KAPITOLA sedmá

*******

A TAK JSME SE PŘÍŠTÍ DEN já a Mensahová vydali na určené místo setkání.

Gurathin a Pin-Lee si ještě předtím vzali jeden z mých dronů a přidali k němu jedno menší záznamové zařízení. (Muselo být menší už z toho prostého důvodu, že dron zkrátka na zařízení s větším dosahem nestačil.) Noc před odjezdem jsem ho vyslal do vyšších vrstev atmosféry, aby nám poskytl lepší přehled o místě, kde jsme se měli setkat.

Nebylo to daleko od jejich základny, jen něco kolem dvou kilometrů, habitat se velmi podobal tomu, který měla skupina Delta. Podle jeho velikosti a počtu bezpečnostních jednotek, včetně té, kterou Mensahová vyřadila za pomoci důlního vrtáku, jsme odhadli jejich počet na třicet až čtyřicet členů posádky. Zcela zjevně jim nechyběla sebedůvěra. A není divu. Vrazili nám do habitatu a pochopili, že mají před sebou jen malou skupinu vědců s jednou zmatenou a zastaralou jednotkou.

Doufal jsem jen, že si neuvědomují, jak moc zmatený vlastně jsem.

Jakmile se na obrazovce modulu objevil světelný bod, Mensahová se chopila komunikátoru a řekla: „Skupino Šerosvit, poslouchejte! Zajistili jsme a poschovávali důkazy vaší činnosti na planetě. Ať už pro nás přijedou kdykoliv, budou si je vždy moci dohledat.“ Chvíli počkala, aby pochopili pravý význam oněch slov, a pokračovala: „Kromě toho asi už víte, že jsme našli chybějící části mapy.“

Dlouhou dobu se nikdo neozval. Mapoval jsem krajinu a snažil se rozpoznat, jestli se někde nacházejí nějaké zbraně, i když se zdálo, že patrně žádné nemají. Pak přišla odpověď: „Pojďme to spolu celé probrat. Můžeme se dohodnout.“ Hlas zněl nepřirozeně a stroze, jak se systém snažil udržet tok záznamů a komunikace. Nahánělo to až hrůzu. „Přistaňte a promluvíme si.“

Mensahová si nechala asi minutu na rozmyšlenou a pak odpověděla: „Pošlu za vámi naši bezpečnostní jednotku. Promluvte si s ní.“ Potom přerušila spojení.

Sotva jsme se přiblížili, otevřel se nám pohled na jejich habitat uprostřed stromy lemovaného údolí, které se otevíralo k západu. Protože jim tábor opět pomalu zarůstal, museli mít kopule a přistávací plochy na vyvýšených plošinách. Něco takového společnost z bezpečnostních důvodů požadovala v případě, že jste se rozhodli zbudovat základnu na zarostlém místě. Náklady to sice navýšilo, ale na druhou stranu by bylo ještě dražší získat smlouvu bez tohoto opatření. Byl to jen další důvod, proč jsem si myslel, že můj skvělý plán vyjde.

Na otevřené planině jsme uviděli sedm postav: čtyři jednotky a tři lidé v barevně rozlišených uniformách: modrá, zelená a žlutá. Z toho vyplývalo, že ještě jedna jednotka a asi dvacet sedm lidí se nalézalo v habitatu. Pokud se tedy řídili pravidlem, že na deset lidí má být jedna jednotka. Přistál jsem s modulem nedaleko planiny na docela rovném kusu skály a skryl nás za keři a stromy. Přepnul jsem řízení do pohotovostního režimu a podíval se na Mensahovou. Stiskla rty a na chvíli to vypadalo, že chce něco říct. Nakonec ale jen pokynula hlavou a řekla: „Hodně štěstí.“

Cítil jsem, že bych jí také rád něco řekl, ale nevěděl jsem co. A tak jsem na ni jen chvíli hloupě zíral, než jsem si konečně zavřel helmu a co nejrychleji vylezl z modulu.

Prošel jsem mezi stromy a pozorně poslouchal, jestli na mě někde v záloze nečíhá ta pátá jednotka. Nikde se ale nic nepohnulo. Vydrápal jsem se po skalnatém svahu a vydal se směrem k nim. Celou dobu jsem přitom poslouchal praskání v komunikátoru. S úlevou jsem zjistil, že mi dovolí se k nim přiblížit. Snad jsem to odhadl dobře. Pokud ne, budu vysloveně za blázna.

