KAPITOLA osmá

********

PROBRAL JSEM SE ve své kóji obklopen známým dráždivým pachem a tichým vrčením systému, který mě pozvolna dával zpátky do pořádku. Pak jsem si ale uvědomil, že to není má kóje z habitatu, ale starší model používaný na základnách.

Ocitl jsem se zpátky na základně naší společnosti.

A o mém řídicím centru už všichni věděli. Zkusmo jsem se do něj mrknul. Pořád nefunkční. Moje úložiště médií bylo taky stále netknuté. No teda.

Když se kóje otevřela, stál před ní Ratthi. Měl na sobě obyčejné civilní šaty a přes ně šedou bundu s logem skupiny Ochrana prostředí. Vypadal spokojeně a čistší, než když jsem ho viděl naposledy. „Dobrá zpráva,“ řekl, „Mensahová natrvalo odkoupila tvoji smlouvu! Pojedeš domů s námi.“

Tak to bylo překvapení.

*

Pořád ještě v šoku jsem šel dokončit opravný proces. Něco takového by jeden čekal v laciném seriálu, ale ne ve skutečnosti. Nemohl jsem tomu uvěřit, a tak jsem neustále projížděl diagnostiku a kontroloval různé kanály, abych se ujistil, že nejsem zavřený někde v kóji a všechno se mi to jen nezdá. Narazil jsem na zprávu z místní zpravodajské stanice, kde rozebírali vyšetřování ohledně skupin Delta a Šerosvit. Kdyby se mi to celé zdálo, společnost by z toho určitě nevyšla jako ta, která hrdinně zachránila skupinu Ochrana prostředí. Čekal jsem, že dostanu oblek coby kůži a brnění, ale namísto toho mi místní jednotka starající se o vážná zranění přinesla obyčejnou šedou uniformu mé skupiny. S rozporuplnými pocity jsem si ji oblékl, zatímco místní jednotky stály kolem a mlčky mě pozorovaly. O nějakém kamarádství mezi jednotkami nemůže být ani řeč, ale většinou si navzájem sdělujeme, co se stalo nového, zatímco jsme byli odpojeni, a jaké nové smlouvy se uzavřely. Zajímalo by mě, jestli měly zrovna takové pocity jako já. Někdy se bezpečnostní jednotky kupují po skupinách, někdy dokonce i se svými kójemi, ale nikdy se ještě žádná skupina nevrátila s tím, že by si chtěla svoji jednotku ponechat.

Když jsem se dostal ven, Ratthi už na mě čekal. Popadl mě za ruku a táhl chodbou kolem skupinky techniků až k bezpečnostním dveřím a pak dál do vystavovacího sálu. Tady se uzavíraly smlouvy o pronájmu a celkově to tu se všemi těmi koberci a sedačkami vypadalo přívětivěji než v místnosti určené k přidělování jednotek. Pin-Lee stála uprostřed oblečená v parádním kostýmku manažerky jako vystřižená z jednoho seriálu, který jsem si oblíbil. Drsná, a přesto soucitná právnička, která nám přichází na pomoc proti křivému obvinění. Dvě postavy v uniformách společnosti stály u ní a vypadaly, jako by se s ní chtěly o něčem přít. Naprosto je ignorovala a pohrávala si s datovým čipem v ruce.

Jakmile mě jeden z pracovníků společnosti uviděl, řekl: „Znovu připomínám, že to není standardní postup. Vyčistit jednotce paměť dřív, než si ji převezmou jiní, není jen politikou společnosti, ale to nejlepší, co…“

„A já připomínám, že mám soudní příkaz,“ skočila mu do toho Pin-Lee, popadla mě za druhou ruku a odtáhla ven.

*

Nikdy předtím jsem nevkročil do míst určených lidem. Kráčeli jsme dolů po obvodu několikapatrového domu a všude kolem jsem viděl kanceláře a nákupní centra přeplněná lidmi a roboty všeho druhu. Cítil jsem, jak mnou procházejí signály ze stovky různých kanálů. Připadalo mi to celé jako vystřižené ze zábavního kanálu, ale mnohem větší a rušnější. A taky to tu příjemně vonělo.

Nejvíc mě ale překvapilo, že na nás nikdo necivěl. Nikdo nám nevěnoval víc než jeden letmý pohled. Neorganické části mi zakrývala uniforma, kalhoty, triko s dlouhým rukávem a bunda. Pokud by si někdo všiml dataportu na krku, řekl by si patrně, že jsem člověk s vylepšenými schopnostmi. Zkrátka jsme byli jen tři další lidé, kteří procházejí budovou. Pochopil jsem, že jsem zrovna tak anonymní v davu lidí jako ve svém brnění uprostřed jednotek. Když jsme zabočili k hotelovému komplexu, zkusil jsem se připojit k veřejnému kanálu. Uložil jsem si mapu a při vstupu do budovy i rozpis směn.

