeden nebo půldruhého měsíce normálního času. Teď máme konec června, v polovině srpna budu už vetchým starcem a umřu.

Ale přitom pro mne, pro mé vnitřní požitky,' to bude plných třicet let se vším, z čeho se lidský život skládá. S nadějemi a zklamáním, s plány a jejich uskutečňováním. A to všechno bude probíhat v naprosté osamocenosti. Přece nemohu za styk se světem považovat ony krátké zprávy, kterými bych se mohl dorozumívat s nehybnými loutkami — lidmi…

Bylo osm a deset minut. Za dvě normální „lidské“ hodiny se má z města vrátit Aňa. Jak ji přivítám? Jak jí sdělím, že už neexistuji v obvyklém rytmu minut a vteřin? Co řekne chlapcům o jejich tátovi?

Byly to trudné myšlenky. Vláčel jsem se po cestě a často jsem bolestně vzdychal.

Někde uprostřed cesty se mi najednou nesmírně chtělo spát. Dlouho jsem si vybíral nějaké místečko v křoví přiokraji cesty; kam bych si mohl lehnout a schován před cizími pohledy se vyspat. Ale tady při silnici bylo všude plno lidí, takže jsem nic vhodného nenašel.

Představa, že by mě někdo mohl při spánku vidět, mě děsila.

Palec na noze mi řádně otekl, zmodral a postupně mě začínalo bolet celé chodidlo. Kulhal jsem stále víc, a než jsem došel do naší osady, musel jsem si několikrát odpočinout.

Ještě když jsem se prodíral křovím za Zorou, zachytil jsem o nějakou větev a pyžamo se mi pod límcem natrhlo. Díra se postupně zvětšovala a nakonec mi na zádech plandaly dvě samostatné půlky pyžama. Stáhl jsem je a zahodil.

Do svého domku jsem se vrátil vůbec ve velmi zbědovaném stavu. Zchromlý, unavený, hladový a do půl těla nahý. Rychle jsem sežvýkal krajíček chleba a svalil se na pohovku.

Nová setkání s Mochovem

Někdy se člověku stává, že i když ho čeká naléhavá a důležitá práce, začne se z ničeho nic zabývat nějakými hloupostmi. Ví, že by se měl pustit do toho důležitého, ale zcela vědomě ztrácí čas tím, že si pečlivě a nějakým novým způsobem ořezává tužku, snaží se vzpomenout na větu z nedávno přečtené knížky nebo něco podobného.

Obvykle to bývá vyvoláno přílišnou únavou.

Když jsem se po několika hodinách těžkého spánku zvedl s pohovky, taky jsem se hned nevypravil k Mochovovi, abych se dozvěděl, napsal-li mi nějakou odpověď, ale vzal jsem si v koupelně košili a začal si ji oblékat.

Konec konců na tom příliš nezáleželo, budu-li po osadě chodit v košili nebo jenom v kalhotách od pyžama. Stejně mě nikdo nemohl vidět a zima nebyla.

Jakmile jsem se však pokusil natáhnout si košili, látka se nehlučně a bez jakéhokoli odporu trhala a brzy se v celém pokoji vznášely utrhané rukávy a cáry, klesající pomalu na podlahu.

Pak jsem se pokusil dát si na nohu teplý obklad (já vím, měl jsem si dát studený, jak se patří při výronech a zlomeninách). Ale obvaz se mi v rukou trhal a nakonec jsem si obul botu naboso.

Teprve pak jsem se vydal k Mochovovi.

Když jsem odcházel, uvědomil jsem si, jak za tu chvíli náš domek zpustl. V jídelně je vyražen okenní rám, v kuchyni se válí na podlaze střepy z láhve, kterou Zora dopil, venkovní dveře vyletěly z pantů a válí se na zahradě v trávě.

K Andreji Andrejeviči jsem vlezl opět oknem.

Uvnitř jsem spatřil, že Mochov a jeho žena Valja stojí vedle sebe u stolu. Oba se tvářili, jako by něčemu naslouchali.

Předpokládal jsem, že už na stole bude pro mne připravena zpráva, ale nebylo tam nic.

Valja držela v ruce nůž na chléb. Zřejmě ve chvíli, kdy ji Mochov volal, připravovala snídani.

Cítil jsem, jak ve mně roste nervové podráždění. Proč mi na mou zprávu neodpovídá?

Pak jsem pohlédl na náramkové hodinky a srdce se mi zastavilo. Představte si, od chvíle, kdy jsem tu v pracovně byl poprvé, uplynuly pouhé čtyři normální „lidské“ minuty.

Moje úvahy u garáže, běh přes vlny zálivu, pronásledování Zory podél železnice, záchrana holčičky a zpáteční cesta do osady — to všechno se vešlo do čtyř obyčejných minut.

Čert aby to vzal! Mochov si samozřejmě nestačil ještě nic pořádně rozebrat.

A já už jsem tady zpátky po všech svých dobrodružstvích a chci odpověď na svůj dopis.

Sedl jsem si na židli vedle Andreje a začal jsem je oba pozorovat.

Nekonečně pomalu obracely tyto dvě živé loutky k sobě hlavy a nekonečně pomalu se na jejich tvářích objevoval úsměv.

Uplynulo asi patnáct minut, než se konečně na sebe usmáli a Valja začala otevírat ústa. Asi chtěla mužovi říci, aby jí dal pokoj, že připravuje na stůl.

Když jsem lezl do okna, sfoukl vítr, který se zvedl, se stolu utržený lístek kalendáře. Přinejmenším deset minut plul tento lístek vzduchem do rohu.