Když mi zbývalo jen pár metrů, zastavil jsem se a spustil komunikační přenos: „Tady je bezpečnostní jednotka určená k doprovodu výzkumného týmu pro ochranu prostředí. Poslali mě, abych s vámi domluvil podmínky dohody.“

Pocítil jsem slabé zachvění. Pak přišel silný signál, kterým očividně chtěli převzít kontrolu nad mým řídicím centrem a pozastavit ho ve snaze mě znehybnět a opět mi vložit nosič s bojovým nastavením.

Proto chtěli, abychom se setkali u jejich habitatu. Bylo to nejblíže jejich řídicímu středisku, kde měli pro něco takového potřebné vybavení. Přístup přes komunikační přenos by k tomu nestačil.

Naštěstí moje řídicí centrum nefungovalo a jediné, co jsem pocítil, bylo právě jen to zachvění. Jeden z nich začal postupovat ke mně. Řekl jsem tedy: „Předpokládám, že mi jdeš nainstalovat bojový program a poslat mě zpátky s úkolem je všechny pozabíjet.“ Otevřel jsem střílny a nechal vysunout zbraně schované na předloktí. Malou chvíli jsem počkal a pak je opět schoval. „Něco takového bych nedoporučoval.“

Bezpečnostní jednotky okamžitě přešly do stavu pohotovosti. Člověk, který ke mně jako první vykročil, ztuhl. Ostatní vypadali zmateně, až vyděšeně. Poznal jsem, že spolu překotně komunikují. „Chce se k tomu někdo vyjádřit?“ zeptal jsem se.

Tím jsem si hned získal pozornost. Nikdo neodpověděl, což mě nepřekvapilo. Z lidí, které jsem doposud potkal, to byli jen ti moji, kdo dokázali navázat rozhovor s bezpečnostní jednotkou. „Měl bych tu návrh, jak vyřešit oba naše problémy,“ řekl jsem.

Postava v modré uniformě se na mě podívala a pronesla: „Ty máš nějaké řešení?“ Podle hlasu jsem poznal, že se jedná o tutéž postavu, ve skutečnosti ženu, která s námi předtím mluvila. Zároveň zněla značně skepticky, což asi lze pochopit. Muselo jim to připadat, jako by mluvili k modulu nebo k nějakému přístroji.

„Nejste první, kdo se mé skupině naboural do systému.“

Přes komunikátor jsem zaslechl, jak jeden z nich sykl: „Hrají to na nás, jeden z nich mu přikazuje, co má říkat.“

Zareagoval jsem: „Na záznamech musíte vidět, že žádná komunikace na naší straně neprobíhá.“ Musel jsem to říct, i když to pro mě nebylo jednoduché, ale nic jiného nezbývalo. Potřeboval jsem se držet svého ztřeštěného plánu. „Mé řídicí centrum nefunguje.“ Konečně to bylo venku a nadále jsem mohl pokračovat ve lhaní: „Nevědí o tom. Jsem otevřený ke kompromisu, z něhož mohu vytěžit já i vy.“

Žena, očividně jejich vůdkyně, se zeptala: „Vědí, proč tu jsme?“

Nebylo to příjemné, ale zareagovat jsem musel: „Použili jste bojový program, abyste jednotky změnili v pěkné darebáky. Pokud si myslíte, že skutečný darebák tu bude jen stát a odpovídat na vaše dotazy, tak se za pár minut přesvědčíte o opaku.“

Odpojila mě od jejich komunikátoru a nastalo ticho. Za chvíli se opět ozvala: „Co to je za kompromis?“

„Poskytnu vám informace, které tak zoufale potřebujete, a výměnou za to mě vezmete s sebou do přepravní lodě a v seznamu inventáře mě uvedete jako jednotku na odpis.“ Tak by nikdo ze společnosti netušil, že jsem zpátky, a díky tomu by se mi mohlo podařit proklouznout na tranzitní stanici; aspoň teoreticky.

Zaváhali. Patrně proto, abych si myslel, že si to musejí promyslet. Pak žena v modré uniformě řekla: „Souhlasíme. Jestli lžeš, zničíme tě.“

Znělo to značně ledabyle. Určitě měli v úmyslu mi co nejdřív vnutit nosič s bojovým programem.

„Jaké informace?“ zeptala se.