Měli tam stromy zasazené v květináčích a jejich větve se navzájem proplétaly až ke skleněné fontáně pod stropem. Vytvářelo to krásný efekt, nic vyumělkovaného. Tak mě to chytlo, že jsem si všiml novinářů, teprve když přišli těsně k nám. Šlo o vylepšené lidi a s sebou měli i pár dronů s kamerami. Jeden z nich se pokusil Pin-Lee zastavit, což vedlo k okamžité reakci z mé strany, a prudce jsem ho odstrčil.

Zatvářil se překvapeně, i když jsem do něho zase tak moc nestrčil. „Na žádné otázky zatím neodpovídáme,“ řekla Pin-Lee a popostrčila Ratthiho do hotelového vozítka. Pak natáhla ruku a vtáhla mě tam taky.

Prosvištěli jsme kolem novinářů a vystoupili v předsíni velkého hotelového apartmánu. Vystoupil jsem za Pin-Lee a zaslechl, jak Ratthi s někým mluví přes komunikátor. Místnosti vypadaly jako vystřižené ze seriálů. Všude samý koberec, nábytek a obrovská okna vedoucí do zahrady se sochami. Pokoje se zdály trochu menší, ale to asi proto, že v seriálech potřebují víc prostoru pro kamery.

Klienti? Bývalí klienti? Noví majitelé? Ať už teď byli kýmkoliv, stáli tu přede mnou a ve svých normálních šatech vypadali trochu nezvykle.

Doktorka Mensahová ke mně přistoupila, podívala se na mě a řekla: „Jsi v pořádku?“

„Ano,“ odpověděl jsem a vybavil si záznam ze své polní kamery zachycující okamžik, kdy utrpěla četná poranění. Teď ale vypadala zase dobře. Měla na sobě podobný kostýmek jako Pin-Lee a celkově působila až moc manažersky.

„Nechápu, co se tady děje,“ vymáčkl jsem ze sebe. Cítil jsem se zmateně a nejradši bych se ponořil do jednoho ze zábavních kanálů, o kterých jsem věděl, že jich je všude kolem víc než dost.

„Odkoupili jsme tvoji smlouvu. Pojedeš s námi do chráněného území, kde z tebe bude svobodná jednotka.“

„Škrtli mě v inventáři?“ Už mi to předtím oznámili, takže na tom něco bude. Bál jsem se, že se nekontrolovatelně roztřesu, ale nevěděl jsem proč. „Zůstane mi brnění?“ Právě brnění dávalo všem najevo, že mají co do činění s bezpečnostní jednotkou. Jenže to jsem teď vlastně už nebyl. Stala se ze mě pouze jednotka.

Nikdo nic neříkal. Nakonec promluvila opět Mensahová: „Jestli si myslíš, že ho i nadále potřebuješ, zařídíme to.“ Nevím sám, co si myslím. Potřebuji to brnění, nebo ne?

„A má kóje?“

„Tu potřebovat nebudeš,“ snažila se mě ujistit, „nikdo po tobě střílet nebude. Když se poraníš nebo bude nutné opravit nějakou část, převezou tě do zdravotnického zařízení.“

„Jestli po mně nebude nikdo střílet, co budu vlastně dělat?“ Možná pracovat jako její osobní stráž?

„Můžeš se naučit dělat, cokoliv budeš chtít,“ usmála se na mě, „promluvíme si o tom na místě.“

Do místnosti vešla Aradová, přistoupila ke mně a poklepala mi na rameno: „Jsme vážně rádi, že tu jsi s námi.“ Pak se obrátila na Mensahovou a řekla: „Jsou tu zástupci ze skupiny Delta.“

Mensahová přikývla: „Musím s nimi mluvit.“ Pak se obrátila ke mně a pronesla: „Udělej si tu pohodlí, a kdybys něco potřeboval, řekni.“

Posadil jsem se do rohu a sledoval, jak do místnosti přicházejí a zase odcházejí různí lidé, aby diskutovali o tom, co se stalo. Většinou se jednalo o právníky zastupující společnost, zástupce skupiny Delta, nějaká tři politická uskupení, pak jeden nezávislý, a dokonce i jeden z původně mateřské společnosti skupiny Šerosvit. Ptali se, přeli, prohlíželi si záznamy z kamer a bezpečnostních přístrojů, a občas se dokonce podívali i směrem k místu, kde jsem seděl. Gurathin mě celou dobu sledoval, ale nic neříkal. Zajímalo by mě, jestli Mensahové radil, aby mě nekupovala.