Vstal jsem, vzal se stolu stroj a postavil jej na podlahu. Ať i Valja vidí, že to není jenom nějaká legrace. Z Andrejovy nehybné ruky jsem vytrhl tužku a velkými písmeny jsem napsal na papír nad jeho výkres:

«Žiji v jiném čase. Potvrď mi, žes přečetl a pochopil, co tu je napsáno. Napiš mi odpověď. Slyšet tě nemohu. Piš ihned. V. Korostylev. «

Jak dlouho bude Andrej potřebovat, aby si uvědomil můj nový dopis a napsal mi odpověď? Zřejmě alespoň jednu „lidskou“ minutu. Jednu svou minutu, tedy přinejmenším mých pět hodin.

Vylezl jsem oknem do zahrady a zamířil ke krámku ještě pro nějaké máslo a konzervy.

Už si ani moc nepamatuji, čím jsem se zabýval pak. Těch pět hodin uplynulo pro mne v jakémsi horečném očekávání. Dvakrát jsem jedl — zase chléb s máslem a konzervy, toulal jsem se belhavě po osadě, asi hodinu jsem seděl, nohu v umývadle se studenou vodou. (Dlouho mi trvalo, než jsem do umývadla nalil vodu a než jsem se přesvědčil, že je nemohu přenášet z místa na místo. Jakmile jsem se o to pokusil, voda vyšplíchla a pomalu se rozlézala po kachlíkové podlaze koupelny.)

A kolem mne stále ještě to nekonečné jitro. Tenkrát jsem si hned neuvědomoval, proč mi tak záleží na tom, aby se Andrej dozvěděl, co se se mnou stalo. Proč jsem chtěl, aby se vůbec někdo o tom dozvěděl?

Bude to asi tím, že bezúčelnost člověka děsí. Dá se snášet jakákoli bolest, překonávat jakékoli obtíže, ale jenom tehdy, má-li to svůj cíl.

Kromě toho je pro člověka nesmírně důležité, aby si sám volil svůj osud. V některých případech může jít vědomě i na smrt. Ale tak, aby to vycházelo z něho samého. Člověk chce být vždycky pánem okolností, a ne jejich otrokem.

I já jsem zřejmě chtěl být pánem toho, co se se mnou stalo. Jakási síla mě vytrhla z obvyklého života lidí. Dosud o tom nikdo neví. Zůstávám v situaci člověka, který se dostal pod tramvaj. Ale já nechtěl být obětí slepé náhody. Potřeboval jsem, aby se lidé dověděli, co se mi stalo, abych s nimi mohl být v písemném styku, abych prostě tuto situaci nějak ovládal. Pak by dostalo smysl všechno, co přijde dál. Dokonce i má smrt — pokud by mě tato zrychlená existence nakonec zabila…

Při takových úvahách jsem strávil zbytek lhůty, kterou jsem v duchu dal Andreji Mochovovi na odpověď.

Řeknu vám otevřeně, čekal jsem všechno, jenom ne to, co mi na onen list papíru odpověděl Mochov.

Skláněl se nad stolem s tužkou v ruce a Valja, napolo již obrácená, stála u dveří. Stála v takové póze, jako by ji něco vylekalo.

Prolezl jsem oknem a pod svou zprávou jsem spatřil dvě šikmé řádky:

«Vasiliji Petroviči, nech těch hokuspokusů. Objev se. Tohle není pěkné. Nenecháš mě praco…«

Právě dopisoval poslední větu.

Pamatuji se, že mě to strašně rozzuřilo. Hokuspokusy! Není to pěkné! Všechno, co jsem prožil a viděl za tohle ráno, není pro něho víc než hokuspokusy. Tak dobře! Já ti ty hokuspokusy hned předvedu.

Potom jsem se přece jen uklidnil. Co bych dělal na jeho místě já? Kdybych dostal od přítele lístek, že žije v jiném čase, uvěřil bych?

Chvíli jsem chodil po místnosti mezi strnulou Valjou a Andrejem a hledal jsem, co bych měl vzít do ruky. Pak jsem dostal nápad — vždyť je to docela jednoduché.

Sedl jsem si ke stolu vedle Andreje a seděl tak bez hnutí asi pět minut.

Spatřili mě oba. Nejdřív Andrej, potom Valja. Andrej stál trochu přihrbeně u stolu. Dopisoval odpověď. Pak se jeho tělo začalo napřimovat a hlava se otáčela ke mně. Ještě dřív však ke mně pomalu zamířily oči.

Narovnával se nějakých pět nebo šest, možná dokonce deset minut. Za tu dobu se na jeho obličeji vystřídalo několik pocitů. Odiv, potom zděšení — ale velmi lehké, sotva znatelné — a nakonec nedůvěra.

Překvapilo mě, jak výrazná může být lidská tvář. Stačí jen nepatrně víc rozšířit oči, třeba jen o setinu, a na tvářích se zračí údiv. Dodejte si k tomu poněkud povislé koutky úst — a máte na tváři zděšení. Pak jen lehounce našpulte rty — a už je to nedůvěra.

Odiv a zděšení zmizelo poměrně rychle, ale nedůvěra zůstávala v Andrejově obličeji dlouho. Ta ho neopouštěla celých patnáct minut, co vedle mne stál zkamenělý, a mne už z nehybného seděni začalo bolet v zádech.

Pak nekonečně pomalu zvedal ruku.

Chtěl se mne dotknout, přesvědčit se, že nejsem přelud.

Valja měla obyčejný strach. Ústa se jí otevřela, oči měla vyvalené. Dokončovala svůj obrat ke dveřím, pak se na chvilku zastavila a opět otáčela hlavu ke mně. Ale výraz strachu jí z obličeje nemizel.