„Nejprve mě odepište z inventáře. Vím, že jste napojeni na svou centrálu.“

Netrpělivě pokynula postavě ve žluté uniformě, která řekla: „Musíme provést restart celého systému. To bude chvíli trvat.“

„Nevadí. Spusťte restart, zadejte příkazy a ukažte mi to všechno v komunikačním přenosu. Pak vám ty informace sdělím.“

Odpojila mě a znovu prohodila pár slov s postavou ve žluté uniformě. Tři minuty se nic nedělo a pak mě omezeně připojili ke svému komunikačnímu přenosu. Příkaz byl sice zadán, ale samozřejmě ho mohli kdykoliv později zrušit. Hlavně že se náš centrální systém rozběhl a díky tomu jsem mohl dál úspěšně předstírat, že jim věřím. Sledoval jsem čas a lhůta byla téměř u konce. Nemělo cenu to dál prodlužovat, a tak jsem řekl: „Protože jste zničili raketu s žádostí o pomoc, poslali jsme pár lidí ze své skupiny odstartovat tu vaši.“

I s omezeným přístupem k jejich přenosu jsem viděl, jak to jimi otřáslo. Jejich gesta vyjadřovala zmatek, až strach. Postava ve žlutém se nejistě ošívala, zelená sledovala svou velitelku v modrém, která tím svým hlasem bez výrazného přízvuku řekla: „To není možné.“

„Ale ano, jedním z nich je člověk s vylepšenými schopnostmi, systémový inženýr. Ten ji dokáže vypustit. Zkontrolujte si data v našem centrálním systému. Důlní měřič doktor Gurathin.“

Bylo vidět, v jakém napětí teď byla. Ani trochu se jí nehodilo, aby někdo další přistál na planetě. Ne, dokud se nevypořádá s námi, svědky jejich problému.

„Lže,“ řekla postava v zeleném.

„Nemůžeme si dovolit riskovat,“ zareagovala ta ve žlutém a v jejím hlase byla znát panika.

Velitelka v modrém se k ní obrátila: „Možné to tedy je?“

„Nevím to jistě, systémy jsou všechny chráněné, ale člověk s vylepšenými schopnostmi, pokud by se do nich naboural, by mohl…“

„Okamžitě tam vyrazíme,“ rozkázala velitelka. Pak se obrátila na mě: „Jednotko, vyřiď své klientce, že může vystoupit z modulu a přijít sem. Také řekni, že s dohodou souhlasíme.“

Tak to jsem nečekal. Podle plánu měli odjet bez nás.

(Včera večer měl právě o tomhle bodě Gurathin pochybnosti. Nerad to přiznávám, ale měl pravdu.)

Nemohl jsem navázat spojení s modulem bez jejich vědomí a musel jsem je dostat co nejdál od jejich habitatu. Řekl jsem tedy: „Ví, že jí usilujete o život. Nepřijde.“ A pak mě napadla skvělá myšlenka a dodal jsem: „Zastává místo planetárního správce pro neziskové politické uskupení. Není naivní.“

„Co?“ podivila se postava v zelené uniformě. „Jaké politické uskupení?“

„Proč si asi myslíte, že má skupina v názvu Ochrana?“

Tentokrát se ani neobtěžovali mě ze svého přenosu odpojit. Slyšel jsem, jak Žlutý řekl: „Nemůžeme ji zabít. Vyšetřování…“

Zelený se připojil: „Má pravdu. Můžeme se jí ale zmocnit a propustit až po splnění podmínek dohody.“

Velitelka v modrém po něm vyjela: „To sotva. Jestli ji začnou pohřešovat, rozjede se vyšetřování naplno. Teď hlavně musíme zastavit tu raketu s žádostí o pomoc. Pak se domluvíme, co dál.“ Jakmile to dopověděla, otočila se ke mně a řekla: „Dojdi pro ni. Dostaň ji z modulu a přiveď sem.“ Vypnula komunikátor. Jedna z bezpečnostních jednotek, která byla původně ve službách skupiny Delta, udělala krok dopředu. Obnovila spojení a oznámila: „Tato jednotka ti pomůže.“

Počkal jsem, až ke mně dojde, obrátil jsem se a s ní po boku se vydal po skalnatém svahu zpátky k bariéře stromů.