Chvíli jsem se díval na nějaký seriál, abych se uklidnil, ale pak jsem si z informačního centra postahoval, co se dalo o alianci pro ochranu prostředí. Nikdo po mně střílet nebude, protože se tam zkrátka po lidech nestřílí. Mensahová tam moji ochranu potřebovat nebude. Nikdo ji nebude potřebovat. Vypadalo to jako skvělé místo k životu pro obyčejného nebo vylepšeného člověka.

Za chvíli ke mně přistoupil Ratthi, aby se ujistil, že jsem v pohodě. Zeptal jsem se rovnou na chráněné území a na to, jak tam Mensahová žije. Odpověděl mi, že když se zrovna nevěnuje správě území, tráví dny se dvěma svými partnery na farmě nedaleko hlavního města. Spolu s ní tam ještě se svými partnery bydlí její sestra a bratr a kupa příbuzných a dětí.

Pak ho zavolali k nějakému právníkovi, na jehož otázky měl odpovědět, a mně to poskytlo čas se nade vším trochu zamyslet.

Co bych tak asi mohl na farmě dělat? Uklízet dům? To mi znělo jako větší nuda než ochrana osob. Možná by to nějak fungovat mohlo. Tak bych asi měl uvažovat. A to bylo ono. Měl bych.

Měl bych chtít.

Musel bych předstírat, že jsem vylepšený člověk, a to by nebylo jen tak. Musel bych leccos změnit a nutit se k věcem, které jsem dělat nechtěl. Například mluvit s lidmi, jako bych byl jedním z nich. A o brnění už taky nemohla být ani řeč.

Dost možná ho ani nebudu potřebovat.

*

Nakonec se celá záležitost uklidnila a všichni si sedli k večeři. Mensahová ke mně přistoupila a začala mi vykládat o tom, jak to v chráněném území vypadá, co bych tam mohl dělat, a že klidně můžu zůstat nějaký čas u ní, než se rozhodnu jinak. Vlastně mi jen řekla to, co jsem si už sám dal dohromady a co mi sdělil Ratthi.

„Budete něco jako moje opatrovnice,“ řekl jsem.

„Ano.“ Byla ráda, že jsem pochopil. „Máme tam tolik příležitostí ke vzdělání. Můžeš dělat, cokoliv chceš.“

Opatrovnice mi znělo lépe než majitelka.

Počkal jsem do poloviny jejich osobního volna, kdy buď spí, nebo jsou zabráni do své práce v komunikačním přenosu, a vyklouzl jsem z postele. Prošel jsem chodbou a dveřmi potichu ven.

Skočil jsem do transportního vozíku a vrátil se do vstupní haly hotelu. Naštěstí jsem si předtím stáhnul mapu, a věděl jsem tedy, kudy se dostat do pracovních zón v přízemí. Měl jsem na sobě uniformu našeho týmu a mohl jsem se vydávat za vylepšeného člověka. Nikdo mě tím pádem nezastavil a nikdo mi nevěnoval sebemenší pozornost.

Na konci pracovní zóny se nacházely ubytovny a sklady. Kromě nástrojů tam dělníci měli své kumbály s osobními věcmi. Vlámal jsem se do jednoho a vzal si z něj pracovní boty, ochranný oděv, masku a pár dalších věcí. Popadl jsem ještě batoh a nacpal do něj srolovanou bundu s logem průzkumné skupiny. Teď jsem vypadal jako vylepšený člověk, který má někam namířeno. Vyšel jsem z přízemí a pokračoval směrem k hlavní nákladové zóně, kde jsem se připojil ke stovkám jiných kráčejících k různým vesmírným lodím.

Podíval jsem se na odletový řád a zjistil, že jedna z nákladních lodí se zrovna připravuje k odletu. Šlo o transportní loď řízenou robotem, a tak se jen stačilo na něj napojit a pozdravit ho. Normálně by mě ignoroval, ale protože se patrně dost nudil, otevřel přenos a opětoval pozdrav. Roboti, kteří jsou součástí lodí, nekomunikují slovy. Myšlenkou jsem mu sdělil, že jsem jen spokojený robot sloužící svému milovanému majiteli, se kterým bych se zase rád setkal, a jestli by na dlouhé cestě nechtěl společnost. Zároveň jsem mu ukázal, kolik seriálů a dalších programů mám postahováno.

I tento druh robotů ujížděl na zábavních programech.

Nevím, co chci. To už jsem asi někdy říkal. Jde ale o víc. Nechci, aby mi někdo říkal, co mám chtít, a rozhodoval za mě.

Proto jsem tě, má drahá Mensahová, opustil. Až ti tahle zpráva přijde, budu už mít za zády oblast spravovanou naší planetární společností.

Mimo inventář a mimo dosah.

Konec zprávy.

Robokat.