Těžko budu vyjadřovat, co jsem cítil, když se Andrejova ruka pomalu, skoro stejně pomalu jako stín vysokého stromu v trávě, blížila k mému rameni.

Připadal mi jen napůl živý. A tento pocit zesiloval tím, že se přece jen hýbal.

Je to zvláštní, ale bylo tomu tak. Pomalost pohybu přímo zdůrazňovala neobvyklost situace. Kdyby se byli Andrej a Valja vůbec nehýbali, podobali by se voskovým figurám nebo dobře vysoustruhovaným kolorovaným sochám — a to by mě tolik neudivovalo.

Pak se rukou dotkl mého ramene. Počítal jsem podle pulsu dvacet pět úderů, dalších dvacet pět… dvě minuty, tři, čtyři…

Začalo mě bolet i za hlavou, ale snažil jsem se sedět nehnutě.

Bylo velmi překvapivé sledovat proces vnímání pocitu, rozložený do dlouhého časového úseku.

Andrejova ruka už spočinula na mém rameni, ale do jeho vědomí tento pocit ještě nedošel. Na tváři měl stejný výraz jako před pěti minutami, třebaže už mě držel.

Odpočítával jsem vteřiny. Teď konečky nervů v prstech ucítily mou kůži. Teď došel signál do mozku. Teď se kdesi v příslušném centru spojila obdržená informace s tou, kterou už poskytl zrakový nerv. Teď vyšel příkaz nervům ovládajícím svaly ve tváři.

Konečně se usmál! Proces skončil.

Lépe řečeno, Andrej se neusmál docela. Jen se mu sotva znatelně začaly zvedat koutky úst. To však stačilo, aby se výraz tváře změnil.

Sakra, neuvědomil jsem si hned, že se účastním pozoruhodného pokusu. Pokusu, který dokazuje hmotnost myšlení.

Pohyboval jsem se a vůbec jsem žil rychleji, proto jsem také rychleji myslel. Andrej žil normálně a v naprostém souladu s ostatními procesy si vedlo i jeho myšlení.

Pak najednou jeho pohled pohasl. Ani jsem si nestačil všimnout, kdy k tomu došlo. Ale slovo „pohasl“ vyjadřuje velmi přesně, co se stalo. Pořád ještě se na mne díval, ale oči už měl jiné. Něco z nich zmizelo. Zakalily se.

Začal hlavu otáčet stranou, jako by se na mne zlobil.

Teprve asi za čtyři minuty jsem pochopil, že si jen chce ověřit, zda mě Valja taky vidí.

Nejzajímavější na tom bylo, jak mu pohasl pohled. Jakmile začal myslet na Valju, a přestal tedy na okamžik myslet na mne, jeho pohled, upřený stále ještě ke mně, se změnil. Zlhostejněl. Tatáž oční bulva, stejná namodrale šedá duhovka s modrými paprskovitými žilkami, ale oči už byly jiné, docela jiné než předtím.

K čemu tam mohlo dojít, když se ztratila myšlenka? Chemické složení oční bulvy se přece nezměnilo.

Měl jsem asi ještě chvíli sedět, aby mohla i Valja ke mně přistoupit a přesvědčit se, že opravdu existuji.

Ale poraněná noha mě strašně brněla.

Strávil jsem v Andrejově pracovně ještě asi dvě hodiny. 0 žádném přímém styku nemohlo být ovšem ani řeči.

Za ty dvě hodiny se Andrej definitivně otočil k Valje, zvedl ruku, aby šla blíž, a obrátil se zase k místu, kde už jsem nebyl. Valja udělala několik kroků od dveří ke stolu. To bylo všechno.

Pro ně byly mé dvě hodiny pouhými dvanácti vteřinami.

Na papír jsem Andrejovi připsal ještě jedno slovo —»-Piš!«— a odešel jsem.

Zase se mi chtělo spát. Únava vůbec přicházela dříve než za normálních okolností. Na okamžik mě napadlo, že bych si měl lehnout tady. Kdybych tu spal nějakých pět hodin, mohli mě Valja s Andrejem pozorovat celou jednu minutu.

Pak jsem se najednou začal bát lehnout si tady v pracovně na pohovku. Bylo to hloupé, ale blesklo mi hlavou, že by tyhle dvě skoro neživé figury mohly mého spánku využít, svázat mě a pak bych jim ani napsat nic nemohl.

Jinými slovy — začaly mi povolovat nervy…

A přitom jsem začal pozorovat, že rychlost mého života se postupně zvyšuje.

Zvyšování rychlosti

Prvně jsem si toho všiml podle padajícího nože, když jsem jej u nás v jídelně pustil na stůl. Předměty vždycky padaly velmi pomalu, ale tentokrát jsem si všiml, že nůž padá ještě pomaleji.

Nové obtíže vyvstaly s vodou. Dříve mi stačilo deset minut a v kuchyni pod kohoutkem mi natekla plná sklenice vody. Teď už to trvalo dvanáct i čtrnáct minut.

Musím přiznat, že jsem si toho nejprve příliš nevšímal.

Když jsem se vyspal a najedl, zamířil jsem zase k Andreji Mochovovi, abych se konečně přesvědčil, zdali věří mé existenci v jiném čase.

Na stole na výkrese mě skutečně čekala řádka:

«-Co máme dělat? Potřebuješ pomoci?-“

Andrej a Valja zase stáli u stolu, jako by něčemu naslouchali.

Potřebuji pomoci? Ani sám nevím, co potřebuji.