To, co jsem následně udělal, bylo založeno na domněnce, že dala této jednotce příkaz mě zlikvidovat. Pokud jsem se mýlil, byli jsme odepsaní, já i Mensahová zemřeme, a celý plán na záchranu naší skupiny ztroskotá. Byli by tam, kde začali, ale bez své nadřízené, bezpečnostní jednotky a malého modulu. Když jsme sešli po svahu a dostali se mezi stromy, kde nás hustý porost a větve zakryly před pohledem z planiny, sevřel jsem tomu druhému robokatovi krk, vysunul z ruky pistoli a střelil přímo do helmy, konkrétně do místa s komunikátorem. Klesl na jedno koleno a snažil se ke mně natočit svou palnou zbraň. Spolu s ní se mu z brnění začaly vysouvat energetické zbraně. Kvůli bojovému nastavení ho odřízli od komunikačního přenosu a bez fungujícího komunikátoru nemohl ani přivolat pomoc. Navíc bylo dost možné, že se svým omezeným nastavením by toho beztak schopen nebyl. Pokud by k tomu samozřejmě nedostal rozkaz od lidí ze své skupiny. A tak to asi i bylo, protože se nepokoušel o nic jiného než o to, aby mě zabil. Zápasili jsme na skále i ve křoví, až se mi podařilo uvolnit zbraň. Vyřídit ho už pak bylo snadné. Aspoň fyzicky.

Vím, že jsem se jednou už zmínil, jak málo citu mají vůči sobě bezpečnostní jednotky, ale přiznám se, že bych byl radši, kdyby v tomto případě nešlo o bývalou jednotku skupiny Delta. Cítil jsem to někde uvnitř, nakolik nevím, ale bylo to tam. Ne že by na tom kdovíjak záleželo. Ani jeden z nás neměl na výběr. Postavil jsem se právě ve chvíli, kdy se ze křoví vynořila Mensahová s důlním vrtákem v ruce. Řekl jsem jí: „Celé se to pokazilo, musíme předstírat, že jste moje rukojmí.“ Podívala se na mě i na zneškodněnou jednotku a poznamenala: „Tohle nebude jednoduché vysvětlit.“

Začal jsem ze sebe strhávat brnění, hlavně části s logem a nápisem své skupiny Ochrana prostředí. Naklonil jsem se nad jednotkou Delta a pronesl: „Prohodíme si role.“

Mensahová upustila důlní vrták a zkoušela mi pomoct. Na to, abychom vyměnili celé brnění, nebyl čas. Co možná nejrychleji jsme prohodili brnění na rukou a ramenech, části brnění na nohou, hrudi a zádech, kde byla inventární čísla a loga skupiny. Na zbylá místa rozetřela Mensahová špínu smíšenou s krví mrtvé jednotky, abychom se ujistili, že moji pravou identitu nic neprozradí. Co se týče výšky, postavy a chůze, jsou na tom všechny jednotky stejně. Mohlo by to vyjít. Snad. Kdybychom teď utekli, náš plán by vyšel vniveč. Zavřel jsem helmu a řekl Mensahové: „Musíme jít.“

Přikývla a samou nervozitou, spíše než únavou, namáhavě dýchala. „Jsem připravena.“

Vzal jsem ji pod paží a předstíral, že ji táhnu zpět ke skupině Šerosvit. Docela přesvědčivě křičela a snažila se vymanit z mého sevření.

Když jsme dorazili na planinu, modul Šerosvitu zrovna přistával.

Sotva jsem ji dovlekl k velitelce v modrém, Mensahová vyhrkla: „Tak tohle má být ta dohoda?“

„Vy jste správkyní skupiny pro ochranu prostředí?“ zeptala se namísto odpovědi velitelka.

Mensahová se na mě nedívala. Věděl jsem, že kdyby se jí pokusili ublížit, snažil bych se je zastavit a všechno by pak šlo rázem z kopce. Ale Zelený už nastupoval do modulu. Další dva lidé seděli na místech hlavního a druhého pilota. „Ano,“ odpověděla Mensahová.

Žlutý ke mně přistoupil a dotkl se ze strany mé helmy. Stálo mě to hodně velké úsilí, abych mu tu pazouru neutrhl. Prosím, všimněte si, že jsem to neudělal. „Není na komunikátoru,“ řekl.

„Víme, že někdo z vaší skupiny se snaží vypustit signální raketu,“ pokračovala velitelka v modrém směrem k Mensahové, „jestli s námi teď půjdete, dotyčnému neublížíme. Promluvíme si o své situaci. Nemusí to pro nikoho z nás dopadnout zle.“ Vyznělo to docela přesvědčivě. Tipuji, že to byla ona, kdo skupinu Delta přesvědčil, aby otevřela a pustila je dovnitř.

Mensahová zaváhala a mně došlo, že nechce vypadat jako někdo, kdo se až příliš snadno vzdává. Museli jsme ale co nejrychleji pryč. „Dobrá tedy,“ řekla.

*

Už dlouho jsem necestoval v nákladovém prostoru a musím přiznat, že by to bylo docela pohodlné a útulné, kdyby jen šlo o ten můj.

I tak se ale jednalo o modul společnosti, a mohl jsem se tedy napojit na jeho kanál. Musel jsem být potichu, aby si mě nikdo nevšiml a nepostřehl, že si potajmu užívám trochu té mediální zábavy.

Jejich bezpečnostní systém stále nahrával. Určitě mají v plánu ho celý vymazat, než sem dorazí transportní loď. Pár skupin se už o něco podobného pokoušelo a ukrylo data tak, aby je společnost nemohla odprodat. Analytici pracující pro společnost budou hned v pohotovosti, ale to si asi tihle lidé neuvědomují. Nakonec by je mohla společnost dostat, a to i přesto, že bychom nepřežili. Moc povzbudivé to ale stejně není.

Sotva jsem se dostal k právě probíhajícím záznamům, uslyšel jsem Mensahovou, jak říká: „… Víme o pozůstatcích v nezmapovaných oblastech. Dokázaly zmást nastavení našich map. Našli jste je také?“

Bharadwajová na to přišla včera večer. Nezmapované sektory se neobjevily jako následek neoprávněné manipulace, ale čistě jako následek chyby, kterou způsobily pozůstatky skryté pod skalami a nánosem hlíny. Z toho plyne, že planetu kdysi někdo obýval, což znamenalo, že jakýkoliv jiný průzkum kromě toho archeologického na ní byl zapovězen. Dokonce i společnost by se musela podřídit.

Na něčem takovém se dal vydělat pořádný balík peněz – samozřejmě ne legální cestou. A očividně hlavně o to šlo skupině Šerosvit.

„Takhle bychom se vůbec neměli bavit,“ řekla velitelka v modrém, „chci vědět, na čem se můžeme dohodnout.“

„Dohodnout se tak, abyste nás nezlikvidovali jako skupinu Delta?“ odpověděla Mensahová a snažila se zachovat klid. „Jakmile se zkontaktujeme se svou domovskou stanicí, zařídíme převod fondů. Jak ale máme věřit tomu, že nás necháte naživu?“

Chvíli bylo ticho. No výborně, sami nevědí. Pak se jejich velitelka znovu ozvala: „Nemáte jinou možnost než nám věřit.“

Zpomalili jsme a připravili se na přistání. Žádná varování se na komunikačním přenosu neobjevila, takže se mi trochu vrátil optimismus. Připravili jsme Pin-Lee a Gurathinovi cestu, jak nejlépe jsme mohli. Museli se prolomit do ochranného pole a uniknout pozornosti poslední bezpečnostní jednotky. Měli za úkol dostat se co nejblíže k centrálnímu systému v habitatu skupiny Šerosvit. (Doufal jsem, že jim zbyla jen ta poslední bezpečnostní jednotka a že nikde v habitatu se nenachází tucet dalších.) Gurathin už přišel na to, jak se nabourat do jejich systému a dostat se přes něj k našemu, ze kterého by mohl vypustit signální raketu. Jen se musel dostat dostatečně blízko. Už proto jsme museli ostatní jednotky dostat co nejdál. Takový byl náš plán. Asi by i vyšel bez toho, že bych musel Mensahovou vystavovat nebezpečí, ale na takové pochybnosti už bylo stejně pozdě. Konečně jsme přistáli. Ale s takovým nárazem, že z toho lidem musely cvaknout zuby o sebe. Vylezl jsem spolu s ostatními jednotkami z nákladového prostoru.

Nacházeli jsme se pár kilometrů od jejich habitatu, na jakési velké skále uprostřed hustého lesa obydleného ptactvem a zvířaty všeho druhu, která kolem nás zděšeně vřískala, jak je vyplašilo přistání modulu. Obloha se zatáhla, takže nebylo příliš dobře vidět, a zdálo se, že se každou chvíli spustí liják. Pojezd se signální raketou stál u rampy nějakých deset metrů od nás. To je zlé. Příliš blízko.