Pak jsme si ještě dvakrát s Andrejem psali. Napsal jsem mu, že se kdesi potlouká Zora a že moje rychlost neustále roste. V odpověď mě požádal, abych se mu ještě ukázal.

Seděl jsem tedy ještě jednou u něho v pracovně dvě a půl hodiny a on i Valja mě znovu viděli. Řeknu vám, tahle setkání byla trýznivá. Nedokázal jsem přemoci podráždění, které ve mně vyvolávala pomalost normálních lidí, a kromě toho jsem byl neustále v rozpacích. Zdálo se mi, že ten či onen Valjin nebo Andrejův pohyb se týká přímo mne, ale pak se zjistilo, že tomu tak není. Například Andrej začal zvedat ruku. Okamžitě jsem usoudil, že se mne chce dotknout. Ale ruka šla mimo. Zvedala se minutu, druhou, třetí… Napadlo mě tedy, že chce na něco ukázat. Ale nakonec po pěti nebo šesti minutách se vysvětlilo, že si jen shrnuje vlasy s čela.

Ani jednou se mi nepodařilo předem uhodnout, co bude ten či onen pohyb znamenat.

Tahle setkání neměla skutečně žádný smysl. Mohli jsme být spojeni jedině písemně.

Měl jsem spoustu volného času a nejprve jsem nevěděl, co s ním.

Bylo to zvláštní, ale uvědomil jsem si, že člověk nemůže nic dělal jen pro sebe samotného. Ani odpočívat ne.

Kupříkladu knihy.

Otevřel jsem si jednou svazeček Stendhala, ale hned zas jsem ho položil.

Bude to asi tak, že nečteme jen pro čtení samo, nýbrž s tajnou (dokonce i pro nás samotné tajnou) nadějí, že z nás četba udělá lepší, chytřejší lidi a že tuto krásu a moudrost sdělíme jiným.

Robinson Crusoe by jistě nečetl bibli, kdyby nevěřil, že se někdy ze svého ostrova přece jen dostane. I já jsem se cítil právě takovým osamělým Robinsonem v neobydlené pustině jiného času. Kdopak ví, podaří-li se mi vrátit se mezi lidi…

Pochopitelně jsem hodně uvažoval o tom, jaká síla uvrhla mne a Zoru do tohoto podivného stavu, a došel jsem k závěru, že na mé hypotéze o kulovém blesku není nic nepravděpodobného. Součinnost plazmy se štěpením uranu mohla nesporně vyvolat záření, charakterem blízké záření radioaktivnímu, jaké lidstvo dosud nezná. A o tom, že radioaktivní záření je schopno ovlivňovat biologické procesy života, o tom nikdo nepochybuje…

Nashromáždil jsem již hodně pozorování. A protože jsem se domníval, že později bude vědu zajímat všechno, co zakusil a viděl první člověk žijící zrychleným životem, začal jsem si psát deník.

Na některé stránky se dodnes jasně pamatuji:

«-25. června, 8 hodin 16 minut 4 vteřiny. Prozkoumal jsem pásmo, jímž letěl paprsek od stěny elektrárny k zálivu. Všechno živé v tomto pásmu žije zrychleně. Keř pivoněk, který byl ozářen, rozkvetl již bohatými květy. Obvykle rozkvétá počátkem července. V pásmu účinnosti je tráva o dva až tři centimetry vyšší než jinde. Je to dobře vidět z dálky a ze strany, například z dolní větve lípy vpravo od domu.«

«25. června, 8 hodin 16 minut 55 vteřin. Asi před čtyřmi mými hodinami vyšel od Juškovových z domu jejich nejstarší syn a kráčí teď po zahradě. Když jsem ho pozoroval poprvé, trval každý jeho krok asi tři mé minuty. Teď už mu trvá čtyři. Znamená to, že se neustále zrychluji. Toto pozorování potvrzuje i jiná skutečnost. Voda ještě více zpevněla. Stál jsem v zálivu na vlně asi třicet vteřin, a neprobořil jsem se.«

«Téhož dne a hodiny, 28 minut. Udeřil jsem kladivem do balvanu v zahradě. Kladivo se zploštilo na lívanec, jako by bylo z hlíny. Několika dalšími údery jsem z něho udělal kouli.

Dřevo je měkké jako máslo. Tlusté coulové prkno se mi podařilo rozříznout napříč stejně lehce, jako bych krájel máslo. Ale při druhém pokusu se nůž ztupil a dalo mi hodně práce ho vytáhnout.

Spatřil jsem v zahradě motýla, kterého jsem nemohl dohonit. Vždycky mi uletěl. To je další důkaz, že neznámá síla zapůsobila na všechno živé. Ale opravdu jen živé, protože hodiny jdou jako dřív.

Zajímavé by bylo zjistit, zvýšila-li se v tomto pásmu rychlost šíření rádiových vln a elektrického proudu. Bohužel nemám žádné přístroje..«

Když jsem několika údery do balvanu dělal z kladiva hned kouli, hned zas placatý vdolek a dělal to tak dlouho, dokud se železo nezačalo drolit, byl jsem si' pochopitelně vědom, že fyzikální vlastnosti kovu zůstaly stejné. Ani dřevo, které jsem řezal jako máslo, se nijak nezměnilo. Podstata byla v tom, že se neuvěřitelně zvýšila síla mých pohybů.

V této souvislosti mi napadlo, že v budoucnosti, až se lidstvo naučí zrychlovat život, zvýší se nebývalé jeho schopnost ovládat přírodu.

Vždyť až dodnes, zamyslíme-li se nad tím, se veškerý biologický život na Zemi, včetně člověka, rozvíjel v naprosté harmonii s neživou přírodou. A v důsledku toho se lidské tělo podřizuje stejným zákonům, například přitažlivosti, jako kámen. Kromě toho je člověk stejně pomalý jako většina ostatních živých tvorů. Ale to přece není jenom harmonie, to je i otrocká závislost. Kámen se neudrží ve vzduchu, protože jeho specifická váha je vyšší než specifická váha vzduchu. A ani člověk není v dnešní době schopen létat bez zvláštních a složitých přístrojů.

Myslící člověk a kus křemene jsou si před přitažlivostí rovni.

A teď já jako první z lidí jsem zjistil, že nastala doba, kdy bude možno tuto nepřirozenou rovnost narušit. S pomocí obyčejných křídel z hliníku nebo plastické hmoty dokáže člověk, který dostal impuls ke zrychlení, udržovat se ve vzduchu a provádět několik desítek vzmachů za vteřinu.

Lidé se naučí chodit po vodě. Nebudou se bát pádu z menší výšky, protože zrychlení volného pádu jim bude připadat nekonečně pomalé.

Nesrovnatelné se zvýší možnosti výroby. Kov a dřevo budou v rukou člověka měkké jako vosk, a přitom neztratí vůči všem ostatním přírodním silám svou pevnost.

Jednou po takových úvahách jsem měl sen. Podivný, šťastný a radostný sen.

Zdálo se mi, že stojím v obrovském sále s vysokými, kouřově perleťovými stěnami. Neměl střechu a levou stěnu. Přede mnou na stejně kouřové perleťové podlaze ležely svitky výkresů; ne na papíře, na jakési hladké žluté látce. Byla to moje práce, kterou „jsem právě dokončil.

Vlevo, kde nebyla stěna, se prostíralo moře. Úskočné, zlé severní moře, ženoucí proti mně zástupy vysokých vln. Kdesi dole bily do neviditelného břehu, až se stěny a podlaha budovy třásly. Také nebe bylo bledé, severní, pokryté modrými nabobtnalými mračny, jen na obzoru jiskřil úzký čistý proužek nadcházejícího jitra. Všude bylo plno ohromující svěžesti, síly a mohutnosti. A já po právě skončené nesmírně obtížné práci, vtělené do výkresů, jsem se cítil naprostým, suverénním pánem tohoto obrovského sálu — i toho moře a nebe a celého světa. A věděl jsem přitom, že všichni lidé, nesčíslné množství lidí kdesi za stěnou sálu a za bouřlivým obzorem, jsou právě takoví jako já, hrdí vládci veškerého jsoucna…

Ještě něco se mi tenkrát zdálo, ale zapamatoval jsem si zejména ten pocit hrdosti, sdílený.se všemi lidmi, pocit hrdosti z neomezené vlády nad světem.

Po tomto snu jsem několik hodin chodil nehybnou osadou. Byl jsem šťasten a ani jsem nepociťoval osamělost, která mě předtím neustále trápila.

Uvědomoval jsem si, že veškerá dosavadní historie byla ve skutečnosti dětským věkem lidstva, že nyní nastal čas, kdy si člověk dokáže vyrábět nejen nové stroje a mechanismy, ale i jiné fyzikální podmínky existence — jiné, než kterým se podřizuje živočišný i neživý svět.

Musím však poznamenat, že to byly poslední mé klidné hodiny. Poslední, protože se rychlost mého života neustále zvyšovala a já jsem se začínal cítit velmi špatně. Přibližně v osm hodin devatenáct minut jsem zpozoroval, že všechno, co se v osadě pohybuje, se hýbá ještě pomaleji. To znamenalo, že jsem já začal žít rychleji.

Vzduch jako by ještě více zhoustl, bylo stále obtížnější překonávat při chůzi jeho pasivní odpor. Voda z otevřeného kohoutku už nevytékala, ale vyrůstala jako skleněný rampouch. Dal se odlamovat a dlouho zůstával v ruce vcelku jako želé a teprve po chvíli se voda začínala roztékat po dlani. Bylo mi neustále horko. A postupně jsem se začínal potit. Když jsem se pohyboval, vysychal mi pot na obličeji i na těle okamžitě. Ale stačilo, abych se zastavil, a ihned jsem byl pokryt podobným želé, jako byla voda, jenže mnohem nepříjemnějším.

To všechno by se dalo vydržet. Ale začala mě trápit neustálá žízeň. Pořád jsem chtěl pít, ale z kohoutku tekla voda pro mne příliš pomalu. Naštěstí mě už dříve napadlo otevřít kohoutek u vany, ale za několik mých hodin v ní bylo vody jen na dně. Věděl jsem, že mi dlouho nevystačí. a snažil jsem se obejít s tou, kterou jsem získal z vodovodu. Je zvláštní, že jsem tenkrát nepřišel na to, abych si zašel do některého jiného domku. Tam jsem mohl najít plnou konvici nebo třeba celé vědro. Nevím proč jsem měl dojem, že kohoutek v kuchyni a v koupelně jsou jediným zdrojem, odkud mohu získat vodu.

Pak se k žízni přidal hlad. Už jsem vám říkal, že jsme s Zorou dostávali hlad častěji než v obvyklém životě. Asi jsme při pohybu vydávali příliš mnoho energie. Teď jsem skoro pořád něco žvýkal, a přesto jsem se nemohl nasytit.