Připojil jsem se k ostatním třem jednotkám a utvořil s nimi běžnou bezpečnostní formaci. Hejno dronů se vzneslo a vytvořilo kolem nás kruh. Schválně jsem se nedíval, jak lidé sestupují po rampě, ale potřeboval jsem nějaké pokyny od Mensahové. Kdybych byl sám, pustil bych se sprintem na konec planiny. Nemohl jsem ji tady ale nechat. Velitelka v modrém popošla o pár kroků a Zelený ji následoval. Ostatní se za nimi shromáždili do kruhu, jako by se báli. Jeden z nich, pravděpodobně ten, který přijímal zprávy od dronů, oznámil: „Nikdo jiný tu není.“ Velitelka na to nic neřekla, ale dvě jednotky se poklusem vydaly k raketě.

Dobrá, už jednou jsem to zmínil, ale zopakuji to: společnost není kdovíjak movitá. Když dojde na něco jako třeba raketu, která by měla odstartovat v případě nouze, vyslat signál a pak zmizet nadobro ve vesmíru, nemůžete od společnosti čekat velké investice. Takové rakety nemají příliš bezpečnostních prvků a přemísťují se na těch nejlevnějších pojezdech. Už z toho důvodu se nechávají stát pár kilometrů od habitatu a odpalují se z dostatečné vzdálenosti. Mensahová a já jsme měli za úkol odvést pozornost, ne skončit jako uškvařený toast na odpalovací rampě.

Čas se nachýlil a zdržení vzniklé váháním velitelky v modrém, jestli vzít, nebo nevzít Mensahovou s sebou, nám také nepřidalo. Dvě jednotky obcházely odpalovací rampu a snažily se zjistit, jestli došlo k nějakému porušení. Už jsem to nemohl vydržet a vykročil jsem směrem k Mensahové.

Žlutý si mě všiml jako první. Očividně něco řekl své velitelce, protože se ke mně hned obrátila.

V okamžiku, kdy se zbylá jednotka ze skupiny Delta chopila zbraně a spustila palbu, jsem věděl, že karty jsou odkryté. Vrhl jsem se vpřed a z kotrmelce jsem se postavil se zbraní v ruce. Dostával jsem zásahy ze všech stran, ale nezůstával jsem nic dlužen. Mensahová se krčila na druhé straně modulu, když vtom náhle planinou projelo mocné zachvění. Signální raketa se připravila k odletu a motory čekaly na zážeh. Jednotky se zastavily a velitelka ztuhla překvapením.

Rozběhl jsem se a schytal zásah do spoje v brnění, kudy mi střela projela stehnem. Dostal jsem se na druhou stranu modulu a spatřil Mensahovou. Prudce jsem do ní vrazil a strhl ji s sebou ze skály. V letu jsem se otočil na záda a celou paží jí zakryl přilbu, abych zmírnil dopad. Odráželi jsme se od skal a poráželi stromky, když oslnivý záblesk vyšlehl nad planinou a já jsem ztratil –

JEDNOTKA ODPOJENA

Ach, ta ukrutná bolest. Ležel jsem na dně rokle a nad sebou viděl stromy a skály. Mensahová seděla vedle mě, tiskla mi ruku, která patrně už nefungovala, a špinavý oblek měla samou díru.

Šeptem říkala do komunikátoru: „Hlavně opatrně, ať vás nezaznamenají na –“

JEDNOTKA ODPOJENA

„Proto si musíme pospíšit,“ řekl Gurathin a najednou stál vedle nás. Uvědomil jsem si, že ztrácím pojem o čase.

Gurathin a Pin-Lee přišli pěšky a ke krytí využili nedaleký les. Měli jsme je vyzvednout později, ale to by náš plán musel vyjít; což se úplně nepodařilo. Ale aspoňněco.

Pin-Lee se ke mně naklonila, aby zjistila, v jakém jsem stavu. Nenapadla mě lepší věta než: „Tato jednotka ztrácí výkon. Doporučení: odepsat.“ Byla to automatická reakce pro případ vyřazení z provozu. Navíc jsem nestál o to, aby se mnou pohybovali. Bolest byla už tak dost nesnesitelná. „Podle smlouvy o pronájmu…“

„Laskavě sklapni,“ utrhla se na mě Mensahová. „Buď sakra zticha. Nenecháme tě tady.“

Vidění se mi rozostřilo. Nějak jsem vnímal, co se děje, ale vznášel jsem se na pokraji kolapsu systému. Sem tam mi myslí proběhly obrazy modulu, lidí a Aradové, jak mě drží za ruku.

Pak jsem pochopil, že se nacházíme ve velkém modulu a vzlétáme. Později se z hluku dalo vyvodit, že nás nabírá velká transportní loď.

Oddechl jsem si. Znamenalo to, že už nikomu nehrozí žádné nebezpečí a že konečně můžu vypnout.