S potravinami to vůbec bylo těžké. Z krámku jsem si přinesl jen tři šišky chleba a několik plechovek konzerv — tedy to, co jsem pobral do ruky. Kufru jsem nemohl použít, protože jakmile jsem ho vzal do ruky, utrhlo se mu držadlo. Když jsem se v předsíni pokusil sejmout z věšáku tlumok, zbyly z něho cáry. Čím rychleji jsem žil a pohyboval se, tím menší pevnost měly všechny věci.

Tři malé šišky chleba a plechovka byček v tomatě mi vystačily na pouhé tři nebo čtyři hodiny. Pak jsem musel jít do krámu znova.

Nikdy jsem nezakusil tak prudký, palčivý hlad — dokonce ani za blokády Leningradu.

Nejhroznější bylo, že jsem hladověl doslova při plných ústech. Žvýkal jsem a cítil, že mi to stejně nestačí, že mě potraviny nenasytí. Pak hlad ustoupil vedru.

Má rychlost se stále zvyšovala a osada už byla zcela nehybná. Syn Juškovových, který se na zahradě přichystal k rozcvičce, stál jako socha. Vzduch zkapalněl. Abych mohl jít, musel jsem dělat rukama pohyby jako při plavání, jinak bych tu souvislou stěnu nepřekonal.

Dýchalo se mi těžce, srdce nepřetržitě tlouklo jako po namáhavém sprintu.

Ale nejhroznější přece jen bylo vedro. Dokud jsem ležel bez hnutí, bylo mi jen horko. Ale jakmile jsem zvedl ruku. cítil jsem ožehnutí jako od vřelé vody. Každý pohyb vyvolával pálení. A když jsem musel udělat několik kroků zhoustlým vzduchem, zdálo se mi, že kráčím proti rozžhavenému pouštnímu samumu.

Kdyby mě nebyl trápil hlad a žízeň, mohl jsem pořád ležet. Ale voda byla doma v koupelně, kdežto potraviny v krámku.V tomto stavu jsem si několikrát vzpomněl na Zoru. Prožívá taky takové útrapy?

Pamatuji se, že jsem v osm hodin dvacet dvě minuty šel do krámku. Neznám dost názorných slov, abych vám tuto cestu popsal.

Když jsem vyšel z domu, napadlo mě, že půjdu-li přes zahradu po trávě, a ne po pěšině, nebude mi takové horko. Je to samozřejmě hloupost, protože před tímto vedrem jsem se nikam nemohl schovat. Bylo ve mně, v příšerné rychlosti mých pohybů, které ovšem mně samotnému připadaly neobyčejně pomalé.

Byl jsem do pasu nahý a to mé trápení ještě zvyšovalo. Nejdřív jsem myslel, že bude nejlepší zakrýt si lokly hruď a dlaněmi obličej. Ale zjistil jsem, že nebudu-li si pomáhat rukama, nedostanu se hustým vzduchem ani o krok dál.

Horkem jsem několikrát ztratil vědomí. Všechno kolem mne dostávalo rudý nádech, pak zase okolí bledlo a zahalovalo se šedivou clonou. Potom jsem se znovu vzpamatovával a pokračoval v cestě.

Sel jsem ke krámku jistě tři hodiny.

Prodavač stál v podivné póze. Na jeho kníratém obličeji jsem viděl zlost. Držel v ruce velký nůž na maso, napřažený směrem k polici, kde měl konzervy.

Nejspíš zpozoroval, jak mu plechovky byček v tomatě a tresčích jater jedna za druhou mizí, a rozhodl se neviditelného zloděje rozetnout vejpůl.

Bylo zajímavé, že ho ani tolik nepřekvapil zázrak sám. Největší starosti mu dělalo, že musí pachatele potrestat a zamezit dalším úbytkům zboží.

Než by jeho velikánský nůž dopadl, byl bych stačil odnést celý krám. Vlastně, nestačil bych.

Je to zvláštní, ale postupně se má síla měnila v bezmocnost.

Před čtyřiceti nebo padesáti hodinami, když jsme šli s Zorou do Gluškova, připadalo mi, že jsme skoro všemohoucí. Dřevo se v našich rukou lámalo bez jakéhokoliv odporu a jistě by nám nedalo žádnou práci ohnout podkovu dvěma prsty.

Ale teď, když se rychlost života a našich pohybů dále zvýšila, pocítili jsme důsledky nepevnosti věcí z druhé strany. Nemohl jsem nic vzít do ruky. Všechno se lámalo, tříštilo a rozplývalo se mi pod rukama. Nadbytek síly mě učinil bezmocným.

Nemohl jsem si odnést už ani šišku chleba. Mělo to stejnou naději na úspěch, jako odnést si z mořské vlny velký chomáč pěny.

Chléb se rozplýval, jakmile jsem se ho dotkl, a nemohl jsem ho ani z pultu zvednout.

Chvíli jsem stál vedle prodavače, ten byl pořád stejně nehybný, a jedl jsem chléb po hrstech. Už jsem měl zase nesmírnou žízeň. Vzadu za krámkem byla nádrž s vodou, ale než bych otevřel kohoutek, zapumpoval a dočkal se vody, uplynuly by jistě dvě tři mé hodiny. Kromě toho jsem se bál, že nějakým neopatrným pohybem utrhnu ventil kohoutku.

Vzal jsem si tedy do každé ruky jednu konzervu a vydal se zpátky.

Přešel jsem hned na naši stranu ulice, protože tento úsek cesty byl pro mne nejhorší. Bál jsem se, že padnu a už nevstanu, kdežto při plotě jsem přece jen cítil větší jistotu.

Když jsem šel kolem Mochovova domu, pohlédl jsem do otevřeného okna pracovny. Andrej s Valjou stáli vedle sebe a dívali se na stůl. Zřejmě čekali, kdy se zas objevím.

V uších mi jako zvon duněl tlukot mého vlastního srdce a při každém pohybu mě ohlušovalo pronikavé svištěni. Měl jsem ústa vyschlá žízní a vyčerpané oči viděly osadu hned červenou, hned zas bledou.

Vzpomínám si, jak smutně jsem se díval na svého přítele. Nemohl mi nijak pomoci, i kdyby o mém trápení věděl. Žádný z lidí mi nemohl pomoci.

Zatím celá osada žila svým obvyklým klidným životem. Bylo časné nedělní ráno, lidé se chystali na pláž nebo k jezeru. Žádný, kromě Andreje s Valjou, mě neviděl, žádný nevěděl o tragédii, která se tu odehrává.

Doma jsem snědl konzervy, Řezal jsem plech nožem, jako by to byl papír. Pak jsem se napil a udělal další záznam v deníku.

«Téhož dne. 8 hodin 25 minut 5 vteřin. Rychlost mého života převyšuje rychlost normální zřejmě už devětsetkrát, ne-li víckrát. Od dálnice směrem k elektrárně kráčí muž a žena s velkým červeným kufrem. Než dojdou k mým vrátkům, budu již mrtev.«

Pak jsem vlezl do vany, lehl si na břicho a se zuřivou dychtivostí jsem začal pojídat husté želé — vodu.

Cekal jsem na smrt. Velice jsem litoval jen jedné věci — že jsem se k takovému pokusu neodhodlal sám dobrovolně, že tahle neznámá síla popadla náhodou právě mne.

Pamatuji se, že mi hlavou najednou bleskly Lermontovovy verše:

Pod chladným sněhem ruské země,

pod žhavým pískem pyramid…

Nesnesitelným vedrem jsem opět ztrácel vědomí a zachytával jsem se těchto veršů jako tonoucí stébla.

Pod žhavým pískem pyramid…

A pak jsem slyšel zasténání. Lidské zasténání.

Ozvalo se jistě nejméně třikrát, než jsem si vůbec uvědomil, co to je. Pozvedl jsem se, celá záda mi přitom ovanul žár, a vykoukl jsem přes okraj vany.

V chodbě na podlaze ležel Zora. Okamžitě jsem ho poznal podle pruhovaného saka, třebaže už bylo celé rozedrané a místy propálené.

Člověk se zřejmě nikdy nestará o sebe tolik, jako o jiné.

Dodnes nechápu, kde jsem nabral sil, abych vylezl z vany a připlazil se k Zorovi. Když jsem ho převrátil na záda a spatřil jeho rudý, napuchlý obličej, uvědomil jsem si, jak asi vypadám já. To už nebyl obličej — nakynutá rudá hmota se štěrbinkami pro oči a černým jícnem úst.

Zvýšení rychlosti ho zřejmě zastihlo mnoho kilometrů od osady. Pocítil, že pohyb je čím dál namáhavější, že už se nemůže napít a najíst, a to ho polekalo. Možná že zkoušel i požádat o pomoc lidi, kteří žijí obyčejným životem, ale když pochopil, že od nich ničeho nedosáhne, vzpomněl si na mne. Usoudil, že jedině já mu mohu porozumět a pomoci.

Myslím, že poslední metry k domu došel už skoro slepý, po hmatu.

Věděl jsem, co potřebuje především. Zatáhl jsem ho do koupelny a pokusil se plechovým hrnečkem nabrat na dně vany trochu vody. Hrneček však jen seškrabával dlouhý proužek vody, který se ve vzduchu stáčel a pomalu klesal zpátky na dno.

Začal jsem tedy nabírat vodu do hrstí a cpát mu ji do úst. Zora dychtivě hltal toto želé.

Pak se jeho oči trochu pootevřely a víte, co jsem v nich viděl? Slzy. Slzy bolesti. Byl celý popálený.

Strhl jsem mu se zad kouřící cáry saka a košile, zatáhl ho do vany a ponořil mu tvář do zbytku vody na dně.

Pak jsem si řekl, že mu musím dát něco k jídlu. Věděl jsem, že neudělám-li to, za hodinu prostě zemře. Cítil jsem to sám podle sebe.

Nabral jsem z vany několik hrstí vody, spolkl je a se zaťatými zuby jsem zamířil do krámku. Byl jsem přesvědčen, že musím dojít a vrátit se s konzervami pro Zoru.

V zahradě jsem narazil hrudí do hustého vzduchu a klestil si jím cestu. Prsa a ramena mi spaloval žár.

U vrátek jsem se ohlédl. Chodci s červeným kufrem byli vzdáleni asi třicet metrů. Šli už v těchto místech tak dlouho, že jsem je málem považoval za součást krajiny. Naproti v zahradě Juškovových stál jejich syn s rukama nad hlavou. Vedle něho mladá Máša už po několik hodin sundávala ze šňůry plenu.

Nejobtížnější bylo přejít ulici. Soustředil jsem všechny síly, udělal první krok, pak druhý. Pamatuji se, že jsem přitom hlasitě sténal… a najednou…

A najednou…

Nedokázal jsem si v prvním okamžiku uvědomit, co se to děje.

Do boku a do ramene se mi opřel svěží větřík, muž se ženou se odtrhli z místa a rozběhli se ke mně tak strašnou rychlostí, až jsem měl dojem, že mě svým kufrem porazí. Plena vypadla Máše z ruky a jako ptáček se rozletělak elektrárně. Mladý Juškov začal s rychlostí kouzelníka do'sedávat na bobek, vyskakovat a vyhazovat ruce do stran.

Současně mi vnikly do uší hlasité zvuky klavíru a dunění příboje v zálivu.

Spící svět se probudil a vrhl se na mne.

Vzpomínám si, že prvním mým pocitem byl panický strach.

Otočil jsem se a prudce se rozběhl přes zahradu domů.

Několikrát jsem přitom zakopl a upadl, ale pořád se mi zdálo, že běžím příliš pomalu, že nemohu utéci všem těm neuvěřitelně hlasitým zvukům a děsivě rychlým pohybům okolního světa.

Na zápraží jsem znovu zakopl a bolestivě se udeřil do, kolena, pak jsem vrazil do kuchyně, zachytil nohou za práh a svalil se na podlahu.

Pak do mého vědomí pronikl ohromující, radostný, životodárný zvuk.

Tekla voda!

Tekla z kohoutku, v kuchyni, žbluňkala ve vaně. Stříkala ve vzduchu a nad smaltovaným okrajem vany už se zvedala brunátná, napuchlá, zděšená Zorova tvář.

Znovu rozhovor na pobřeží

„A co bylo dál?“ zeptal jsem se dychtivě. „Jak to bylo dál? Doma vás pak našli?“

„Dál bylo ještě všelicos.“ Inženýr se opřel o opěradlo lavičky. „Přijela žena, — s níž jsem se rozloučil teprve předchozího večera, našla tam Zoru a mne, vyhublého, opáleného, posetého modřinami a oděrkami, s vousy týden starými. Mému vysvětlování pochopitelně nechtěla věřit. Ale pak přišli Mochovovi, vyprávěli o mých dopisech, o psacím stroji, který skákal po stole sem tam, a o mém občasném objevení. A ještě později se přišlo na to, že v osadě, na nádraží i na silnici, bylo mnoho svědků příhod, které jsme s Zorou zažili. Chodec v pumpkách, kterého Zora povalil, ležel s lehkým otřesem mozku v chatě u svých známých. Pomocnice v domácnosti od Juškovových viděla jakési podivné stíny, jak se několikrát mihly ulicí, a slyšela zvláštní svištění. Strojvůdce nákladního vlaku dostal důtku za neodůvodněné zastavení vlaku… Ale to není to nejzajímavější. Co překvapuje nejvíc, je skutečnost, že všechno, co jsme s Zorou zažili, se odehrálo během dvaceti minut. Prosím, možná jedenadvaceti. Chápete, to je asi tak doba, během níž se pozdravíte se sousedem, zeptáte se ho, jak mu včera braly ryby, a vykouříte s ním cigaretu… Kdybych nebyl navštěvoval Mochova, nikdo by neuvěřil, co se s námi stalo. Zvláštní, viďte?“

„Zvláštní,“ přisvědčil jsem. „Ani se tomu nechce věřit. I když jsem na vlastní uši slyšel o přízracích u Finského zálivu.“

Odmlčeli jsme se.

Na břeh už se začali trousit lidé. Za námi na verandě zotavovny řinčely číšnice lžícemi. Připravovala se snídaně. Zvuky nám připadaly jako vždy po ránu nějaké čisté, vymydlené.

„Teď už ovšem nejde o to, zda to všechno bylo nebo ne,“ řekl Korostylev. „Byla ustavena skupina vědců.“

„A co Zora?“ zeptal jsem se.

Korostylev se ušklíbl:

„Zatím je v sanatoriu. Prý chce jít na večerní školu a stát se fyzikem… Kdopak ví, možná že z něho přece jen bude člověk.“

„Tenhle efekt nám otevírá velké perspektivy. Například meziplanetární cesty. Dřív nás ani ve snu nemohlo napadnout uvažovat o návštěvě jiných galaxií. Žádný lidský život by k tomu nestačil. Ale teď, je-li možno život zrychlovat, bude zřejmě možné jej také zpomalit a člověk se tak dostane do jiných galaxií.“

„Možná,“ souhlasil Korostylev. „Ale to není to hlavní. Rozumějte, právě dnes prožívá věda veliký skok. Atomová energie, polovodiče, kybernetické přístroje. A my máme přibližnou představu, co od těchto činitelů můžeme očekávat. Ale naprosto nic nevíme o těch nových revolučních objevech, k nimž v nejbližším desetiletí bezesporu dojde. Takových objevech, jako například tyhle paprsky. Během celé historie zdokonaloval člověk pouze pracovní nástroje.Ale ani jednou se nepokoušel vědomě zkvalitnit nejdůležitější nástroj, který mu umožňuje ovládat přírodu — své vlastní tělo. Abych řekl pravdu, za čtyři tisíce let civilizace zůstalo lidské tělo tím nejméně dokonalým ze všeho, co ovládáme. Fyzická struktura těla zaznamenala za tu dobu dokonce určitý krok zpět. Dnes nedokáže průměrný člověk udělat to, co dokázal člověk prvobytný — například uběhnout dvacet kilometrů se zabitým jelenem přes rameno. Ale teď už se situace změní. Za sto let budou lidé žít v komunismu docela jinak, než si to dnes představujeme.“

Chvíli jsme mlčeli. Nad pláží ozářenou sluncem se vznášel neutichající hukot příboje. Na okamžik jsem se pokoušel představit si, že vlny zastavily svůj nekonečný koloběh a racek nad pobřežím zůstal viset ve vzduchu.

Ale nedošlo k tomu. Člověk se ještě nestal pánem Času a všechno běželo dál v obvyklé odvěké harmonii. A přitom každá kapka vody, každé zrnko písku v sobě skrývají nové neznámé možnosti.